Autoři

Série

  • Chelsea Lattimerová a David Winter, kromě toho, že jsou oba svobodní a úspěšní, nemají v podstatě nic společného. Chelsea je přímočará, otevřená a volnomyšlenkářská spisovatelka romancí, kdežto David je lékař z vážené rodiny zosobňující serióznost své profese. Pak se však David rozhodne vtělit do jedné z postav Chelseainina románu a spustí neuvěřitelnou chemii – oba zjišťují, že sdílí něco kouzelného…

  • 1

    „ALE JDI, GEORGE, TAK MOC SE ZAS NENUDÍM. A STEJNĚ,

    proč se zrovna ty staráš o mužské?“ Chelsea se zarazila,

    protože se George doslova rozřehtala.

    George byla osm měsíců těhotná.

    „No dobře, tak Elliot se už trochu postaral.“

    Trochu určitě,“ souhlasila George. „Počkej chvíli,

    Chelsea, musím se začít hýbat. Malému se to přestává

    líbit.“

    Chelsea pozorovala svou krásnou kamarádku, jak se

    sune na kraj křesla a rukama se vzpírá do poněkud nedůstojné

    vzpřímené polohy.

    „Tak! Bože, ještě měsíc! Řeknu ti, Chelsea, že by

    mužským prospělo, kdyby museli tohle zažívat.“ Poplá-

    cala se po bříšku a vydala se na vleklou okružní cestu po

    obývacím pokoji. „Vsadím se, že to malé bude bubeník.“

    „Už jste se s Elliotem rozhodli, jak to pojmenujete?“

    „To? Ne, ať to bude holka nebo kluk, jméno ještě nemá.

    Už jsem mu vyhrožovala, že jestli brzo nevymyslí

    něco, co by se mi líbilo, zmizím, někde potají porodím

    a pojmenuju to Lance nebo Brigitte.“

    Chelsea se zasmála. „Parádní jméno pro hrdinu a hrdinku.“

    „Copak, Chels, tys ještě v žádném románu Lancea nepoužila?“

    „Ne, tohle jméno teda ne. Ale Alex a Delaney a Brent,

    nemluvě o Anthonym, ti se mají k světu, aspoň v mé fantazii.“

    „Nezapomeň na toho svého středověkého fešáka Graelama!“

    „Pořádná mužská šovinistická svině, co?“

    „Aspoň že ho ta tvá hrdinka na konci převychovala.

    Ale vsadím se, že když jsi ho na stránce čtyři sta padesát

    zkrotila, přestala s ním být legrace.“

    „Pravda,“ uznala Chelsea a povzdechla si. „Dneska

    nepotkáš chlapa, který by tomu odpornému týpkovi

    mohl konkurovat, ale on žil ve třináctém století, George.

    Těžko absolvoval školení v citlivosti. Škoda, že se nikdy

    nedozvíme, co se stalo s jeho nekonečnou láskou

    k manželce řekněme po deseti letech.“

    „Oba nejspíš zašli ve špíně,“ mínila George.

    „To ne. Já je nechala se pravidelně koupat a řeknu ti,

    že z toho mám výčitky svědomí. Na další středověké

    romány už mě neužije. Leda snad, víš, byla tam taková

    vedlejší mužská postava a čtenářky si ji docela

    oblíbily –“

    „Aha, už jsem doma,“ zašklebila se George na kamarádku.

    „Chystá se nám další středověký superhrdina.“

    „A stejně jako Graelam bude skvělý v posteli.“

    „To jsou všichni tví hrdinové, Chelsea. A teď se, má

    drahá, vraťme do současnosti, kde se mužští denně sprchují

    a holí. Na světě ještě existují fajn chlapi, Chels. Já

    přece našla Elliota, ne?“

    „Ten je výjimka, která potvrzuje pravidlo. Jediné, co

    zbylo z mých nejlepších hrdinů,“ poznamenala Chelsea.

    „Ale no tak, Chelsea! Zrovna jsi dokončila knihu. Jak

    dlouho máš volno, než zas začneš bušit do klávesnice?

    Týden?“

    „Tak nějak,“ přisvědčila Chelsea. „Včera jsem odeslala

    nakladateli rámcový náčrt dalšího románu, a než se do něj

    pustím, musím si udělat drobný průzkum lékařské historie.

    Vyřiď Elliotovi, že hrdina bude doktor. Jestli bude

    hodný, dovolím mu, aby mi zajistil základní materiál.“

    „To bude rád. Ale mezitím, než se zase zavrtáš do

    práce, ti najdeme pořádného mužského.“

    „A kde? Ty víš, že mě do seznamovacích barů nedostaneš,

    George.“

    George se usmála a prohlásila jaksi samolibě: „No,

    když už je řeč o doktorech, máš něco proti nim?“

    Chelsea zasténala a připlácla si na tvář polštář z pohovky.

    „To ne, neříkej mi, žes do toho honu na chlapa

    zapojila i Elliota!“

    „No, vlastně, co kdybys přišla v pátek na večeři? Uvidíš

    sama. Považuj to za průzkum z první ruky. Možná,

    že nakonec nebudeš Elliota ani potřebovat!“

    „Hmmm! Kdybych použila jako model pro hrdinu

    každého chlapa, kterého jsem potkala – kromě Elliota,

    samozřejmě –, čtenářky by vyletěly z kůže. Ony nechtějí

    násosky s pivním mozolem, George. V takové realitě

    musí žít, proboha! Chtějí ode mě co nejdokonalejšího

    chlapa, jakého dokážu vymyslet.“

    „Já vím. Suverénního, něžného, laskavého, skvělého

    milence, samozřejmě trochu drzého, aby se tomu dodala

    šťáva –“

    „Přesně tak. V dnešní době na nic takového nenarazíš,

    to ti dám písemně. Dokonce i Elliot určitě chrápe

    a občas ti leze na nervy.“

    „To první někdy a druhé ještě ne. Chelsea, ty jistě –“

    George se najednou odmlčela, jak ji zabolelo v kříži.

    „Sakra. Už ne. Ten prcek mě vážně oddělá.“

    Chelsea to vylekalo, vyskočila z pohovky. „Nemám ti

    namasírovat záda?“

    „Ne, za chvilku to přejde. Masírování je oblíbená

    Elliotova povinnost. Tak co, přijdeš v pátek na tu večeři?“

    „No dobře. Neumím si představit, co mi to sem přivlečeš.“

    „Nech to na mně,“ prohlásila George.

    V pátek ráno se Elliot Mallory, vedoucí rentgenologie,

    vydal dolů na pohotovost, ale dozvěděl se, že doktor

    David Winter si šel do bazénu zaplavat.

    Na Elliotovo každodenní protažení těla bylo ještě

    kapku brzy, ale věděl, co je jeho povinnost. Rychle se

    převlékl do plavek a ponořil se do bazénu. Zastavil Davida

    teprve po deseti délkách.

    „Elliote! Já myslel, že chodíš odpoledne.“

    „Obyčejně ano,“ přikývl Elliot. „Máš minutku, Davide?“

    „Jistě.“

    Doplavali na kraj bazénu a vyšvihli se na kachlíkový

    okraj.

    „Co se děje? Máš nějaký zvláštní případ? Problém,

    který vyřeším jenom já?“

    „To nemám, a netvař se tak dychtivě.“ Sakra, tohle je

    ale trapné. Vůbec netušil, jak z něj George ten slib vlastně

    vymámila. No, teď už bylo pozdě litovat. „Máš dneska

    něco, Davide?“

    David se otráveně zašklebil. „Chtěl jsem zajít s kolegy

    na skleničku. Oba jsou to nudní patroni. Máš pro mě

    něco lepšího?“

    „Vlastně bych měl. Nezašel bys na večeři?“

    David nasadil ostražitý výraz. „Smím se zeptat, kdo

    vaří?“

    Elliot se rozesmál, vzpomněl si na Davidův jediný zážitek

    s kuchařským uměním George. „Ale jdi, dalo se to

    přežít. Kuře bylo jenom trošku suché a hrášek tvrdý.“

    „Díkybohu, žes udělal aspoň irskou kávu a sýrový

    koláč.“

    „Vlastně se ti ani nedivím. Ale ujišťuju tě, že dneska

    večer vařím já. Slibuju ti hostinu, po které přibereš aspoň

    kilo.“

    „Já nechtěl být nevděčný, Elliote. Bůh ví, že George je

    ta nej- počkat.“ Zarazil se a podezíravě pátral v Elliotově

    tváři. „Tak ven s tím. Kdo ještě přijde na tu večeři?“

    „Jedna kamarádka George. Moc milá ženská. A moc

    pěkná.“

    David zasténal. „No tak dobře, beru. Jak se ta pěkná

    a milá ženská jmenuje?“

    „Chelsea Lattimerová. Má asi tak osmadvacet, svobodná,

    kudrnaté černé vlasy, modré oči – nebo možná

    zelené –, ale v každém případě je prima, Davide, to tě

    ujišťuju.“ Nedodal už, že Chelsea Lattimerová umí být

    občas protivná a prostořeká. Jednou si do ní rýpl, že ji

    pošle do Londýna, aby se mohla vyžít v řečnickém koutku

    v Hyde Parku.

    „No, musím toho využít. Každý večer se z města nedostanu.

    Bože, tohle ale byl dlouhý rok!“ zašklebil se David.

    A pořádně osamělý, to bych se vsadil, pomyslel si

    Elliot. David Winter se nechal svést Univerzitním lékařským

    střediskem a přestěhoval se sem až z Bostonu, aby

    se stal šéfem traumatologie. Nijak zvlášť se nepřátelili,

    sblížili se až po Elliotově svatbě s George přede dvěma

    měsíci. Předchozí půlrok se Elliot utápěl v moři sebelítosti,

    až zapomněl vystupovat jako nabručený šéf před

    podřízenými a nafoukaný panák před kolegy.

    „V sedm?“ zeptal se Elliot.

    „Jasně. Dáš si ještě pár bazénů?“

    „Pojďme na to.“ Zašklebil se a sklouzl do vody. „V tobě

    mám aspoň lepšího soupeře, než bývala George.“

    Chelsea se na sebe podívala do zrcadla. Vypadáš jako

    čarodějnice, pomyslela si. Nech toho, Chels! Pokud se

    hodláš srovnávat se svými hrdinkami nebo s nádhernou

    George, můžeš si rovnou zalézt do skříně a zůstat tam.

    No, možná to se mnou není tak hrozné, usoudila po

    chvíli. Ještě jednou si pročesala husté vlasy, ale nezkrotné

    černé kudrny se jen rozletěly na všechny strany. Rozčepýřená

    svatozář, lepší to nebude. Co tomu vymyslet

    nějaký absurdní název? Třeba Vášnivě vlající vlásky nebo

    Strastiplné svéhlavé soužení.

    Zasmála se, zvedla na sebe palec do zrcadla a za pět minut

    už ze svého bytu v Sausalitu vyrazila na cestu. Do

    města přes most Golden Gate to měla jen dvacet minut jízdy.

    George a Elliot se po svatbě přestěhovali do jeho starého

    zrekonstruovaného viktoriánského domu – jen proto,

    že byl větší, jak jí George vysvětlila. A samozřejmě dodala,

    že byl mnohem míň umělý a moderní než její byt.

    Chelsea se proplétala provozem do Lombard Street

    a vzpomínala, co řekla George. Nech to na mně. No,

    Elliot byl vážně krásný chlap a George měla vkus, takže jí

    jistě nesehnala žádného skřeta. Nebo ano? Kdo ví, možná

    po těch osmi měsících těhotenství ztratila soudnost.

    Zabočila doprava na ulici Divisadero a mířila nahoru

    na Pacific Heights. Sem bych se přestěhovala, pokud

    bych někdy opustila Sausalito, pomyslela si. Výhled

    z vrcholu kopce bral dech – ten nádherný záliv, Alcatraz,

    Andělský ostrov a samozřejmě její milované Sausalito.

    Na příjezdovou cestu k domu Malloryových

    zabočila o deset minut dřív. Poznala porsche, které si

    George pojmenovala Esmerelda, a Elliotův jaguár s po-

    divným názvem Kohout a býk. Další auto tam nebylo.

    Takže ten doktor donchuán ze San Franciska ještě

    nedorazil. To je jedině dobře.

    Báječní Malloryové, jak je v duchu titulovala, ji uvítali

    s nadšením a za pět minut už seděla na pohovce se

    sklenkou bílého vína.

    „Elliot dělá svou pověstnou zeleninovou polévku, salát

    Caesar, šunku na meruňkách –“

    „Na broskvích, George.“

    „Ano, šunku na broskvích –“

    „Víc vědět nepotřebuju,“ přerušila ji Chelsea a mávla

    rukou. „Mohl bys mi dát salát bez krutonů, Elliote?“

    „Bez krutonů?“ podivila se George. „Co to je?“

    Elliot se rozesmál, ťukl manželku do dokonalého nosíku

    a vysvětloval: „To jsou ty opečené kousky den starého

    francouzského chleba, lásko. Lituju, Chelsea, ale

    sníš to tak, jak ti to naservíruju. Čeho se bojíš? Jsi hubená

    jako lunt.“

    „Jako lunt s počítačovou zadnicí,“ zabručela Chelsea.

    „Ach bože,“ posteskla si George. „Já tady vypadám

    jako přežraný pavouk, a ty si děláš starosti s kulatým

    zadkem!“

    „Přesně tak,“ dal jí za pravdu Elliot.

    „Jestli se mi povede vyhrabat se z křesla, tak si to

    pěkně vypiješ, chlapče!“ zahrozila mu manželka.

    „No, na pití bych si něco dal,“ uchechtl se Elliot

    a tvářil se jako neviňátko.

    „Nejdřív trochu vinného střiku pro mě, číšníku,“ objednala

    si George.

    „Nehoň mě, ženo, jinak ti večer nebudu masírovat

    hřbet.“ Ve dveřích se Elliot ještě obrátil. „Pavouk, říkáš?

    Možná proto ti tak rád masíruju záda. Vidím tě jenom

    kus.“…………………………………..

  • Autor: Coulter, Catherine
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: Záblesk
    Původní název: Afterglow
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-398-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 224
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 25.5.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.