Virgiňan

Čtenáři

Při prvním vydání této knihy se jisté noviny dopustily

– zcela přirozeně – chyby, neboť nesla podtitul Vyprávění

o nejrůznějších dobrodružstvích. „Vypadá to

na historický román,“ pronesl někdo, čímž myslel

(jak předpokládám) romantický příběh z koloniálního

období. Nynější název bude jen stěží svádět k takové

interpretaci, přestože kniha není o nic méně historická

než jakákoliv koloniální romance. Wyoming

byl v letech 1874 až 1890 zemí stejně divokou jako

Virginie o sto let dříve. Stejně nedotčený, řidčeji

osídlený, se stejnými běžnými radostmi a nebezpečími.

Zcela jistě byste tu ovšem nenašli tolik Chippendaleových

sedaček.

Máme celkem jasnou představu o tom, co znamená

termín „historický román“. Například Hugh Wynne ho

zcela splňuje. Ale třeba Silas Lapham je román stejně

tak historický jako Hugh Wynne, neboť vystihuje dobu

a zobrazuje pro ni typického hrdinu. Nezáleží na tom,

že v jedné najdeme George Washingtona a v té druhé

pouze smyšlené postavy; jinak by se Šarlatové písmeno

také neřadilo mezi historické knihy. Stejně tak nezáleží

na tom, že Dr. Mitchel nežil v době, o které píše,

zatímco pan Howells spatřil mnoho Silasů Laphamů na

vlastní oči; jinak by historickým románem nebyla ani

Chaloupka strýčka Toma. Každý příběh, který věrně

zobrazuje dobu a v ní žijící generaci, je historický; tento

popisuje Wyoming v rozmezí let 1874 až 1890. Pokud

jste vyrazili z New Yorku nebo San Franciska v deset

hodin dopoledne, pozítří kolem poledne jste mohli

vystoupit z vlaku v Cheyenne. Tam byste se ocitli

v srdci světa, který jsem se rozhodl vykreslit a po němž

byste se nyní marně sháněli, protože se doba změnila.

Ten svět už zmizel. Žádná cesta, kromě cesty pamětí,

vás už do něj nepřivede. Ty hory tam stále září v dálce,

je tam i sluneční svit, nekonečné pláně a vzduch jako

skutečná studnice mládí, ale kam se poděl bizon, divoké

antilopy a kde je ten jezdec se svým tisícihlavým

stádem? Roste tam jeho starý známý, divoký pelyněk,

takže čekáte, že se objeví také.

Ale on už nikdy nepřijede. Patří do historie. Už ho

nikdy neuvidíte hnát se tryskem v témže tichu, stejně

jako nespatříte Kolumba plavit se z Palosu se svými

karavelami přes stále stejné moře.

Ale přesto je kovboj tak blízko dnešku, že v některých

kapitolách této knihy, publikovaných na sklonku

devatenáctého století, jsem ještě použil přítomný čas.

Už to však není pravda. V těchto pasážích jsem změnil

„je“ a „má“ na „bylo“ a „mělo“. Čas běžel rychleji, než

psalo mé pero.

Co se stalo s tím jezdcem, honákem dobytka, poslední

romantickou postavou naší země? Neboť on

v sobě romantiku měl. Cokoliv dělal, dělal s plným nasazením.

Svůj chleba si těžce vydřel, svůj plat snadno

prohýřil – mzda za půl roku někdy zmizela během jedné

noci – „odváta“, jak by to vyjádřil. Bude mezi námi

stále, i když neviděn, bude čekat na svou šanci znovu

žít a hrát podle svého. Takoví jako on tu s námi byli odjakživa.

Mladý muž se svými pokušeními, hrdina bez

křídel.

Dlouhé hodiny samostatné práce honáka ho nijak

nepoznamenaly. Když dal své slovo, dodržel jej; podle

Wall Streetu zaspal dobu. Ani nemluvil oplzle se ženami;

v Newportu by platil za staromódního. On a jeho

krátká éra patří k sobě, protože spolu tvoří ucelený obraz,

stejně jako byli první osadníci spjati se zemí nebo

objevitelé s mořem. I jezdce z plání však čekala změna,

prošel si bezútěšným stavem mysli i ducha, stejně

nehezkým, jako je příroda v onu roční dobu, kdy zima

odchází, ale jaro ještě nepřišlo. To tu však nebudu rozvádět.

Ti, kteří to viděli, dobře ví, o čem mluvím. Takový

posun byl nevyhnutelný. Díky bohu, že to byl

pouze přechodný, nikoliv konečný stav.

Někdy se čtenáři táží, znal-li jsem Virgiňana. Doufám,

že tak dobře, jak by měl otec znát svého syna. Jindy

se ptají, zda se to a to událo skutečně tak. Na tohle

mám tu nejlepší odpověď. Jednou jsem četl rozpracovaný

rukopis jistému honákovi dobytka. Pozorně poslouchal

pasáž o události v indiánské rezervaci, a když

jsem skončil, zeptal se: „To byla Havraní rezervace?“

Odpověděl jsem, že to nebyla žádná skutečná rezervace

a ani k té události ve skutečnosti nedošlo, a jeho tvář

vyjadřovala nelibost. „Proč ztrácíte čas psaním o něčem,

co se nikdy nestalo, když můžete psát o tolika věcech,

které se opravdu staly?“

Nemohl jsem mu na to odpovědět nic jiného, než že

je to ta největší poklona, jakou mi kdo složil, a říkám

to tu i vám.

Charleston, Jižní Karolína, 31. března 1902

I.

Muž na scéně

Jakási podívaná venku přitáhla spolucestující, muže

i ženy, k oknům. Vstal jsem a přešel vagon, abych

viděl, co je tak zaujalo. Nedaleko trati jsem spatřil

ohradu obklopenou smějícími se muži. Uvnitř vířil

prach a v tom prachu různě pobíhali, mačkali se

a uskakovali koně. Byli to honáčtí poníci a mezi nimi

se našel jeden, který se nenechal chytit, ať se o to pokoušel

kdokoliv. Na sledování toho snažení jsme měli

spoustu času, protože náš vlak tam zastavil, aby nabral

vodu do nádrže, než nás doveze k nástupišti ve

stanici Medicine Bow. Měli jsme už šest hodin zpoždění

a rozptýlení jsme uvítali. Poník byl mazaný

a měl rychlé nohy. Viděli jste někdy zkušeného boxera,

jak svého protivníka klidně a pozorně sleduje?

Přesně takový pohled upíral poník na každého, kdo

vzal do ruky laso. Ten se mohl tvářit, že se zajímá

o počasí, toho dne krásné, nebo předstírat vážnou

debatu s mužem vedle, ale všechno marně. Poník to

prohlédl. Žádná lest ho neoklamala. To zvíře bylo

vpravdě osobností. Svůj upřený pohled soustředilo na

rádoby nenápadného soka a to, jak důstojně se při

tom tvářilo, dělalo z celého představení skvělou zába-

vu. Pak proti němu vyletělo laso, ale poník už byl jinde,

a kdyby se koně uměli smát, jistě by se celá ohrada

otřásala smíchem. Někdy se poník lasu vyhnul

sám, jindy vklouzl jako blesk mezi své bratry a celé

stádo pobíhalo podél ohrady jako parta nezbedníků.

Kopyty vyhazovali prach a (jak myslím) řičeli smíchy.

Rošťácké dusání k nám doléhalo i přes okno pullmana*)

stejně jako směšné hlasité nadávky kovbojů.

Tehdy jsem si poprvé všiml muže, který seděl na vysoké

bráně ohrady a přihlížel. Slezl dolů a pohyboval

se přitom s jistotou a lehkostí tygra, pod kůží se mu

vlnily svaly. Ostatní točili lasem viditelně, někteří

z nich dokonce zvedali ramena. Jeho jsem neviděl ani

pohnout rukou. Vypadalo to, že laso má dole u nohy.

Ale smyčka se náhle vymrštila vpřed jako had a zasáhla

cíl. Bylo hotovo. Zatímco chycený poník kráčel

s roztomilým svatouškovským výrazem, náš vlak pomalu

pokračoval do stanice a jeden z pasažérů poznamenal:

„Ten chlap se vyzná.“

Debatu o chytání do lasa jsem si musel nechat ujít,

protože jsem v Medicine Bow vystupoval. Rozloučil

jsem se se spolucestujícími a vkročil coby cizinec

do světa dobytka. A zde jsem se za necelých deset minut

dozvěděl věci, kvůli kterým jsem se jako cizinec

opravdu cítil. Mé zavazadlo se ztratilo. Nepřijelo

týmž vlakem – zatoulalo se kdesi na těch třech tisících

kilometrech, které jsem nechal za sebou. Muž,

který měl na starost jejich výdej, pro uklidnění poznamenal,

že pasažéři se často zatoulají jinam než jejich

věci, ale většinou se po čase opět shledají. Po tomhle

povzbuzení si začal pískat a vrátil se ke své práci, zatímco

mě nechal trčet ve výdejně zavazadel v Medicine

Bow. Stál jsem opuštěný mezi bednami a krabicemi,

hladový a zoufalý, a nepřítomně jsem držel svou

jízdenku. Zíral jsem dveřmi na oblohu a širé pláně,

ale neviděl jsem ani antilopu v divokém pelyňku, ani

úžasný západ slunce nad Wyomingem. Pro zlost jsem

nebyl schopen vnímat nic než křivdu – před očima

jsem měl pouze svůj ztracený kufr. Polohlasně jsem si

mumlal: „Co je tohle za díru?“, když vtom jsem z peronu

uslyšel líně pronesené: „Už se zase jedeš ženit?

To snad ne!“ Hlas měl jižanský přízvuk, byl příjemný

a unylý. V odpověď se okamžitě ozval druhý hlas, nakřáplý

a hašteřivý. „Není to zase. Jaké zase? A vůbec,

kdo ti to řekl?“ První hlas sladce odpověděl: „ To ty

tvoje sváteční šaty, strýčku Hughey. Mluví o svatbě

pěkně nahlas.“

„Mě nerozhodíš!“ odsekl strýček Hughey ječivým

hlasem.

Ten druhý pokračoval mírným tónem: „A nejsou to

ty rukavice, co sis vzal na svoji poslední svatbu?“

„Mě nerozhodíš! Nerozhodíš!“ Teď už strýček Hughey

křičel.

Na svůj kufr jsem dávno zapomněl, starosti byly ty

tam. Všiml jsem si západu slunce a chtěl jsem jen naslouchat

onomu rozhovoru, protože se nepodobal ničemu,

co jsem kdy slyšel. Zastavil jsem se ve dveřích

a vyhlédl na nástupiště.

O zeď se tam ležérně opíral mladý štíhlý obr jako

z obrazu. Široký klobouk měl posunutý dozadu, kolem

krku volně uvázaný vybledlý šarlatový šátek,

palec nedbale zaklesnutý za pás s náboji, který mu zešikma

obepínal boky. Očividně urazil mnoho kilometrů

odkudsi zpoza širého obzoru, jak napovídal prach

na jeho oděvu. Jeho boty se prachem bělaly, šaty prachem

zašedly. Půvab jeho větrem ošlehané tváře jím

prosvítal, jako když zralé broskve během období sucha

září na stromě svou žlutí. Ale ani omšelost z cest,

ani jeho zaprášený oděv nemohly zakrýt tu sílu a mládí,

které z něj vyzařovalo. Svým dobíráním vyváděl

kovboj z míry starého muže, pečlivě upraveného a nastrojeného,

ženicha každým coulem – bohužel až na

věk. Být nevěstou, vzal bych si toho obra, prach neprach.

Staroch se s ním nemohl měřit……………………………….