Autoři

Série

Záliv v plamenech

od
Hauschild, Reinhard
  • O pádu východního Pruska ke konci 2. s.v. je obecně známo jen málo. Tento román vnáší trochu světla do událostí apokalypsy zhroucení německé obrany na baltském pobřeží východního Pruska na jaře 1945. Většina dnešních lidí má o Východním Prusku jen velmi mlhavé povědomí. A opravdu jen málokdo ví, jak krutě byla tato bývalá součást Německa postižena hrůzami druhé světové války. Někteří čtenáři a filmoví diváci si možná vzpomenou na tragédii lodi "Wilhelm Gustloff", která byla potopena 30. ledna 1945 a mezi devíti tisíci obětí se nacházelo i mnoho východopruských uprchlíků. Hauschildův román nás však nepřivádí na vlny Baltského moře, ale na jeho pobřeží, přímo doprostřed apokalyptického jara roku 1945. Německá obrana se hroutí pod údery Rudé armády a největší utrpení se snáší na nevinné, obyčejné lidi, civilisty i vojáky.

  • „Mezi Kaminem a Graudenzem pokračoval

    nepřátelský tlak směrem na sever

    a vyvolával další prudké boje, především

    v nepřehledném lesnatém terénu Tucholského

    vřesoviště. Ve Východním Prusku

    nepřítel za podpory četných tanků útočil

    u Fromborku a po obou stranách dálnice

    Elbing – Královec, aniž by se mu podařilo

    dosáhnout průlomu.“

    (Ze zprávy wehrmachtu dne 13. února 1945)

     

    Ukázal jsem poddůstojníkovi na mapě i v terénu, jakou

    linii má se svými muži udržet. Mlčel.

    „To už přece nemá smysl,“ zabručel nakonec, „zatraceně,

    to nemá smysl, všechno je to úplná blbost.“

    Poddůstojník měl na blůze stužky od mnoha vyznamenání,

    všiml jsem si i velké hvězdy Německého kříže.

    Odmlčel se a jen se na mne vyčkávavě díval. Jeho

    dvanáct mužů stálo opodál jako němá kulisa.

    „O tom nemůžete rozhodovat vy, člověče,“ řekl

    jsem ostřeji, než jsem měl v úmyslu. Poddůstojník toho

    určitě viděl, zažil a zvládl více než já. „To, čemu říkáte

    blbost, možná pomůže získat čas.“

    Nijak to s ním nehnulo.

    Polkl jsem a pokračoval: „Dávám vám rozkaz, abyste

    odešel na pozice.“ Možná jsem měl spíše prosit než

    rozkazovat. „Budete tady ten úsek držet, dokud nedostanete

    další rozkazy.“

    Poznal jsem, že hodlá protestovat. Bylo mi jasné, že

    jako další přesvědčovací prostředek budu muset použít

    pistoli. Proto jsem rychle mluvil dál, jen abych nemusel

    sáhnout po pouzdru. „Možná je to fakt nesmysl,

    abychom ještě teď brali flintu do ruky. Je taky možné,

    že to tady je ztracená varta. Jestli jo, tak se s tím holt

    musíme smířit. Ale pomyslete na to, že pár kilometrů

    za námi jsou ještě Němci. Ženy, starci a malé děti.

    Jestli tudy Rusové prorazí, všichni jim padnou do rukou.

    Nevyvázne ani myš. Kristapána, chlape, může záležet

    jenom na vás, jestli tady padnou do zajetí desetitisíce

    lidí, nebo dokážou spořádaně ustoupit. Může

    záležet na vás, jestli se ženy a starci včas dostanou na

    západ, nebo zůstanou tady. Možná se vás dokonce někdo

    zeptá, jestli jste udělal všechno, abyste je zachránil.

    A možná vaše žena nebo matka uvízne v nějakém

    jiném kotli kvůli tomu, že se někomu nebude už chtít

    bojovat. To všechno se může stát, člověče.“ Takhle

    jsem ještě nikdy neřečnil; zatím jsem nikdy nemusel

    svůj rozkaz nijak zdůvodňovat. Nikdy mi ale také nikdo

    neříkal nic takového jako tento muž, který přede

    mnou nerozhodně přešlapoval a pohrával si v ruce se

    samopalem.

    Jenže teď už všechno probíhalo jinak než dříve. Teď,

    v únoru roku 1945 v Tucholském vřesovišti. Slunce se

    pomalu šplhalo po šedomodré obloze nad špinavě bílou

    zasněženou krajinu. Kdesi třeskla rána a poblíž zahvízdala

    kulka. Dělostřelectvo na obou stranách ještě

    mlčelo. Včera večer nás převálcovaly T 34 a Stalinovy

    varhany spustily pekelný koncert. Obranná linie se už

    bůhví pokolikáté zhroutila. Plukovník se ji po celou

    noc snažil obnovit. Ráno nás všechny poslal ven.

    Poddůstojník se na mne dlouze díval a pak velmi

    pomalu řekl: „Jdeme, chlapi. Vykopeme si díry, než se

    úplně rozední. Jsme tady jak na talíři.“

    Plukovník mi s podivným zábleskem v šedých očích

    radil, abych v případě potřeby použil pistoli. Byl jsem

    rád, že na to nedošlo.

    „Udržujte spojení,“ dodal jsem krátce. „Za výběžkem

    lesa budou dvě samohybná děla.“

    Poddůstojník se začal zakopávat. Měl jsem chuť na

    cigaretu, ale nezapálil jsem si. Celou krabičku jsem

    položil na zem vedle poddůstojníka a šel jsem. Před

    nepřátelskýma očima mě do značné míry chránil nepřehledný

    terén porostlý zakrslými stromky a keři. Již

    včera jsme se báli ruských odstřelovačů, ale zatím

    zřejmě v okolí nebyli. Poddůstojník se svými dvanácti

    muži si nyní vyhrabe okopy a bude čekat. Rusové

    možná nasadí tanky a snad dva z nich vyřadí dvě pancéřové

    pěsti, které jsem před chvíli viděl. Ostatní obrněnce

    prorazí. Jako bychom chtěli zastavit holýma rukama

    vodu tryskající z prasklého potrubí.

    A tak to šlo už dlouho.

    Odbočil jsem na paseku a zastavil se u skupinky vojáků

    povalujících se na zemi.

    „Co se děje?“ zeptal jsem se.

    „Ztratili jsme se,“ odpověděl jeden z nich, starší

    muž. „Nemáme ponětí o situaci, vy snad ano?“

    Zvedl se a já si všiml, že to je kapitán pěchoty.

    Řekl jsem mu vše, co jsem věděl. Mnoho toho nebylo.

    A také jsem mu vylíčil svůj čerstvý zážitek.

    „Půjdeme tam,“ řekl kapitán. „Pokusíme se udržet.

    Možná až do večera. Pak nás tak jako tak stáhnou.“

    „Odkud to víte?“

    „Copak jsme každý večer nedostali rozkaz k ústupu?

    Proč by to zrovna dneska mělo být jinak?“

    Měl pravdu.

    „Můžete mi dát pár cigaret pro moje chlapy?“ zeptal

    se ještě kapitán.

    Vyhrabal jsem z kapes všechno, co jsem měl.

    „Řekněte plukovníkovi, ať mi pošle všechny muže,

    co má.“

    „Jestli někoho má, tak ho sem pošle,“ řekl jsem

    a rozloučil se.

    Za pasekou jsem uslyšel hluk tankových motorů.

    Rychle jsem se přikrčil a číhal, co se bude dít. Byl to

    Graf se svými dvěma samohybnými děly. Nevšiml si

    mě.

    Držel jsem se v široké stopě od pásů samohybných

    děl a mířil k vesnici. Nedaleko řvaly motory tanků.

    Rusové zaujímali pozice. A na naší straně proti nim

    stálo dvacet čtyři mužů.

    Německá obranná linie byla velmi řídká a neustále

    se hroutila. Ale zatím vždy se našli vojáci jako onen

    poddůstojník nebo starý kapitán, kteří se drželi ve

    svých okopech a bojovali. Každý se ke svému osudu

    stavěl jinak. Poddůstojník se zakopával proti svému

    přesvědčení, zatímco kapitán mlčky a odevzdaně bránil

    svěřený úsek, protože dostal takový rozkaz.

    V jižní části Západního Pruska nasadili

    bolševici čerstvé síly a pokoušeli se o průlom

    v prostoru Konitz a Tucholy. Probíhají

    zde těžké boje.

     

    Nepřátelské pokusy o prolomení naší

    fronty po obou stranách dálnice Elbing –

    Královec ze západu a u Zinten z východu

    ztroskotaly, stejně jako útoky mezi Wormdittem

    a Landsbergem.

    (Ze zprávy wehrmachtu dne 14. února 1945)

     

    Štáb brigády se nacházel ve vesnici rozložené v mělké

    kotlině a obklopené skromnými políčky, z nichž v záři

    poledního slunce vyčnívaly tmavé brázdy a odrážely

    se od okolní, stále ještě zasněžené krajiny.

    Velitelství sídlilo se škole. Za katedrou seděl mladý

    rytmistr a díval se na mne unavenýma očima.

    „Tak co, Warrene, co je nového?“

    „Díru jsme ucpali, ale čím a jak, to už je jiná otázka.“

    Rytmistr chvíli mlčel a pak řekl: „Plukovník je ještě

    vepředu. Počkejte na něj, prosím. Co dělá váš dělostřelecký

    oddíl?“

    Před několika dny jsem byl totiž jmenován dělostřeleckým

    styčným důstojníkem sousední tankové divize.

    Usmál jsem se a posadil se do nejbližší lavice.

    „To samé co předtím. Takže nic. Munice je málo.

    Střílet se může jen s povolením z nejvyšších míst. Ale

    to není nic nového.“

    Venku zastavil obrněný transportér. Oknem jsem zahlédl

    jeho velkou rámovou anténu. Přijel v něm plu-

    kovník. Za chvíli stál ve dveřích a sundaval si bílou

    kožešinovou čepici.

    „Dobré ráno pánové. Obranná linie je zase vyspravená.

    Ale na jak dlouho…“ Jeho gesto hovořilo za vše.

    Hodlal jsem nahlásit svůj úspěch u lesa.

    „Nemusíte nic říkat. Musel jste použít pistoli? Ne?

    Dobře. Nábojů je málo. Střílet je třeba jen na jasné

    cíle, pokud možno nepřátelské. A kromě toho máme

    okamžitě po ruském útoku podniknout protiútok.“

    Plukovník se zamyšleně odmlčel a pak pokračoval:

    „Jenže to bychom museli mít deset tankových divizí,

    dobrých samozřejmě, a plně vyzbrojených. Třeba

    jako jsou ‚Großdeutschland‘ a ‚Hermann Göring‘.

    A pak bychom museli vést jediný intenzivní úder, rovnou

    za nosem, směrem na Varšavu. To pro začátek.

    A pak by se pokračovalo. Potřebovali bychom podporu

    deseti pěších divizí a pár leteckých perutí. Nepřítel

    není tak silný, jak se zdá. Jen mu nahrává současná situace.“

    Po krátké pauze plukovník dodal: „Pánové,

    během takového protiútoku bych chtěl velet tankové

    divizi.“

    Hodil čepici na lavici a sedl si na katedru vedle rytmistra.

    „Volali ze sboru?“

    „Ano,“ odpověděl rytmistr, „o posilách, které jste,

    pane plukovníku, požadoval, nemůže být řeč, povídal

    náčelník ze sborového velitelství.“

    „Asi si myslí, že je na východní frontě klid,“ okomentoval

    zprávu plukovník. Zapálil si cigaretu a podíval

    se ke dveřím.

    Stál tam Graf, trochu unavený, ale mladý a s velmi

    přátelským úsměvem ve tváři.

    „Grafe,“ oslovil ho rytmistr, „vy smolaři, co se tak

    smějete?“ ……………………………….

  • Autor: Hauschild, Reinhard
    Překladatel: Tomáš Kurka
    Název: Záliv v plamenech
    Původní název: Flammendes Haff
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-283-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 280
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.