Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Zlaté dny

od
Deveraux, Jude
  • V úvodním románě cyklu Levandulové ráno se čtenář seznámil s nevšední Edilean Harcourtovou a jejím tajemstvím. Ve druhém příběhu autorka představuje její předky v dramatickém příběhu Edilean Talbotové. Ta přichází roku 1766 do Skotska žít se svým strýcem, který však zamýšlí vzdělanou, krásnou a bohatou dívku provdat za jednoho ze svých nechutných přátel, jakmile jen dosáhne věku 18 let. Naštěstí získá Edilean i jiného ctitele, mladého a odvážného Anguse McTerna, který ji pomůže uprchnout a doprovází ji v roli manžela na cestě do Ameriky. V Bostonu se jejich cesty rozejdou, ale když se Edilean dostane do nebezpečí, její starý přítel jí opět podá pomocnou ruku.

  • ČÁST I.

    SKOTSKO

    1766

     

    1

    UŽ JSI JI VIDĚL?“

    „Kdepak, neviděl,“ odpověděl Angus McTern

    snad již posté. Právě se vrátil z hor celý promočený,

    unavený, hladový a prochladlý, ale všichni okolo mluvili

    jen o pohledné neteři Nevilla Lawlera, která přijela

    na starobylý hrad, aby shlížela svrchu na nebohé

    Skoty.

    „To bys koukal,“ prohlásil mladý Tam, zatímco se

    snažil udržet krok se starším bratrancem. Angus byl

    rád, že Tama vidí, ale to neustálé tlachání o Lawlerově

    neteři mu už lezlo na nervy. „Vlasy má jako tekuté zlato,“

    vydechl chlapec přeskakujícím hlasem. Právě se

    z něho stával muž a okouzlovalo ho vše, co dívky řekly,

    udělaly nebo jak vypadaly. „Oči má modré jako dvě

    jezírka a měl bys vidět ty její šaty! Nikdy jsem nic takového

    neviděl. Museli je ušít sami andělé a ozdobit

    včelky. Je –“

    „Zatím jsi ale mnoho žen neviděl, abys ji mohl srovnávat,

    nemyslíš, hochu?“ namítl Angus – a všichni se

    zarazili a překvapeně na něho hleděli. Stáli právě na kamenném

    nádvoří, jež kdysi patřilo McTernově rodině.

    Angusův a Tamův dědeček byl pánem tohoto panství,

    byl to však také líný, starý zpustlík, který si liboval

    v kartách a vše prohrál s mladým Angličanem Nevillem

    Lawlerem. Angusovi bylo v té době devět let a žil

    se svou ovdovělou matkou. Byl to právě Angus, který

    se poté stal vůdcem celého klanu. V následujících šestnácti

    letech se usilovně staral o to málo, co z McTernova

    majetku zbylo.

    Avšak někdy, jako třeba dnes, bylo téměř nemožné

    připomínat lidem, že byli kdysi součástí mocné McTernovy

    rodiny. Několik týdnů se nebavili o ničem jiném

    než o té Angličance. O jejích vlasech, šatech, o každém

    slovu a způsobu, jakým to slovo pronesla.

    „Bojíš se, že se jí nebudeš líbit?“ zeptal se starý Duncan,

    když vzhlédl od kosy, kterou právě brousil. „Bojíš

    se, že se při pohledu na tvůj zarostlý, větrem ošlehaný

    obličej vyděsí?“

    Napětí způsobené Angusovým předchozím výbuchem

    pominulo. Omluvně poklepal chlapci na rameno.

    Nebyla Tamova chyba, že nikdy nebyl ve správnou

    dobu na správném místě. Znal jen pusté skotské kopce,

    ovce a krávy nebo nájezdy zlodějů dobytka, při nichž

    často bojoval o holý život.

    „Taková elegantní dáma, jako je ona, by se při pohledu

    na opravdového Skota vyděsila k smrti,“ prohlásil

    Angus, zvedl ruce, zaťal prsty jako dva pařáty a zašklebil

    se na mladšího bratrance.

    Všichni na dvoře se uvolnili a vrátili se ke své práci.

    Angusových názorů si všichni cenili a pozorně mu naslouchali.

    Prošel kolem staré kamenné hradní věže, jež byla

    kdysi domovem jeho předků, a vešel do stájí. Jelikož si

    Neville Lawler cenil více koní než lidí, byly stáje čisté,

    dobře udržované a v budově bylo tepleji než v domě.

    Angusův strýc, Malcolm McTern, mu bez ptaní podal

    silný krajíc chleba a džbánek piva. „O kolik jsme přišli,

    chlapče?“ zeptal se a znovu začal hřebelcovat jednoho

    z Lawlerových loveckých koní.

    „O tři,“ odpověděl Angus a posadil se na stoličku

    u zdi. „Sledoval jsem je, ale nedokázal jsem je chytit.“

    Většinu času trávil Angus tím, že chránil ovce a dobytek

    před útoky zlodějů. Zatímco ukusoval chleba, opřel

    se zády o kamennou zeď stáje a na chvíli zavřel oči.

    Nespal už dva dny a nejraději by se zabalil do plédu

    a spal až do východu slunce.

    Když jeden z koní kopl do zdi svým kopytem, tasil

    Angus dýku ještě dříve, než otevřel oči.

    Malcolm posměšně zasupěl. „Nikdy nejsi v bezpečí,

    že, chlapče?“

    „Stejně jako my všichni,“ odpověděl žertovně. Zatímco

    večeřel, zaplavilo ho teplo. Byl posledním z klanu,

    kdo stále nosil pléd po starobylém způsobu. Tvořily

    ho dva dlouhé kusy ručně tkané látky ovinuté kolem

    těla, u pasu přepásané širokým opaskem. Lýtka nohou

    měl holá. Bílá košile s širokými rukávy byla u krku bohatě

    nabíraná. Kilt Angličané před mnoha lety zakázali

    a ti, kdo se odvážili ho nosit, riskovali žalář a bičování.

    Starý Lawler ale nevěnoval pozornost tomu, jak se

    Angus oblékal. Byl sice neskutečně líný a chamtivý,

    pro mužskou pýchu měl však pochopení.

    „Ať si nosí ty svoje zatracené hadry,“ prohlásil, když

    jeden z anglických hostů podotkl, že by měl nechat

    Anguse zbičovat.

    „Když nosí své vlastní oblečení, mají pocit, že jim

    to tu patří. Když jim tu a tam nesrazíte hřebínek, začnou

    působit potíže.“

    „Když ho připravím o jeho hrdost, přestane se starat

    o tohle místo,“ prohlásil Neville a usmál se na Anguse

    za mužovými zády.

    Neville Lawler příliš rozumu nepobral, věděl však,

    co je to pud sebezáchovy. Velmi dobře si uvědomoval,

    že se Angus McTern dobrovolně stará o hrad, pozemky

    a poddané, takže nechtěl vysokého mladíka nijak rozzlobit.

    „Jdi domů, chlapče,“ pobídl Malcolm Anguse. „Já

     

    se postarám o koně. Zkus se trochu vyspat.“

    „Ve svém domě?“ opáčil Angus. „A jak to mám asi

    udělat? Jakmile si lehnu do postele, všichni haranti se

    na mě vrhnou. Ten nejstarší by měl mít povinně svázané

    ruce. Když jsem tam spal naposledy, vpletl mi do

    vousů větvičky. A pak tvrdil, že mi v nich můžou hnízdit

    kuřata.“

    Malcolm si odkašlal, aby skryl smích. Angus žil se

    svou sestrou, jejím manželem a jejich neustále se rozrůstající

    rodinou. Dům byl Angusův, nemohl však sestru

    jen tak vyhodit na ulici.

    „Jdi tedy,“ navrhl Malcolm, „a odpočiň si v mé posteli.

    Ještě dlouho ji nebudu potřebovat.“

    Angus na něho pohlédl s takovou vděčností v očích,

    že se Malcolm téměř zarděl. Angusův otec zemřel,

    když byl ještě malý chlapec, a Malcolm byl od té doby

    jeho nejbližším přítelem. Malcolm byl nejmladším synem

    statkáře, jenž prohrál majetek s Angličanem Lawlerem,

    a Angus s Tamem byli synové Malcolmových

    starších bratrů. Malcolm sám se nikdy neoženil, tvrdil,

    že má dost práce se syny zesnulých bratrů, než aby si

    pořídil nějaké vlastní.

    „Mám tě probudit, až si vyjede na projížďku?“ rýpl

    si do něho Malcolm.

    „Kdo?“

    „Ale no tak, chlapče,“ zvolal Malcolm, „určitě už jsi

    slyšel o Lawlerově neteři.“

    „Všichni tu mluví jenom o ní! Včera v noci jsem skoro

    očekával, že se lupiči otočí a vrátí ukradený dobytek,

    jen aby si o ní mohli popovídat. Myslel jsem si, že se

    mě zeptají, jestli nosí radši modré šaty nebo růžové.“

    „Teď se směješ, ale jen proto, že jsi ji ještě neviděl.“

    Angus zeširoka zívl. „Ani o to nestojím. Určitě je to

    krásné děvče, ale co je mi po tom? Brzy se zase vrátí

    na jih a bude žít v přepychovém domě v Londýně. Vůbec

    nechápu, proč přijela do téhle hromady kamení.

    Aby se nám posmívala?“

    „Možná,“ připustil Malcolm, „zatím se ale na všechny

    jen usmívá.“

    „No, to je od ní hezké,“ prohlásil Angus, vstal a protáhl

    se. „A kvůli jejímu úsměvu před ní všichni padají

    na kolena? ‚Ano, má paní. Ne, má paní.‘ Nic jiného

    říct nedovedou. ‚Dovolte mi, abych nesl váš vějíř, má

    paní. Prosím, dovolte, abych vynesl váš nočník.‘“

    Malcolm se usmál Angusovu hereckému umění, ale

    pokračoval dál. „Je mi té dívky líto. V očích má smutek,

    kterého si nemůžeš nevšimnout. Morag říká, že to

    děvče už nemá nikoho kromě starého Nevilla.“

    „Ale má peníze, ne? Může si koupit bohatého manžela,

    který ji obtěžká tuctem dětí, takže bude šťastná

    a spokojená. A dost! Už o ní nechci slyšet ani slovo.

    Brzy ji beztak uvidím – nebo možná budu mít štěstí

    a ona se vrátí do Londýna dřív, než budu muset pohledět

    na její andělskou…“ Odmítavě mávl rukou. „Pro

    dnešek bylo andělů dost. Jdu se vyspat. Jestli nebudu

    zítra touhle dobou vzhůru, zkontroluj, jestli nejsem

    mrtvý.“

    Malcolm si odfrkl. Za pár hodin bude Angus bezpochyby

    vzhůru, připraven do práce. Neměl ve zvyku jen

    tak polehávat.

    Než Angus vešel do místnosti na druhém konci stáje,

    pohlédl na jezdeckého koně, kterého si Lawlerova

    neteř přivezla s sebou z Londýna. Byl to grošák s velkými

    tmavě šedými skvrnkami a právě netrpělivě podupával

    nohama. Zřejmě by se nejraději rozběhl ven.

    Slyšel, že dívka každý den vyráží na dlouhé projížďky

    v doprovodu muže, který jel daleko za ní. Znovu

    a znovu musel Angus poslouchat, jak úžasná je to

    jezdkyně………………………………..

  • Autor: Deveraux, Jude
    Překladatel: Čermáková, Daniela
    Název: Zlaté dny
    Původní název: Days of Gold
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-312-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 376
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 23.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.