Život a soužití

PROLOG

Jde osud krokem,

který nikdo nevidí…

PUBLILIUS SYRUS

Už dávno minula půlnoc. Ve vedlejší místnosti spokojeně

chrupe Luděk a malá Elinka.

Kristýna sedí v kuchyni, zimomřivě schoulená do opraného

barchetového županu. Chvěje se rozčílením. Hlava jí třeští.

Myšlenky proudí mozkem jako řeka v Re, když se prodere jezem

a bouří radostí po zdolání další překážky na dlouhé cestě

do Severního moře.

I Kristýně se otevírá vytoužená cesta k moři. Vzdálenějšímu

a teplejšímu. A taky k palmám!

Nebýt chladem ztuhlých svalů, myslela by, že sní krásný

sen.

Sedí ale a bdí. Osamělá, uprostřed noci, ve vypůjčeném bytě,

na cizí židli.

Oheň ve sporáku dávno vyhasl. Na okenní rámy útočí poryvy

nevlídného říjnového větru. Snaží se neurvale prodrat

spárami do místnosti. Sklo skrápějí velké, studené kapky

deště. Předtím, než se změní v tenkou vodní stružku, zatřpytí

se podobné paprskům vystřelujícím z diamantů maminčiných

náušnic.

Po šesté, jako obvykle, dorazil Luděk z práce. Vysílal nevyzpytatelné

pohledy. Raději nepátrala po důvodu té tajuplnosti.

Žádné zprávy, dobré zprávy! Za poslední rok si užila novomanželských

starostí nad hlavu. S nedávno narozenou holčičkou

putování mezi ubytovnami a rodičovským domem v Re.

Teď skoro rok ve vypůjčeném bydlení za samým okrajem Prahy.

Škudlení každé koruny z jednoho platu.

Představy, s nimiž Kristýna před třemi roky vyplula do vod

samostatnosti a nezávislosti, stáhl ke dnu vír socialistické

reality.

Zatímco Luděk uspával Elinku, chystala večeři a odhadovala

příčinu jeho podivné nálady.

Holčička konečně usnula. Luděk tiše zavřel dveře pokoje.

Zalovil v aktovce a bez jediného slova postavil na stůl láhev

maďarského bikaveru.

„Copak je tady ke slavení?“ vyhrkla Kristýna podrážděně.

„Nejdřív se díváš jak belzebub a pak ještě vytáhneš chlast.

Víš, že nemám ráda, když piješ. U nás doma se alkohol, kromě

piva pro maminku, nikdy nekupoval.“

„To se budeš divit, co máme ke slavení,“ odpověděl vítězoslavně

a s tajuplným úsměvem, Luděk. Vytáhl láhvi špunt

z hrdla a naplnil rubínově zářící tekutinou dvě sklenky od hořčice.

Parádnější neměli. Jednu podal Kristýně, druhou zvedl

proti světlu žárovky, zavěšené na šňůře uprostřed místnosti.

„Na Karibik, Kristy! Jedeme na Kubu!“ Při těch slovech

ťukl svou skleničkou do její. Nečekala ani ťuknutí a vůbec

ne zprávu, že by měla v nejbližší době cestovat do Karibiku.

Vyhublá věčným kalupem kolem batolete, v zápase s plenami

a financemi, šokovaná dosedla na židli. Při tom se jí podařilo

vycintat víno na igelitový ubrus. Nečekaná zpráva paralyzovala

mozek. Zírala nevěřícně na Luďka.

„No tak se napij a nekoukej, jako kdybych ti ubližoval. Přece

jsi chtěla do světa a bylo ti vždycky smutno, když mě někam

poslali a tys zůstala doma. Teď pojedeme všichni! I Elinka.

A hodně brzy. Přípravy musíme stihnout za čtyři měsíce.

Máme odletět nejpozději v polovině února. Budete, holky, první

Pražačky na Kubě! Všechno tam pro nás připraví Klenot.

Pošlou ho na pár dnů do Havany z obchodního v Mexiku.“

Kristýně se rozklepaly ruce. Lžíce, kterou nabírala francouzské

brambory, nekontrolovatelně zacvakala o kov pekáčku.

„Dej to sem, nebo se nenajíme,“ ujal se servírování Luděk.

„A teď vypij to víno. Vzpamatuje tě!“ poručil.

Poslušně popadla skleničku a pořádně se napila. Současně

jí došlo, že její dívčí snění o cestování do vzdálených světů se

stává skutečností.

Na druhou stranu zeměkoule, než kam měla odjakživa namířeno,

ale pocestuje na ostrov omývaný moři. Bude sedávat

pod palmami. Tak si svou budoucnost malovala od dětství.

Se spolužačkou Anitou na průmyslovce plánovala útěk přes

zadrátovanou hranici. Nakonec dobrodružné úmysly vzdaly

a rozhodly se najít po maturitě zaměstnání, kde by třeba objevily

skulinku k úniku do jiných světů.

Kristýnu zaplavilo dojetí, že právě dorazila cíli na dosah.

Omámená vínem i představou tropické krásy roztržitě

Luďka poslouchala.

„Na Kubě je krásně. Užijeme si teplíčka, koupání, ovoce.

Ministerstvo začíná v Praze stavět družstevní byty. Přihlásíme

se. Určitě z platu v cizině ušetříme,“ plánoval Luděk.

Před rokem, po jeho návratu ze služebního cestování Jižní

a Střední Amerikou, Kristýna s obdivem i závistí prohlížela

dovezené fotky. Nejvíce se jí líbila Kuba a Barbados. A teď na

ni jeden z těch ostrovů čeká.

Kombinace alkoholu a šoku z nečekané, neuvěřitelné zprávy

vyplavily z očí slzy. Místo exploze Luďkem očekávaného

nadšení se tělo Kristýny otřásalo vzlyky.

Nasadil uražený výraz. Neměl moc pochopení pro jakékoli,

tedy ani její emoce.

Nerozuměl tomu, že plačtivou reakci vyvolala blízkost naplnění

snů. A taky úžasná úleva, že se za několik týdnů přestane

brodit s kočárkem bahnem rozestavěného sídliště.

Skončí čekání v nekonečných frontách na pomeranče a banány

pro Elinku. Na Kubě jich přece rostou kvanta. Vyhne se

nenáviděnému roztápění ohně v kamnech několikrát za den.

Bude nastavovat tělo sluníčku. Prý tam cestuje skoro celý

rok, od rána do večera po nebesky modré obloze. Kristýna jeho

životodárné, přítulné paprsky tolik miluje a nastavuje pihatý

obličej vždycky, jen co se jim podaří vykouknout z nepřátelsky

zakaboněných mraků.

Nechá se objímat širostí mořských vod a bude vychutnávat

jejich slanost.

Okouzlená představami se přisunula k Luďkovi a položila

mu fňukající hlavu na rameno. Smířlivě ji objal, vtiskl rty

do vlasů. Zvedl prázdnou láhev od vína proti světlu, aby

zkontroloval, že je prázdná. Odložil ji k flaškám od mléka za

sporák.

„Půjdeme spát. Ráno mám stranickou schůzi. Pojedu vlakem

před šestou. Teď, když mně dávají takovou šanci, nesmím

šlápnout vedle.“ Luděk se zvedl ze židle a namířil do

pokoje.

Kristýně málem jedovatě ujelo, že za dobu, co ho zná, si nikdy

nevšimla jednoho jediného pokusu o úkrok. Natož aby

dokonce šlápl vedle. Včas se zarazila.

Dvě lůžka rozloženého gauče zaplnila skoro celý pokoj. Luděk

se spokojeně svalil do peřin. Prokřehlá z nevlídně studené

koupelny vklouzla Kristýna do flanelového pyžama a skulila

se k němu. Místo obvyklých projevů lásky ji čekalo jeho

zdravé oddychování. Hektické události dnešního dne v kombinaci

s alkoholem udělaly své.

Neměla srdce a vlastně ani úmysl přivést ho k vědomí.

Vidina života na prosluněném, mořem omývaném ostrově

vystavěla spánku nepřekonatelnou hradbu.

Tiše, aby ty dva spáče nevzbudila, vklouzla Kristýna do županu

a posadila se v kuchyni.

Euforie zvyšovala tepovou frekvenci. Bušící srdce prohánělo

tělem teplou, radostně pulzující krev. Prohřívalo všechny

prsty končetin, ztuhlé nočním chladem.

Pohled do okna skrápěného podzimním deštěm vtahoval

Kristýnu do vzpomínek na nedávnou minulost. Jako v zrcadle

osudu se na pozadí temné noci trochu chaoticky míhaly

obrazy událostí ode dne, kdy před více než třemi roky, jak

jinak než pravou nohou, překročila práh proskleného paláce,

kde ji zaměstnali a jehož branou vstoupila do své budoucnosti.

Č Á S T I .

VZESTUPY

VŠECHNO BUDE JINAK

„Tak změna!“ přivítal Kristýnu kádrovák Jiránek v Teximportu

potom, co vyřídil nástup spolužačky z textilky, Anity.

„Soudružka Hroudová zůstává v podniku a jiné okýnko na

pavouku v propagaci zatím nemám.“

Kristýna ztuhla. Rozuměla tomu, že nemůže nastoupit na

místo Hroudové, která měla být tou dobou někde v tramtárii,

a místo toho sedí dál na své židli. Nechápala jen úlohu tajemného

pavouka a okýnka, jejichž vinou přišla o práci v oddělení,

kde ji slibovali zaměstnat.

„Takže vy mě nevezmete?“ špitla zděšeně. Zahlodalo v ní

podezření, že zafungovala tatínkova předpověď a komunisti

z Re ji podrazili nějakým nehorázným posudkem.

Odmítnuté místo v Ukobu je už určitě obsazené. Co budu

dělat? Kristýně létaly myšlenky splašeně hlavou.

„Nic se neděje. Než se v propagaci uvolní okno, budete pracovat

jako Anita v obchodním referátu. Angličtinu trochu

umíte a na psacím stroji se naučíte! Soudruzi vám poradí

a pomůžou,“ uklidňoval Jiránek.

Přesto Kristýnu sevřela nejistota. Zářivý pohled modrošedých

očí zalily slzy. Tvář dozlatova opálená prázdninovým letním

sluníčkem zbledla. Ramena, před chvílí hrdě vypnutá,

klesla pod tíhou zklamání. Rozpačitě přešlapovala uprostřed

místnosti.

„Anuška vás odvede k soudruhu řediteli Kálovi. Čeká vás.

Tak ať se vám tam daří. Propagace určitě brzy vyjde,“ povzbudivě

uklidňoval a loučil se kádrovák.

Anuška, červenolící třicátnice, zvedla ze židle impozantní

pozadí. Pokynula, aby ji Kristýna následovala. Kolébala se na

neuvěřitelně tenkých, špejlovitých lýtkách. Nápor váhy objemného

těla zdeformoval dolní končetiny do tvaru písmene O. Za

jiných okolností by komické proporce byly směšné. Rozmluva

s Jiránkem ale Kristýnu vykolejila.

Ještě před několika minutami její vstup přes práh budovy

provázela vidina jásavé budoucnosti. V závěsu za Anuškou,

která se šinula dlouhou chodbou chůzí dobře vykrmené

kachny připravené na pekáč, radostné představy vyčpívaly.

„Pozor na něj. Líběj se mu mladý holky,“ šeptla Anuška

spiklenecky a zaklepala na dveře s cedulí: Obchodní skupina

120 – ředitel ing. J. Kála.

Vyplašená Kristýna spatřila za stolem prošedivělého pětačtyřicátníka.

Prohlížel si ji uhrančivýma očima nenáviděného

chemikáře Emila.

Anuška rychle ukončila představování a vycouvala ze dveří.

„Posaďte se!“ přikázal stroze ředitel.

„Nevím, proč vás sem kádrovka umisťuje. I když snad jen

na přechodnou dobu. Psát na stroji vás na textilce, k tomu

s výtvarným zaměřením, jistě neučili a na vaši angličtinu

z nějakých kurzů se hned podíváme. Přečtěte a přeložte mi

tohle!“ Vrazil Kristýně do ruky papír s anglickým textem.

„Dear Sirs,“ koktala s papírem v roztřesených prstech, zpocených

trémou i neznalostí. Vrhla na Kálu zmučený pohled.

„Dejte to sem,“ vytrhl jí netrpělivě vzor anglické korespondence

z ruky.

Otráveně se zvedl a pokynul, aby ho následovala do vedlejší

místnosti. Významně při tom povzdechl. Naznačoval cosi

jako: „Pěknej dáreček. Kádrováci mi přidělili dalšího protekčního

blbečka!“

Po vstupu do sousední kanceláře ovanul Kristýnu teplý

vzduch srpnového rána, naplněný lidskými výpary. K uším

doléhal lomoz z hlavní ulice pod otevřenými okny. Do vrčení,

chrčení, skřípání aut a zvonění tramvají se soutěživě mísil

klapot psacích strojů. V pološeru obdélníkové místnosti,

u různě velkých, trochu chaoticky rozmístěných stolů, sedělo

pět lidí.

Podávali jí ruce a říkali svoje jména.

Pochopila, že nejdůležitější osobou v místnosti je inženýr.

Poměrně mladý obličej zasazený do úplně holé lebky, dozdobené

hurvínkovskýma ušima. Pohled na něj fascinoval. Něco

podobného Kristýna ještě neviděla. Plešoun!

Pak se představila brýlím na špičatém nose. Hnědé, staropanensky

hladce sčesané vlasy upevněné v zátylku kovovými

sponkami. Účes a pobledlá tvář s úzkými rty zdůrazňovaly

přísný výraz asi pětatřicátnice. Inženýrka Zelená. Ženská jak

lusk. Zelená a křivá, napadlo ji žertovné přirovnání. To jméno

sedí. Cítila, že pšenka vzájemných sympatií tady nepokvete……..