Kapitola první

Ten šmejd míří na most! Je můj!“

Tohr čekal, až mu odpoví hvízdnutí, a když se dočkal,

vyrazil za bezduchým; jeho bagančata rozstřikovala

louže, nohy mu kmitaly jako písty, pěsti měl pevně

zaťaté. Míjel kontejnery na odpadky a zaparkované

staré šunky, rozháněl krysy a bezdomovce, přeskočil

zátaras, přehoupl se přes motocykl.

Ve tři ráno jste měli v centru Caldwellu ve státě New

York zrovna dost překážek na to, aby byla honička zábavná.

Naneštěstí ho ten mrňavý šváb, zabiják, kterého

měl před sebou, vedl směrem, o nějž nestál.

Když se ocitli u nájezdní rampy mostu směrem na

západ, Tohr chtěl toho pitomce zabít – a dost. Na rozdíl

od dostatku soukromí, které jste mohli najít ve spleti

uliček kolem klubů, na mostě přes Hudson platila záruka

hustého provozu i v tuhle pozdní hodinu. No jo, jasně,

dopravní zácpa tam zrovna nebude, ale pár aut se

najde – a pánbůh ví, že dneska už má každý člověk za

volantem nějaký ten zatracený iPhone.

Ve válce mezi upíry a Vyhlazovací společností platilo

jedno pravidlo: držet se co nejdál od lidí. Tahle rasa vlezlých,

vzpřímených orangutanů představovala věčně hrozící

komplikaci a to poslední, co kdo potřeboval, bylo

šířit důkazy, že Dracula nebyl jen literární postava a chodící

mrtví se nevyskytují jen v televizních pořadech.

Nikdo nestál o čelné místo v televizních zprávách,

novinách, časopisech.

Internet – beze všeho. Ten není důvěryhodný.

Tahle zásada utajení bylo to jediné, na čem se nepřátelé

a Bratrstvo černé dýky shodli, jediný ústupek dodržovaný

oběma stranami. Takže zabijáci si mohli, řekněme…

vybrat za cíl vaši těhotnou shellan, střelit ji do

obličeje, zabít ji a tím připravit o život nejen ji, ale

i vás. Ale chraň bůh, aby dráždili lidi.

Protože to se prostě nedělá.

Naneštěstí při takovémhle přímém střetu ten prevít

s hydraulickýma nohama, co uháněl před Tohrmentem,

na tuhle poučku pozapomněl.

Nic, co by se nedalo napravit černou dýkou zapíchnutou

do hrudníku.

Tohrovi zaznělo z hrdla zavrčení, tesáky v ústech se

mu prodloužily, sáhl do zásob své vysooktanové nenávisti

a ta mu hned doplnila zásobu pohonných hmot;

ochabující energie se okamžitě obnovila.

Uplynula už dlouhá doba od chvíle, kdy mu jako ve

zlém snu král a bratři přišli sdělit, že jeho život skončil.

Protože byl vázaný muž, byla pro něj jeho žena tím, co

bijící srdce v hrudi, a v nepřítomnosti své Wellsie se

stal pouhým přízrakem toho, kým kdysi býval – prázdnou

nádobou. Oživovala ho jen možnost pronásledovat,

dostihnout a zabít. A vědomí, že se může zítra večer

probudit a zopakovat to.

Nebýt možnosti mstít své mrtvé, klidně by byl v požehnaném

Stínu se svou rodinou. Upřímně řečeno, bylo

by mu to tak milejší – a kdoví, třeba mu dnes v noci

bude přát štěstí. Možná v žáru boje utrpí katastrofální

smrtelné zranění a zbaví se svých břemen.

Může jen doufat.

Zvuk automobilového klaksonu, po němž následovalo

sborové skřípání gum – to byla první znamení, že

Kapitán Komplikace dosáhl svého.

Tohr se ocitl na vrcholku svažité rampy právě včas,

aby letmo zahlédl zabijáka odrážejícího se od kapoty ne-

zajímavé toyoty. Sedan se nárazem zastavil; zabijáka to

ani v nejmenším nezpomalilo. Jako všichni bezduší byl

i tenhle šmejd silnější a odolnější než za časů, kdy býval

pouhým člověkem; černá, mastná Omegova krev mu poskytovala

silnější motor, pevnější konstrukci a lepší

ovládání – a v tomhle případě taky závodní pneumatiky.

Ale palubní navigaci měl fakt prachmizernou.

Zabiják se převalil po vozovce jako profesionální

kaskadér, vymrštil se a přirozeně pokračoval v běhu.

Byl však zraněný, jeho odporný pach dětského zásypu

zesílil.

Tohr se ocitl u auta, právě když dvojice lidí otvírala

dveře, vylézala ven a začínala mávat rukama, jako by

někde hořelo.

„Kriminální policie,“ zařval Tohr, když se řítil kolem

nich. „Pronásledujeme pachatele!“

To je uklidnilo a umožnilo to omezit škodlivé následky.

Bylo teď víceméně jisté, že se promění v diváky,

fotografující jako o život, a to bylo ideální – až bude

po všem, bude Tohr vědět, kde je najít, aby jim

vymazal paměť a sebral mobily.

Mezitím bezduchý zjevně upaloval k lávce pro chodce

– což nebyl nejlepší nápad. Kdyby byl Tohr na místě

toho blba, sebral by toyotu a pokusil se ujet…

„Ale… no tak…“ procedil Tohr skrze zuby.

Prevítovým cílem zřejmě nebyla lávka, nýbrž okraj

samotného mostu: zabiják přeskočil plot oddělující

stezku pro chodce a přistál za ním na úzké římse. Příští

zastávka: řeka Hudson.

Zabiják se ohlédl a v broskvové záři sodíkových světel

měl arogantní výraz šestnáctiletého kluka poté, co

do sebe před kamarády nalil šest piv.

Samé ego. Žádný mozek.

Skočí. Ten pitomec chce skočit.

Idiot. I když Omegova šťáva radosti dodávala zabijákům

spoustu síly, neznamenalo to, že pro ně neplatí fy-

zikální zákony. Ta Einsteinova říkanka o tom, že energie

rovná se hmotnost krát zrychlení, dojde uplatnění

i tady – takže až ten blbeček dopadne na hladinu, rozseká

se na kusy, jinými slovy utrpí značné strukturální

poškození. Což ho nezabije, ale parádně ho to zneschopní.

Tihle prevíti neumřou, dokud nejsou probodnuti.

A mohou strávit celou věčnost v očistci rozkladu.

Juchuchú.

A před zavražděním své Wellsie by to Tohr patrně

nechal být. Podle stupnice pravidel války bylo důležitější

zahalit přihlížející lidi hávem amnézie a vydat se

na pomoc Johnu Matthewovi a Qhuinnovi, kteří se dosud

snaží v uličce. Ale teď? Žádné ustupování: ať to dopadne,

jak chce, on a tenhle zabiják se sejdou a vymění

si pozdravy.

Tohr přeskočil zábradlí, ocitl se na pěšině a vyhoupl

se na plot. Zaklesl se loktem za drátěné pletivo, vymrštil

dolní část těla přes horní okraj a přistál bagančaty na

parapetu.

Pivní frajeřina z bezduchého trochu vyprchala, začal

couvat.

„Copak, myslíš, že se bojím výšek?“ zeptal se Tohr

tlumeným hlasem. „Nebo tě přede mnou měl ochránit

ten metr padesát drátěného pletiva?“

Vítr skučel kolem nich, lepil jim oblečení k tělu

a hvízdal v ocelových vzpěrách. Daleko, daleko, předaleko

dole byla temná hladina řeky – nic než neurčitá

tmavá plocha podobná parkovišti.

A při dopadu bude jako asfalt.

„Mám zbraň,“ zařval bezduchý.

„Tak ji vyndej.“

„Kamarádi už pro mě jdou!“

„Žádné kamarády nemáš.“

Bezduchý byl čerstvý rekrut, vlasy, oči a pokožka

mu ještě nevybledly. Byl hubený a nervózní, nejspíš

uživatel drog s vysmaženým mozkem – bezpochyby

právě proto se nechal zlákat do řad Společnosti.

„Skočím! Já kurva skočím!“

Tohr uchopil rukojeť jedné ze svých dvou dýk a vytáhl

černou čepel z pouzdra na hrudi. „Tak přestaň kňučet

a začni lítat.“

Zabiják se podíval přes okraj. „Udělám to! Přísahám,

že to udělám!“

Závan větru do nich narazil z jiné strany, rozevlál

Tohrův dlouhý kožený kabát. „To je mi jedno. Zabiju

tě tady nahoře jako tam dole.“

Bezduchý znovu pohlédl přes okraj, zaváhal a pak

skočil do strany, ocitl se ve vzduchu a mával přitom rukama,

jako by se snažil udržet rovnováhu a přistát nohama

napřed.

Což by mu při téhle výšce patrně jenom zarazilo stehenní

kosti až do břišní dutiny. Ale zase lepší než mít

v krku vlastní hlavu.

Tohr vrátil dýku do pochvy a připravoval se k sestupu.

Zhluboka se nadechl. A pak…

Když opustil okraj a zachytil se antigravitace, neunikla

mu ironie skoku z mostu. Velmi mnoho času trávil

touhou po smrti; modlil se ke Stvořitelce, aby si

vzala jeho tělo a poslala ho nahoru, tam, kde by byl se

svými milovanými. Sebevražda nikdy nepřipadala

v úvahu; když si vezmete život, nemůžete přijít do Stínu

– a to byl jediný důvod, proč si nepodřezal zápěstí,

nevložil do úst hlaveň brokovnice nebo… neskočil

z mostu.

Při sestupu si dopřál představu, že už je to tady, že

dopadem, který přijde za půldruhé vteřiny, skončí jeho

utrpení. Stačí jen pozměnit dráhu letu, aby klesal kolmo,

pak si nechránit hlavu a dojít k nevyhnutelnému:

zatmění, pravděpodobně ochromení, smrt utonutím.

Jenomže takovýhle odchod na věčnost pro něj konečným

výsledkem být nemůže. Kdokoli by se touhle

věcí zabýval, určitě by věděl, že – na rozdíl od bezduchého

– on má možnost se z toho dostat.

Zklidnil mysl a odhmotnil se z volného pádu – v jediné

vteřině gravitace se dotkl smrti; vzápětí už byl jen

neviditelným oblakem molekul, které dokázal vůlí přenést,

kam chtěl.

Zabiják vedle něj dopadl do vody – nešplouchlo to,

jako když někdo skočí z okraje bazénu, ani nezasvištělo

jako při skoku ze skokanského prkna. Bylo to, jako

když střela zasáhne terč s explozí podobnou jako při

překonání zvukové bariéry, při níž se do chladného

vzduchu vymrštily desítky litrů říční vody.

Tohr se mezitím rozhodl vrátit do své původní podoby

na masivní betonové opěře napravo od místa dopadu.

Tři… dva… jedna…

Trefa.

Kus dál po proudu od dosud bublajícího vstupního

bodu vykoukla nad hladinu hlava. Žádné paže pohybující

se ve snaze dostat se zpátky na vzduch. Žádné kopající

nohy. Žádné lapání po vzduchu.

Ale mrtvé to nebylo: mohli byste to přejet autem, mlátit,

až byste si zlámali pěsti, urvat tomu ruce i nohy, dělat

si s tím, co sakra chcete… a pořád by to bylo naživu.

Tihle šmejdi jsou jako klíšťata z podsvětí. A nezbývá

než se namočit.

Tohr shodil plášť, pečlivě ho složil a nechal zaklíněný

v místě, kde se horní část opěrného sloupu setkávala

se širokou základnou nořící se do vody. Hupnout do

vody v kabátě, to by byla poukázka na utonutí; a taky

si nesměl namočit pistole a mobil.

Rozběhl se dvěma mohutnými skoky, aby získal dostatečnou

setrvačnost a ocitl se daleko nad hladinou,

a pak skočil šipku, paže napjaté nad hlavou, dlaně u sebe,

tělo rovné jako šíp. Na rozdíl od bezduchého pronikl

hladinou elegantně a plavně, i když řeka Hudson byla

dobře tři a půl až pět metrů pod ním.

Studená. Fakt hromsky studená.

Přece jen, na severu státu New York byl konec dubna

– do čehosi, co by se při dobré vůli dalo nazvat vlahým

jarním vzduchem, scházel nejmíň měsíc.

Vynořil se z hlubiny, vydechl přitom ústy a nasadil

mocný volný styl. Když se ocitl u zabijáka, popadl

ho za bundu a začal vléct nemrtvou tíhu směrem ke

břehu.

Kde to dokončí. Aby se mohl vydat hledat dalšího.