Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Život a soužití

od
Dudová, Gita
  • Autorčina nová próza volně navazuje na její předchozí, čtenáři i kritikou příznivě přijatou prvotinu Život nebyl žádná nuda. Zatímco hlavním tématem prvního svazku byl svízelný úděl perzekvované, poloárijské rodiny za nacistické okupace a téže rodiny, ocejchované poválečným komunistickým režimem přívlastkem buržoazní, je obsah rukopisu ŽIVOT A SOUŽITÍ postaven na paradoxech. Začátkem druhé poloviny padesátých let, v době tvrdého komunistického kádrování, šikany a špehování, získává hrdinka románu Kristýna naprosto záhadným řízením osudu zaměstnání v elitním podniku zahraničního obchodu. Sňatkem s perspektivním mladým kolegou se neočekávaně splní její sny o cestování. Nikoliv do Orientu, který od dětství romantické děvče láká, ale na Kubu. Před padesáti lety, několikrát v ohrožení života, prožívá první roky historických proměn ostrova. Od revolučního nadšení mas ke kritickému vidění reality. Čtenář najde v románu řadu dobových, mnohdy v české beletrii poprvé autenticky, bez emocí popsaných událostí.

     

     

  •  

    PROLOG

    Jde osud krokem,

    který nikdo nevidí…

    PUBLILIUS SYRUS

     

    Už dávno minula půlnoc. Ve vedlejší místnosti spokojeně

    chrupe Luděk a malá Elinka.

    Kristýna sedí v kuchyni, zimomřivě schoulená do opraného

    barchetového županu. Chvěje se rozčílením. Hlava jí třeští.

    Myšlenky proudí mozkem jako řeka v Re, když se prodere jezem

    a bouří radostí po zdolání další překážky na dlouhé cestě

    do Severního moře.

    I Kristýně se otevírá vytoužená cesta k moři. Vzdálenějšímu

    a teplejšímu. A taky k palmám!

    Nebýt chladem ztuhlých svalů, myslela by, že sní krásný

    sen.

    Sedí ale a bdí. Osamělá, uprostřed noci, ve vypůjčeném bytě,

    na cizí židli.

    Oheň ve sporáku dávno vyhasl. Na okenní rámy útočí poryvy

    nevlídného říjnového větru. Snaží se neurvale prodrat

    spárami do místnosti. Sklo skrápějí velké, studené kapky

    deště. Předtím, než se změní v tenkou vodní stružku, zatřpytí

    se podobné paprskům vystřelujícím z diamantů maminčiných

    náušnic.

    Po šesté, jako obvykle, dorazil Luděk z práce. Vysílal nevyzpytatelné

    pohledy. Raději nepátrala po důvodu té tajuplnosti.

    Žádné zprávy, dobré zprávy! Za poslední rok si užila novomanželských

    starostí nad hlavu. S nedávno narozenou holčičkou

    putování mezi ubytovnami a rodičovským domem v Re.

    Teď skoro rok ve vypůjčeném bydlení za samým okrajem Prahy.

    Škudlení každé koruny z jednoho platu.

    Představy, s nimiž Kristýna před třemi roky vyplula do vod

    samostatnosti a nezávislosti, stáhl ke dnu vír socialistické

    reality.

    Zatímco Luděk uspával Elinku, chystala večeři a odhadovala

    příčinu jeho podivné nálady.

    Holčička konečně usnula. Luděk tiše zavřel dveře pokoje.

    Zalovil v aktovce a bez jediného slova postavil na stůl láhev

    maďarského bikaveru.

    „Copak je tady ke slavení?“ vyhrkla Kristýna podrážděně.

    „Nejdřív se díváš jak belzebub a pak ještě vytáhneš chlast.

    Víš, že nemám ráda, když piješ. U nás doma se alkohol, kromě

    piva pro maminku, nikdy nekupoval.“

    „To se budeš divit, co máme ke slavení,“ odpověděl vítězoslavně

    a s tajuplným úsměvem, Luděk. Vytáhl láhvi špunt

    z hrdla a naplnil rubínově zářící tekutinou dvě sklenky od hořčice.

    Parádnější neměli. Jednu podal Kristýně, druhou zvedl

    proti světlu žárovky, zavěšené na šňůře uprostřed místnosti.

    „Na Karibik, Kristy! Jedeme na Kubu!“ Při těch slovech

    ťukl svou skleničkou do její. Nečekala ani ťuknutí a vůbec

    ne zprávu, že by měla v nejbližší době cestovat do Karibiku.

    Vyhublá věčným kalupem kolem batolete, v zápase s plenami

    a financemi, šokovaná dosedla na židli. Při tom se jí podařilo

    vycintat víno na igelitový ubrus. Nečekaná zpráva paralyzovala

    mozek. Zírala nevěřícně na Luďka.

    „No tak se napij a nekoukej, jako kdybych ti ubližoval. Přece

    jsi chtěla do světa a bylo ti vždycky smutno, když mě někam

    poslali a tys zůstala doma. Teď pojedeme všichni! I Elinka.

    A hodně brzy. Přípravy musíme stihnout za čtyři měsíce.

    Máme odletět nejpozději v polovině února. Budete, holky, první

    Pražačky na Kubě! Všechno tam pro nás připraví Klenot.

    Pošlou ho na pár dnů do Havany z obchodního v Mexiku.“

    Kristýně se rozklepaly ruce. Lžíce, kterou nabírala francouzské

    brambory, nekontrolovatelně zacvakala o kov pekáčku.

    „Dej to sem, nebo se nenajíme,“ ujal se servírování Luděk.

    „A teď vypij to víno. Vzpamatuje tě!“ poručil.

    Poslušně popadla skleničku a pořádně se napila. Současně

    jí došlo, že její dívčí snění o cestování do vzdálených světů se

    stává skutečností.

    Na druhou stranu zeměkoule, než kam měla odjakživa namířeno,

    ale pocestuje na ostrov omývaný moři. Bude sedávat

    pod palmami. Tak si svou budoucnost malovala od dětství.

    Se spolužačkou Anitou na průmyslovce plánovala útěk přes

    zadrátovanou hranici. Nakonec dobrodružné úmysly vzdaly

    a rozhodly se najít po maturitě zaměstnání, kde by třeba objevily

    skulinku k úniku do jiných světů.

    Kristýnu zaplavilo dojetí, že právě dorazila cíli na dosah.

    Omámená vínem i představou tropické krásy roztržitě

    Luďka poslouchala.

    „Na Kubě je krásně. Užijeme si teplíčka, koupání, ovoce.

    Ministerstvo začíná v Praze stavět družstevní byty. Přihlásíme

    se. Určitě z platu v cizině ušetříme,“ plánoval Luděk.

    Před rokem, po jeho návratu ze služebního cestování Jižní

    a Střední Amerikou, Kristýna s obdivem i závistí prohlížela

    dovezené fotky. Nejvíce se jí líbila Kuba a Barbados. A teď na

    ni jeden z těch ostrovů čeká.

    Kombinace alkoholu a šoku z nečekané, neuvěřitelné zprávy

    vyplavily z očí slzy. Místo exploze Luďkem očekávaného

    nadšení se tělo Kristýny otřásalo vzlyky.

    Nasadil uražený výraz. Neměl moc pochopení pro jakékoli,

    tedy ani její emoce.

    Nerozuměl tomu, že plačtivou reakci vyvolala blízkost naplnění

    snů. A taky úžasná úleva, že se za několik týdnů přestane

    brodit s kočárkem bahnem rozestavěného sídliště.

    Skončí čekání v nekonečných frontách na pomeranče a banány

    pro Elinku. Na Kubě jich přece rostou kvanta. Vyhne se

    nenáviděnému roztápění ohně v kamnech několikrát za den.

    Bude nastavovat tělo sluníčku. Prý tam cestuje skoro celý

    rok, od rána do večera po nebesky modré obloze. Kristýna jeho

    životodárné, přítulné paprsky tolik miluje a nastavuje pihatý

    obličej vždycky, jen co se jim podaří vykouknout z nepřátelsky

    zakaboněných mraků.

    Nechá se objímat širostí mořských vod a bude vychutnávat

    jejich slanost.

    Okouzlená představami se přisunula k Luďkovi a položila

    mu fňukající hlavu na rameno. Smířlivě ji objal, vtiskl rty

    do vlasů. Zvedl prázdnou láhev od vína proti světlu, aby

    zkontroloval, že je prázdná. Odložil ji k flaškám od mléka za

    sporák.

    „Půjdeme spát. Ráno mám stranickou schůzi. Pojedu vlakem

    před šestou. Teď, když mně dávají takovou šanci, nesmím

    šlápnout vedle.“ Luděk se zvedl ze židle a namířil do

    pokoje.

    Kristýně málem jedovatě ujelo, že za dobu, co ho zná, si nikdy

    nevšimla jednoho jediného pokusu o úkrok. Natož aby

    dokonce šlápl vedle. Včas se zarazila.

    Dvě lůžka rozloženého gauče zaplnila skoro celý pokoj. Luděk

    se spokojeně svalil do peřin. Prokřehlá z nevlídně studené

    koupelny vklouzla Kristýna do flanelového pyžama a skulila

    se k němu. Místo obvyklých projevů lásky ji čekalo jeho

    zdravé oddychování. Hektické události dnešního dne v kombinaci

    s alkoholem udělaly své.

    Neměla srdce a vlastně ani úmysl přivést ho k vědomí.

    Vidina života na prosluněném, mořem omývaném ostrově

    vystavěla spánku nepřekonatelnou hradbu.

    Tiše, aby ty dva spáče nevzbudila, vklouzla Kristýna do županu

    a posadila se v kuchyni.

    Euforie zvyšovala tepovou frekvenci. Bušící srdce prohánělo

    tělem teplou, radostně pulzující krev. Prohřívalo všechny

    prsty končetin, ztuhlé nočním chladem.

    Pohled do okna skrápěného podzimním deštěm vtahoval

    Kristýnu do vzpomínek na nedávnou minulost. Jako v zrcadle

    osudu se na pozadí temné noci trochu chaoticky míhaly

    obrazy událostí ode dne, kdy před více než třemi roky, jak

    jinak než pravou nohou, překročila práh proskleného paláce,

    kde ji zaměstnali a jehož branou vstoupila do své budoucnosti.

     

    Č Á S T I .

    VZESTUPY

     

    VŠECHNO BUDE JINAK

    „Tak změna!“ přivítal Kristýnu kádrovák Jiránek v Teximportu

    potom, co vyřídil nástup spolužačky z textilky, Anity.

    „Soudružka Hroudová zůstává v podniku a jiné okýnko na

    pavouku v propagaci zatím nemám.“

    Kristýna ztuhla. Rozuměla tomu, že nemůže nastoupit na

    místo Hroudové, která měla být tou dobou někde v tramtárii,

    a místo toho sedí dál na své židli. Nechápala jen úlohu tajemného

    pavouka a okýnka, jejichž vinou přišla o práci v oddělení,

    kde ji slibovali zaměstnat.

    „Takže vy mě nevezmete?“ špitla zděšeně. Zahlodalo v ní

    podezření, že zafungovala tatínkova předpověď a komunisti

    z Re ji podrazili nějakým nehorázným posudkem.

    Odmítnuté místo v Ukobu je už určitě obsazené. Co budu

    dělat? Kristýně létaly myšlenky splašeně hlavou.

    „Nic se neděje. Než se v propagaci uvolní okno, budete pracovat

    jako Anita v obchodním referátu. Angličtinu trochu

    umíte a na psacím stroji se naučíte! Soudruzi vám poradí

    a pomůžou,“ uklidňoval Jiránek.

    Přesto Kristýnu sevřela nejistota. Zářivý pohled modrošedých

    očí zalily slzy. Tvář dozlatova opálená prázdninovým letním

    sluníčkem zbledla. Ramena, před chvílí hrdě vypnutá,

    klesla pod tíhou zklamání. Rozpačitě přešlapovala uprostřed

    místnosti.

    „Anuška vás odvede k soudruhu řediteli Kálovi. Čeká vás.

    Tak ať se vám tam daří. Propagace určitě brzy vyjde,“ povzbudivě

    uklidňoval a loučil se kádrovák.

    Anuška, červenolící třicátnice, zvedla ze židle impozantní

    pozadí. Pokynula, aby ji Kristýna následovala. Kolébala se na

    neuvěřitelně tenkých, špejlovitých lýtkách. Nápor váhy objemného

    těla zdeformoval dolní končetiny do tvaru písmene O. Za

    jiných okolností by komické proporce byly směšné. Rozmluva

    s Jiránkem ale Kristýnu vykolejila.

    Ještě před několika minutami její vstup přes práh budovy

    provázela vidina jásavé budoucnosti. V závěsu za Anuškou,

    která se šinula dlouhou chodbou chůzí dobře vykrmené

    kachny připravené na pekáč, radostné představy vyčpívaly.

    „Pozor na něj. Líběj se mu mladý holky,“ šeptla Anuška

    spiklenecky a zaklepala na dveře s cedulí: Obchodní skupina

    120 – ředitel ing. J. Kála.

    Vyplašená Kristýna spatřila za stolem prošedivělého pětačtyřicátníka.

    Prohlížel si ji uhrančivýma očima nenáviděného

    chemikáře Emila.

    Anuška rychle ukončila představování a vycouvala ze dveří.

    „Posaďte se!“ přikázal stroze ředitel.

    „Nevím, proč vás sem kádrovka umisťuje. I když snad jen

    na přechodnou dobu. Psát na stroji vás na textilce, k tomu

    s výtvarným zaměřením, jistě neučili a na vaši angličtinu

    z nějakých kurzů se hned podíváme. Přečtěte a přeložte mi

    tohle!“ Vrazil Kristýně do ruky papír s anglickým textem.

    „Dear Sirs,“ koktala s papírem v roztřesených prstech, zpocených

    trémou i neznalostí. Vrhla na Kálu zmučený pohled.

    „Dejte to sem,“ vytrhl jí netrpělivě vzor anglické korespondence

    z ruky.

    Otráveně se zvedl a pokynul, aby ho následovala do vedlejší

    místnosti. Významně při tom povzdechl. Naznačoval cosi

    jako: „Pěknej dáreček. Kádrováci mi přidělili dalšího protekčního

    blbečka!“

    Po vstupu do sousední kanceláře ovanul Kristýnu teplý

    vzduch srpnového rána, naplněný lidskými výpary. K uším

    doléhal lomoz z hlavní ulice pod otevřenými okny. Do vrčení,

    chrčení, skřípání aut a zvonění tramvají se soutěživě mísil

    klapot psacích strojů. V pološeru obdélníkové místnosti,

    u různě velkých, trochu chaoticky rozmístěných stolů, sedělo

    pět lidí.

    Podávali jí ruce a říkali svoje jména.

    Pochopila, že nejdůležitější osobou v místnosti je inženýr.

    Poměrně mladý obličej zasazený do úplně holé lebky, dozdobené

    hurvínkovskýma ušima. Pohled na něj fascinoval. Něco

    podobného Kristýna ještě neviděla. Plešoun!

    Pak se představila brýlím na špičatém nose. Hnědé, staropanensky

    hladce sčesané vlasy upevněné v zátylku kovovými

    sponkami. Účes a pobledlá tvář s úzkými rty zdůrazňovaly

    přísný výraz asi pětatřicátnice. Inženýrka Zelená. Ženská jak

    lusk. Zelená a křivá, napadlo ji žertovné přirovnání. To jméno

    sedí. Cítila, že pšenka vzájemných sympatií tady nepokvete……..

  • Autor: Dudová, Gita
    Název: Život a soužití
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-327-4
    Vazba: vázaná
    Formát:125.00 x 200.00 mm
    Počet stran: 408
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.