Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Nespoutaný milenec
(Série - Bratrstvo černé dýky - 5)

od
Ward, J. R.
  • Vishous je úskočný bojovník se zatvrzelým srdcem toužící jen po střetu s nepřáteli upírů, obdařený destruktivními sklony a též děsivou schopností vidět do budoucnosti. Když je ale v boji vážně poraněn, zamiluje se v nemocnici nečekaně a beznadějně do své lidské lékařky, doktorky Jane Whitcombové. Ta opětuje jeho city a léčí nejen jeho tělo, ale i bolesti jeho duše. Vishous však proti své vůli dostává nové poslání, čeká jej osud, v němž pro Jane patrně nebude místo.

  • Pátý díl

    románového cyklu

    BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

     

    Prolog

    Denní škola Greenwich Country

    Greenwich, stát Connecticut

    Před dvaceti lety

    Tak to vezmi, Jane.“

    Jane Whitcombová popadla batoh. „Jedeš přece,

    ne?“

    „Vždyť jsem ti to říkala už dneska ráno. Jedu.

    „Tak jo.“ Jane sledovala, jak kamarádka odchází po

    chodníku, dokud se neozval klakson. Urovnala si kabátek,

    napřímila ramena a zamířila k mercedesu. Matka

    upřeně vyhlížela okénkem u volantu, obočí svraštěné.

    Jane přeběhla ulici, trampský batoh se zakázaným

    obsahem dělal příliš velký rámus, aspoň podle jejího

    názoru. Naskočila na zadní sedadla a schovala si tu věc

    pod nohy. Auto se dalo do pohybu, ještě než stihla zavřít

    dveře.

    „Dnes večer se vrací tatínek.“

    „Cože?“ Jane si na nose postrčila brýle. „Kdy?“

    „Dnes večer. Takže bohužel…“

    „Ne! Slíbilas mi to!“

    Matka se ohlédla. „Prosím, slečinko?“

    Jane vybuchla. „Slíbilas mi to ke třináctým narozeninám.

    Katie a Lucy…“

    „Už jsem volala jejich matkám.“

    Jane klesla na sedadlo.

    Matčiny oči se zvedly ke zpětnému zrcátku. „Přestaň

    se laskavě takhle tvářit. Myslíš si, že jsi snad důležitější

    než tatínek? Myslíš si to?“

    „Ovšemže ne. On je bůh.

    Mercedes sjel na krajnici a zastavil s prudkým škubnutím

    a zakvílením brzd. Matka se prudce otočila,

    zvedla ruku a rozpřáhla se, paže se jí chvěla.

    Jane se přikrčila hrůzou.

    Po chvilce zadržovaného násilí se matka odvrátila

    a uhladila si dokonale upravené vlasy dlaní, která byla

    asi tak klidná jako vroucí voda. „Ty… Nebudeš s námi

    dnes večeřet. A tvůj dort se vyhodí.“

    Auto se dalo znovu do pohybu.

    Jane si otřela tváře a sklopila oči k batůžku. Ještě nikdy

    u ní žádná kamarádka nepřespala. Žadonila o to

    celé měsíce.

    Zkažené. Teď je to všechno zkažené.

    Celou cestu domů mlčely, a když byl mercedes v garáži,

    Janina matka vystoupila z auta a bez ohlédnutí

    kráčela do domu.

    „Víš, kam máš jít,“ řekla jen.

    Jane zůstala v autě a snažila se vzchopit. Pak sebrala

    batoh a své knihy a vlekla se přes kuchyni dovnitř. Kuchař

    Richard se skláněl nad odpadkovým košem a shrnoval

    do něj z talíře dort s bílou polevou a červenými

    a žlutými kvítky.

    Nic neřekla, protože hrdlo měla sevřené jako pěst.

    Richard jí taky nic neřekl, protože ji neměl rád. Neměl

    rád nikoho kromě Hannah.

    Když Jane vycházela spojovacími dveřmi do jídelny,

    nechtěla narazit na svou mladší sestru a modlila se, aby

    Hannah byla v posteli. Dneska ráno jí bylo špatně. Patrně

    proto, že měla odevzdat výpisky z povinné četby.

    Cestou ke schodišti Jane zahlédla v obývacím pokoji

    matku.

    Polštáře na gauči. Už zase.

    Matka měla na sobě ještě pořád svůj bledě modrý vl-

    něný kabát a v ruce hedvábný šátek, a bezpochyby zůstane

    takhle oblečená, dokud nebude spokojena s uspořádáním

    polštářů. Což může trvat dost dlouho. Měřítka,

    podle nichž byly věci posuzovány, byla stejná jako

    požadavky na vlasy: naprostá uhlazenost.

    Jane zamířila nahoru do svého pokoje. Její jedinou

    nadějí v této chvíli bylo, že tatínek přijede až po večeři.

    Tak se sice stejně dozví, že dostala zaracha, ale aspoň se

    nebude muset dívat na její prázdné místo u stolu. Stejně

    jako matka nenáviděl všechno neuspořádané, a nepřítomnost

    Jane u stolu byla velikánská neuspořádanost.

    Délka přednášky, kterou od něj vyslechne, by se tím

    zvětšila, protože by musela kromě skutečnosti, že byla

    hrubá k mamince, zahrnout také to, jak svou nepřítomností

    u jídla zklamala rodinu.

    Janina blatouchově žlutá ložnice v patře byla stejná

    jako všechno ostatní v domě: uhlazená a uspořádaná

    jako ty vlasy a polštáře na pohovce a to, jak se tu mluvilo.

    Nic nemístného. Všude ta zkamenělá dokonalost,

    jakou vídáte v časopisech o bydlení.

    Jediné, co sem nezapadalo, byla Hannah.

    Trampský batoh přišel do šatníku, na řádky mokasínů

    a balerínek; pak se Jane převlékla ze školní uniformy

    do značkové flanelové noční košile. Nebyl důvod

    oblékat se do opravdových šatů. Nikam nepůjde.

    Odnesla si hromádku učebnic k bílému psacímu stolu.

    Musí udělat úkol z angličtiny. Z matematiky. Z francouzštiny.

    Ohlédla se k nočnímu stolku. Čekaly na ni Pohádky

    tisíce a jedné noci.

    Neuměla si představit lepší způsob, jak překlenout

    svůj trest, ale nejdřív přišly na řadu domácí úkoly. Musely.

    Jinak by se cítila příliš provinile.

    Dvě hodiny nato už byla v posteli s Pohádkami v klíně,

    když se otevřely dveře a Hannah strčila hlavu dovnitř.

    Její kudrnaté zrzavé vlasy představovaly další

    odchylku od normy. Ostatní v rodině byli blond. „Přinesla

    jsem jídlo.“

    Jane se posadila s obavou o mladší sestru. „Budeš

    mít průšvih.“

    „Ne, nebudu.“ Hannah vklouzla dovnitř, v ruce košíček

    s kanafasovým ubrouskem, sendvičem, jablkem

    a koláčkem. „Richard mi to dal, abych měla večer něco

    na zakousnutí.“

    „A co ty?“

    „Já nemám hlad. Tumáš.“

    „Díky, Han.“ Jane přijala košíček a Hannah si sedla

    do nohou postele.

    „Tak co jsi provedla?“

    Jane potřásla hlavou a zakousla se do sendviče

    s rostbífem. „Pohádala jsem se s mámou.“

    „Protože jsi nemohla mít ten večírek?“

    „Hm.“

    „No… Mám něco, aby ses rozveselila.“ Hannah posunula

    po přikrývce složený kus kreslicí čtvrtky. „Všechno

    nejlepší!“

    Jane pohlédla na přání a rychle párkrát zamrkala.

    „Díky… Han.“

    „Nebuď smutná, jsem tady. Koukni se na přání! Udělala

    jsem ti ho sama.“

    Na přední straně byly sestřinou nešikovnou rukou

    nakresleny dvě postavičky, jakoby sestavené z hůlek.

    Jedna měla rovné plavé vlasy a pod ní bylo napsáno

    Jane. Druhá měla kudrnaté červené vlasy a pod nohama

    stálo Hannah. Držely se za ruce a na kruhových

    obličejích měly široké úsměvy.

    Zrovna když se Jane chystala přání otevřít, přejela

    po průčelí domu světla z reflektorů auta, které začalo

    zajíždět na příjezdovou cestu.

    „Tatínek je doma,“ zasyčela Jane. „Měla bys odtud

    vypadnout.“

    Hannah nevypadala tak ustaraně jako obvykle, patr-

    ně proto, že jí nebylo dobře. Nebo ji možná rozptylovalo…

    No, to, co Hannah vždycky rozptylovalo. Většinu

    času byla pohroužená do svých snů, a právě proto

    byla patrně pořád šťastná.

    „Jdi, Han, vážně.“

    „Tak jo. Ale opravdu mě mrzí, že se zrušil ten tvůj

    mejdan.“ Hannah se šourala ke dveřím.

    „Hej, Han! To přání se mi líbí.“

    „Nepodívala ses dovnitř.“

    „Nemusím. Líbí se mi, protožes mi ho udělala sama.“

    Po tváři Hannah se rozlil jeden z jejích kopretinových

    úsměvů, těch, které Jane připomínaly slunečné

    dny. „Je to o tobě a o mně.“

    Když se dveře zavřely, uslyšela Jane z haly hlasy rodičů.

    Ve spěchu snědla svačinku od Hannah, zastrčila košík

    do záhybů závěsu vedle lůžka a přešla k hromádce svých

    učebnic. Vzala si s sebou zpátky do postele Dickensovu

    Kroniku Pickwickova klubu. Usoudila, že když se bude

    učit, až vstoupí do pokoje tatínek, nažene tím pár bodů.

    O hodinu později přišli rodiče nahoru a ona se celá

    napnula, očekávala, že tatínek zaklepe. Nezaklepal.

    Což bylo divné. Byl se svou panovačností spolehlivý

    jako hodinky a v jeho předvídatelnosti byla jakási

    zvláštní útěcha, i když s ním nerada měla co do činění.

    Odložila Pickwicka, zhasla světlo a zastrčila nohy

    pod kanýrkovou přikrývku. Pod nebesy svého lůžka

    nemohla usnout a nakonec uslyšela, jak stojací hodiny

    nad schodištěm odbíjejí dvanáctkrát.

    Půlnoc.

    Vyklouzla z lůžka, šla k šatníku, vyndala batoh a rozepnula

    zip. Duchařská tabulka vypadla ven, rozložila

    se a přistála lícem nahoru na podlaze. Polekaně ji popadla,

    jako by se mohla rozbít nebo co, pak sebrala to

    ukazovací udělátko.

    Těšily se s kamarádkami, jak si pohrají, protože všechny

    chtěly vědět, za koho se vdají. Jane se líbil chlapec

    jménem Victor Browne, který s ní chodil na matematiku.

    Poslední dobou si spolu občas povídali a ona si vážně

    říkala, že by z nich mohl být pár. Potíž byla v tom, že nevěděla,

    co k ní cítí on. Možná ji má rád jen proto, že mu

    dává opisovat.

    Jane rozložila tabulku na postel, položila ruce na

    ukazovátko a zhluboka se nadechla. „Jak se jmenuje

    kluk, kterého si vezmu?“

    Neočekávala, že by se ta věc pohnula. A nepohnula se.

    Ještě pár pokusů a zklamaně se odvrátila. Za chviličku

    zaťukala na stěnu za čelem své postele. Sestra zaklepání

    opětovala a chvilku nato už se Hannah plížila do

    dveří. Když uviděla hru, nadchla se a skočila na postel,

    až se ukazovátko vymrštilo do vzduchu…………………………..

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Série: Bratrstvo černé dýky
    Pořadí v sérii: 5.
    Název: Nespoutaný milenec
    Původní název: Lover Unbound
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-399-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 560
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 25.5.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.