Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Záblesky stínů
(Série - Whispering Springs - 1)

od
Krentz, Jayne Ann
  • Zoe Luceová pracuje ve Whispering Springs jako úspěšná designérka interiérů. Ukrývá však před světem zvláštní schopnosti, díky nimž dokáže vycítit ze zdí pokojů události, které se v nich udály. Když vstoupí do ložnice svého nového klienta, je okamžitě zasažena vlnami hrůzy, vzteku a násilí. V tu chvíli je přesvědčena, že její klient zavraždil svou manželku, a tak si najímá soukromého detektiva Ethana Truaxe, aby jí pomohl záhadu objasnit. Vyřešit jednoduchou vraždu je pro Ethana hračka, zjišťuje však, že se Zoe to tak jednoduché nebude. Pronásledují ji podivné noční můry, a když jí začne vyhrožovat tajuplný vyděrač, hrozí, že ji její minulost dožene a překazí tak vyhlídky na společnou budoucnost s Ethanem.

  • 1

    _

    Zdi na ni křičely.

    „Ach, k čertu,“ zašeptala Zoe Luceová. Zarazila se ve

    dveřích prázdné ložnice a zírala na bílé stěny. Ne teď. Ne

    dnes. Ne tady. Opravdu tuhle práci potřebuju.

    Zdi sténaly. Přes čerstvé vrstvy oslnivě bílého nátěru pulzovala

    hrůza a děs. Němé výkřiky se odrážely od stropu

    a podlahy.

    Přiložila si prsty ke spánkům v čistě instinktivním, naprosto

    zbytečném gestu. Pevně zavřela oči, aby se obrnila

    proti zuřivým zášlehům ledových blesků, které jí probíhaly

    celým tělem a končily v zamrzlém jezírku kdesi v blízkosti

    žaludku.

    Davis Mason šel na chodbě tak těsně za ní, že když se

    náhle zarazila, stál jen jediný krok od ní. Nemotorně do ní

    vrazil.

    „Hups, promiňte.“ Snažil se nabýt znovu rovnováhy. „Nedával

    jsem pozor.“

    „Moje chyba.“ Nenápadně se snažila vycouvat ze dveří

    zpět na chodbu. Venku to bylo jednodušší. Tady to zvládne.

    Věnovala Davisovi, jak doufala, veselý, sebevědomý úsměv.

    Nebylo to snadné, když z ložnice neustále pronikaly tlumené

    výkřiky.

    Nejraději by z toho domu utekla. Rychle. Ať už se v té

    ložnici odehrálo cokoliv, pěkné to nebylo.

    „Hej.“ Davis ji vzal jemně za rameno. „Jste v pořádku,

    Zoe?“

    Znovu se na něho roztřeseně usmála. Usmívat se na Davise

    bylo relativně snadné. Byl pohledný a měl v sobě tu

    pravou špetku rošťáctví. Kdyby ho měla přirovnat k nějakému

    autu, byl by to elegantní evropský sporťák. A soudě podle

    prostorného domova, ručně šité košile a kalhot a prstenu

    s onyxem a diamantem byl také bohatý. Stručně řečeno,

    pomyslela si smutně, ho až do tohoto okamžiku považovala

    za ideálního klienta.

    Teď se však samozřejmě všechno změnilo.

    „Ano, nic mi není.“ Použila techniku, již se naučila na

    hodinách sebeobrany, a zhluboka se nadechla. Vybavila si

    učitelovy instrukce a vyhledala klidný, stabilní střed, který

    měl být někde uvnitř ní. Bohužel však tuto část výuky ještě

    tak dokonale nezvládla. Cítila jen, jak ji zaplavila obrovská

    nervozita.

    „Co se stalo?“ Davis se teď tvářil opravdu ustaraně.

    „Jen mě začíná bolet hlava,“ odpověděla Zoe. „To se mi

    stává často, když se zapomenu nasnídat.“

    V poslední době jí lhaní nečinilo žádné potíže. Měla

    v tom spoustu zkušeností. Jen škoda, že zatím nedokázala

    přesvědčit sama sebe, pomyslela si. Trocha sebeklamu by

    se jí teď docela hodila.

    Davis ji pár vteřin pozorně sledoval a pak se uvolnil.

    „Vynechala jste svou ranní dávku kofeinu?“

    „A jídla. Asi mám nedostatek cukru v krvi. Měla jsem na

    to pamatovat.“ Zoufale toužila změnit téma rozhovoru,

    a tak nahlédla zpět do ložnice a plácla první věc, která ji napadla.

    „Co se stalo s postelí?“

    „S postelí?“

    Oba se zadívali na široký, prázdný prostor na dřevěné podlaze

    mezi dvěma masivními nočními stolky.

    Zoe nervózně polkla. „Zbytek domu je vybavený,“ vysvětlila.

    „Nemohla jsem si nevšimnout, že tu chybí postel.“

    „Odvezla si ji,“ odpověděl Davis stroze.

    „Vaše bývalá manželka?“

    Povzdechl si. „Tu zatracenou postel zbožňovala. Sháněla

    ji celé měsíce. Přísahám, že pro ni znamenala víc než já.

    Když odešla, byla to ta jediná věc, kterou si chtěla mimo

    osobních věcí vzít s sebou.“

    „Aha.“

    „Víte, jak to s rozvody chodí. Ty největší hádky se často

    týkají těch největších a nejpitomějších maličkostí.“

    Ať už šlo o cokoliv, pomyslela si Zoe, chybějící postel

    rozhodně nebyla malá.

    „Chápu.“

    Davis se jí zadíval do tváře. „Bolest hlavy se vám zhoršuje?“

    „Až si dám oběd a šálek kávy, budu hned v pořádku,“

    ujistila ho.

    „Víte co: zbytek domu už jste viděla. Určitě už jste získala

    celkový pohled. Co kdybychom si dali pauzu a zašli si

    do klubu pro něco k jídlu? Budeme si aspoň moci popovídat

    o vašem prvním dojmu.“

    Při pomyšlení na jídlo se jí zvedl žaludek. Ze zkušenosti

    věděla, že v sobě nic neudrží, dokud se neuklidní. A to

    mohlo chvíli trvat. Tohle byl opravdu ošklivý zážitek a naprosto

    ji zaskočil.

    Byla to však jen a jen její chyba. Měla si dát lepší pozor

    a nevcházet do toho pokoje tak lehkomyslně. Zabrala se

    však do plánování místností, naprosto se soustředila, a zbytek

    rozlehlé rezidence vypadal tak nově, tak čistě. Jednoduše

    žádné potíže neočekávala, a jak už tomu často bývá, tvrdě

    za to zaplatila.

    „Ráda bych s vámi zašla na oběd, ale obávám se, že budu

    muset běžet.“ Předstírala, že se dívá na hodinky. „Mám

    dnes odpoledne ještě další schůzku a musím se na ni připravit.“

    Davis zaváhal. „Pokud tedy musíte –“

    „Bohužel ano.“ Snažila se do hlasu vložit omluvný tón.

    „Opravdu musím jít a máte pravdu, prozatím jsem viděla

    vše, co jsem potřebovala.“ A vycítila mnohem víc, než jsem

    chtěla, mnohokrát děkuji. „Mám plán domu, který jste mi

    dal. Okopíruji si ho a připravím pár náčrtů, abyste měl

    představu, co mám v plánu.“

    „To bych velmi ocenil.“ Davis nahlédl do ložnice a poněkud

    žalostně potřásl hlavou. „Přiznávám, že nemám moc

    velkou vizuální představivost. Je pro mě jednodušší něco

    pochopit, když to vidím na papíře.“

    „To pomůže vždy. Vydržte, podívám se do diáře.“

    Sáhla do své objemné brašny, jedné z šesti podobných

    kabel různých barev, které měla. Všechny fungovaly jako

    aktovky a kabelky zároveň. Dnes si vybrala zelenou, protože

    se jí líbilo, jak kontrastovala s tmavě fialovým kalhotovým

    kostýmem.

    Lovila v jejích rozlehlých hlubinách, odstrčila malý fotoaparát,

    skicář, metr, průhlednou plastovou krabičku s řadou

    barevných tužek a zvýrazňovačů, složku s látkovým vzorkovníkem

    a velkou, starožitnou mosaznou kliku s kroužkem

    klíčů od svého bytu.

    Diář se schůzkami ležel až na dně. Vyndala ho a otevřela.

    „Hodím pár nápadů na papír,“ prohlásila energicky, „a

    zkusím pro vás připravit pár předběžných návrhů do konce

    tohoto týdne. Co kdybychom se sešli v mé kanceláři v pátek

    odpoledne?“

    „V pátek?“ Davis se tvářil jasně zklamaně. „To je až za

    týden. Musíme čekat tak dlouho? Rád bych začal co nejdříve.

    Pravda je, že od té doby, co má žena odešla, je to tu

    značně depresivní.“

    Jo, vsadím se, že je, pomyslela si.

    „Rozumím,“ pronesla nahlas. Snažila se mluvit soucitným

    hlasem. Nebylo to snadné, vzhledem ke skutečnosti,

    že jí vlasy na zátylku dosud stály hrůzou a pod rukávy lehkého

    saka jí naskakovala husí kůže.

    „Opravdu se snažím na vše dívat pozitivně,“ prohlásil

    Davis. „Ale ten rozvod mě stojí celý balík. Mám dojem, že

    účty od právníků už nikdy nepřestanou chodit.“

    Podle všech dostupných důkazů se zdálo, že Davis Mason

    vyšel z rozvodu v dokonalém stavu. Tedy finančně.

    Z toho, co viděla, vlastnil velmi drahý dům, za jehož přebu-

    dování byl připraven jí slušně zaplatit, a získal členství

    v drahém venkovském klubu. Nic z toho mu však nahlas

    neřekla.

    Rychle se učila, jak se k čerstvě rozvedeným mužům

    chovat diplomaticky, protože zjistila, že pro designéry, jako

    byla ona, představovali spoustu možností. Lidé, kteří se

    vzpamatovávali z rozpadlých manželství, často toužili přebudovat

    své domovy. Byla to pro ně jistá forma terapie, jež

    jim pomáhala zapomenout na emocionální vypětí způsobené

    rozchody.

    Procházela stránky v diáři, předstírala, že zkoumá svůj

    program. Náhle v kůži vázaný svazek s rozhodným gestem

    sklapla. „Obávám se, že mám plno. Pátek je jediný den, kdy

    vám mohu věnovat tolik času, kolik si tento projekt zaslouží.

    Vyhovovala by vám druhá hodina odpoledne?“

    „Zdá se, že nemám na výběr.“ Davis se netvářil potěšeně.

    Byl zvyklý na to, že dostal vždy to, co chtěl. „Tedy pátek.

    Nechtěl jsem být netrpělivý. Jen bych už rád začal.“

    „Samozřejmě. Když už se člověk rozhodne proměnit

    svůj domov, vždy se přirozeně nemůže dočkat, aby se do

    toho už už pustil.“ Mluvila rychle, snažila se do hlasu vložit

    profesionální, pracovní tón. „Přebudování celého domu

    je však složité, a pokud v této fázi uděláme nějaké chyby,

    bude nás to stát spoustu peněz.“

    „Jo, to už jsem zjistil sám.“ Znovu se ještě jednou zahleděl

    do ložnice. „Pustil jsem se do malování této místnosti,

    a záhy jsem si uvědomil, že potřebuji odbornou pomoc.

    Domníval jsem se, že vymalovat ty zdi na bílo nebude žádný

    problém, ale jakmile jsem skončil, došlo mi, že to vypadá

    divně. Chtěl jsem, aby to tam vypadalo světle a vzdušně,

    ale místo toho –“ Pokrčil rameny a nechal větu nedokončenou

    s výrazem kdo ví.

    Ale místo toho působila ložnice stejně útulně jako pitevna

    či komnata na balzamování, pomyslela si Zoe v duchu. Ten

    dojem nedokázaly zjemnit ani jasné arizonské sluneční paprsky

    tančící na hladině safírově modrého bazénu venku.

    Některé z nepříjemných pocitů se daly přičíst oslnivě bílému

    nátěru, věděla však, že skutečný problém spočíval v tom, co

    se v této ložnici stalo. Některé věci se novou vrstvou nátěru

    zakrýt nedaly.

    Věděla také, že pan Ideální Klient emoce uvězněné ve

    zdech vědomě nevnímal. K vlastní neustálé lítosti se nikdy

    nesetkala s někým, kdo by dokázal zachytit stejné věci jako

    ona – čirou, ryzí energii. V mnoha případech si však povšimla,

    že někteří lidé na nějaké hluboké paranormální

    úrovni na jisté místnosti mírně, podvědomě reagují.

    Ze zkušenosti také věděla, že si má svá zjištění nechávat

    pro sebe.

    „Vybral jste si chladnou, oslnivě bílou barvu.“ Znovu

    o krok ustoupila, aby byla od ložnice ještě dál. „Vím, že se

    zdá, že čistá bílá je jednoduchá a nekomplikovaná, ale ve

    skutečnosti to s ní není snadné, protože odráží příliš mnoho

    světla, obzvlášť tady na poušti. Když navíc přidáte nábytek,

    obvykle vrhá hluboké, chladivé stíny. Nakonec pokoj naprosto

    postrádá pohodlí a harmonii. Je dobře, že jste s malováním

    po tomto pokoji přestal.“

    „Tušil jsem, že to nebude ten správný směr.“ Davis ji

    gentlemansky vybídl, aby šla po chodbě před ním. „Musím

    vám říct, Zoe, že když jsem se rozhodl, že potřebuji profesionální

    designérku, moc jsem v tohle feng shui, které provádíte,

    nevěřil.“

    „Spousta lidí má pochyby, dokud to nevyzkouší.“

    „Věděl jsem, že je to velmi módní a oblíbená záležitost.

    Ženy z venkovského klubu o ničem jiném nemluví. Když

    mi dávala Helen Weymouthová vaši vizitku, neustále básnila

    o tom, jak jste jí po rozvodu kompletně proměnila celý

    dům. Říkala, že dokonce uvažovala o tom, že ho kvůli

    všem těm špatným vzpomínkám prodá. Chválila vás za to,

    jak jste celému místu propůjčila úplně jinou atmosféru.“

    „Práce na domu paní Weymouthové byla velmi zajímavá.“

    K hlavním dveřím už je to jenom kousek. Ještě pár minut

    a bude odtud pryč. „Paní Weymouthová mi nechala úplně

    volnou ruku.“……………………………………….

  • Autor: Krentz, Jayne Ann
    Překladatel: Čermáková, Daniela
    Série: Whispering Springs
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Záblesky stínů
    Původní název: Light in Shadow
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-470-7
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 336
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 26.10.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.