Záhadné policejní případy

OBSAH

Záhadná smrt usměvavého papeže .................................... 9

Mocný kardinál Villot ...................................................... 19

Monsignore Gorillo .......................................................... 27

Podezřelá prezidentova milenka ...................................... 47

Dům hrůzy Rillington Place 10 ........................................ 85

Mumie kapitána Lancastera .............................................. 137

Případ Mauricius .............................................................. 147

Zarytě mlčící svědci .......................................................... 173

Osudná záměna ................................................................ 181

Kdo byl Jack Rozparovač ................................................ 201

Draze zaplacený omyl ...................................................... 231

Téměř dokonalá vražda .................................................... 255

Smrt tetičky Chickie ........................................................ 293

Záhadná smrt usměvavého papeže

V pátek na svatého Michala, 29. září 1978, brzo ráno,

ale přesně v půl páté, jako ostatně každý den, postavila

ctihodná sestra Vincenza na podnos konvičku s černou

kávou a malý koflík. Prošla chodbou do papežovy pracovny

a zaklepala na dveře jeho ložnice.

„Nejdřív jsem jen tiše pozdravila: dobré jitro, Svatý

otče, a čekala jsem na odpověď. Nic jsem neslyšela, tak

jsem opakovala pozdrav hlasitěji,“ řekla později. „Ale

ani potom se neozval. Tak jsem se vrátila do kuchyně.“

„Nezdálo se vám to divné, ctihodná sestro?“ zeptal se

jeden z papežových tajemníků, páter Magee.

„Zdálo. Sloužím u Svatého otce devatenáct let, nastoupila

jsem už v roce 1959 ve Vittorio Veneto, ale nikdy

tak dlouho nespal. Tak jsem se za chvíli vrátila,

znovu jsem klepala, pak už jsem bouchala na dveře,

a když se neozval, sáhla jsem na kliku a pootevřela je.

Uvnitř se svítilo. Seděl na posteli, na nose měl brýle

a v ruce držel nějaká lejstra. Ale nečetl. Hlava mu visela

na rameno, ústa měl pootevřená, viděla jsem zuby. Vzala

jsem ho za ruku a zkoušela pulz. Měl studené dlaně,

tep jsem necítila. Strašně jsem se polekala. Je to zázrak,

že jsem tu hrůzu přežila. Mám slabé srdce. Zazvonila

jsem, pak jsem vyšla ven, abych to řekla ostatním sestrám

a Donu Diegovi.“

Řádové sestry Assunta, Clorinda a Gabriela bydlely,

právě tak jako Vincenza, na opačném konci budovy

a páter Magee o patro výš v mansardě. Ale páter Lorenzi

spal jen pár kroků od papežových místností. Přesto

byl u lůžka mrtvého první John Magee.

„Nejdřív mě napadlo zavolat kardinála Villota,“ řekl

později. „Bydlí totiž jen o dvě patra níž. Tak jsem pro

něj poslal. Přišel do ložnice Svatého otce asi tak v pět

a přesvědčil se, že je Svatý otec skutečně mrtvý.“

Kardinál Jean Villot se choval odměřeně. Nedal na

sobě znát ani překvapení, ani dojetí. Věděl, co je jeho

povinností. Na přechodnou dobu se stal nositelem papežské

moci, převzal funkci camarlonga, což je církevní

hodnostář, přejímající až do volby nového papeže vedení

katolické církve.

„Na nočním stolku Svatého otce stála sklenička s effortilem,

který bral proti nízkému tlaku,“ prohlásila ctihodná

sestra Vincenza, zastávající v papežově domácnosti

funkci hospodyně. „V ruce měl nějaké papíry, které

zřejmě v noci četl. Měl totiž na nose brýle. Ale všechny

ty věci pak z místnosti zmizely.“

Kardinál Villot dal členům papežovy domácnosti

striktní pokyn: zatím mlčet. Papežova smrt musí prozatím

zůstat utajena. Další jim řekne později. Šel k telefonu

a mluvil s několika církevními hodnostáři.

Nejdřív vyrozuměl šestaosmdesátiletého děkana Svatého

kolegia, kardinála Confalonieriho, pak šéfa vatikánského

ministerstva zahraničních věcí, kardinála Agostina

Casaroliho. Spojil se se svým zástupcem, arcibiskupem

Giuseppem Capriem, který trávil dovolenou v Monte

Catini, a teprve pak dal zprávu o události doktoru Renatovi

Buzzonettimu, zástupci primáře vatikánské zdravotní

služby. Současně nařídil, aby zatelefonovali na strážnici

švýcarské gardy veliteli směny Hansi Rogganovi.

Ať se okamžitě dostaví do papežovy pracovny. Byl přesvědčen,

že udělal vše potřebné, že už je všechno v nejlepším

pořádku. Nebylo. Někteří spolupracovníci papeže

Luciana byli taky jeho přáteli. A jeden z nich, páter

Diego Lorenzi, který přišel do Vatikánu se svým představeným

z Benátek, začal o některých okolnostech pochybovat.

„Nejdřív jsem nemohl pochopit, co se vlastně stalo

a jak se to mohlo stát. Měl jsem v očích slzy a nedokázal

jsem logicky uvažovat. Jak mohl tak náhle a nečekaně

umřít? Proč zemřel, když mu nic nebylo? Nenapadlo mě

nic jiného, tak jsem zatelefonoval doktoru Giuseppemu

da Rossimu. Celých dvacet minulých let byl domácím

lékařem Albina Lucianiho. Ještě dnes si jasně vzpomínám

na jeho reakci. Ta zpráva ho šokovala. Zeptal se mě

na příčinu smrti, ale já jsem ji vlastně neznal. Pořád opakoval,

že to nemůže pochopit. Taky řekl, že sedne do

prvního letadla a přiletí do Říma. No, a pak mě napadlo,

že by se o skonu měli dozvědět taky rodinní příslušníci,

a zatelefonoval jsem jeho neteři. Piu měl Albino Luciani

ze všech svých příbuzných nejraději. Řekl jsem jí, co se

stalo.“

Kardinál Villot sice striktně nařídil mlčení o skonu

papeže Jana Pavla I., ale pracovníci vatikánské instituce

stejně nedokázali držet jazyk za zuby. A tak se dozvěděl

o tragické události už brzo ráno biskup Paul Marcinkus,

ředitel vatikánské banky s velkým vlivem a rozsáhlými

styky. Nepodařilo se vysvětlit, proč byl už tak brzo ráno

ve Vatikánu, když banka pracovala až od devíti. Nebyl

zvyklý vstávat tak časně. Bydlel totiž mimo území Vatikánského

státu, ve vile Stritch v římské ulici via della

Noceta, vzdálené od kanceláře banky Istituto per le

Opere Religiose dobrých dvacet minut vozem. Tu novinu

mu přinesl šikovatel vatikánské švýcarské gardy

Roggan. Později vypověděl:

„Řekl jsem mu, že je papež mrtvý. Zůstal stát a koukal

na mě. Chvíli jsem ho pozoroval, jak ho to vzalo,

pak jsem šel dál. Otočil jsem se, a on tam pořád stál a zíral.

Když jsem ho potkal za pár dní, vysvětloval mě, že

si myslel, že blouzním.“

Asi kolem šesté hodiny ranní prohlédl doktor Buzzonetti

mrtvolu a prohlásil, že smrt nastala zástavou srdeční

činnosti. Papež Albino Luciani zemřel pravděpodobně

v jedenáct hodin v noci. Mnozí odborníci později toto

prohlášení zpochybnili tvrzením, že pouhou prohlídkou

zesnulého nelze ani jednu, ani druhou okolnost odpovědně

zjistit a tvrdit, že mrtvý zemřel na srdeční infarkt.

Ani toto však nebyla jediná podezřelá okolnost týkající

se podivné smrti papeže Jana Pavla I., který byl ve

funkci pouhých 33 dní. Ta druhá, a snad závažnější, byla

ještě okatější. Kardinál Villot rozhodl ještě před lékařskou

prohlídkou a ještě předtím, než o skonu Svatého otce

informoval kardinála Confalonieriho, tedy asi čtvrt

hodiny po páté, že bude mrtvý neprodleně balzamován.

Před bytem bratrů Ernesta a Renata Signoracciových,

kteří balzamovali mrtvoly předešlých dvou papežů, zastavil

krátce poté vatikánský služební vůz a dopravil oba

do Vatikánu. Je tedy pravděpodobné, že se někdo z vatikánských

zaměstnanců spojil ještě před pátou hodinou

s vedením zdravotnického zařízení, kde byli bratři zaměstnáni.

Proč spěchal kardinál Villot? Proč překotně

zařizoval v té chvíli nedůležité záležitosti, dokonce

o hodně dřív, než se veřejnost dozvěděla o papežově

úmrtí?

Kardinálovi Benellimu telefonovali do Florencie až

v půl sedmé. Rozplakal se. Nejen proto, že mu bylo líto

skonu dobrého člověka a přítele, jehož si vážil, ale také

proto, že si uvědomil, že všechny plány, které se usměvavý

papež chystal uskutečnit, zůstanou jen přáním.

Všechno se ve vatikánské politice, ale i ve vatikánském

hospodářství vrátí do starých kolejí. Leda, že by Lucianův

nástupce převzal odkaz mrtvého.

Albino Luciani se narodil ve vesnici Canale d’Agordo

a zvony místního kostela se rozezvučely v sedm

dvacet. Teprve o sedm minut později vydal Vatikán toto

prohlášení:

„Brzo ráno 29. září 1987, v půl šesté, hledal soukromý

tajemník Svatého otce, protože se nedostavil do kaple

na mši. Vešel do jeho ložnice, kde ho našel sedícího

na posteli. Světlo svítilo. Přivolaný lékař dr. Renato

Buzzonetti potvrdil, že Svatý otec už nežije. Smrt nastala

asi v jedenáct hodin před půlnocí následkem infarktu

myokardu.“

Samozřejmě že novináři nenechali činitele Vatikánu

v klidu. Každý z reportérů se chtěl dozvědět něco na-

víc, aby měl čím překvapit čtenáře. Těch překvapení bylo

až dost. Objevovala se totiž jedna nepravda za druhou.

Nejdřív se veřejnost dozvěděla, že soukromý tajemník

Svatého otce, který ho brzo ráno hledal, byl páter

Magee. Ten prý přišel do jeho ložnice v půl šesté. Přitom

všichni vatikánští zaměstnanci i hodnostáři dobře

věděli, že ranní mše se nekoná nikdy před sedmou hodinou.

Kardinál Villot z pochopitelných důvodů zatajil, že

mrtvý Albino Luciani svíral v ruce seznam těch, kdo

měli být přeloženi na jiné funkce. Místo toho si vymyslel,

že papež Jan Pavel I. ve chvíli, kdy opustil tento svět

a odebral se k bohu, kterého na Zemi zastupoval, četl

knihu De imitatione Christi, středověké náboženské dílo

z patnáctého století, nad jehož textem měl údajně meditovat.

Důvod k mystifikaci byl zřejmý, lživé tvrzení však

bylo až příliš průhledné. Nikdo z papežova okolí knihu

neviděl, prokazatelně vůbec nebyla v papežových komnatách.

„Ano,“ prohlásil páter Lorenzi, „před časem ji četl.

Ale vypůjčil jsem ji pro něj od jeho zpovědníka a pak

jsem mu ji taky vrátil. Svatý otec ji nemohl mít té noci

v ruce. A kam by se taky poděla? Ctihodná sestra Vincenza

viděla, že svírá v prstech nějaké listiny.“

Ty se už nikdy neobjevily. Jedině kardinál Villot je

mohl vyprostit z papežových prstů a ve vlastním zájmu

je navěky uklidit. Výmysl s knihou však nebyla jediná

falešná informace, která se z Vatikánu dostala po smrti

usměvavého papeže na veřejnost. Snad nejzákeřnější byla

fáma, že papež Jan Pavel I. byl vlastně velice nemocný

člověk, měl potíže s krevním tlakem. Není to pravda,

potvrdila to řada lékařských expertů, zřejmé je to ze

způsobu lékařské péče a především: papež Jan Pavel I.

byl ve funkci jen 33 dní a kardinálové by ho do tak důležité

funkce nezvolili, kdyby neměli zjištěno, že je zdravý

a schopný ji zastávat.

Kardinál Villot zahrál v případu …………………………………..