Zvěrolékař na blatech

1. KAPITOLA

Tak o tomhle v knihách žádná řeč nebyla, přemítal jsem,

když přifičela zejícím otvorem vrat přeprška sněhu

a usadila se mi na nahých zádech.

Ležel jsem na břiše na podlaze, vydlážděné kameny,

v kaluži nepopsatelného bahna, s paží až po rameno vnořenou

do vzpínající se krávy, a chodidly jsem šátral po

zemi, abych se alespoň palcem u nohy zachytil za nějaký

balvan. Byl jsem do pasu nahý a po těle se mi mísil sníh

se špínou a zaschlou krví. Neviděl jsem vůbec nic kromě

půloblouku mihotavého světla začouzené petrolejové

lampy, kterou nade mnou držel hospodář.

Nikoli, v knihách nestálo nic o tom, jak v šerých stínech

lovíte porodní provázky a nářadí, nic o tom, jak se

snažíte zachovat čistotu pomocí žejdlíku vlažné vody,

nic o kamenech zarývajících se do prsou. Ani slůvko

o pomalém znecitlivění rukou, nic o plíživém ochrnutí

svalů, když se prsty pokoušíte potlačit mocné stahy krávy

usilující o to, aby vás vypudila.

Nikde nebyla zmínka o postupném ubývání vašich sil

a o vyčerpání, o pocitu marnosti a o vzdáleně se ozývajícím

hlásku panického děsu.

V duchu jsem si znovu připomněl ten obrázek z učebnice

porodnictví: kráva stojí uprostřed zářivě čisté podlahy,

zatímco vyfešákovaný veterinář v neposkvrněném

porodnickém plášti má paži jen tak hluboko, aby to nevypadalo

neslušně. Je klidný, dobře naladěný a usmívá

se, hospodář a jeho pomocníci se také usmívají a usmívá

se i kráva. Po špíně nebo krvi a potu ani stopy.

Ten na tom obrázku právě dojedl dobrý oběd a přesunul

se do vedlejší budovy, aby si trošičku zatelil, jen tak

pro radost a z čisté lásky k věci, něco na způsob moučníku.

Nevyhrabal se drkotaje zuby ve dvě ráno z postele

a nekodrcal po víc než dvaceti kilometrech zmrzlého

sněhu, civě ospale vpřed, dokud se v kuželi reflektorů

neobjevila samota farmy. Nešplhal skoro kilometr po

příkrém svahu ke stodole, jíž chyběla vrata a kde ležela

jeho pacientka.

Pokusil jsem se vevrtat o dva centimetry hlouběji do

krávy. Hlava telete byla vzadu a já jsem s bolestí a námahou

špičkami prstů sunul smyčku tenkého provázku

k dolní čelisti novorozeněte. Celou tu dobu jsem měl ruku

uskřípnutou mezi teletem a kostěnou pánví. Při každém

vzepětí krávy bylo uskřípnutí téměř nesnesitelné, pak povolilo

a já jsem posunul provaz o další dva centimetry.

Uvažoval jsem, jak dlouho to ještě dokážu vydržet. Jestli

brzy nechytím čelist do smyčky, nepodaří se mi tele vytáhnout.

Zasténal jsem, stiskl zuby a znovu sáhl co nejdále

kupředu.

Přifičela další závěj sněhu a skoro jsem slyšel, jak mi

vločky syčí a prskají na zpocených zádech. Pot se mi

perlil i na čele, a jak jsem postrkoval provázek, stékal mi

čúrkem do očí.

Při těžkém porodu telete se vždycky dostaví chvíle,

kdy člověk začne pochybovat, že by vůbec mohl v té bitvě

zvítězit. Do tohoto stadia jsem teď dospěl.

Hlavou se mi začala honit nejrůznější prohlášení:

„Možná že by bylo rozumnější tuhle krávu zabít. Má tak

malou a úzkou pánev, že si nedokážu představit, jak by

tele mohlo projít.“ Nebo: „Je to pěkný tučný kousek,

pěkná hromada hověziny – nemyslíte, že by bylo výhodnější,

kdybyste poslal pro řezníka?“ Anebo: „Tohle je

mimořádně těžký případ. Když je kráva dost široká, otočí

se hlava docela lehce, ale tady je to vyloučeno.“ Mohl

jsem ovšem dostat tele ven embryotomií – přetáhnout

mu kolem krku drát a odříznout hlavu. Spousta podobných

případů končila na podlaze poseté hlavami, údy

a hromadou střev. Mnoho tlustých knih se věnovalo nespočetným

způsobům, jak tele rozřezat.

Nic z toho se ale tady nehodilo, protože tohle tele bylo

živé. Když jsem se natáhl, jak jsem jen mohl nejdál, dostal

jsem se prstem až k tlamičce a překvapil mě pohybující

se jazýček malého tvorečka. Nečekal jsem to, protože

telata v této poloze bývají obvykle mrtvá, uškrcená

příkrým ohnutím krku a tlakem silných stahů matčina lůna.

Ale moje telátko si zachovalo jiskřičku života, a jestli

se dostane na světlo boží, nezbytně musí být vcelku.

Přešel jsem k velkému kbelíku vody, teď už vystydlé

a zakrvavělé, a mlčky jsem si namydlil paže. Pak jsem se

znovu položil a kameny zarývající se mi do prsou se mi

zdály tvrdé jako nikdy předtím. Zapřel jsem se palci

u nohou mezi balvany, setřásl jsem pot z očí a ruku, která

mi připadala spíš jako kus špagety, jsem snad už posté

zasunul do krávy. Suché nohy telátka škrábaly kůži jako

smirkový papír. Prohmatával jsem se dál k ohybu krku

a k uchu a pak, s vysilující námahou, podle tlamy ke

spodní čelisti, která se mi stala kýženým a nejvyšším životním

cílem a metou.

Bylo k nevíře, že jsem tohle dělal už skoro celé dvě

hodiny – síly mi ubývaly a já jsem zápolil, abych nastrčil

malou smyčku na spodní čelist telátka. Vyzkoušel jsem

už všechno možné – odtahoval jsem teleti nohu, jemně

jsem tlačil tupým háčkem na oční důlek, ale znovu jsem

se pak vrátil ke smyčce.

Už od samého začátku to bylo uhozené. Majitel hospodářství,

pan Dinsdale, byl smutný, zamlklý dlouhán,

který utrousil tu a tam nějaké slůvko a vypadal, že neustále

čeká jen to nejhorší. Měl s sebou vyčouhlého,

smutného, zamlklého syna a oba přihlíželi mému úsilí se

vzrůstajícími pochybnostmi a chmurami.

Ale vůbec ze všeho nejhorší byl strýček. Když jsem

poprvé vkročil do stodoly na příkré stráni, s překvapením

jsem zjistil, že se na otepi slámy pohodlně usadil

drobný stařík v klobouku tvaru vdolku. Cpal si fajfku

a zcela zjevně se těšil na znamenitou jundu.

„Tak tedy, mladíku,“ zvolal s nosovým zahuhňáním

typickým pro západní Riding. „Já sem Dinsdalův bratr.

Moje hospodářství je v Listondalu.“

Položil jsem zdravotnickou brašnu a přikývl jsem.

„Těší mě. Herriot.“

Stařík si mě prohlížel ostřížím zrakem. „Muj veterinář

je Broomfield. Počítám, že ste vo něm zaslech – zná ho

kdekdo, to je jistá věc. Ohromnej člověk, ten pan doktor

Broomfield, kór na telení. Víte, že nepamatuju, že by se

mu něco nepovedlo?“

Dokázal jsem se lehce usmát. Kdykoli jindy by mi jistě

působilo radost poslechnout si, jakého mám zdatného

kolegu, ale tak nějak ne zrovna teď. Teď ne. Po pravdě

řečeno, ta slova jako by v mých útrobách rozezvučela

malinký a smutně klinkající zvoneček.

„Ne, lituji, ale neznám pana Broomfielda,“ odpověděl

jsem, svlékaje sako, a pak jsem si s mírným zaváháním přetáhl

přes hlavu i košili. „Víte, nejsem tady v kraji dlouho.“

Strýček z toho byl celý bez sebe. „Vy ho neznáte?! Tak

to mušíte bejt jedinej, co ho nezná. V Listondalu si ho děsně

považujou, to vám povidám.“ Upadl do šokovaného mlčení

a přiložil zápalku k dýmce. Pak střelil okem po mém

obnaženém torzu, na němž naskákaly krupičky husí kůže.

„Pan Broomfield ze sebe strhne šaty jedna dvě – jako boxer.

Takový svaly sem v životě na člověku neviděl.“

Padla na mne náhlá umrtvující slabost. Nohy jsem měl

najednou jako z olova a připadal jsem si k ničemu. Když

jsem si začal rozkládat na čistý ručník provázky a nářadí,

promluvil stařík znovu.

„A kdypak ste vlastně vyšel ze škol, esli se můžu

voptat?“

„Ale už asi před sedmi měsíci.“

„Sedum měsíců!“ Strýček se nevěřícně usmál, udusal

tabák v dýmce a vyfoukl mrak smrdutého modrého

čmoudu. „Jo, nic nejni tak cennýho jako zkušenost, to je

moje řeč. Pan Broomfield pro mě dělá už víc jak deset

let a svýmu řemeslu rozumí. Kdepak učení z knih, to nestačí.

Zkušenost, já sem pro zkušenost!“

Nasypal jsem do kbelíku špetku dezinfekce a pečlivě

jsem si promydlil ruce. Zaklekl jsem vedle krávy.

„Pan Broomfield si dycky natře ruce takovym zvláštním

mazadlem,“ bafal strýček spokojeně z fajfky. „Když

se člověk jenom mydlí a meje, může se prej krávě zapálit

vnitřek – to povídal.“

Vyšetřil jsem krávu. Každý veterinář zná to napětí

chvíle, kdy poprvé vloží do krávy paži. V několika vteřinách

budu vědět, jestli si za patnáct minut sako znovu

obleču, nebo jestli mě čekají dlouhé a namáhavé hodiny

těžké práce.

Tentokrát mi štěstí nepřálo. Byl to moc ošklivý porod.

Obrácená hlava a vůbec žádný prostor. Vypadalo to spíš

na špatně vyvinutou jalovici než na krávu, která se měla

telit už podruhé. A byla suchá jako troud – plodová voda jí

musela odejít už před několika hodinami. Pásla se na horních

pastvinách a přišlo to na ni o týden dřív, proto ji museli

dopravit do téhle napůl spadlé stodoly. V každém případě

potrvá pěkně dlouho, než zase uvidím svoji postel.

„Tak copak ste našel, mladíku?“ Strýčkův pronikavý

hlas rozetnul ticho. „Je to vobrácená hlava, že jo? To

vám nedá žádnou velkou práci. Viděl jsem, jak to s nima

dělá pan Broomfield – úplně to tele votočí a vyndá ho

zadníma nohama napřed.“

Tenhle nesmysl jsem už slyšel. Krátká doba mé praxe

mě poučila, že všichni hospodáři jsou odborníci na dobytek

svých sousedů nebo vůbec jiných hospodářů. Kdykoli

nastaly obtíže u jejich vlastních zvířat, spěchali

zavolat veterináře, ale co se týkalo sousedova dobytka,

bývali suverénně sebejistí, vševědoucí a překypovali užitečnými

radami. A další jev, který jsem vypozoroval: jejich

rady se obvykle setkávaly s větším respektem než

názor veterináře. Jako například teď. Strýček byl zřejmě

uznáván jako mudřec a Dinsdalovi naslouchali s úctou

všemu, co říkal.

„Taky se to dá udělat tak,“ pokračoval strýček, „že se

sežene pár silnejch chlapů s provazama a vytáhnout to se

všim všudy, i s tou hlavou vzadu.“

Protápával jsem se kupředu a zalapal po dechu. „Obávám

se, že je úplně nemožné otočit tele v tak malém prostoru,

a kdyby se vytáhlo bez obrácení hlavy, určitě by

roztrhlo pánev matky.“

Dinsdalovi přimhouřili oči. Jasně si mysleli, že tváří

v tvář převaze strýčkových vědomostí kličkuji a vytáčím

se.

A teď, po dvou hodinách, byla porážka přímo za dveřmi.

Byl jsem skoro umlácený. Převaloval jsem se a plazil

jsem se po hnusných balvanech, Dinsdalovi mě pozorovali

se zachmuřeným mlčením a příval strýčkových komentářů

neutuchal. Strýček, jehož zdravě růžová tvář

svítila potěšením a jehož malá očička jiskřila, už léta letoucí

nezažil takovou noc plnou štěstí. Stokrát se mu vyplatilo,

že se trmácel do kopce. Na vitalitě mu to neubralo

a každou vteřinku doslova vychutnával.

Když jsem tam tak ležel s očima zavřenýma, obličej

ztuhlý špínou, ústa otevřená, uchopil strýček fajfku do

ruky a vyklonil se ze své otýpky slámy: „Tak už ste to asi

prošvih!“ pravil s hlubokým zadostiučiněním. „Eště sem

neviděl, že by to prošvih pan Broomfield, ale ten má samosebou

velký zkušenosti. A taky k tomu má sílu, vopravdickou

sílu. To je člověk, kerýho neutaháte.“

Zalila mě vlna vzteku jako doušek silné kořalky. Namístě

by samozřejmě bylo, abych vstal, vychrstl kbelík

krvavé vody strýčkovi na hlavu, seběhl dolů z kopce a odjel.

Odjel pryč odtud, pryč z Yorkshiru, pryč od strýčka,

od Dinsdalů, pryč od téhle krávy.

Místo toho jsem zaťal zuby, napnul nohy, zatlačil

vším, co jsem měl, a se vzrušenou nedůvěrou jsem ucítil,

že má smyčka přejela přes drobné řezáčky do tlamy telátka.

Šeptal jsem si modlitbičku, opatrně jsem levou rukou

zatáhl za tenký provázek a cítil jsem, jak se uzel na

smyčce utáhl. Chytil jsem spodní čelist.

Konečně jsem mohl začít něco dělat. „Teď podržte

tenhle provaz, pane Dinsdale, a mírně za něj táhněte. Já

budu telátko otáčet, a když budete současně táhnout, měla

by se hlava obrátit.“