Zvěrolékař v chomoutu

1. KAPITOLA

Když jsem skočil do postele a vzal Helenu do náruče,

ozřejmil jsem si – nikoli poprvé –, že je na světě málo potěšeníček,

která by se mohla srovnat s přitulením se k půvabné

ženě, zvlášť pokud je z člověka napůl rampouch.

Ve třicátých letech neexistovaly žádné elektrické dečky

ani elektrická prostěradla, a to byla škoda, protože

nikdo neměl takových náčinků víc zapotřebí než venkovský

zvěrolékař. Je kupodivu, jak skrznaskrz může

prokřehnout mužský, kterého vytáhnete z postele v časných

hodinách ranních a donutíte ho, aby se vysvlékl

někde v hospodářství na dvoře, ačkoliv má metabolismus

v nejnižších obrátkách. Často si člověk tu hrůzu

úplně uvědomil, až když byl zase zpátky v posteli. Ležíval

jsem vyčerpaně celou hodinu i déle, toužil jsem

usnout, ale nešlo to, dokud mi neroztály ledovce rukou

a nohou.

Ale od té doby, co jsem se oženil, to všechno patřilo

minulosti jako zlý sen. Helena se ve spánku zavrtěla –

zvykla si, že ji manžel v noci opouštěl a vracel se coby

fukéř od severního pólu – a instinktivně se ke mně přitiskla.

S vděčným vzdechnutím jsem pocítil, jak mě zalévá

požehnané teplo, a téměř okamžitě se události posledních

dvou hodin začaly propadat do neskutečna.

Začalo to buřičským zadrnčením telefonu na nočním

stolku kolem jedné po půlnoci. Ještě ke všemu v neděli

ráno – což pro farmáře nebyla žádná mimořádná doba;

vraceli se pozdě domů z hospody, podívali se po dobytku

a rozhodli se, že si zavolají veterináře.

Tentokrát to byl Harold Ingledew. A mne okamžitě napadlo,

že mu to vyšlo na čas – právě dorazil domů na farmu

po svých deseti pivech U Čtyř podkov, kde si nedělali

přehnané starosti se zavírací dobou.

Jeho lehce nakřáplý hlas opile huhňal:

„Mám tu ňákou špatnou vovci. Přídete sem?“

„Je jí moc zle?“

V polobdělém transu jsem se vždycky křečovitě chytal

naděje, že jedné noci někdo odpoví, že počká do rána.

Zatím se mi to nikdy nepřihodilo a nepřihodilo se to ani

tentokrát: pan Ingledew nehodlal být odmítnut.

„Jojo, je na tom mizerně. Muší se s ní něco dělat, hodně

brzo!“

A ani o vteřinu později, pomyslel jsem si roztrpčeně,

ačkoliv jí bylo určitě mizerně celý večer, zatímco si Harold

vesele dával do nosu.

Ale mělo to i své dobré stránky. Nemocná ovce nebyla

nic hrozného. Horší bylo, když člověk lezl z postele s perspektivou

náročné dřiny, kterou musel precizně zvládnout,

byť se cítil slabý jako moucha. V tomhle případě jsem

pevně věřil, že budu schopen použít techniky pouze částečné

bdělosti; neznamenala nic jiného, než že dokážu zajet

k cíli, ošetřit naléhavý případ a vrátit se pod peřinu,

aniž se zcela vymaním z posilující náruče spánku.

Praxe venkovského veterináře vyžadovala tolik nočních

povinností, že jsem byl nucen zdokonalit metodu, již zajisté

praktikovala spousta mých kolegů. Odváděl jsem

prvotřídní práci v somnambulním polovědomí.

Se zavřenýma očima a po špičkách jsem teď přeběhl

po koberci a navlékl na sebe pracovní oblek. Bez potíží

jsem zvládl sestup po dlouhém schodišti, ale když jsem

otevíral dveře postranního vchodu, začalo mi v zaběhnutém

soukolí skřípat, protože se do mne opřel raubířský

vítr, ačkoliv jsem byl ještě zaštítěn ochrannou zdí zahrady.

V tomhle se nedalo spát.

Couval jsem z garáže na dvorku a vysoké větve topolů

sténaly, uhýbajíce pod nápory vichřice.

Vyjížděl jsem z městečka a podařilo se mi znovu

vklouznout do snového transu. Myšlenky se mi ospale

a líně pletly kolem jevu jménem Harold Ingledew. Tohle

jeho pití se k němu vůbec nehodilo. Byl to drobounký

mužíček – taková myšička kolem sedmdesátky – a když

náhodou jel na trh a při té příležitosti zašel do ordinace,

s obtížemi jsme z něho vyrazili víc než pár obroukaných

slov. Navlečený v parádním obleku, se šlachovitým

krkem čouhajícím z límečku košile o pár čísel větší, než

potřeboval – přesný obrázek nevýbojného a slušného

občana. Vodnatě modré oči a vyhublé tváře přispívaly

k celkovému dojmu a pouze zářivě červené zbarvení

špičky nosu připouštělo další možnosti.

Jeho kolegové – hospodáři z vesnice Therby – žili vesměs

spořádaně a nedopřávali si nic víc než sem tam jedno

pivo při kusu řeči. Haroldův bezprostřední soused vypadal

poněkud nakysle, když se mnou před několika

týdny hovořil.

„Ten starej Harold nejni nic jinýho než kus pitomce, to

teda je.“

„A proč?“

„No, každou sobotu v noci a pokaždý dyž je trh, dělá

divy a řve a vyzpěvuje do štyr do rána.“

„Harold Ingledew? Určitě ne! Je to takový slušný, tichý

človíček.“

„Jo, to teda je, ty vostatní dni.“

„Ale já si ho vůbec nedokážu představit, jak zpívá!“

„Měl byste bydlet vedle něho, pane Herriot. Nadělá

kraválu jako čert. Dokuď se neuloží do postele, nemůže

se nikdo vyspat.“

Pak jsem se doslechl ještě z jiného pramene, že je to

čistá pravda a že mu to paní Ingledewová trpí, protože ji

jako manžel ve všem ostatním odevzdaně poslouchá.

Silnice do Therby několikrát prudce zahýbala v serpentinách,

než se odklonila k vesničce, a při pohledu dolů

jsem spatřil dlouhou řadu tichých domků stáčejících se až

k úpatí skály, která se ve dne tyčila v zeleném majestátu

nad houfem střech, ale teď se černě a hrozivě nadouvala

pod měsícem.

Když jsem vystupoval z auta a pospíchal dozadu za

obytné stavení, opřel se do mne znovu vítr, zacloumal

mnou a zprudka probudil, jako by na mne někdo vylil

vědro studené vody. Na vteřinu jsem však přestal vnímat

zimu, protože jsem se vyděsil hlukem. Zpěv, hlasitý

a rozjařený zpěv, se ozvěnou odrážel od starobylého kamenného

dláždění dvorku.

Neslo se to z osvětlených oken kuchyně:

„Cikánko ty krásná, cikánko malá…“

Podíval jsem se dovnitř a spatřil jsem malinkého Harolda,

jak sedí u krbu. Nohy v ponožkách měl natažené

k hasnoucím uhlíkům a v ruce svíral láhev černého piva.

„Srdéčko ti láska má nespoutala…“

Mělo to říz. Harold pěl s hlavou zakloněnou a ústy dokořán.

Zabušil jsem na dveře kuchyně.

„Jiného teď vábí černé oči tvé…,“

odvětil Haroldův pisklavý tenor a já jsem netrpělivě

praštil do dřevěné výplně.

Hluk ustal. Čekal jsem dlouho, než jsem zaslechl klíč

otáčející se v zámku a skřípání závory. Mužíček vystrčil

nos a tázavě se na mne zahleděl.

„Přišel jsem se podívat na vaši ovci,“ řekl jsem.

„A jé.“ Krátce kývl, beze stopy své obvyklé nesmělosti

a nejistoty. „Jenom se vobuju.“ Praštil mi dveřmi před

nosem a slyšel jsem, že zasunul závoru.

Ačkoliv jsem byl překvapený a zaražený, uvědomoval

jsem si, že není urážlivě hrubý. Zavřená závora byla důkazem,

že Harold jedná mechanicky. Ale tak či onak –

zůstavil mne na velice nehostinném místečku.

Každý veterinář vám poví, že na hospodářském dvoře

jsou kouty, kde je větší zima než na horském vrcholku,

a na jednom takovém jsem právě stál. Hned za kuchyňskými

dveřmi byla kamenná branka vedoucí do polí

a tímto tunelem fučel sibiřský průvan, který bez námahy

prorazil všechno, co jsem měl na sobě.

Začal jsem poskakovat z nohy na nohu, když se znovu

ozval popěvek.

„Temně hučí Niagara, temně hučí do noci…“

V hrůze jsem utíkal zpátky k oknu. Harold seděl zase

v křesle, obouval si velikánskou botu a dával si přitom

načas. Seděl, vyl, lišácky dloubal do šněrovacích dírek

a občas se osvěžil z láhve černého piva.

Zaklepal jsem na okno: „Prosím vás, pane Ingledew,

pospěšte si!“

„Komu láska v srdci hárá, tomu není pomoci…,“ zahulákal

v odpověď Harold.

Než si obul obě boty, cvakaly mi zuby. Konečně se

znovu objevil v domovních dveřích.

„Tak pojďte,“ hekl jsem. „Kde je ta ovce? Máte ji tady

v těch chlívcích?“

Stařík vytáhl obočí. „Depak, vona tu nejni.“

„Že tu není?“

„Depak, je tam nahoře.“

„Myslíte nahoře u silnice?“

„Jo, zastavil sem se tam, dyž sem se vracel, a kouk

sem se na ni.“

Dupal jsem a mnul jsem si ruce. „Tak to za ní musíme

zajet. Ale nemáte tam vodu, viďte? Vezměte s sebou raději

kbelík teplé vody, ručník a mýdlo…“

„Jo. Dobře.“ Vážně přikývl, a než by řekl švec, dveře

znovu zapráskly a stál jsem sám v temnotě. Okamžitě jsem

odcválal k oknu a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem spatřil

Harolda opět uvelebeného v křesle. Naklonil se kupředu,

zdvihl konvici na vodu z krbového roštu a na úděsný

okamžik jsem se domníval, že začne ohřívat vodu v hasnoucím

popeli. Ale pak se mi rázem ulevilo, protože jsem

zahlédl, že uchopil naběračku a ponořil ji do starodávné

nádrže na teplou vodu za očouzenou krbovou mřížkou.

„Temně do propasti padá proud, za ním je nám spolu,

děvče, plout,“ trylkoval šťastný a spokojený v pracovním

usebrání, když zvolna a beze spěchu plnil kbelík.

Myslím, že na mou přítomnost zapomněl, protože se

na mě zahleděl s tupým překvapením, když nakonec ve

zpěvu otevřel domovní dveře.

„Škod, že ten přelud krásný nelze obejmout!“ informoval

mě z plna hrdla.

„No dobře, dobře,“ vrčel jsem. „Pojedeme.“ Kvapně

jsem ho dostrkal k autu a vyrazili jsme po cestě, kterou

jsem přijel.

Harold držel kbelík na klíně mírně nakloněný, a když

jsme sjížděli po serpentinách, šplíchala mi voda vesele

na koleno. Vzduch ve voze byl brzy přesycen pivními

výpary a já cítil, že mi to začíná stoupat do hlavy.

„Támhle,“ vyštěkl znenadání stařík, když se ve světle

reflektorů objevila branka. Zacouval jsem na travnatý

okraj a pak jsem chvíli stál na jedné noze – dokud mi

z kalhot nestekl přebytečný žejdlík či dva vody. Prošli

jsme brankou a já jsem rychlým krokem zamířil k tmavým

obrysům stodoly na stráni, ale pak jsem si všiml, že

mě Harold nenásleduje. Bloudil bezradně po poli.

„Copak tam děláte, pane Ingledew?“

„Hledám vovci.“

„Chcete říct, že je venku?“ Snažil jsem se ovládnout,

abych nevřískal.

„Jo, porodila dneska vodpůldne jehně, a já měl za to, že

jí tady venku bude líp.“ Vytasil baterku, typickou farmářskou

baterku – malou, s odumírající žárovkou – a promítl

do temnoty nicotný paprseček – bez jakéhokoli výsledku.

Klopýtal jsem po poli a propadal pocitu beznaděje

a marnosti. Nahoře přebíhaly přes tvář měsíce cáry mraků,

ale tady dole jsem neviděl vůbec nic. A byla mi taková

zima! Mrazíky předchozích dnů ztvrdily půdu na kámen

a zkřehlá tráva se choulila k zemi před řezavým

větrem. Právě jsem dospěl k názoru, že se v tomto bezbřehém,

černém prostoru nedá žádným způsobem najít

ovce, když vtom Harold vypískl.

„Támhle.“

A doopravdy, když jsem se proklestil nocí ke zvuku

jeho hlasu, našel jsem ho, jak stojí u nešťastně se tvářící

ovce. Nevím, jaký instinkt ho k ní dovedl, ale skutečně

u ní stál. A jí bylo očividně bídně. Hlavu měla zmučeně

skloněnou, a když jsem jí položil ruku na rouno, odklopýtala

několik kroků, místo aby odcválala jako každá

zdravá ovce. K boku se jí choulilo drobounké jehňátko…