Autoři

Série

Padlí andělé - Chamtivost
(Série - Padlí andělé - 1)

od
Ward, J. R.
  • Sedm smrtelných hříchů. Sedm duší, které musí být zachráněny. Věčný souboj mezi dobrem zlem, mezi spasitelem bez víry a démonem, který chladnokrevně míří za svým cílem a nemá co ztratit. Jim Heron, příslušník tajných armádních jednotek, jehož profesí je zabíjet na rozkaz svých nadřízených, na vykoupení nevěří a hřích považuje za relativní. Jeho neotřesitelný názor se však změní v okamžiku, kdy se stane padlým andělem a dostane za úkol spasit duši sedmi osob, stravovanou jedním ze sedmi hlavních hříchů. A při svém poslání nesmí selhat. Vincent diPietro zaprodal svou duši hromadění majetku a peněz už ve svých sedmnácti letech a ze svých nároků nehodlá slevit až do chvíle, kdy se seznámí s jedním ze svých zaměstnanců, drsným, upřímným a samorostlým motorkářem, který se prohlásí za jeho spasitele. Vinův život je pevně spjatý s okouzlující kráskou, kterou se rozhodl požádat o ruku, avšak v kritickém okamžiku se seznamuje s ženou, díky níž zpochybní nejen svůj vytčený cíl, ale i svou volbu a touhu svého srdce a spolu se svým zachráncem se rozhodne zapojit do souboje o osvobození své vlastní duše.

  • První díl

    románového cyklu

    PADLÍ ANDĚLÉ

     

    PROLOG

    Démon bylo tak ošklivé slovo.

    A tak staromódní. Kdykoli ho člověk zaslechl,

    představil si chaotické výjevy na plátnech Hieronyma

    Bosche a v horším případě ty připitomělé bláboly z Dantova

    Pekla. Plameny, trýzněné duše, kvílení a pláč…?

    Sotva.

    Tak jo. Peklo opravdu bylo poněkud přetopené,

    a kdyby mělo svého dvorního malíře, bezesporu by jím

    byl Bosch.

    Ale o to nešlo. Démon v podstatě pokládal sám sebe

    za trenéra svobodné vůle, za lepšího a pokrokovějšího

    manipulátora, než za jakého byl považován. Čili pravý

    opak Oprah Winfreyové.

    A základní pákou byl vliv.

    Vlastnosti duše se příliš nelišily od tělesných orgánů.

    Hmotná podoba obsahovala řadu plně nevyvinutých

    součástí – například apendix, zuby moudrosti nebo

    kostrč –, které byly přinejlepším zcela zbytečné,

    a přinejhorším mohly ohrozit činnost celku.

    S dušemi to bylo stejné. Také měly neužitečný balast,

    ztěžující jejich řádnou funkci, otravné zbožnoposvátné

    kousíčky plandající jako slepé střevo a náchylné

    k infekci: víru, naději a lásku, opatrnost, střídmost,

    spravedlnost a mravní sílu… Všechna tahle nepotřebná

    změť vnášela do srdce zbytečně moc zpropadené

    morálky a stála v cestě vrozené touze duše po zlovolnosti.

    Démon měl za úkol otevřít lidem oči a vést je tak,

    aby projevili svou skutečnou vnitřní podstatu, nepotlačovanou

    onou nesmyslnou, rozptylující lidskostí. Pokud

    lidé zůstávali věrni svému srdci, všechno se ubíralo

    správným směrem.

    Ještě nedávno to víceméně platilo. A docela to šlapalo

    – bez ohledu na všechny války na planetě Zemi, zločiny,

    neúctu k životnímu prostředí, finanční stoku známou

    jako Wall Street a veškerou nerovnost, co jí na

    světě je.

    Jenže to nestačilo a čas se krátil.

    Země byla hrací plochou, na které se vedl lítý boj od

    chvíle, co hřiště vzniklo. Běsi byli domácí tým, skvadru

    hostů tvořili Andělé – kuplíři té chiméry štěstí, Nebeského

    ráje, kde je – pro Kristovy fusekle – dvorním

    malířem Thomas Kincaid.

    Každá duše byla nejen rozehrávačem na hřišti, ale

    i účastníkem všeobecného utkání dobra se zlem a na

    výsledkové tabuli se objevovala relativní morální hodnota

    skutků, jaké dotyčný nebo dotyčná vykonali na

    zemi. Výkopem bylo narození, závěrem hry smrt a bodový

    zisk jednotlivce se připočítával k celkovému skóre.

    Trenéři se drželi za postranní čárou, ale vývoj hry

    mohli ovlivňovat různými sestavami hráčů, které vysílali

    na plochu. Rovněž vyhlašovali oddechový čas, při

    němž dodávali svému mužstvu elán.

    Těmhle krátkým pauzám se běžně říkalo „prožitek

    blízký smrti“.

    Vznikl však následující problém: jako divák, který

    s žaludkem plným hot dogů a hulákajícím fandou

    u hlavy sleduje ze studené lavice zápas po sezoně, pozoroval

    každý jednotlivý odchod ze hry Stvořitel.

    Přespříliš potyček, spousta oddechových časů a nerozhodných

    výsledků vedly k řadě nejednoznačných

    prodloužení. Co začalo jako strhující souboj, očividně

    ztratilo přitažlivost a týmy dostaly jasné poselství: Zabalte

    to!

    A tak se obě strany dohodly na jediném konkrétním

    rozehrávači. Na jediném rozehrávači a sedmi mačích.

    Nekonečná přehlídka lidí se zredukovala na pouhých sedm

    duší balancujících na hraně mezi dobrem a zlem…

    a na sedmi možnostech rozhodnout, zda je lidskost věc

    chvályhodná, nebo špatná. Plichta nepřipadala v úvahu

    a v sázce bylo… inu, všechno. Pokud by vyhrál tým

    Běsů, připadlo by mu hřiště a všichni hráči, kteří po něm

    kdy pobíhali nebo teprve pobíhat budou. Andělé by se

    stali věčnými otroky.

    Ve srovnání s osudem, jaký by je stihl, je mučeníčko

    lidských hříšníků nuda k uzívání.

    Naopak kdyby vyhráli Andělé, celá Země by se

    změnila v přeslazené štědrovečerní ráno, dusivý příval

    štěstí, vřelosti, laskavosti a vzájemného obdarovávání

    a přijímání. V souladu s tímhle strašlivým scénářem by

    Démoni přestali existovat – a sice nejen ve vesmíru, ale

    také v srdcích a myslích celého lidstva.

    Což by pro ně – vzhledem ke všeobjímajícímu radostnému

    třeštění a spokojenosti – bylo to nejlepší řešení.

    Rozhodně lepší než dostat drátem do oka.

    Pro Démony byla porážka nepřijatelná a rezolutně ji

    odmítali. Sedm šancí nebylo žádné terno a navíc tým

    hostů vyhrál metafyzický hod mincí, tudíž směl navázat

    kontakt s rozehrávačem, který oněch sedm míčů

    vykopne.

    Rozehrávač… Určitě není žádným překvapením, že

    volbu téhle klíčové postavy provázela řada vášnivých

    diskusí. Nakonec byl však přece jen vybrán Jeden, který

    vyhovoval oběma stranám… Jeden, od něhož trenéři

    domácích i hostů očekávali, že zvrátí výsledek každého

    zápasu ve prospěch hodnot a skóre toho či onoho

    soupeře.

    Ten ubožák neměl tušení, do čeho jde.

    Démoni ovšem nehodlali ponechat tak závažnou odpovědnost

    na bedrech člověka. Koneckonců, svobodná

    vůle, která je podstatou celé hry, je tvárná.

    A tak vyslali na trávník dalšího hráče. Pochopitelně

    to bylo proti pravidlům, ale v souladu s jejich náturou –

    a navíc něco, čeho protivník nebyl z principu schopen.

    Díky tomu měl tým domácích obrovskou výhodu:

    Andělé, tedy hosté, zásadně dodržovali pravidla.

    Neměli totiž na vybranou.

    Blbečkové.

    KAPITOLA

    1

    Hele, tamhleta tě chce.“

    Jim Heron vzhlédl od sklenice Budweiseru. „Tu,

    co ho chtěla“ spatřil ve vzdálené části zšeřelého baru,

    prosyceného ovzduším zoufalství a očekáváním sexu,

    za černě oděnými těly ověšenými řetězy.

    Měla na sobě modré šaty a stála pod jedním z nemnoha

    stropních světel, jimiž byla Železná maska vybavená

    – dlouhé husté kadeře, bělostná pleť a přepychové

    tělo zaplavené zlatavým přísvitem. V zástupu

    těch ponurých, neoviktoriánských uchazečů o léčbu

    antidepresivy vypadala jako zjevení a zářila jako záblesk

    duhy; byla dokonalá jako topmodelka, oslnivá jako

    světice.

    Jim musel připustit, že se žena opravdu dívá přímo

    na něj, ale o jejích záměrech pochyboval. V hluboko

    vsazených očích se jí zračila smyslná touha, která mu

    dočasně vyřadila plíce z činnosti, nicméně ji pravděpodobně

    způsobila jen hra světla a stínu v jejím půvabném

    obličeji.

    A nejspíš jí vrtá hlavou, co maník jako on v tomhle

    klubu pohledává. Jako by mu četla myšlenky…

    „Povídám, tamhleta ženská tě chce, kámo.“

    Jim se otočil k samozvanému dohazovači Adrianu Vogelovi,

    který měl dnešní návštěvu klubu na svědomí. Byl

    celý v černém, na místech, kde si drtivá většina lidí kon-

    takt s ostrými předměty nepřeje, měl piercing a v Železné

    masce se cítil jako ryba ve vodě.

    Jim si lokl piva. „Co tě nemá? Nejsem její typ.“

    „Víš to jistě?“

    „Jo.“

    „Tak jsi vůl.“ Adrian si prohrábl černé vlny, které se

    hned vrátily do původní pozice, jako by to měly svědomitě

    nacvičené. Kdyby Jim nevěděl, že Ad je stavební

    dělník a kleje hůř než dlaždič, vsadil by se, že se náramně

    dobře vyzná v různých vodičkách, tužidlech

    a lacích na vlasy.

    Eddie Blackhawk, třetí u stolu, zavrtěl hlavou. „Nemusí

    být hned vůl, když nemá zájem.“

    „Tvrdíš ty.“

    „Žij a nech žít, Adriane. Bude to pro všechny lepší,“

    dodal Eddie a rozvalil se na pohovce potažené sametem.

    Eddie byl pravověrný motorkář a v džínsech a vysokých

    těžkých botách se místnímu koloritu vymykal

    stejně jako Jim. Díky hromotlucké postavě a zatraceně

    zvláštním rudohnědým očím bylo těžké představit si

    společnost, do níž by zapadl – snad kromě partičky vysloužilých

    wrestlerů. Vlasy měl vzadu spletené do

    dlouhého copu, ale na stavbě si ho nikdo provokovat

    netroufl, dokonce ani ti vypatlaní pokrývači, kteří vysloveně

    vyhledávají průsery.

    „Člověče, Jime, moc toho nenamluvíš.“ Adrian pátral

    zrakem v davu, nepochybně s cílem najít vlastní

    Ženu v modrém. Chvíli si prohlížel tanečnice, co se

    kroutily v železných klecích, potom přivolal servírku.

    „A po měsíci společný šichty vím, že to není tím, že

    bys byl blbej.“

    „Jaksi nemám co říct.“

    „Na tom není nic špatnýho,“ zahučel Eddie.

    Nejspíš proto měl Jim Eddieho radši. Byl dalším členem

    klubu „Mužů v záloze“ a nikdy neplýtval slovy, po-

    kud k domluvě stačilo kývnutí nebo zavrtění hlavou. Jim

    nechápal, jak si může kápnout do noty s Adrianem, který

    je ukecaný až hrůza.

    A jak s ním vydrží bydlet.

    Ale to byla jejich věc. Jim se nehodlal zaobírat jejich

    jak, proč nebo kde. Natolik se s nimi ještě nesblížil.

    Oba patřili k oněm praktickým, přemoudřelým maníkům,

    co by se s nimi možná kamarádil v jiném čase

    a na jiné planetě, ale tady a teď mu do jejich záležitostí

    nic nebylo. Dneska s nimi zašel na pivko jen proto, že

    neměl náladu dohadovat se s Adrianem, který by do něj

    hučel tak dlouho, dokud by nepovolil.

    Podtrženo, sečteno: Jimův život se řídil pravidly vlka

    samotáře a od ostatních očekával, že mu dají pokoj

    a jeho pozici dobrovolného trosečníka vezmou na vědomí.

    Po odchodu z armády se toulal z místa na místo

    a v Caldwellu skončil jen díky tomu, že momentálně

    neměl chuť jet dál. Ale jen co bude stát ten dům, na kterém

    s Adrianem a Eddiem pracují, zase zvedne kotvy.

    S ohledem na svého šéfa bylo ideální zůstat pohyblivým

    terčem. Těžko říct, za jak dlouho se vyvrbí nějaké

    „zvláštní pověření“ a Jim bude povolán do další akce.

    Pivo dopil s konstatováním, že mít jen oblečení, náklaďák

    a rozbitého Harleye má jisté výhody, a co na

    tom, že se v devětatřiceti nemá čím pochlubit –

    Sakra… Dneska je mu čtyřicet. Zapomněl na to jako

    na smrt.

    „Hrozně rád bych věděl,“ navázal Adrian a naklonil

    se k němu, „jestli máš nějakou babu, a proto nebereš

    Ženu v modrým. Totiž, jen se na ni podívej. Je vyloženě

    k nakousnutí.“

    „Vzhled není všechno.“

    „Jo. Ale rozhodně neškodí.“

    Ke stolu přistoupila servírka, a zatímco si jeho dva

    kamarádi objednávali další rundu, Jim zalétl pohledem

    k ženě, která byla předmětem rozhovoru.

    Neodvrátila se, ani se nepohnula. Jen si pomalu olízla

    rudé rty, jako by čekala, že Jim znovu vyhledá její

    pohled.

    Ten se ale honem soustředil na prázdnou sklenici

    a zavrtěl se. Jako by mu někdo naložil do rozkroku řeřavé

    uhlíky. Něco podobného nepocítil už strašně dlouho.

    Nevyburcoval ho žádný náznak křísnutí, natož regulérní

    zážeh. Byl vyprahlejší než Sahara.

    A teď to najednou vypadalo, že jeho tělo je ochotné

    ukončit období striktně charakterizované činností levé

    či pravé ruky, popřípadě obou.

    „Měl bys jít za ní,“ pokoušel ho Adrian, „a představit

    se.“

    „Mně je docela dobře tady.“

    „Asi přehodnotím míru tvojí inteligence.“ Adrian

    zabubnoval prsty do stolu; jeho masivní stříbrný

    prsten zachytil odlesk světla. „Nebo aspoň sexuální

    energii.“

    „Posluž si.“

    Adrian protočil panenky patrně na znamení, že ve

    věci Ženy v modrém je další vyjednávání předem ztracené.

    „Tak jo. Už mlčím.“

    Ad se opřel v pohovce, takže teď zaujímal skoro

    stejnou polohu jako Eddie. Podle očekávání však nevydržel

    mlčet dlouho. „Slyšeli jste o tý střelbě?“

    Jim svraštil čelo. „Už zase?“

    „Jo. Tělo našli u řeky.“

    „Obvyklý místo.“

    „Kam ten svět spěje?“ prohodil Adrian a dopil pivo.

    „Takovej byl odjakživa.“

    „Myslíš?“

    Jim se opřel a díval se, jak servírka staví před jeho

    kamarády plné sklenice. „Ne. Vím to.“…………………..

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Stárková, Jiřina
    Série: Padlí andělé
    Pořadí v sérii: 1.
    Název: Padlí andělé - Chamtivost
    Původní název: Covet
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-506-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 496
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 21.3.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.