Autoři

Série

Zahrada Rámova

od
Clarke, Arthur C.
  • Ráma II, kosmická loď mimozemské civilizace, unáší tři kosmonauty lapené ve svých útrobách do hlubin vesmíru. Po dvanácti letech dorazí do blízkosti Síria, kde je loď opravena pro další cestu a posádka otestována a poslána zpět. Ráma opět vstupuje do sluneční soustavy a nyní žádá dva tisíce lidí, které odveze do svého světa. Zatímco rámanská civilizace a její záměry stále zůstávají záhadou, její požadavky vyvolávají stále větší chaos a konflikty mezi lidmi.

  • 1

    29. PROSINCE 2200

     

    Před dvěma dny, v 10.44 greenwichského času, pozdravila

    Simone Tiasso Wakefieldová vesmír. Byl to neuvěřitelný

    zážitek. Myslela jsem si, že jsem už ve svém

    životě několikrát prošla hlubokými citovými zážitky,

    ale nic v mém životě – ani smrt matky, ani zlatá olympijská

    medaile v Los Angeles, ani mých šestatřicet hodin

    s princem Henrym, a dokonce ani narození Genevičve

    před pozornýma očima mého otce v nemocnici

    v Tours – nebylo tak intenzivní jako má radost a úleva,

    když jsem konečně uslyšela Simonin první pláč.

    Michael předpověděl, že se dítě narodí na Boží hod.

    Svým obvyklým příjemným způsobem nám řekl, že

    věří, že Bůh nám „dá znamení“ tím, že naše kosmické

    dítě přijde na svět v den Ježíšova předpokládaného narození.

    Richard se tomu posmíval, jak můj muž dělá

    vždy, když se Michael nechá unést svým náboženským

    zanícením. Když jsem však cítila první silné stahy

    den před tímto datem, dokonce i Richard začal skoro

    propadat víře.

    V noci po Štědrém večeru jsem spala neklidně.

    Těsně před probuzením jsem měla hluboký, jasný

    sen. Procházela jsem se u našeho rybníku v Beauvois,

    hrála si se svou oblíbenou kachnou Dunois a jejími

    divokými společníky, když jsem uslyšela hlas, který

    mě volal. Nedokázala jsem ten hlas zařadit, ale věděla

    jsem jistě, že to mluví žena. Řekla mi, že porod bude

    velice obtížný a že budu potřebovat veškerou sílu,

    abych své druhé dítě přivedla na svět.

    Na Boží hod, když jsme si vyměnili prosté dárky,

    které každý z nás tajně objednal u Rámanů, jsem za-

    čala připravovat Michaela a Richarda na řadu možných

    potíží. Myslím, že by se Simone skutečně narodila

    na Boží hod, kdybych si tak neuvědomovala, že

    ani jeden z mužů nebyl připraven pomoci mi v případě

    vážné komplikace. Svou vůlí jsem pravděpodobně

    oddálila porod o celé dva dny.

    Jednou z eventualit, které jsme na Boží hod probírali,

    byla nesprávná poloha dítěte při porodu. Přede

    dvěma měsíci, kdy mělo nenarozené dítě v mé děloze

    ještě jistou volnost pohybu, jsem si byla skoro jistá,

    že je v poloze zadečkem napřed. Myslela jsem si

    však, že se během posledního týdne otočilo. Měla

    jsem pravdu jen částečně. Podařilo se mu přijít do porodní

    cesty hlavičkou, ale obličejem nahoru a po první

    silnější sérii stahů se mu nepříjemně zaklínil vršek

    hlavičky v mé pánvi.

    V nemocnici na Zemi by lékař asi provedl císařský

    řez. Doktor by jistě byl připraven na tlak plodu a pokusil

    by se otočit hlavičku dřív, než se zaklínila do

    tak nevhodné polohy.

    Ke konci byla bolest k nevydržení. Mezi silnými

    stahy, které tlačily dítě na mé neuhýbající kosti, jsem

    se snažila křičet rozkazy Michaelovi a Richardovi. Richard

    byl téměř k ničemu. Nedokázal mi pomoct, nechápal

    mé pokyny (které později nazval „zmatkem“)

    a nebyl schopen asistovat při episiotomii nebo při práci

    s provizorními kleštěmi, které jsme získali od Rámanů.

    Michael, Bůh mu žehnej, se s potem řinoucím

    se mu po čele navzdory nízké teplotě v místnosti

    ochotně snažil vykonávat mé někdy nesouvislé pokyny.

    Použil skalpel z mé soupravy, aby mě víc otevřel,

    a potom, po chvilkovém zaváhání způsobeném množstvím

    krve řinoucím se z nástřihu, našel kleštěmi Simoninu

    hlavu. Nějak dokázal, na třetí pokus, zasunout

    ji trochu zpět a otočit ji, aby se mohla narodit.

    Oba muži zakřičeli, když vyšla. Koncentrovala

    jsem se na udržení dechového rytmu, bála jsem se, že

    bych mohla ztratit vědomí. V intenzivní bolesti jsem

    také vykřikla, když můj další mocný stah vystřelil Si-

    mone Michaelovi do rukou. Richardovou otcovskou

    povinností bylo přestřihnout pupeční šňůru. Když Richard

    skončil, zvedl Michael Simone, abych ji viděla.

    „Je to holka,“ řekl se slzami v očích. Položil mi ji

    opatrně na břicho a já jsem se trošku zvedla, abych se

    na ni podívala. Můj první dojem byl, že vypadá přesně

    jako má matka.

    Přinutila jsem se zůstat čilá, dokud nevyšla placenta

    a dokud jsem neukončila, s Michaelovou pomocí, šití

    řezu, který udělal skalpelem. Pak jsem se složila.

    Z dalších čtyřiadvaceti hodin si moc podrobností nepamatuji.

    Byla jsem tak unavená z předporodní námahy

    a porodu (měla jsem stahy s přestávkami pěti minut už

    jedenáct hodin před Simoniným narozením), že jsem

    spala při každé příležitosti. Má nová dcera pila ochotně,

    bez jakéhokoliv pobízení, a Michael trvá na tom, že

    dokonce jednou nebo dvakrát pila, když jsem napůl

    spala. Mléko mi teď stoupá do prsů, jen co Simone začne

    sát. Když končí, zdá se docela spokojená. Mám radost,

    že jí mé mléko stačí – bála jsem se, že bych mohla

    mít stejné potíže, jaké jsem měla s Genevičve.

    Jeden z mužů je vedle mne pokaždé, když se probudím.

    Richardovy úsměvy se zdají trochu strojené,

    přesto je oceňuji. Michael mi hbitě podává Simone do

    rukou nebo k prsům, když jsem vzhůru. Drží ji nenuceně,

    i když pláče, a neustále opakuje: „Je krásná.“

    Právě teď spí Simone vedle mne, zabalená do čehosi

    vyrobeného Rámany, podobného dece (je nesmírně

    obtížné tkaninu definovat, obzvláště slova vyjadřující

    kvalitu jako „měkká“ nestačí, protože naši hostitelé

    dokáží pochopit jen kvantitativní výrazy). Simone

    skutečně vypadá jako má matka. Má hodně tmavou

    pokožku, snad dokonce tmavší než já, a čupřinu má

    černou jako uhel. Oči má sytě hnědé. S hlavou ještě

    šišatou a znetvořenou od těžkého porodu není snadné

    označit ji za krásnou. Ale Michael má samozřejmě

    pravdu. Je nádherná. Mé oči dokážou snadno vidět

    krásu v křehkém, zarudlém stvoření dýchajícím tak

    překotně. Vítej na svět, Simone Wakefieldová.

     

    2

    6. LEDNA 2201

     

    Už dva dny jsem sklíčená. A unavená, tak unavená.

    I když si dobře uvědomuji, že mám typický učebnicový

    příklad poporodního syndromu, nejsem schopna

    zbavit se pocitů deprese.

    Dnešní ráno bylo nejhorší. Vzbudila jsem se dřív

    než Richard a tiše ležela na své části rohože. Podívala

    jsem se na Simone, která klidně spala v rámanské kolébce

    u stěny. Navzdory mé hluboké lásce k ní jsem si

    nedokázala vyvolat žádné kladné myšlenky na její

    budoucnost. Záře nadšení, která provázela její porod

    a trvala dvaasedmdesát hodin, úplně opadla. Myslí mi

    běžel nekonečný proud beznadějných postřehů a otázek,

    na něž nebylo odpovědi. Jaký život povedeš, má

    malá Simone? Jak můžeme my, tví rodiče, zajistit tvé

    štěstí?

    Má drahá dcero, žiješ se svými rodiči a jejich dobrým

    přítelem, Michaelem O’Toolem, v podpovrchové

    noře na palubě obrovité kosmické lodi mimozemského

    původu. Tři dospělí v tvém životě jsou

    kosmonauti z planety Země, část posádky Newtonovy

    expedice vyslané téměř před rokem prozkoumat

    válcový svět zvaný Ráma. Tvá matka, otec a generál

    O’Toole byli jedinými lidskými bytostmi na palubě

    této neznámé lodi, když Ráma náhle změnil svou dráhu,

    aby unikl zničení nukleárním rojem vyslaným

    z paranoidní Země.

    Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných

    mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno

    zamrzlým mořem, které v této ohromné lodi opisuje

    kruh a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpo-

    čtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy

    (ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé

    straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která

    nakonec úplně opustí sluneční soustavu. Nevíme,

    kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou

    loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou

    další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí,

    a navíc máme důvodné podezření, že aspoň někteří

    z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění. …………..

  • Autor: Clarke, Arthur C.
    Překladatel: Hanák, Vladimír
    Název: Zahrada Rámova
    Původní název: The Garden of Rama
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-270-3
    Vazba: Vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 510
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 20.2.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.