Žánry
Autoři
Série
Virgiňan
od Virgiňan (1902) je všeobecně přijímán jako první román z kovbojského prostředí. Stal se velmi populárním a položil základy pro zcela nový literární žánr. První filmová adaptace pochází z roku 1914 a šestá, zatím poslední, z roku 2000. Do češtiny byl přeložen již v roce 1905 a jeho poslední sešitové vydání pochází z roku 1929. Ačkoli navenek milostný román Virgiňana s mladou učitelkou, je jeho hlavním tématem oslava divoké přírody wyomingských plání a morální síly zde žijících lidí. Příběh se odvíjí na pozadí rančerských válek, inspirací mu byla konkrétně tak zvaná Johnson County War odehrávající se ve Wyomingu v dubnu 1892, v níž se proti sobě postavili velcí rančeři a drobní usedlíci obviňovaní, často neprávem, z krádeží dobytka. Konflikt provázelo lynčování a vraždy a vyvrcholil střetem na TA ranči, kde byli desítky najatých pistolníků obklíčeni šerifovou hlídkou a rančery, a který byl ukončen až zásahem šesté kavalerie. Hlavní hrdina, postava obdařená přirozenou vznešeností, se účastní lynčování usvědčeného zloděje dobytka, svého přítele. Přijímá tento postup jako nevyhnutelný v době korupční a nevýkonné vlády, ale je otřesen a navždy poznamenán touto strašnou povinností, stejně jako statečností, s níž zloděj čelí svému osudu. Příběh kovboje se odehrává na sklonku devatenáctého století, kdy téměř nedotčená příroda amerického Západu bývala ještě územím opravdových mužů a kde nebylo místo pro zbabělost. Autor na základě vlastních zkušeností vytvořil příběh odvážného muže, který jedná podle svých zásad, čestně a spravedlivě, drží dané slovo, ale zároveň se svým rozhledem vymyká obvyklým představám o nevzdělaných honácích dobytka. V knize nechybí dobrodružství, romantika dávných časů a v neposlední řadě smysl pro humor.
Čtenáři
Při prvním vydání této knihy se jisté noviny dopustily
– zcela přirozeně – chyby, neboť nesla podtitul Vyprávění
o nejrůznějších dobrodružstvích. „Vypadá to
na historický román,“ pronesl někdo, čímž myslel
(jak předpokládám) romantický příběh z koloniálního
období. Nynější název bude jen stěží svádět k takové
interpretaci, přestože kniha není o nic méně historická
než jakákoliv koloniální romance. Wyoming
byl v letech 1874 až 1890 zemí stejně divokou jako
Virginie o sto let dříve. Stejně nedotčený, řidčeji
osídlený, se stejnými běžnými radostmi a nebezpečími.
Zcela jistě byste tu ovšem nenašli tolik Chippendaleových
sedaček.
Máme celkem jasnou představu o tom, co znamená
termín „historický román“. Například Hugh Wynne ho
zcela splňuje. Ale třeba Silas Lapham je román stejně
tak historický jako Hugh Wynne, neboť vystihuje dobu
a zobrazuje pro ni typického hrdinu. Nezáleží na tom,
že v jedné najdeme George Washingtona a v té druhé
pouze smyšlené postavy; jinak by se Šarlatové písmeno
také neřadilo mezi historické knihy. Stejně tak nezáleží
na tom, že Dr. Mitchel nežil v době, o které píše,
zatímco pan Howells spatřil mnoho Silasů Laphamů na
vlastní oči; jinak by historickým románem nebyla ani
Chaloupka strýčka Toma. Každý příběh, který věrně
zobrazuje dobu a v ní žijící generaci, je historický; tento
popisuje Wyoming v rozmezí let 1874 až 1890. Pokud
jste vyrazili z New Yorku nebo San Franciska v deset
hodin dopoledne, pozítří kolem poledne jste mohli
vystoupit z vlaku v Cheyenne. Tam byste se ocitli
v srdci světa, který jsem se rozhodl vykreslit a po němž
byste se nyní marně sháněli, protože se doba změnila.
Ten svět už zmizel. Žádná cesta, kromě cesty pamětí,
vás už do něj nepřivede. Ty hory tam stále září v dálce,
je tam i sluneční svit, nekonečné pláně a vzduch jako
skutečná studnice mládí, ale kam se poděl bizon, divoké
antilopy a kde je ten jezdec se svým tisícihlavým
stádem? Roste tam jeho starý známý, divoký pelyněk,
takže čekáte, že se objeví také.
Ale on už nikdy nepřijede. Patří do historie. Už ho
nikdy neuvidíte hnát se tryskem v témže tichu, stejně
jako nespatříte Kolumba plavit se z Palosu se svými
karavelami přes stále stejné moře.
Ale přesto je kovboj tak blízko dnešku, že v některých
kapitolách této knihy, publikovaných na sklonku
devatenáctého století, jsem ještě použil přítomný čas.
Už to však není pravda. V těchto pasážích jsem změnil
„je“ a „má“ na „bylo“ a „mělo“. Čas běžel rychleji, než
psalo mé pero.
Co se stalo s tím jezdcem, honákem dobytka, poslední
romantickou postavou naší země? Neboť on
v sobě romantiku měl. Cokoliv dělal, dělal s plným nasazením.
Svůj chleba si těžce vydřel, svůj plat snadno
prohýřil – mzda za půl roku někdy zmizela během jedné
noci – „odváta“, jak by to vyjádřil. Bude mezi námi
stále, i když neviděn, bude čekat na svou šanci znovu
žít a hrát podle svého. Takoví jako on tu s námi byli odjakživa.
Mladý muž se svými pokušeními, hrdina bez
křídel.
Dlouhé hodiny samostatné práce honáka ho nijak
nepoznamenaly. Když dal své slovo, dodržel jej; podle
Wall Streetu zaspal dobu. Ani nemluvil oplzle se ženami;
v Newportu by platil za staromódního. On a jeho
krátká éra patří k sobě, protože spolu tvoří ucelený obraz,
stejně jako byli první osadníci spjati se zemí nebo
objevitelé s mořem. I jezdce z plání však čekala změna,
prošel si bezútěšným stavem mysli i ducha, stejně
nehezkým, jako je příroda v onu roční dobu, kdy zima
odchází, ale jaro ještě nepřišlo. To tu však nebudu rozvádět.
Ti, kteří to viděli, dobře ví, o čem mluvím. Takový
posun byl nevyhnutelný. Díky bohu, že to byl
pouze přechodný, nikoliv konečný stav.
Někdy se čtenáři táží, znal-li jsem Virgiňana. Doufám,
že tak dobře, jak by měl otec znát svého syna. Jindy
se ptají, zda se to a to událo skutečně tak. Na tohle
mám tu nejlepší odpověď. Jednou jsem četl rozpracovaný
rukopis jistému honákovi dobytka. Pozorně poslouchal
pasáž o události v indiánské rezervaci, a když
jsem skončil, zeptal se: „To byla Havraní rezervace?“
Odpověděl jsem, že to nebyla žádná skutečná rezervace
a ani k té události ve skutečnosti nedošlo, a jeho tvář
vyjadřovala nelibost. „Proč ztrácíte čas psaním o něčem,
co se nikdy nestalo, když můžete psát o tolika věcech,
které se opravdu staly?“
Nemohl jsem mu na to odpovědět nic jiného, než že
je to ta největší poklona, jakou mi kdo složil, a říkám
to tu i vám.
Charleston, Jižní Karolína, 31. března 1902
I.
Muž na scéně
Jakási podívaná venku přitáhla spolucestující, muže
i ženy, k oknům. Vstal jsem a přešel vagon, abych
viděl, co je tak zaujalo. Nedaleko trati jsem spatřil
ohradu obklopenou smějícími se muži. Uvnitř vířil
prach a v tom prachu různě pobíhali, mačkali se
a uskakovali koně. Byli to honáčtí poníci a mezi nimi
se našel jeden, který se nenechal chytit, ať se o to pokoušel
kdokoliv. Na sledování toho snažení jsme měli
spoustu času, protože náš vlak tam zastavil, aby nabral
vodu do nádrže, než nás doveze k nástupišti ve
stanici Medicine Bow. Měli jsme už šest hodin zpoždění
a rozptýlení jsme uvítali. Poník byl mazaný
a měl rychlé nohy. Viděli jste někdy zkušeného boxera,
jak svého protivníka klidně a pozorně sleduje?
Přesně takový pohled upíral poník na každého, kdo
vzal do ruky laso. Ten se mohl tvářit, že se zajímá
o počasí, toho dne krásné, nebo předstírat vážnou
debatu s mužem vedle, ale všechno marně. Poník to
prohlédl. Žádná lest ho neoklamala. To zvíře bylo
vpravdě osobností. Svůj upřený pohled soustředilo na
rádoby nenápadného soka a to, jak důstojně se při
tom tvářilo, dělalo z celého představení skvělou zába-
vu. Pak proti němu vyletělo laso, ale poník už byl jinde,
a kdyby se koně uměli smát, jistě by se celá ohrada
otřásala smíchem. Někdy se poník lasu vyhnul
sám, jindy vklouzl jako blesk mezi své bratry a celé
stádo pobíhalo podél ohrady jako parta nezbedníků.
Kopyty vyhazovali prach a (jak myslím) řičeli smíchy.
Rošťácké dusání k nám doléhalo i přes okno pullmana*)
stejně jako směšné hlasité nadávky kovbojů.
Tehdy jsem si poprvé všiml muže, který seděl na vysoké
bráně ohrady a přihlížel. Slezl dolů a pohyboval
se přitom s jistotou a lehkostí tygra, pod kůží se mu
vlnily svaly. Ostatní točili lasem viditelně, někteří
z nich dokonce zvedali ramena. Jeho jsem neviděl ani
pohnout rukou. Vypadalo to, že laso má dole u nohy.
Ale smyčka se náhle vymrštila vpřed jako had a zasáhla
cíl. Bylo hotovo. Zatímco chycený poník kráčel
s roztomilým svatouškovským výrazem, náš vlak pomalu
pokračoval do stanice a jeden z pasažérů poznamenal:
„Ten chlap se vyzná.“
Debatu o chytání do lasa jsem si musel nechat ujít,
protože jsem v Medicine Bow vystupoval. Rozloučil
jsem se se spolucestujícími a vkročil coby cizinec
do světa dobytka. A zde jsem se za necelých deset minut
dozvěděl věci, kvůli kterým jsem se jako cizinec
opravdu cítil. Mé zavazadlo se ztratilo. Nepřijelo
týmž vlakem – zatoulalo se kdesi na těch třech tisících
kilometrech, které jsem nechal za sebou. Muž,
který měl na starost jejich výdej, pro uklidnění poznamenal,
že pasažéři se často zatoulají jinam než jejich
věci, ale většinou se po čase opět shledají. Po tomhle
povzbuzení si začal pískat a vrátil se ke své práci, zatímco
mě nechal trčet ve výdejně zavazadel v Medicine
Bow. Stál jsem opuštěný mezi bednami a krabicemi,
hladový a zoufalý, a nepřítomně jsem držel svou
jízdenku. Zíral jsem dveřmi na oblohu a širé pláně,
ale neviděl jsem ani antilopu v divokém pelyňku, ani
úžasný západ slunce nad Wyomingem. Pro zlost jsem
nebyl schopen vnímat nic než křivdu – před očima
jsem měl pouze svůj ztracený kufr. Polohlasně jsem si
mumlal: „Co je tohle za díru?“, když vtom jsem z peronu
uslyšel líně pronesené: „Už se zase jedeš ženit?
To snad ne!“ Hlas měl jižanský přízvuk, byl příjemný
a unylý. V odpověď se okamžitě ozval druhý hlas, nakřáplý
a hašteřivý. „Není to zase. Jaké zase? A vůbec,
kdo ti to řekl?“ První hlas sladce odpověděl: „ To ty
tvoje sváteční šaty, strýčku Hughey. Mluví o svatbě
pěkně nahlas.“
„Mě nerozhodíš!“ odsekl strýček Hughey ječivým
hlasem.
Ten druhý pokračoval mírným tónem: „A nejsou to
ty rukavice, co sis vzal na svoji poslední svatbu?“
„Mě nerozhodíš! Nerozhodíš!“ Teď už strýček Hughey
křičel.
Na svůj kufr jsem dávno zapomněl, starosti byly ty
tam. Všiml jsem si západu slunce a chtěl jsem jen naslouchat
onomu rozhovoru, protože se nepodobal ničemu,
co jsem kdy slyšel. Zastavil jsem se ve dveřích
a vyhlédl na nástupiště.
O zeď se tam ležérně opíral mladý štíhlý obr jako
z obrazu. Široký klobouk měl posunutý dozadu, kolem
krku volně uvázaný vybledlý šarlatový šátek,
palec nedbale zaklesnutý za pás s náboji, který mu zešikma
obepínal boky. Očividně urazil mnoho kilometrů
odkudsi zpoza širého obzoru, jak napovídal prach
na jeho oděvu. Jeho boty se prachem bělaly, šaty prachem
zašedly. Půvab jeho větrem ošlehané tváře jím
prosvítal, jako když zralé broskve během období sucha
září na stromě svou žlutí. Ale ani omšelost z cest,
ani jeho zaprášený oděv nemohly zakrýt tu sílu a mládí,
které z něj vyzařovalo. Svým dobíráním vyváděl
kovboj z míry starého muže, pečlivě upraveného a nastrojeného,
ženicha každým coulem – bohužel až na
věk. Být nevěstou, vzal bych si toho obra, prach neprach.
Staroch se s ním nemohl měřit……………………………….
Autor: | Wister, Owen |
Překladatel: | Marek, Ondřej |
Název: | Virgiňan |
Původní název: | The Virginian |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-449-3 |
Vazba: | brožovaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 432 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 14.9.2011 |