Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Znovuzrozený milenec
(Série - Bratrstvo černé dýky - 10)

od
Ward, J. R.
  • Od smrti jeho shellan  už by v Tohrmentovi nikdo nepoznal toho upířího vůdce, jímž kdysi býval. Fyzicky sešlého a beznadějně zoufalého, se zlomeným srdcem ho přivádí zpět k Bratrstvu padlý anděl, který chce prospět především sám sobě. Teď znovu bojuje, nelítostný a pomstychtivý, nepřipravený čelit nové, jiné tragédii.

    Když Tohr začne ve snu vídat svou milovanou – uvězněnou ve studené, izolované zemi-nezemi daleko od klidu a míru Stínu – obrací se k andělovi s nadějí na záchranu té, kterou ztratil. Protože mu ale Lassiter říká, že se musí naučit milovat jinou, chce-li osvobodit svou dřívější družku, Tohr ví, že už jsou všichni předem odsouzeni…

    Jenomže pak se mu začne dostávat pod kůži žena s temnou minulostí. Na pozadí běsnící války s bezduchými a s novým klanem upírů, který usiluje o trůn Slepého krále, potýká se Tohr se svou pohřbenou minulostí a velmi žhavou budoucností plnou vášně… ale dokáže popustit uzdu svému srdci a všechny osvobodit?

     

  • Kapitola první

     

    Ten šmejd míří na most! Je můj!“

    Tohr čekal, až mu odpoví hvízdnutí, a když se dočkal,

    vyrazil za bezduchým; jeho bagančata rozstřikovala

    louže, nohy mu kmitaly jako písty, pěsti měl pevně

    zaťaté. Míjel kontejnery na odpadky a zaparkované

    staré šunky, rozháněl krysy a bezdomovce, přeskočil

    zátaras, přehoupl se přes motocykl.

    Ve tři ráno jste měli v centru Caldwellu ve státě New

    York zrovna dost překážek na to, aby byla honička zábavná.

    Naneštěstí ho ten mrňavý šváb, zabiják, kterého

    měl před sebou, vedl směrem, o nějž nestál.

    Když se ocitli u nájezdní rampy mostu směrem na

    západ, Tohr chtěl toho pitomce zabít – a dost. Na rozdíl

    od dostatku soukromí, které jste mohli najít ve spleti

    uliček kolem klubů, na mostě přes Hudson platila záruka

    hustého provozu i v tuhle pozdní hodinu. No jo, jasně,

    dopravní zácpa tam zrovna nebude, ale pár aut se

    najde – a pánbůh ví, že dneska už má každý člověk za

    volantem nějaký ten zatracený iPhone.

    Ve válce mezi upíry a Vyhlazovací společností platilo

    jedno pravidlo: držet se co nejdál od lidí. Tahle rasa vlezlých,

    vzpřímených orangutanů představovala věčně hrozící

    komplikaci a to poslední, co kdo potřeboval, bylo

    šířit důkazy, že Dracula nebyl jen literární postava a chodící

    mrtví se nevyskytují jen v televizních pořadech.

    Nikdo nestál o čelné místo v televizních zprávách,

    novinách, časopisech.

    Internet – beze všeho. Ten není důvěryhodný.

    Tahle zásada utajení bylo to jediné, na čem se nepřátelé

    a Bratrstvo černé dýky shodli, jediný ústupek dodržovaný

    oběma stranami. Takže zabijáci si mohli, řekněme…

    vybrat za cíl vaši těhotnou shellan, střelit ji do

    obličeje, zabít ji a tím připravit o život nejen ji, ale

    i vás. Ale chraň bůh, aby dráždili lidi.

    Protože to se prostě nedělá.

    Naneštěstí při takovémhle přímém střetu ten prevít

    s hydraulickýma nohama, co uháněl před Tohrmentem,

    na tuhle poučku pozapomněl.

    Nic, co by se nedalo napravit černou dýkou zapíchnutou

    do hrudníku.

    Tohrovi zaznělo z hrdla zavrčení, tesáky v ústech se

    mu prodloužily, sáhl do zásob své vysooktanové nenávisti

    a ta mu hned doplnila zásobu pohonných hmot;

    ochabující energie se okamžitě obnovila.

    Uplynula už dlouhá doba od chvíle, kdy mu jako ve

    zlém snu král a bratři přišli sdělit, že jeho život skončil.

    Protože byl vázaný muž, byla pro něj jeho žena tím, co

    bijící srdce v hrudi, a v nepřítomnosti své Wellsie se

    stal pouhým přízrakem toho, kým kdysi býval – prázdnou

    nádobou. Oživovala ho jen možnost pronásledovat,

    dostihnout a zabít. A vědomí, že se může zítra večer

    probudit a zopakovat to.

    Nebýt možnosti mstít své mrtvé, klidně by byl v požehnaném

    Stínu se svou rodinou. Upřímně řečeno, bylo

    by mu to tak milejší – a kdoví, třeba mu dnes v noci

    bude přát štěstí. Možná v žáru boje utrpí katastrofální

    smrtelné zranění a zbaví se svých břemen.

    Může jen doufat.

    Zvuk automobilového klaksonu, po němž následovalo

    sborové skřípání gum – to byla první znamení, že

    Kapitán Komplikace dosáhl svého.

    Tohr se ocitl na vrcholku svažité rampy právě včas,

    aby letmo zahlédl zabijáka odrážejícího se od kapoty ne-

    zajímavé toyoty. Sedan se nárazem zastavil; zabijáka to

    ani v nejmenším nezpomalilo. Jako všichni bezduší byl

    i tenhle šmejd silnější a odolnější než za časů, kdy býval

    pouhým člověkem; černá, mastná Omegova krev mu poskytovala

    silnější motor, pevnější konstrukci a lepší

    ovládání – a v tomhle případě taky závodní pneumatiky.

    Ale palubní navigaci měl fakt prachmizernou.

    Zabiják se převalil po vozovce jako profesionální

    kaskadér, vymrštil se a přirozeně pokračoval v běhu.

    Byl však zraněný, jeho odporný pach dětského zásypu

    zesílil.

    Tohr se ocitl u auta, právě když dvojice lidí otvírala

    dveře, vylézala ven a začínala mávat rukama, jako by

    někde hořelo.

    „Kriminální policie,“ zařval Tohr, když se řítil kolem

    nich. „Pronásledujeme pachatele!“

    To je uklidnilo a umožnilo to omezit škodlivé následky.

    Bylo teď víceméně jisté, že se promění v diváky,

    fotografující jako o život, a to bylo ideální – až bude

    po všem, bude Tohr vědět, kde je najít, aby jim

    vymazal paměť a sebral mobily.

    Mezitím bezduchý zjevně upaloval k lávce pro chodce

    – což nebyl nejlepší nápad. Kdyby byl Tohr na místě

    toho blba, sebral by toyotu a pokusil se ujet…

    „Ale… no tak…“ procedil Tohr skrze zuby.

    Prevítovým cílem zřejmě nebyla lávka, nýbrž okraj

    samotného mostu: zabiják přeskočil plot oddělující

    stezku pro chodce a přistál za ním na úzké římse. Příští

    zastávka: řeka Hudson.

    Zabiják se ohlédl a v broskvové záři sodíkových světel

    měl arogantní výraz šestnáctiletého kluka poté, co

    do sebe před kamarády nalil šest piv.

    Samé ego. Žádný mozek.

    Skočí. Ten pitomec chce skočit.

    Idiot. I když Omegova šťáva radosti dodávala zabijákům

    spoustu síly, neznamenalo to, že pro ně neplatí fy-

    zikální zákony. Ta Einsteinova říkanka o tom, že energie

    rovná se hmotnost krát zrychlení, dojde uplatnění

    i tady – takže až ten blbeček dopadne na hladinu, rozseká

    se na kusy, jinými slovy utrpí značné strukturální

    poškození. Což ho nezabije, ale parádně ho to zneschopní.

    Tihle prevíti neumřou, dokud nejsou probodnuti.

    A mohou strávit celou věčnost v očistci rozkladu.

    Juchuchú.

    A před zavražděním své Wellsie by to Tohr patrně

    nechal být. Podle stupnice pravidel války bylo důležitější

    zahalit přihlížející lidi hávem amnézie a vydat se

    na pomoc Johnu Matthewovi a Qhuinnovi, kteří se dosud

    snaží v uličce. Ale teď? Žádné ustupování: ať to dopadne,

    jak chce, on a tenhle zabiják se sejdou a vymění

    si pozdravy.

    Tohr přeskočil zábradlí, ocitl se na pěšině a vyhoupl

    se na plot. Zaklesl se loktem za drátěné pletivo, vymrštil

    dolní část těla přes horní okraj a přistál bagančaty na

    parapetu.

    Pivní frajeřina z bezduchého trochu vyprchala, začal

    couvat.

    „Copak, myslíš, že se bojím výšek?“ zeptal se Tohr

    tlumeným hlasem. „Nebo tě přede mnou měl ochránit

    ten metr padesát drátěného pletiva?“

    Vítr skučel kolem nich, lepil jim oblečení k tělu

    a hvízdal v ocelových vzpěrách. Daleko, daleko, předaleko

    dole byla temná hladina řeky – nic než neurčitá

    tmavá plocha podobná parkovišti.

    A při dopadu bude jako asfalt.

    „Mám zbraň,“ zařval bezduchý.

    „Tak ji vyndej.“

    „Kamarádi už pro mě jdou!“

    „Žádné kamarády nemáš.“

    Bezduchý byl čerstvý rekrut, vlasy, oči a pokožka

    mu ještě nevybledly. Byl hubený a nervózní, nejspíš

    uživatel drog s vysmaženým mozkem – bezpochyby

    právě proto se nechal zlákat do řad Společnosti.

    „Skočím! Já kurva skočím!“

    Tohr uchopil rukojeť jedné ze svých dvou dýk a vytáhl

    černou čepel z pouzdra na hrudi. „Tak přestaň kňučet

    a začni lítat.“

    Zabiják se podíval přes okraj. „Udělám to! Přísahám,

    že to udělám!“

    Závan větru do nich narazil z jiné strany, rozevlál

    Tohrův dlouhý kožený kabát. „To je mi jedno. Zabiju

    tě tady nahoře jako tam dole.“

    Bezduchý znovu pohlédl přes okraj, zaváhal a pak

    skočil do strany, ocitl se ve vzduchu a mával přitom rukama,

    jako by se snažil udržet rovnováhu a přistát nohama

    napřed.

    Což by mu při téhle výšce patrně jenom zarazilo stehenní

    kosti až do břišní dutiny. Ale zase lepší než mít

    v krku vlastní hlavu.

    Tohr vrátil dýku do pochvy a připravoval se k sestupu.

    Zhluboka se nadechl. A pak…

    Když opustil okraj a zachytil se antigravitace, neunikla

    mu ironie skoku z mostu. Velmi mnoho času trávil

    touhou po smrti; modlil se ke Stvořitelce, aby si

    vzala jeho tělo a poslala ho nahoru, tam, kde by byl se

    svými milovanými. Sebevražda nikdy nepřipadala

    v úvahu; když si vezmete život, nemůžete přijít do Stínu

    – a to byl jediný důvod, proč si nepodřezal zápěstí,

    nevložil do úst hlaveň brokovnice nebo… neskočil

    z mostu.

    Při sestupu si dopřál představu, že už je to tady, že

    dopadem, který přijde za půldruhé vteřiny, skončí jeho

    utrpení. Stačí jen pozměnit dráhu letu, aby klesal kolmo,

    pak si nechránit hlavu a dojít k nevyhnutelnému:

    zatmění, pravděpodobně ochromení, smrt utonutím.

    Jenomže takovýhle odchod na věčnost pro něj konečným

    výsledkem být nemůže. Kdokoli by se touhle

    věcí zabýval, určitě by věděl, že – na rozdíl od bezduchého

    – on má možnost se z toho dostat.

    Zklidnil mysl a odhmotnil se z volného pádu – v jediné

    vteřině gravitace se dotkl smrti; vzápětí už byl jen

    neviditelným oblakem molekul, které dokázal vůlí přenést,

    kam chtěl.

    Zabiják vedle něj dopadl do vody – nešplouchlo to,

    jako když někdo skočí z okraje bazénu, ani nezasvištělo

    jako při skoku ze skokanského prkna. Bylo to, jako

    když střela zasáhne terč s explozí podobnou jako při

    překonání zvukové bariéry, při níž se do chladného

    vzduchu vymrštily desítky litrů říční vody.

    Tohr se mezitím rozhodl vrátit do své původní podoby

    na masivní betonové opěře napravo od místa dopadu.

    Tři… dva… jedna…

    Trefa.

    Kus dál po proudu od dosud bublajícího vstupního

    bodu vykoukla nad hladinu hlava. Žádné paže pohybující

    se ve snaze dostat se zpátky na vzduch. Žádné kopající

    nohy. Žádné lapání po vzduchu.

    Ale mrtvé to nebylo: mohli byste to přejet autem, mlátit,

    až byste si zlámali pěsti, urvat tomu ruce i nohy, dělat

    si s tím, co sakra chcete… a pořád by to bylo naživu.

    Tihle šmejdi jsou jako klíšťata z podsvětí. A nezbývá

    než se namočit.

    Tohr shodil plášť, pečlivě ho složil a nechal zaklíněný

    v místě, kde se horní část opěrného sloupu setkávala

    se širokou základnou nořící se do vody. Hupnout do

    vody v kabátě, to by byla poukázka na utonutí; a taky

    si nesměl namočit pistole a mobil.

    Rozběhl se dvěma mohutnými skoky, aby získal dostatečnou

    setrvačnost a ocitl se daleko nad hladinou,

    a pak skočil šipku, paže napjaté nad hlavou, dlaně u sebe,

    tělo rovné jako šíp. Na rozdíl od bezduchého pronikl

    hladinou elegantně a plavně, i když řeka Hudson byla

    dobře tři a půl až pět metrů pod ním.

    Studená. Fakt hromsky studená.

    Přece jen, na severu státu New York byl konec dubna

    – do čehosi, co by se při dobré vůli dalo nazvat vlahým

    jarním vzduchem, scházel nejmíň měsíc.

    Vynořil se z hlubiny, vydechl přitom ústy a nasadil

    mocný volný styl. Když se ocitl u zabijáka, popadl

    ho za bundu a začal vléct nemrtvou tíhu směrem ke

    břehu.

    Kde to dokončí. Aby se mohl vydat hledat dalšího.

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Série: Bratrstvo černé dýky
    Pořadí v sérii: 10.
    Název: Znovuzrozený milenec
    Původní název: Lover Reborn
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-536-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 672
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 15.8.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.