Autoři

Série

Žárlivá Kateřina
(Série - Prokletý rod Medici - 1)

od
Plaidy, Jean
  • V mocné a bohaté Florencii vlád­ne rodina Medici. Její hlavou je sám Svatý otec Kliment VII., jehož ambice neznají mezí. Malá Kateřina je vychovávána velmi přísně a jejímu vzdělání je věnová­na důsledná péče. Holčička nesmí nikdy zapomenout, z jaké rodiny pochází a jaké jsou do ní vkládány naděje. Její přirozené dětské cho­vání a city jsou v ní výchovou potlačovány, někdy i dost krutě. Ani její velká láska k bratranci nesmí být nikdy naplněna, protože papež se rozhodl provdat ji za francouzského prince. Nešťastná čtrnáctiletá dívka přichází na fran­couzský dvůr, plný lesku a nádhe­ry, ale také intrik a nenávisti, aby se stala nemilovanou ženou Jindřicha Orleánského, druhého syna francouzského krále. Ka­teřina se do svého mladého a pohledného manžela zamiluje hned při svatebním obřadu, ale on o ni nejeví nejmenší zájem - vášni­vě miluje jinou ženu, mnohem starší než je on sám, Dianu de Poitiers. Kateřina nesmírně žárlí a přes všechna pokoření svého manžela miluje. Netrpělivě čeká na chvíli, kdy ho bude moci získat pro sebe. Po mnoha letech je štěstí téměř na dosah ruky, když nešťastná událost předčasně ukončí Jindřichův život. Kateřina, šílená žalem, začne plánovat vel­kolepou pomstu. Myšlenky na vraždu, které ji tak dlouho proná­sledovaly, přestanou být jen jejím nejtajnějším přáním. Kateřina Medicejská se stává krutou vlád­kyní, které neradno stát v cestě...

  • OBSAH

    Poznámka autorky 9

    Ženich Jindřich 11

    Nevěsta Katarina 35

    Svatba 74

    Milenka 89

    Kateřina manželka 106

    Dítě lásky 133

    Vyděšená dauphinka 150

    Kukátko v podlaze 172

    Dvě královny 215

    Králova nerozvážnost 259

    Nostradamův sen 286

     

    ŽENICH JINDŘICH

     

    Francouzský dvůr byl v Amboise en fęte. Byl to zvyk,

    protože král tvrdil, že když chce s Francouzi vycházet

    po dobrém, a aby jej navíc i milovali, musí je dva

    dny v týdnu nechat bavit, jinak by si našli jinou, mnohem

    nebezpečnější zábavu.

    Král rád pobýval na zámku v Amboise. Vypadal, jako

    by z vysoké skály, na které stál, imperátorsky pozoroval

    zvlněnou krajinu a stříbrný tok Loiry, která ji zavlažovala.

    Jeho silné opevněné zdi, mohutné pilíře, kulaté věže

    a vysoká okna z něj činily spíše pevnost než zámek.

    Zvenku vypadal skutečně hrozivě a nepřemožitelně, ale

    uvnitř byl se svými knihovnami, velkými hodovními síněmi,

    jejichž stropy byly zdobeny fleur de lys nebo ještěry

    uprostřed plamenů, vznešeným sídlem nejvznešenějšího

    vladaře v Evropě.

    Dvůr hodoval a ve velké síni, vyzdobené vzácnými

    gobelíny a zlatým brokátem, připravily králova sestra

    a králova favoritka pro krále zábavu. Bude to zajisté něco

    chytrého, protože ty dvě jsou nejchytřejší ženy na

    tom chytrém dvoře.

    Pravděpodobně to krále vytrhne z jeho zasmušilé nálady.

    Seděl opřený zády ve své zdobené židli; úžasná po-

    stava v šatech s vycpávkami, pošitých perlami a diamanty.

    Na prsou a na rukách se mu třpytily diamanty a rubíny,

    přes ramena měl přehozenou sobolí kožešinu. Kolem

    něj se šířila vůně kůže z kufrů, ve kterých bylo uloženo

    jeho prádlo z jemného flanderského plátna.

    Byl v Amboise teprve čtyři dny a už přemýšlel, na který

    zámek se vydá příště. Zřídka zůstával na jednom místě

    déle než jeden nebo dva týdny – dokonce ani ve svém

    milovaném Fontainebleau se nezdržel déle než měsíc. Se

    stěhováním dvora nastal vždycky velký zmatek. Do dalšího

    paláce převáželi jeho postel, všechny umělecké

    předměty a pečlivě vybrané kusy nábytku z jeho komnat,

    bez kterých se nemohl obejít. Nalézal v tom zlomyslné

    potěšení, když pozoroval ty přesuny – tak nepohodlné

    pro všechny kolem, kromě něho samého. Sedával v židli,

    nohy zkřížené, vrhal zamilované pohledy na krásné dívky,

    dělal vtipné poznámky a dával přátelské rady. Obvykle

    byl milostivý, vždycky náročný, často sarkastický. Byl

    nejkultivovanějším a nejroztomilejším mužem Francie.

    Zrozen k obdivu a lichotkám považoval to za spravedlivé.

    Byl intelektuálem, vždy ochotným udělat dobrý skutek,

    ovšem za předpokladu, že k tomu nebude potřeba

    většího úsilí. Kdykoli byl připraven k dobrodružství, ať

    už válečnému nebo milostnému. Byl okouzlující a rád se

    nechával okouzlovat. Miloval umělce tak, jako miloval

    ženy, ten zbožňovaný, hýčkaný král.

    Byl dost chytrý na to, aby si uvědomoval, že nic netrvá

    věčně. Mizela ta úžasná doba mládí, kdy měl vše, po

    čem zatoužil – dokud jej nezaskočilo to velké neštěstí.

    Od té ponižující porážky už to nebyl on. Předtím to vypadalo,

    že je nejenom oblíbencem Štěstěny, ale i francouzských

    žen. Nikdy nezapomene na bitvu u Pávie,

    kdy se stal zajatcem španělského krále. Jedině jeho sestra

    Markéta, jeho perla všech perel, se bez ohledu na nebezpečí

    odvážila vydat na cestu přes celou Francii až do

    Španělska a svou laskavou péčí mu zachránila život.

    Ještě i teď, v té překrásné síni na milovaném Amboise,

    viděl místo zářících očí žen své země oči Španělek, které

    lemovaly ulice Madridu, aby na okamžik spatřily zajatce,

    kterého jejich král přivezl z války. Přestože byl sklíčený,

    poražený a ponížený, jeho kouzlo bylo takové, že se do

    něho ty cizí ženy na první pohled zamilovaly.

    Je to minulost, ale zůstala mu španělská manželka.

    S nechutí se teď díval do nudné tváře Eleonory. Vypadala

    příliš počestně na to, aby z ní měl nějaké potěšení.

    Navíc, už deset let miluje Annu d’Heilly. Stovky žen

    vzbudily na prchavý okamžik jeho zájem, ale Anně zůstal

    věrný – po svém, ovšem. Rád se díval, jak se ženy

    od dvora koupou v jeho bazénu. Dal si kolem zabudovat

    zrcadla, takže je mohl sledovat ze všech stran. Byl umělcem.

    „Ta malá, s těmi rezatými vlasy,“ řekl potom. „Ta

    se mi líbí. Ta je pěkná, ta malá. Vzpomínám si na jednu

    takovou, když jsem byl v Provence.“ Potom si s tou malou

    rusovláskou připomínal dobu svého mládí v Provence.

    Jaký to mělo smysl? Stárnul. Uměl se vysmívat sám

    sobě stejně pohotově, jako se vysmíval jiným. Takže teď

    se musí smát. Kdysi býval jako faun, také tak veselý, také

    tak pěkný. Teď připomínal spíše satyra. Králové by

    neměli stárnout. Králové by měli být věčně mladí. Potom

    si vzpomněl na toho netrpělivého mladého muže,

    jenž se nemohl dočkat, až si smrt vezme starého krále.

    Takhle to dopadlo! pomyslel si. Já, František, budu brzo

    dalším starým Ludvíkem – budu toužit po mladých ženách,

    budu si kupovat jejich přízeň; jednou nějakým

    šperkem, jindy třeba soškou nebo obrazem. Není divu,

    že se z veselého krále stává smutný král.

    Začali hrát hru. Ano, byla zábavná. Smál se, protože

    dvůr čekal na jeho smích. Ale myšlenkami byl jinde. Ta

    černá je okouzlující, přestože je tak špatně oblečená. Mnohem

    nádherněji by vypadala na prostěradle z černého saténu.

    No tak! Vždyť stejně nemá zájem. Jenom se do toho

    nutí. Jakým kdysi býval milovníkem! Největším milovníkem

    v zemi, kde se z lásky stal kult. Největším milovníkem,

    a jak si šeptali za jeho zády, nejhorším vojákem?

    Začal přemýšlet o tom, zda by si neměl nechat navrhnout

    nějaké úpravy paláce. Miloval architekturu. Rád

    zval ke dvoru umělce, aby potěšil své oči a uši, tak jako

    dovoloval ženám, aby těšily jeho ostatní smysly. Vzpomněl

    si na staré přátele – určitě znak blížícího se stáří!

    Leonardo da Vinci! Ubohý Leonardo! Poctil jsem jej

    svým přátelstvím, myslel si František, ale budoucí generace

    zřejmě řeknou, že to on poctil mne. Miloval jsem

    toho muže. Já mohu stvořit krále. Můj syn František bude

    jednou králem. Ale jenom Bůh může stvořit umělce.

    To si uvědomoval, takže si umělce považoval. Spisovatele,

    malíře, sochaře, rytce – dával jim na srozuměnou,

    že v králi Francie naleznou patrona, dokonce přítele.

    Mnozí z dvořanů, kteří se zdržovali v blízkosti krále,

    teď odmítali práce Françoise Rabelaise a nechápali, proč

    se jejich králi ten bystrý mnich zamlouvá, když ve svých

    pracech nešetří dvořany, a stejně tak i krále. Je přece tak

    vzrušující vidět, jak jsou jiní zesměšňováni, zněla králova

    břitká odpověď, i přesto, že za to potěšení se musí zaplatit

    malou poťouchlostí na vlastní adresu.

    Když teď viděl, jak se blíží stáří, tesknil po svém bujarém

    mládí. Ještě mi není čtyřicet, připomenul si, ale

    už nejsem tím divokým chlapcem, který nechal proti

    sobě bojovat býka a tři lvy, tady v Amboise, ve vodním

    příkopu. Už nebyl tím mladým mužem, který holýma

    rukama dráždil kance a odmítal pomoc své družiny, zatímco

    jeho matka lomila strachy rukama, přestože zářila

    pýchou nad svým milovaným, svým králem, svým

    „Cézarem“.

    Dobrá tedy, i když nemá náladu, je králem a nejveselejším

    mužem u dvora. Přál si, aby byl jako jeho starý

    přítel i nepřítel, anglický král. To byl muž obdařený

    vzácnou vlastností vidět se takovým, jakým se vidět

    chtěl. To je skvělá vlastnost. V mládí stimuluje, ve stáří

    poskytuje úlevu.

    Zasmál se pro sebe, když si vzpomněl na Jindřicha

    a jeho novou půvabnou manželku Annu a na toho starého

    mizeru Klimenta, který pár po právu exkomunikoval.

    Když myslel na Jindřicha a Klimenta, vzpomněl si na

    záležitost, která jej poslední dobou poněkud znepokojo-

    vala. Ten chlapec – předmět jeho nespokojenosti – jak se

    dalo očekávat, seděl bez nálady a sám v koutě. Takové

    nemehlo! Takové sedlačisko! František pomýšlel na to,

    že nabídne místo pážete s penzí komukoliv, kdo naučí

    mladého Jindřicha nahlas se smát. Jak jenom jsem k něčemu

    takovému přišel, ptal se sám sebe. Ale nebudu už

    déle trpět jeho zlobné mračení a neohrabané způsoby.

    Vzhlédl a pokynem k sobě přivolal dvě osoby, které

    miloval a obdivoval nejvíce z celého dvora – Annu, svou

    milenku, a Markétu, královnu navarrskou, svou sestru

    a milovanou přítelkyni z dětství. Znamenitá dvojice!

    Člověk se na ně mohl dívat a být pyšný na to, že je zrodila

    Francie. Která jiná země by je také mohla zrodit? Obě

    byly krásné, ale každá něčím jiným. Markéta duchem,

    Anna smysly. Navíc měly obě nadání, které František

    hledal jako přídavek ke kráse tváře a postavy u všech

    žen, kterými se pro své potěšení obklopoval. Jejich inteligence

    byla asi tak na stejné úrovni, dokonce si nebyl

    jist, jestli nepřevyšovala jeho vlastní. S nimi se mohl bavit

    o svých vladařských problémech; nejenže mu poradily,

    ale zároveň ho pobavily. Milenek měl hodně, ale Anna

    zůstávala jeho láskou. Co se týče Markéty, poutala je

    k sobě silná oddanost už od té doby, co se naučil mluvit.

    Milenky přicházely a odcházely, ale svazek mezi bratrem

    a sestrou mohla přerušit pouze smrt. „Milovala jsem tě,

    ještě než ses narodil,“ říkala Markéta. „Ani láska k manželovi

    a dítěti se nedá srovnat s láskou, kterou miluji tebe.“

    Myslela to vážně. Nenáviděla svého manžela kvůli

    tomu, že opustil jejího bratra u Pávie. Opustila domov

    a riskovala život, aby se za ním do Madridu dostala. Teď

    vycítila jeho špatnou náladu mnohem dřív než Anna,

    protože byli spíše jako dvojčata – vždycky těžce nesli

    odloučení, rychle vycítili zármutek toho druhého, vždycky

    byli připraveni podělit se o radost.

    S úsměvem řekla: „Jsi dnes smutný, můj milovaný.“

    Pokynul jim, aby se posadily, každá na jednu stranu,

    nahnul se k Markétě, vzal ji za ruku a pozvedl si ji ke

    svým rtům. Všechny jeho pohyby byly půvabné a okouz-

    lující. „Smutný? To ne!“ řekl. „Ale myslím na to italské

    manželství.“

    „Mně se to nelíbí,“ řekla Anna. „Co je to za rodinu?

    Kdo jsou ti medicejští obchodníci, že se chtějí sňatkem

    dostat do francouzské královské rodiny?“

    „Miláčku, opakuješ slova mých rádců,“ řekl král.

    „Opakování, bohužel, může být nudné i z tvých sladkých

    rtů.“ Pokynul hudebníkům. „Hrajte! Hrajte!“ nařídil,

    protože nechtěl, aby bylo slyšet, o čem se baví.

    „Papež je darebák, Sire,“ trvala na svém Anna. „A jestli

    pravda je nudou, pak se musí ta nuda snést.“

    „Darebák!“ zvolala Markéta. „Mnohem horší než darebák.

    Je to hlupák.“

    „Drahé dámy, měl bych vám říct o jedné radě synova

    kmotra. Je prý politováníhodné, že by se měl královský

    syn spojit s dcerou obchodníka. Ale dodává, s tudorovskou

    duchaplností, že pokud král povolí takový sňatek, měl by

    z toho mít velký zisk. Myslí si, že kdyby ten zisk byl dostatečně

    velký, pak Bůh takovému sňatku požehná.“

    Zasmáli se. „I kdybys byl neřekl, že to radí kmotr

    mladého Jindřicha, poznala bych, že to je názor Jindřicha

    VIII. Anglického.“

    „Bůh mu žehnej!“ řekl se smíchem král. „A ať se mu

    dostane všeho, co si zaslouží se svou novou rozkošnou

    manželkou. Napsal jsem mu a přesně tak jsem mu popřál.“

    „Určitě ti srdečně poděkuje,“ řekla Markéta. „Cože si

    to mám zasloužit? řekne. Co jiného než bohatství, moc,

    úspěch a spokojenost. Protože jestli si všechno tohle někdo

    zaslouží, pak je to Jindřich Anglický. Jenomže tys to

    myslel zcela určitě jinak.“

    „Já, František, francouzský král, nejsem zdaleka tak

    domýšlivý jako Jindřich Tudor, král anglický,“ posteskl

    si František. „Ale můžeš si být jistá, že se mám rád se

    všemi svými chybami, stejně jako se má rád Jindřich

    Tudor pro své přednosti. S tím se nedá nic dělat.“

    „Ale má pravdu v tom, že by se tím mělo něco získat,“

    řekla Anna. „Je toho dost, co získáme?“

    „Tihle Medicejští jsou bohatí. Naplní naše truhlice,

    které jste, bohužel, má drahá Anno, pomohla vyplenit.

    Proto se radujte se mnou. Mimoto nám ta malá Medicejská

    přinese tři velmi blýskavé drahokamy – Janov, Milán,

    Neapol.“…

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Kratochvílová, Jarmila
    Série: Prokletý rod Medici
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Žárlivá Kateřina
    Původní název: Madame Serpent
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-530-8
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 336
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 13.6.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.