Žánry
Autoři
Série
Znovuzrozený milenec (Série - Bratrstvo černé dýky - 10)
od Od smrti jeho shellan už by v Tohrmentovi nikdo nepoznal toho upířího vůdce, jímž kdysi býval. Fyzicky sešlého a beznadějně zoufalého, se zlomeným srdcem ho přivádí zpět k Bratrstvu padlý anděl, který chce prospět především sám sobě. Teď znovu bojuje, nelítostný a pomstychtivý, nepřipravený čelit nové, jiné tragédii.
Když Tohr začne ve snu vídat svou milovanou – uvězněnou ve studené, izolované zemi-nezemi daleko od klidu a míru Stínu – obrací se k andělovi s nadějí na záchranu té, kterou ztratil. Protože mu ale Lassiter říká, že se musí naučit milovat jinou, chce-li osvobodit svou dřívější družku, Tohr ví, že už jsou všichni předem odsouzeni…
Jenomže pak se mu začne dostávat pod kůži žena s temnou minulostí. Na pozadí běsnící války s bezduchými a s novým klanem upírů, který usiluje o trůn Slepého krále, potýká se Tohr se svou pohřbenou minulostí a velmi žhavou budoucností plnou vášně… ale dokáže popustit uzdu svému srdci a všechny osvobodit?
Kapitola první
Ten šmejd míří na most! Je můj!“
Tohr čekal, až mu odpoví hvízdnutí, a když se dočkal,
vyrazil za bezduchým; jeho bagančata rozstřikovala
louže, nohy mu kmitaly jako písty, pěsti měl pevně
zaťaté. Míjel kontejnery na odpadky a zaparkované
staré šunky, rozháněl krysy a bezdomovce, přeskočil
zátaras, přehoupl se přes motocykl.
Ve tři ráno jste měli v centru Caldwellu ve státě New
York zrovna dost překážek na to, aby byla honička zábavná.
Naneštěstí ho ten mrňavý šváb, zabiják, kterého
měl před sebou, vedl směrem, o nějž nestál.
Když se ocitli u nájezdní rampy mostu směrem na
západ, Tohr chtěl toho pitomce zabít – a dost. Na rozdíl
od dostatku soukromí, které jste mohli najít ve spleti
uliček kolem klubů, na mostě přes Hudson platila záruka
hustého provozu i v tuhle pozdní hodinu. No jo, jasně,
dopravní zácpa tam zrovna nebude, ale pár aut se
najde – a pánbůh ví, že dneska už má každý člověk za
volantem nějaký ten zatracený iPhone.
Ve válce mezi upíry a Vyhlazovací společností platilo
jedno pravidlo: držet se co nejdál od lidí. Tahle rasa vlezlých,
vzpřímených orangutanů představovala věčně hrozící
komplikaci a to poslední, co kdo potřeboval, bylo
šířit důkazy, že Dracula nebyl jen literární postava a chodící
mrtví se nevyskytují jen v televizních pořadech.
Nikdo nestál o čelné místo v televizních zprávách,
novinách, časopisech.
Internet – beze všeho. Ten není důvěryhodný.
Tahle zásada utajení bylo to jediné, na čem se nepřátelé
a Bratrstvo černé dýky shodli, jediný ústupek dodržovaný
oběma stranami. Takže zabijáci si mohli, řekněme…
vybrat za cíl vaši těhotnou shellan, střelit ji do
obličeje, zabít ji a tím připravit o život nejen ji, ale
i vás. Ale chraň bůh, aby dráždili lidi.
Protože to se prostě nedělá.
Naneštěstí při takovémhle přímém střetu ten prevít
s hydraulickýma nohama, co uháněl před Tohrmentem,
na tuhle poučku pozapomněl.
Nic, co by se nedalo napravit černou dýkou zapíchnutou
do hrudníku.
Tohrovi zaznělo z hrdla zavrčení, tesáky v ústech se
mu prodloužily, sáhl do zásob své vysooktanové nenávisti
a ta mu hned doplnila zásobu pohonných hmot;
ochabující energie se okamžitě obnovila.
Uplynula už dlouhá doba od chvíle, kdy mu jako ve
zlém snu král a bratři přišli sdělit, že jeho život skončil.
Protože byl vázaný muž, byla pro něj jeho žena tím, co
bijící srdce v hrudi, a v nepřítomnosti své Wellsie se
stal pouhým přízrakem toho, kým kdysi býval – prázdnou
nádobou. Oživovala ho jen možnost pronásledovat,
dostihnout a zabít. A vědomí, že se může zítra večer
probudit a zopakovat to.
Nebýt možnosti mstít své mrtvé, klidně by byl v požehnaném
Stínu se svou rodinou. Upřímně řečeno, bylo
by mu to tak milejší – a kdoví, třeba mu dnes v noci
bude přát štěstí. Možná v žáru boje utrpí katastrofální
smrtelné zranění a zbaví se svých břemen.
Může jen doufat.
Zvuk automobilového klaksonu, po němž následovalo
sborové skřípání gum – to byla první znamení, že
Kapitán Komplikace dosáhl svého.
Tohr se ocitl na vrcholku svažité rampy právě včas,
aby letmo zahlédl zabijáka odrážejícího se od kapoty ne-
zajímavé toyoty. Sedan se nárazem zastavil; zabijáka to
ani v nejmenším nezpomalilo. Jako všichni bezduší byl
i tenhle šmejd silnější a odolnější než za časů, kdy býval
pouhým člověkem; černá, mastná Omegova krev mu poskytovala
silnější motor, pevnější konstrukci a lepší
ovládání – a v tomhle případě taky závodní pneumatiky.
Ale palubní navigaci měl fakt prachmizernou.
Zabiják se převalil po vozovce jako profesionální
kaskadér, vymrštil se a přirozeně pokračoval v běhu.
Byl však zraněný, jeho odporný pach dětského zásypu
zesílil.
Tohr se ocitl u auta, právě když dvojice lidí otvírala
dveře, vylézala ven a začínala mávat rukama, jako by
někde hořelo.
„Kriminální policie,“ zařval Tohr, když se řítil kolem
nich. „Pronásledujeme pachatele!“
To je uklidnilo a umožnilo to omezit škodlivé následky.
Bylo teď víceméně jisté, že se promění v diváky,
fotografující jako o život, a to bylo ideální – až bude
po všem, bude Tohr vědět, kde je najít, aby jim
vymazal paměť a sebral mobily.
Mezitím bezduchý zjevně upaloval k lávce pro chodce
– což nebyl nejlepší nápad. Kdyby byl Tohr na místě
toho blba, sebral by toyotu a pokusil se ujet…
„Ale… no tak…“ procedil Tohr skrze zuby.
Prevítovým cílem zřejmě nebyla lávka, nýbrž okraj
samotného mostu: zabiják přeskočil plot oddělující
stezku pro chodce a přistál za ním na úzké římse. Příští
zastávka: řeka Hudson.
Zabiják se ohlédl a v broskvové záři sodíkových světel
měl arogantní výraz šestnáctiletého kluka poté, co
do sebe před kamarády nalil šest piv.
Samé ego. Žádný mozek.
Skočí. Ten pitomec chce skočit.
Idiot. I když Omegova šťáva radosti dodávala zabijákům
spoustu síly, neznamenalo to, že pro ně neplatí fy-
zikální zákony. Ta Einsteinova říkanka o tom, že energie
rovná se hmotnost krát zrychlení, dojde uplatnění
i tady – takže až ten blbeček dopadne na hladinu, rozseká
se na kusy, jinými slovy utrpí značné strukturální
poškození. Což ho nezabije, ale parádně ho to zneschopní.
Tihle prevíti neumřou, dokud nejsou probodnuti.
A mohou strávit celou věčnost v očistci rozkladu.
Juchuchú.
A před zavražděním své Wellsie by to Tohr patrně
nechal být. Podle stupnice pravidel války bylo důležitější
zahalit přihlížející lidi hávem amnézie a vydat se
na pomoc Johnu Matthewovi a Qhuinnovi, kteří se dosud
snaží v uličce. Ale teď? Žádné ustupování: ať to dopadne,
jak chce, on a tenhle zabiják se sejdou a vymění
si pozdravy.
Tohr přeskočil zábradlí, ocitl se na pěšině a vyhoupl
se na plot. Zaklesl se loktem za drátěné pletivo, vymrštil
dolní část těla přes horní okraj a přistál bagančaty na
parapetu.
Pivní frajeřina z bezduchého trochu vyprchala, začal
couvat.
„Copak, myslíš, že se bojím výšek?“ zeptal se Tohr
tlumeným hlasem. „Nebo tě přede mnou měl ochránit
ten metr padesát drátěného pletiva?“
Vítr skučel kolem nich, lepil jim oblečení k tělu
a hvízdal v ocelových vzpěrách. Daleko, daleko, předaleko
dole byla temná hladina řeky – nic než neurčitá
tmavá plocha podobná parkovišti.
A při dopadu bude jako asfalt.
„Mám zbraň,“ zařval bezduchý.
„Tak ji vyndej.“
„Kamarádi už pro mě jdou!“
„Žádné kamarády nemáš.“
Bezduchý byl čerstvý rekrut, vlasy, oči a pokožka
mu ještě nevybledly. Byl hubený a nervózní, nejspíš
uživatel drog s vysmaženým mozkem – bezpochyby
právě proto se nechal zlákat do řad Společnosti.
„Skočím! Já kurva skočím!“
Tohr uchopil rukojeť jedné ze svých dvou dýk a vytáhl
černou čepel z pouzdra na hrudi. „Tak přestaň kňučet
a začni lítat.“
Zabiják se podíval přes okraj. „Udělám to! Přísahám,
že to udělám!“
Závan větru do nich narazil z jiné strany, rozevlál
Tohrův dlouhý kožený kabát. „To je mi jedno. Zabiju
tě tady nahoře jako tam dole.“
Bezduchý znovu pohlédl přes okraj, zaváhal a pak
skočil do strany, ocitl se ve vzduchu a mával přitom rukama,
jako by se snažil udržet rovnováhu a přistát nohama
napřed.
Což by mu při téhle výšce patrně jenom zarazilo stehenní
kosti až do břišní dutiny. Ale zase lepší než mít
v krku vlastní hlavu.
Tohr vrátil dýku do pochvy a připravoval se k sestupu.
Zhluboka se nadechl. A pak…
Když opustil okraj a zachytil se antigravitace, neunikla
mu ironie skoku z mostu. Velmi mnoho času trávil
touhou po smrti; modlil se ke Stvořitelce, aby si
vzala jeho tělo a poslala ho nahoru, tam, kde by byl se
svými milovanými. Sebevražda nikdy nepřipadala
v úvahu; když si vezmete život, nemůžete přijít do Stínu
– a to byl jediný důvod, proč si nepodřezal zápěstí,
nevložil do úst hlaveň brokovnice nebo… neskočil
z mostu.
Při sestupu si dopřál představu, že už je to tady, že
dopadem, který přijde za půldruhé vteřiny, skončí jeho
utrpení. Stačí jen pozměnit dráhu letu, aby klesal kolmo,
pak si nechránit hlavu a dojít k nevyhnutelnému:
zatmění, pravděpodobně ochromení, smrt utonutím.
Jenomže takovýhle odchod na věčnost pro něj konečným
výsledkem být nemůže. Kdokoli by se touhle
věcí zabýval, určitě by věděl, že – na rozdíl od bezduchého
– on má možnost se z toho dostat.
Zklidnil mysl a odhmotnil se z volného pádu – v jediné
vteřině gravitace se dotkl smrti; vzápětí už byl jen
neviditelným oblakem molekul, které dokázal vůlí přenést,
kam chtěl.
Zabiják vedle něj dopadl do vody – nešplouchlo to,
jako když někdo skočí z okraje bazénu, ani nezasvištělo
jako při skoku ze skokanského prkna. Bylo to, jako
když střela zasáhne terč s explozí podobnou jako při
překonání zvukové bariéry, při níž se do chladného
vzduchu vymrštily desítky litrů říční vody.
Tohr se mezitím rozhodl vrátit do své původní podoby
na masivní betonové opěře napravo od místa dopadu.
Tři… dva… jedna…
Trefa.
Kus dál po proudu od dosud bublajícího vstupního
bodu vykoukla nad hladinu hlava. Žádné paže pohybující
se ve snaze dostat se zpátky na vzduch. Žádné kopající
nohy. Žádné lapání po vzduchu.
Ale mrtvé to nebylo: mohli byste to přejet autem, mlátit,
až byste si zlámali pěsti, urvat tomu ruce i nohy, dělat
si s tím, co sakra chcete… a pořád by to bylo naživu.
Tihle šmejdi jsou jako klíšťata z podsvětí. A nezbývá
než se namočit.
Tohr shodil plášť, pečlivě ho složil a nechal zaklíněný
v místě, kde se horní část opěrného sloupu setkávala
se širokou základnou nořící se do vody. Hupnout do
vody v kabátě, to by byla poukázka na utonutí; a taky
si nesměl namočit pistole a mobil.
Rozběhl se dvěma mohutnými skoky, aby získal dostatečnou
setrvačnost a ocitl se daleko nad hladinou,
a pak skočil šipku, paže napjaté nad hlavou, dlaně u sebe,
tělo rovné jako šíp. Na rozdíl od bezduchého pronikl
hladinou elegantně a plavně, i když řeka Hudson byla
dobře tři a půl až pět metrů pod ním.
Studená. Fakt hromsky studená.
Přece jen, na severu státu New York byl konec dubna
– do čehosi, co by se při dobré vůli dalo nazvat vlahým
jarním vzduchem, scházel nejmíň měsíc.
Vynořil se z hlubiny, vydechl přitom ústy a nasadil
mocný volný styl. Když se ocitl u zabijáka, popadl
ho za bundu a začal vléct nemrtvou tíhu směrem ke
břehu.
Kde to dokončí. Aby se mohl vydat hledat dalšího.
Autor: | Ward, J. R. |
Překladatel: | Pacnerová, Jana |
Série: | Bratrstvo černé dýky |
Pořadí v sérii: | 10. |
Název: | Znovuzrozený milenec |
Původní název: | Lover Reborn |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-536-0 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 672 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 15.8.2012 |