Autoři

Série

Zkazky z planety Země

od
Clarke, Arthur C.
  • Ve svých knihách překlenul Clarke celý vesmír. Přenesl své čtenáře přes nepředstavitelné vzdálenosti do podivuhodných míst a časů, avšak současně nikdy neztratil z očí svůj domov. Mnoho jeho největších a nejlepších prací se odehrává na Zemi, či zde pramení. Tato sbírka obsahuje autorovy nejlepší povídky o naší planetě, která pro něj, snad víc než pro kohokoliv jiného, byla domovem celá. A tak nás v této knize provádí po svém domově, aby se s námi podělil o svůj úžas nad ním, a zve nás, abychom se s ním sdíleli jeho vize a sny.

  • Silnice k moři

    Když jsem procházel svoje záznamy, zjistil jsem, že

    Silnici k moři jsem dokončil před více než čtyřiceti

    lety. Nemám k ní mnoho co říct, leda to, že v sobě

    obsahuje zárodky nebo předzvěsti témat, která

    jsem ve svých pozdějších pracech rozvinul detailněji,

    zejména v Městu a hvězdách a ve Zpěvu vzdálené

    Země.

    Ještě jedna maličkost: Pobavilo mě, že jsem předpověděl

    nejen vynález malých přenosných přehrávačů

    – ale také to, že se brzy stanou takovým veřejným

    nebezpečím, že budou muset být zakázány. Druhá

    část toho proroctví se bohužel ještě nenaplnila.

     

    Padalo první podzimní listí, když se Durven setkal

    se svým bratrem na mysu u Zlaté sfingy.

    Svůj letoun nechal v křoví u silnice, pěšky došel

    na vrchol kopce a podíval se dolů na moře. Po vřesovištích

    se proháněl studený vítr a přinášel s sebou

    hrozbu časných mrazů, ale dole v údolí, kde v náruči

    kopců ležel Shastar Nádherný, bylo ještě teplo a závětří.

    Jeho prázdná nábřeží snila v bledém, ubývajícím

    slunečním svitu a hluboká modř moře jemně

    omývala jejich mramorové hráze. Jak se tak Durven

    znovu díval do okouzlujících ulic a zahrad svého mládí,

    cítil, že ho jeho odhodlání opouští. Byl rád, že se

    s Hannarem setká tady, víc než kilometr daleko od

    města, a ne mezi obrazy a zvuky, které by mu znova

    naléhavě připomněly dětství.

    Viděl Hannara jako malou tečku na svahu, jak stoupá

    svým obvyklým nespěchavým, volným krokem.

    Durven by u něj se svým letounem mohl být za pár

    vteřin, ale věděl, že kdyby to udělal, nesklidil by za to

    žádnou vděčnost. Čekal tedy v závětří velké Sfingy,

    občas udělal pár rázných kroků tam a zpátky, aby se

    zahřál. Jednou nebo dvakrát došel k hlavě obludy, podíval

    se do klidné tváře tyčící se nad městem a vzpomínal,

    jak kdysi jako dítě vzhlížel ze shastarských zahrad

    k té siluetě na obzoru a přemýšlel, zda je živá.

    Hannar nevypadal o nic starší než tehdy, když se

    před dvaceti lety naposled viděli. Vlasy měl pořád

    husté a tmavé, tvář bez vrásek, protože klidný život

    Shastaru a jeho obyvatel jen máloco rušilo. Zdálo se

    to hořce nespravedlivé a Durven, zšedivělý léty neutuchajících

    zápasů, pocítil bodnutí závisti.

    Pozdravili se krátce, ale ne bez vřelosti. Pak Hannar

    došel k lodi, spočívající v hnízdě z pokroucených keřů.

    Zaťukal holí na kov a obrátil se k Durvenovi.

    „Je malinká. To jsi s ní letěl celou cestu?“

    „Ne, jenom z Měsíce. Z Projektu jsem přiletěl linkou

    a ta je asi stokrát větší.“

    „A kde je ten Projekt – nebo nechceš, aby se to tady

    vědělo?“

    „To není žádné tajemství. Stavíme lodi ve vesmíru

    za oběžnou dráhou Saturnu, kde je gravitační gradient

    Slunce skoro nulový a stačí jen malá síla k tomu, aby

    se odpoutaly od sluneční soustavy.“

    Hannar mávl holí k modrým vodám pod nimi, k barevnému

    mramoru malých věžiček a k širokým ulicím

    s pomalu plynoucí dopravou.

    „Pryč od tohohle všeho, do temnoty a osamění –

    hledat co?“

    Durven stiskl rty do tenké, rozhodné čárky.

    „Nezapomínej,“ řekl tiše, „že já jsem mimo Zemi

    strávil skoro celý život.“

    „A přineslo ti to štěstí?“ pokračoval Hannar nelítostně.

    Durven chvíli mlčel.

    „Přineslo mi to víc než jen to,“ odpověděl konečně.

    „Využil jsem své schopnosti až do poslední kapky,

    vychutnal jsem triumfy, jaké ty si neumíš ani představit.

    Ten den, kdy se První expedice vrátila do sluneční

    soustavy, měl větší cenu než celý život v Shastaru.“

    „Myslíš,“ zeptal se Hannar, „že pod těmi cizími

    slunci vybudujete hezčí města, než je tohle, až naše

    Slunce opustíte navždy?“

    „Když budeme chtít, tak ano. Jestli nebudeme, tak

    vybudujeme jiné věci. Ale budovat budeme určitě,

    a co v posledních sto letech vytvořili tvoji lidé?“

    „Jen proto, že jsme nepostavili žádné stroje, protože

    jsme se obrátili zády ke hvězdám a jsme spokojení s naším

    vlastním světem, nemusíme ještě být úplně líní. Tady

    v Shastaru jsme vytvořili způsob života, jaký podle

    mého názoru nebyl nikdy překonán. Studovali jsme

    umění žít. Máme první aristokracii, v níž nejsou otroci.

    Toho jsme dosáhli, podle toho nás bude soudit historie.“

    „To ti neberu,“ odpověděl Durven, „ale nezapomínej,

    že váš ráj vytvořili vědci, kteří se museli rvát stejně,

    jak to děláme my, aby se jejich sny uskutečnily.“

    „Vždycky neuspěli. Planety už je jednou porazily;

    proč by měly cizí světy nebo cizí slunce být pohostinnější?“

    To byla správná otázka. I po pěti stech letech měla

    vzpomínka na ten první neúspěch pořád hořkou příchuť.

    S jakými nadějemi a sny se člověk v posledních

    letech dvacátého století vydal k planetám – a zjistil,

    že jsou nejen holé a bez života, ale také nelítostně nepřátelské!

    Od chmurného žáru lávy na Merkuru až po

    ledovce tuhého dusíku na Plutu se nenašlo jediné místo,

    kde by člověk mohl žít bez ochrany mimo svůj

    vlastní svět; a do svého světa se po stu letech neplodného

    boje zase vrátil.

    Ale sen docela nezanikl. Když se přestalo plánovat,

    stále ještě existovali lidé, kteří se odvážili snít o hvězdách.

    Z těch snů nakonec vznikl transcendentální pohon,

    První expedice – a teď i opojení dlouho opožděného

    úspěchu.

    „V okruhu deseti roků letu je padesát hvězd slunečního

    typu,“ odpověděl Durven, „a skoro všechny

    mají planety. Jsme teď přesvědčení, že pro hvězdy

    typu G jsou planety prakticky stejně typické jako

    spektrum, i když nevíme proč. Takže hledání světů

    podobných Zemi muselo být jednou úspěšné; nemám

    dojem, že jsme měli nějaké obzvláštní štěstí, že jsme

    našli Eden tak brzo.“

    „Eden? Tak jste ten nový svět pojmenovali?“

    „Ano. Připadalo nám to vhodné.“

    „Vy vědci jste ale vážně nevyléčitelní romantici!

    Možná je to jméno až příliš dobře vybrané; všechen

    život v tom původním Edenu taky nebyl k člověku

    přátelský, jestli si vzpomínáš.“…………………………….

  • Autor: Clarke, Arthur C.
    Překladatel: Volhejnová, Veronika
    Název: Zkazky z planety Země
    Původní název: Tales from Planet Earth
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-368-7
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 304
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 16.3.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.