OBSAH

Poznámka autorky 9

Ženich Jindřich 11

Nevěsta Katarina 35

Svatba 74

Milenka 89

Kateřina manželka 106

Dítě lásky 133

Vyděšená dauphinka 150

Kukátko v podlaze 172

Dvě královny 215

Králova nerozvážnost 259

Nostradamův sen 286

ŽENICH JINDŘICH

Francouzský dvůr byl v Amboise en fęte. Byl to zvyk,

protože král tvrdil, že když chce s Francouzi vycházet

po dobrém, a aby jej navíc i milovali, musí je dva

dny v týdnu nechat bavit, jinak by si našli jinou, mnohem

nebezpečnější zábavu.

Král rád pobýval na zámku v Amboise. Vypadal, jako

by z vysoké skály, na které stál, imperátorsky pozoroval

zvlněnou krajinu a stříbrný tok Loiry, která ji zavlažovala.

Jeho silné opevněné zdi, mohutné pilíře, kulaté věže

a vysoká okna z něj činily spíše pevnost než zámek.

Zvenku vypadal skutečně hrozivě a nepřemožitelně, ale

uvnitř byl se svými knihovnami, velkými hodovními síněmi,

jejichž stropy byly zdobeny fleur de lys nebo ještěry

uprostřed plamenů, vznešeným sídlem nejvznešenějšího

vladaře v Evropě.

Dvůr hodoval a ve velké síni, vyzdobené vzácnými

gobelíny a zlatým brokátem, připravily králova sestra

a králova favoritka pro krále zábavu. Bude to zajisté něco

chytrého, protože ty dvě jsou nejchytřejší ženy na

tom chytrém dvoře.

Pravděpodobně to krále vytrhne z jeho zasmušilé nálady.

Seděl opřený zády ve své zdobené židli; úžasná po-

stava v šatech s vycpávkami, pošitých perlami a diamanty.

Na prsou a na rukách se mu třpytily diamanty a rubíny,

přes ramena měl přehozenou sobolí kožešinu. Kolem

něj se šířila vůně kůže z kufrů, ve kterých bylo uloženo

jeho prádlo z jemného flanderského plátna.

Byl v Amboise teprve čtyři dny a už přemýšlel, na který

zámek se vydá příště. Zřídka zůstával na jednom místě

déle než jeden nebo dva týdny – dokonce ani ve svém

milovaném Fontainebleau se nezdržel déle než měsíc. Se

stěhováním dvora nastal vždycky velký zmatek. Do dalšího

paláce převáželi jeho postel, všechny umělecké

předměty a pečlivě vybrané kusy nábytku z jeho komnat,

bez kterých se nemohl obejít. Nalézal v tom zlomyslné

potěšení, když pozoroval ty přesuny – tak nepohodlné

pro všechny kolem, kromě něho samého. Sedával v židli,

nohy zkřížené, vrhal zamilované pohledy na krásné dívky,

dělal vtipné poznámky a dával přátelské rady. Obvykle

byl milostivý, vždycky náročný, často sarkastický. Byl

nejkultivovanějším a nejroztomilejším mužem Francie.

Zrozen k obdivu a lichotkám považoval to za spravedlivé.

Byl intelektuálem, vždy ochotným udělat dobrý skutek,

ovšem za předpokladu, že k tomu nebude potřeba

většího úsilí. Kdykoli byl připraven k dobrodružství, ať

už válečnému nebo milostnému. Byl okouzlující a rád se

nechával okouzlovat. Miloval umělce tak, jako miloval

ženy, ten zbožňovaný, hýčkaný král.

Byl dost chytrý na to, aby si uvědomoval, že nic netrvá

věčně. Mizela ta úžasná doba mládí, kdy měl vše, po

čem zatoužil – dokud jej nezaskočilo to velké neštěstí.

Od té ponižující porážky už to nebyl on. Předtím to vypadalo,

že je nejenom oblíbencem Štěstěny, ale i francouzských

žen. Nikdy nezapomene na bitvu u Pávie,

kdy se stal zajatcem španělského krále. Jedině jeho sestra

Markéta, jeho perla všech perel, se bez ohledu na nebezpečí

odvážila vydat na cestu přes celou Francii až do

Španělska a svou laskavou péčí mu zachránila život.

Ještě i teď, v té překrásné síni na milovaném Amboise,

viděl místo zářících očí žen své země oči Španělek, které

lemovaly ulice Madridu, aby na okamžik spatřily zajatce,

kterého jejich král přivezl z války. Přestože byl sklíčený,

poražený a ponížený, jeho kouzlo bylo takové, že se do

něho ty cizí ženy na první pohled zamilovaly.

Je to minulost, ale zůstala mu španělská manželka.

S nechutí se teď díval do nudné tváře Eleonory. Vypadala

příliš počestně na to, aby z ní měl nějaké potěšení.

Navíc, už deset let miluje Annu d’Heilly. Stovky žen

vzbudily na prchavý okamžik jeho zájem, ale Anně zůstal

věrný – po svém, ovšem. Rád se díval, jak se ženy

od dvora koupou v jeho bazénu. Dal si kolem zabudovat

zrcadla, takže je mohl sledovat ze všech stran. Byl umělcem.

„Ta malá, s těmi rezatými vlasy,“ řekl potom. „Ta

se mi líbí. Ta je pěkná, ta malá. Vzpomínám si na jednu

takovou, když jsem byl v Provence.“ Potom si s tou malou

rusovláskou připomínal dobu svého mládí v Provence.

Jaký to mělo smysl? Stárnul. Uměl se vysmívat sám

sobě stejně pohotově, jako se vysmíval jiným. Takže teď

se musí smát. Kdysi býval jako faun, také tak veselý, také

tak pěkný. Teď připomínal spíše satyra. Králové by

neměli stárnout. Králové by měli být věčně mladí. Potom

si vzpomněl na toho netrpělivého mladého muže,

jenž se nemohl dočkat, až si smrt vezme starého krále.

Takhle to dopadlo! pomyslel si. Já, František, budu brzo

dalším starým Ludvíkem – budu toužit po mladých ženách,

budu si kupovat jejich přízeň; jednou nějakým

šperkem, jindy třeba soškou nebo obrazem. Není divu,

že se z veselého krále stává smutný král.

Začali hrát hru. Ano, byla zábavná. Smál se, protože

dvůr čekal na jeho smích. Ale myšlenkami byl jinde. Ta

černá je okouzlující, přestože je tak špatně oblečená. Mnohem

nádherněji by vypadala na prostěradle z černého saténu.

No tak! Vždyť stejně nemá zájem. Jenom se do toho

nutí. Jakým kdysi býval milovníkem! Největším milovníkem

v zemi, kde se z lásky stal kult. Největším milovníkem,

a jak si šeptali za jeho zády, nejhorším vojákem?

Začal přemýšlet o tom, zda by si neměl nechat navrhnout

nějaké úpravy paláce. Miloval architekturu. Rád

zval ke dvoru umělce, aby potěšil své oči a uši, tak jako

dovoloval ženám, aby těšily jeho ostatní smysly. Vzpomněl

si na staré přátele – určitě znak blížícího se stáří!

Leonardo da Vinci! Ubohý Leonardo! Poctil jsem jej

svým přátelstvím, myslel si František, ale budoucí generace

zřejmě řeknou, že to on poctil mne. Miloval jsem

toho muže. Já mohu stvořit krále. Můj syn František bude

jednou králem. Ale jenom Bůh může stvořit umělce.

To si uvědomoval, takže si umělce považoval. Spisovatele,

malíře, sochaře, rytce – dával jim na srozuměnou,

že v králi Francie naleznou patrona, dokonce přítele.

Mnozí z dvořanů, kteří se zdržovali v blízkosti krále,

teď odmítali práce Françoise Rabelaise a nechápali, proč

se jejich králi ten bystrý mnich zamlouvá, když ve svých

pracech nešetří dvořany, a stejně tak i krále. Je přece tak

vzrušující vidět, jak jsou jiní zesměšňováni, zněla králova

břitká odpověď, i přesto, že za to potěšení se musí zaplatit

malou poťouchlostí na vlastní adresu.

Když teď viděl, jak se blíží stáří, tesknil po svém bujarém

mládí. Ještě mi není čtyřicet, připomenul si, ale

už nejsem tím divokým chlapcem, který nechal proti

sobě bojovat býka a tři lvy, tady v Amboise, ve vodním

příkopu. Už nebyl tím mladým mužem, který holýma

rukama dráždil kance a odmítal pomoc své družiny, zatímco

jeho matka lomila strachy rukama, přestože zářila

pýchou nad svým milovaným, svým králem, svým

„Cézarem“.

Dobrá tedy, i když nemá náladu, je králem a nejveselejším

mužem u dvora. Přál si, aby byl jako jeho starý

přítel i nepřítel, anglický král. To byl muž obdařený

vzácnou vlastností vidět se takovým, jakým se vidět

chtěl. To je skvělá vlastnost. V mládí stimuluje, ve stáří

poskytuje úlevu.

Zasmál se pro sebe, když si vzpomněl na Jindřicha

a jeho novou půvabnou manželku Annu a na toho starého

mizeru Klimenta, který pár po právu exkomunikoval.

Když myslel na Jindřicha a Klimenta, vzpomněl si na

záležitost, která jej poslední dobou poněkud znepokojo-

vala. Ten chlapec – předmět jeho nespokojenosti – jak se

dalo očekávat, seděl bez nálady a sám v koutě. Takové

nemehlo! Takové sedlačisko! František pomýšlel na to,

že nabídne místo pážete s penzí komukoliv, kdo naučí

mladého Jindřicha nahlas se smát. Jak jenom jsem k něčemu

takovému přišel, ptal se sám sebe. Ale nebudu už

déle trpět jeho zlobné mračení a neohrabané způsoby.

Vzhlédl a pokynem k sobě přivolal dvě osoby, které

miloval a obdivoval nejvíce z celého dvora – Annu, svou

milenku, a Markétu, královnu navarrskou, svou sestru

a milovanou přítelkyni z dětství. Znamenitá dvojice!

Člověk se na ně mohl dívat a být pyšný na to, že je zrodila

Francie. Která jiná země by je také mohla zrodit? Obě

byly krásné, ale každá něčím jiným. Markéta duchem,

Anna smysly. Navíc měly obě nadání, které František

hledal jako přídavek ke kráse tváře a postavy u všech

žen, kterými se pro své potěšení obklopoval. Jejich inteligence

byla asi tak na stejné úrovni, dokonce si nebyl

jist, jestli nepřevyšovala jeho vlastní. S nimi se mohl bavit

o svých vladařských problémech; nejenže mu poradily,

ale zároveň ho pobavily. Milenek měl hodně, ale Anna

zůstávala jeho láskou. Co se týče Markéty, poutala je

k sobě silná oddanost už od té doby, co se naučil mluvit.

Milenky přicházely a odcházely, ale svazek mezi bratrem

a sestrou mohla přerušit pouze smrt. „Milovala jsem tě,

ještě než ses narodil,“ říkala Markéta. „Ani láska k manželovi

a dítěti se nedá srovnat s láskou, kterou miluji tebe.“

Myslela to vážně. Nenáviděla svého manžela kvůli

tomu, že opustil jejího bratra u Pávie. Opustila domov

a riskovala život, aby se za ním do Madridu dostala. Teď

vycítila jeho špatnou náladu mnohem dřív než Anna,

protože byli spíše jako dvojčata – vždycky těžce nesli

odloučení, rychle vycítili zármutek toho druhého, vždycky

byli připraveni podělit se o radost.

S úsměvem řekla: „Jsi dnes smutný, můj milovaný.“

Pokynul jim, aby se posadily, každá na jednu stranu,

nahnul se k Markétě, vzal ji za ruku a pozvedl si ji ke

svým rtům. Všechny jeho pohyby byly půvabné a okouz-

lující. „Smutný? To ne!“ řekl. „Ale myslím na to italské

manželství.“

„Mně se to nelíbí,“ řekla Anna. „Co je to za rodinu?

Kdo jsou ti medicejští obchodníci, že se chtějí sňatkem

dostat do francouzské královské rodiny?“

„Miláčku, opakuješ slova mých rádců,“ řekl král.

„Opakování, bohužel, může být nudné i z tvých sladkých

rtů.“ Pokynul hudebníkům. „Hrajte! Hrajte!“ nařídil,

protože nechtěl, aby bylo slyšet, o čem se baví.

„Papež je darebák, Sire,“ trvala na svém Anna. „A jestli

pravda je nudou, pak se musí ta nuda snést.“

„Darebák!“ zvolala Markéta. „Mnohem horší než darebák.

Je to hlupák.“

„Drahé dámy, měl bych vám říct o jedné radě synova

kmotra. Je prý politováníhodné, že by se měl královský

syn spojit s dcerou obchodníka. Ale dodává, s tudorovskou

duchaplností, že pokud král povolí takový sňatek, měl by

z toho mít velký zisk. Myslí si, že kdyby ten zisk byl dostatečně

velký, pak Bůh takovému sňatku požehná.“

Zasmáli se. „I kdybys byl neřekl, že to radí kmotr

mladého Jindřicha, poznala bych, že to je názor Jindřicha

VIII. Anglického.“

„Bůh mu žehnej!“ řekl se smíchem král. „A ať se mu

dostane všeho, co si zaslouží se svou novou rozkošnou

manželkou. Napsal jsem mu a přesně tak jsem mu popřál.“

„Určitě ti srdečně poděkuje,“ řekla Markéta. „Cože si

to mám zasloužit? řekne. Co jiného než bohatství, moc,

úspěch a spokojenost. Protože jestli si všechno tohle někdo

zaslouží, pak je to Jindřich Anglický. Jenomže tys to

myslel zcela určitě jinak.“

„Já, František, francouzský král, nejsem zdaleka tak

domýšlivý jako Jindřich Tudor, král anglický,“ posteskl

si František. „Ale můžeš si být jistá, že se mám rád se

všemi svými chybami, stejně jako se má rád Jindřich

Tudor pro své přednosti. S tím se nedá nic dělat.“

„Ale má pravdu v tom, že by se tím mělo něco získat,“

řekla Anna. „Je toho dost, co získáme?“

„Tihle Medicejští jsou bohatí. Naplní naše truhlice,

které jste, bohužel, má drahá Anno, pomohla vyplenit.

Proto se radujte se mnou. Mimoto nám ta malá Medicejská

přinese tři velmi blýskavé drahokamy – Janov, Milán,

Neapol.“…