Žánry
Autoři
Série
Zvěrolékař v chomoutu
od Yorkshirská údolí se ještě nikdy Jamesovi nezdála být krásnější – nyní má po boku nádhernou ženu, štítek se svým jménem na dveřích ordinace, a kolem obvyklou menažerii zvířecích mazlíčků, vyžadujících jeho neustálou pozornost. Čtvrtý svazek autorových vzpomínek vypráví se svým jedinečným hřejivým humorem o úspěších, a omylech, s nimiž se musí každý občas vyrovnat.
1. KAPITOLA
Když jsem skočil do postele a vzal Helenu do náruče,
ozřejmil jsem si – nikoli poprvé –, že je na světě málo potěšeníček,
která by se mohla srovnat s přitulením se k půvabné
ženě, zvlášť pokud je z člověka napůl rampouch.
Ve třicátých letech neexistovaly žádné elektrické dečky
ani elektrická prostěradla, a to byla škoda, protože
nikdo neměl takových náčinků víc zapotřebí než venkovský
zvěrolékař. Je kupodivu, jak skrznaskrz může
prokřehnout mužský, kterého vytáhnete z postele v časných
hodinách ranních a donutíte ho, aby se vysvlékl
někde v hospodářství na dvoře, ačkoliv má metabolismus
v nejnižších obrátkách. Často si člověk tu hrůzu
úplně uvědomil, až když byl zase zpátky v posteli. Ležíval
jsem vyčerpaně celou hodinu i déle, toužil jsem
usnout, ale nešlo to, dokud mi neroztály ledovce rukou
a nohou.
Ale od té doby, co jsem se oženil, to všechno patřilo
minulosti jako zlý sen. Helena se ve spánku zavrtěla –
zvykla si, že ji manžel v noci opouštěl a vracel se coby
fukéř od severního pólu – a instinktivně se ke mně přitiskla.
S vděčným vzdechnutím jsem pocítil, jak mě zalévá
požehnané teplo, a téměř okamžitě se události posledních
dvou hodin začaly propadat do neskutečna.
Začalo to buřičským zadrnčením telefonu na nočním
stolku kolem jedné po půlnoci. Ještě ke všemu v neděli
ráno – což pro farmáře nebyla žádná mimořádná doba;
vraceli se pozdě domů z hospody, podívali se po dobytku
a rozhodli se, že si zavolají veterináře.
Tentokrát to byl Harold Ingledew. A mne okamžitě napadlo,
že mu to vyšlo na čas – právě dorazil domů na farmu
po svých deseti pivech U Čtyř podkov, kde si nedělali
přehnané starosti se zavírací dobou.
Jeho lehce nakřáplý hlas opile huhňal:
„Mám tu ňákou špatnou vovci. Přídete sem?“
„Je jí moc zle?“
V polobdělém transu jsem se vždycky křečovitě chytal
naděje, že jedné noci někdo odpoví, že počká do rána.
Zatím se mi to nikdy nepřihodilo a nepřihodilo se to ani
tentokrát: pan Ingledew nehodlal být odmítnut.
„Jojo, je na tom mizerně. Muší se s ní něco dělat, hodně
brzo!“
A ani o vteřinu později, pomyslel jsem si roztrpčeně,
ačkoliv jí bylo určitě mizerně celý večer, zatímco si Harold
vesele dával do nosu.
Ale mělo to i své dobré stránky. Nemocná ovce nebyla
nic hrozného. Horší bylo, když člověk lezl z postele s perspektivou
náročné dřiny, kterou musel precizně zvládnout,
byť se cítil slabý jako moucha. V tomhle případě jsem
pevně věřil, že budu schopen použít techniky pouze částečné
bdělosti; neznamenala nic jiného, než že dokážu zajet
k cíli, ošetřit naléhavý případ a vrátit se pod peřinu,
aniž se zcela vymaním z posilující náruče spánku.
Praxe venkovského veterináře vyžadovala tolik nočních
povinností, že jsem byl nucen zdokonalit metodu, již zajisté
praktikovala spousta mých kolegů. Odváděl jsem
prvotřídní práci v somnambulním polovědomí.
Se zavřenýma očima a po špičkách jsem teď přeběhl
po koberci a navlékl na sebe pracovní oblek. Bez potíží
jsem zvládl sestup po dlouhém schodišti, ale když jsem
otevíral dveře postranního vchodu, začalo mi v zaběhnutém
soukolí skřípat, protože se do mne opřel raubířský
vítr, ačkoliv jsem byl ještě zaštítěn ochrannou zdí zahrady.
V tomhle se nedalo spát.
Couval jsem z garáže na dvorku a vysoké větve topolů
sténaly, uhýbajíce pod nápory vichřice.
Vyjížděl jsem z městečka a podařilo se mi znovu
vklouznout do snového transu. Myšlenky se mi ospale
a líně pletly kolem jevu jménem Harold Ingledew. Tohle
jeho pití se k němu vůbec nehodilo. Byl to drobounký
mužíček – taková myšička kolem sedmdesátky – a když
náhodou jel na trh a při té příležitosti zašel do ordinace,
s obtížemi jsme z něho vyrazili víc než pár obroukaných
slov. Navlečený v parádním obleku, se šlachovitým
krkem čouhajícím z límečku košile o pár čísel větší, než
potřeboval – přesný obrázek nevýbojného a slušného
občana. Vodnatě modré oči a vyhublé tváře přispívaly
k celkovému dojmu a pouze zářivě červené zbarvení
špičky nosu připouštělo další možnosti.
Jeho kolegové – hospodáři z vesnice Therby – žili vesměs
spořádaně a nedopřávali si nic víc než sem tam jedno
pivo při kusu řeči. Haroldův bezprostřední soused vypadal
poněkud nakysle, když se mnou před několika
týdny hovořil.
„Ten starej Harold nejni nic jinýho než kus pitomce, to
teda je.“
„A proč?“
„No, každou sobotu v noci a pokaždý dyž je trh, dělá
divy a řve a vyzpěvuje do štyr do rána.“
„Harold Ingledew? Určitě ne! Je to takový slušný, tichý
človíček.“
„Jo, to teda je, ty vostatní dni.“
„Ale já si ho vůbec nedokážu představit, jak zpívá!“
„Měl byste bydlet vedle něho, pane Herriot. Nadělá
kraválu jako čert. Dokuď se neuloží do postele, nemůže
se nikdo vyspat.“
Pak jsem se doslechl ještě z jiného pramene, že je to
čistá pravda a že mu to paní Ingledewová trpí, protože ji
jako manžel ve všem ostatním odevzdaně poslouchá.
Silnice do Therby několikrát prudce zahýbala v serpentinách,
než se odklonila k vesničce, a při pohledu dolů
jsem spatřil dlouhou řadu tichých domků stáčejících se až
k úpatí skály, která se ve dne tyčila v zeleném majestátu
nad houfem střech, ale teď se černě a hrozivě nadouvala
pod měsícem.
Když jsem vystupoval z auta a pospíchal dozadu za
obytné stavení, opřel se do mne znovu vítr, zacloumal
mnou a zprudka probudil, jako by na mne někdo vylil
vědro studené vody. Na vteřinu jsem však přestal vnímat
zimu, protože jsem se vyděsil hlukem. Zpěv, hlasitý
a rozjařený zpěv, se ozvěnou odrážel od starobylého kamenného
dláždění dvorku.
Neslo se to z osvětlených oken kuchyně:
„Cikánko ty krásná, cikánko malá…“
Podíval jsem se dovnitř a spatřil jsem malinkého Harolda,
jak sedí u krbu. Nohy v ponožkách měl natažené
k hasnoucím uhlíkům a v ruce svíral láhev černého piva.
„Srdéčko ti láska má nespoutala…“
Mělo to říz. Harold pěl s hlavou zakloněnou a ústy dokořán.
Zabušil jsem na dveře kuchyně.
„Jiného teď vábí černé oči tvé…,“
odvětil Haroldův pisklavý tenor a já jsem netrpělivě
praštil do dřevěné výplně.
Hluk ustal. Čekal jsem dlouho, než jsem zaslechl klíč
otáčející se v zámku a skřípání závory. Mužíček vystrčil
nos a tázavě se na mne zahleděl.
„Přišel jsem se podívat na vaši ovci,“ řekl jsem.
„A jé.“ Krátce kývl, beze stopy své obvyklé nesmělosti
a nejistoty. „Jenom se vobuju.“ Praštil mi dveřmi před
nosem a slyšel jsem, že zasunul závoru.
Ačkoliv jsem byl překvapený a zaražený, uvědomoval
jsem si, že není urážlivě hrubý. Zavřená závora byla důkazem,
že Harold jedná mechanicky. Ale tak či onak –
zůstavil mne na velice nehostinném místečku.
Každý veterinář vám poví, že na hospodářském dvoře
jsou kouty, kde je větší zima než na horském vrcholku,
a na jednom takovém jsem právě stál. Hned za kuchyňskými
dveřmi byla kamenná branka vedoucí do polí
a tímto tunelem fučel sibiřský průvan, který bez námahy
prorazil všechno, co jsem měl na sobě.
Začal jsem poskakovat z nohy na nohu, když se znovu
ozval popěvek.
„Temně hučí Niagara, temně hučí do noci…“
V hrůze jsem utíkal zpátky k oknu. Harold seděl zase
v křesle, obouval si velikánskou botu a dával si přitom
načas. Seděl, vyl, lišácky dloubal do šněrovacích dírek
a občas se osvěžil z láhve černého piva.
Zaklepal jsem na okno: „Prosím vás, pane Ingledew,
pospěšte si!“
„Komu láska v srdci hárá, tomu není pomoci…,“ zahulákal
v odpověď Harold.
Než si obul obě boty, cvakaly mi zuby. Konečně se
znovu objevil v domovních dveřích.
„Tak pojďte,“ hekl jsem. „Kde je ta ovce? Máte ji tady
v těch chlívcích?“
Stařík vytáhl obočí. „Depak, vona tu nejni.“
„Že tu není?“
„Depak, je tam nahoře.“
„Myslíte nahoře u silnice?“
„Jo, zastavil sem se tam, dyž sem se vracel, a kouk
sem se na ni.“
Dupal jsem a mnul jsem si ruce. „Tak to za ní musíme
zajet. Ale nemáte tam vodu, viďte? Vezměte s sebou raději
kbelík teplé vody, ručník a mýdlo…“
„Jo. Dobře.“ Vážně přikývl, a než by řekl švec, dveře
znovu zapráskly a stál jsem sám v temnotě. Okamžitě jsem
odcválal k oknu a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem spatřil
Harolda opět uvelebeného v křesle. Naklonil se kupředu,
zdvihl konvici na vodu z krbového roštu a na úděsný
okamžik jsem se domníval, že začne ohřívat vodu v hasnoucím
popeli. Ale pak se mi rázem ulevilo, protože jsem
zahlédl, že uchopil naběračku a ponořil ji do starodávné
nádrže na teplou vodu za očouzenou krbovou mřížkou.
„Temně do propasti padá proud, za ním je nám spolu,
děvče, plout,“ trylkoval šťastný a spokojený v pracovním
usebrání, když zvolna a beze spěchu plnil kbelík.
Myslím, že na mou přítomnost zapomněl, protože se
na mě zahleděl s tupým překvapením, když nakonec ve
zpěvu otevřel domovní dveře.
„Škod, že ten přelud krásný nelze obejmout!“ informoval
mě z plna hrdla.
„No dobře, dobře,“ vrčel jsem. „Pojedeme.“ Kvapně
jsem ho dostrkal k autu a vyrazili jsme po cestě, kterou
jsem přijel.
Harold držel kbelík na klíně mírně nakloněný, a když
jsme sjížděli po serpentinách, šplíchala mi voda vesele
na koleno. Vzduch ve voze byl brzy přesycen pivními
výpary a já cítil, že mi to začíná stoupat do hlavy.
„Támhle,“ vyštěkl znenadání stařík, když se ve světle
reflektorů objevila branka. Zacouval jsem na travnatý
okraj a pak jsem chvíli stál na jedné noze – dokud mi
z kalhot nestekl přebytečný žejdlík či dva vody. Prošli
jsme brankou a já jsem rychlým krokem zamířil k tmavým
obrysům stodoly na stráni, ale pak jsem si všiml, že
mě Harold nenásleduje. Bloudil bezradně po poli.
„Copak tam děláte, pane Ingledew?“
„Hledám vovci.“
„Chcete říct, že je venku?“ Snažil jsem se ovládnout,
abych nevřískal.
„Jo, porodila dneska vodpůldne jehně, a já měl za to, že
jí tady venku bude líp.“ Vytasil baterku, typickou farmářskou
baterku – malou, s odumírající žárovkou – a promítl
do temnoty nicotný paprseček – bez jakéhokoli výsledku.
Klopýtal jsem po poli a propadal pocitu beznaděje
a marnosti. Nahoře přebíhaly přes tvář měsíce cáry mraků,
ale tady dole jsem neviděl vůbec nic. A byla mi taková
zima! Mrazíky předchozích dnů ztvrdily půdu na kámen
a zkřehlá tráva se choulila k zemi před řezavým
větrem. Právě jsem dospěl k názoru, že se v tomto bezbřehém,
černém prostoru nedá žádným způsobem najít
ovce, když vtom Harold vypískl.
„Támhle.“
A doopravdy, když jsem se proklestil nocí ke zvuku
jeho hlasu, našel jsem ho, jak stojí u nešťastně se tvářící
ovce. Nevím, jaký instinkt ho k ní dovedl, ale skutečně
u ní stál. A jí bylo očividně bídně. Hlavu měla zmučeně
skloněnou, a když jsem jí položil ruku na rouno, odklopýtala
několik kroků, místo aby odcválala jako každá
zdravá ovce. K boku se jí choulilo drobounké jehňátko…
Autor: | Herriot, James |
Překladatel: | Marxová, Eva |
Název: | Zvěrolékař v chomoutu |
Původní název: | Vet in Harness |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-501-8 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 280 |
Vydání: | 3. |
Datum vydání: | 29.2.2012 |