1. kapitola

Když se Duncan Pennethorne, hrabě ze Sheringfordu,

vrátil po pětileté nepřítomnosti do Londýna, nešel

okamžitě do Claverbrook House na náměstí Grosvenor,

ale místo toho se zdráhavě ubytoval u své matky,

lady Carlingové. Její druhý manžel, sir Graham, nebyl

potěšen tím, že ho znovu vidí. Měl však svou ženu rád,

a proto nevyhnal nevlastního syna od svého prahu.

Ale Duncan se stejně musel dřív nebo později vypravit

do Claverbrook House. Právě v době, kdy se

chystal k návratu domů, mu totiž bylo náhle bez jakéhokoli

varování či jakéhokoli vysvětlení zastaveno

proplácení peněz. Domovem myslel Woodbine Park

ve Warwickshiru, což bylo sídlo a panství, na němž

vyrůstal a které mu od otcovy smrti před patnácti lety

vynášelo slušný příjem.

Nevracel se tam sám. Spolu s ním přijížděli Harrisovi,

kteří u něj byli posledních pět let zaměstnáni v různých

postaveních. Ve Woodbine Parku se právě uvolnilo

místo hlavního zahradníka a Harris měl tuto funkci

zastávat. A co bylo nejdůležitější, přijel s nimi i čtyřletý

Toby. Ve Woodbinu měl vystupovat jako osiřelý

vnuk Harrisových. Toby se strašně těšil, když se dozvěděl,

že bude bydlet v místě, o němž mu Duncan vyprávěl

tolik vzrušujících příběhů – Duncanovy vzpomínky

na dětství byly téměř všechny šťastné.

Ale potom se všechny jeho plány zhroutily a on byl

nucen ponechat chlapce s Harrisovými v Harrogate

a pospíšit do Londýna v naději, že nějak odvrátí hrozící

katastrofu.

Jediného varování se mu dostalo ve formálním

oznámení napsaném pevnou rukou dědečkova tajemníka,

na jehož konci se skvěl dědečkův pavoučí podpis,

který byl nezpochybnitelný bez ohledu na fakt, že

byl dost roztřesený věkem. V téže době se správce

Woodbine Parku náhle a hrozivě odmlčel.

Všichni věděli, kam mu mají psát, protože většinu

bezpečnostních opatření hned po Lauřině smrti zrušil.

Duncan cítil povinnost informovat o té nešťastné události

spoustu lidí.

Nechápal, proč se dědeček rozhodl zastavit mu proplácení

peněz právě ve chvíli, kdy se do jeho života

navrátila určitá míra slušnosti. A chápal to ještě méně,

když uvážil, že je jediným vnukem starého pána a jako

jediný blízký příbuzný je také jeho dědicem.

Ale ať to byl sebevětší nesmysl, peníze mu přestaly

chodit, takže zůstal s prázdnými kapsami, takřka bez

jediného penny, a neměl dál možnost podporovat ty,

kteří byli na něm závislí – ba ani uživit sebe samého.

Ne že by se musel zbytečně bát o Harrisovy. Dobří

sloužící byli všude žádaní. Nemusel se bát ani o sebe.

Byl stále ještě mladý a tělesně schopný. Ale musel si

dělat starosti o Tobyho. Jak by také ne?

Proto ten jeho zoufalý spěch do Londýna, který byl

nejspíš posledním místem, kam by zamířil – zvlášť

uprostřed společenské sezony. Ale vypadalo to jako

jediná možnost, jíž se mohl chopit. Dopis, který napsal

v odpověď na dědečkovo oznámení, byl ignorován

a on tím jen ztratil vzácný čas. Proto byl nucen

přijet do Londýna, aby se dožadoval vysvětlení osob-

ně. Nebo o ně alespoň poprosil. Od markýze z Claverbrooku,

který byl odjakživa znám svým nedostatkem

jemných způsobů, nemohl nikdo nic žádat.

Ani Duncanova matka mu nemohla nabídnout žádné

vysvětlení. Dokonce ani nevěděla, že byl odříznutý

od zdroje svých financí, dokud jí to sám neřekl.

„Pořád uvažuju o tom,“ pravila, když vešel ráno po

svém příjezdu do jejího budoáru – nebo spíš časně odpoledne,

aby byl přesnější, protože dopoledne nebylo

její oblíbenou částí dne, „proč ti nezamezil přístup

k penězům už před pěti lety, drahoušku, pokud to

chtěl udělat. Všichni jsme očekávali, že to provede

právě tehdy. Já jsem si dokonce pohrávala s myšlenkou,

že ho půjdu poprosit, aby to nedělal, ale došlo

mi, že kdybych k němu zašla, dohnala bych ho nejspíš

k tomu, aby ti zablokoval peníze ještě dřív, než původně

plánoval. Možná že si až donedávna neuvědomil,

že ti po všechny ty roky stále chodí renta

z Woodbinu. Ne tak silně, Hetty, vytrháš mi všechny

vlasy z hlavy a co si pak počnu?“

Její komorná jí energicky rozčesávala zacuchané

vlasy.

Starý pán však rozhodně netrpěl špatnou pamětí,

zvlášť co se týkalo peněz.

„Graham říká, že tě nebude financovat déle než týden,“

dodala matka a obrátila svou pozornost znovu

na syna. Přitom si narovnávala sklady svého negližé,

aby v nich její postava co nejlépe vynikla. „Oznámil

mi to včera večer, hned poté, co jsi přijel. Ale já bych

si s tím nedělala starosti, hochu, protože Grahama

utáhnu na vařené nudli, když to budu potřebovat.“

„Kvůli mně to dělat nemusíš, mami,“ ujistil ji

Duncan. „Nezůstanu tu dlouho, jenom dokud nepromluvím

s dědečkem a neuklidním ho. Nemá v úmys-

lu nechat mě venku v zimě bez krejcaru v kapse, že

ne?“

Přesto se velice obával, že něco takového by se stát

mohlo – jestli už se to ve skutečnosti nestalo. A zdálo

se, že v tom s ním matka souhlasí.

„Nevsadila bych proti tomu víc než deset guineí,“

poznamenala a natáhla se pro kelímek s růží na tváře.

„Je to tvrdohlavý, vrtošivý stařík a jsem moc ráda, že

už to není můj tchán a já nemusím předstírat náklonnost

k němu. Podej mi taky tamtu růž, zlato. Ne, tu

ne, tu druhou. Hetty, neopakovala jsem ti donekonečna,

abys pokládala věci tam, kde jsou teď, zatímco mi

rozčesáváš vlasy? Asi si myslíš, že mám ruce až ke

kotníkům. To by ale bylo velmi podivné.“

Duncan odešel z matčina pokoje, poté co jí podal

správný štěteček na roztírání. Nemohl se rozhodnout,

jestli se má dostavit do Claverbrook House bez předchozího

ohlášení, nebo nejdřív požádat o audienci –

neboť tím se rodinná návštěva u starého pána stala.

Pokud by Duncan přišel bez ohlášení, musel by možná

přetrpět potupu, že ho vyvede z domu dědečkův

odmítavě se tvářící majordomus – tedy jestli toto místo

zaujímá stále ještě Forbes. Musí být téměř tak starý

jako jeho pán. Kdyby na druhé straně napsal, jeho dopis

by mohl zežloutnout věkem, než by se tajemník

rozhodl věnovat mu pozornost.

To je prašť jak uhoď.

Jako za osmnáct nebo bez dvou za dvacet.

Tak jak to má udělat?

Avšak celá situace byla tak strašně naléhavá, až hrozilo,

že Duncan podlehne panice. Ubytoval zatím Harrisovy

s Tobym ve dvou ošuntělých pokojích v Harrogate

a zaplatil za ně měsíční nájem. Na další měsíc už prostě

neměl dost peněz. A jeden týden z té doby již uplynul.

Přesto místo rozhodného jednání ještě otálel a celý

den strávil opětovným navazováním známostí v Londýně.

I když ho část jeho instinktů varovala, aby se

držel při zemi a nikde se moc neukazoval, i kdyby

k tomu měl příležitost, druhá část ho varovala, že se

nemůže vyhýbat společnosti svých známých po zbytek

života, pokud se nechce stát poustevníkem, a že se

do toho musí vrhnout po hlavě se vší nonšalancí, kterou

ze sebe dokáže vydolovat.

Šel tedy do klubu k Whitům, jehož byl stále ještě

členem a kde na obranu před ním nikdo nezabarikádoval

dveře. Setkal se tu s mnoha svými bývalými

přáteli a známými a nikdo z nich ho zcela neodepsal.

Mnozí se s ním naopak zdravili s hlasitou, žoviální

familiárností, jako by z Londýna i ze společnosti

nezmizel kvůli velkému skandálu a byl pryč

pouhý rok či týden nebo možná vůbec ne. A pokud

ho pár gentlemanů ignorovalo, dobrá, na tom nebylo

nic neobvyklého. Koneckonců člověk nezdraví hlasitě

každého v klubu ani nikde jinde. Nikdo neztropil

scénu a nežádal, aby byl z posvátné svatyně klubu

vyveden.

Souhlasil, že se skupinou nadšenců zajde k Tattersallům

podívat se na koně a potom na závody. Na

konci odpoledne dokonce shromáždil určitou sumu

peněz z výher, ale bylo jich příliš málo, aby to znamenalo

nějaké zlepšení jeho finančních záležitostí. Večer

zašel na partičku karet, kde prohrál odpolední výhru,

ale nakonec z ní zase polovinu získal zpět.

Než šel spát, dal peníze do obálky a hned brzy ráno

je poslal do Harrogate. Toby už zatím určitě bude mít

děravé ponožky nebo kalhoty nebo mu polezou palce

z bot nebo… Možností bylo bezpočet. Výchova dítěte

rozhodně není levnou záležitostí.

Dalšího dne bylo jeho váhavé rozhodování, jak se přiblížit

dědečkovi, ukončeno. U snídaně našel na tácku

vzkaz psaný až příliš známou rukou tajemníka starého

pána. Byla to výzva, aby se dostavil k markýzi z Claverbrooku

toho dne přesně v jednu hodinu. Duncanova

matka tvrdila, že starý pán už ven nechodí, ale zcela jistě

mu moc věcí neuniklo. Zaslechl, že jeho vnuk se vrátil

do Londýna. Dokonce věděl, kde ho najít.

A byla to skutečně spíš výzva než pozvání – přesně

v jednu hodinu.

Duncan se oblékl s velkou péčí. Vzal si elegantní

modrý kabát, který však nebyl posledním výkřikem

módy. Nechal komorníka, aby mu uvázal šátek vkusným,

ale jednoduchým uzlem. U pasu mu visel prostý

řetízek k hodinkám a na nohou měl vyleštěné hesenské

boty natažené přes úzké šedé kalhoty. Boty byly

vyrobeny z jednoduché černé kůže, žádné módní výstřelky.

V žádném případě nechtěl vyvolat dojem, že

žije extravagantně – což také nebyla pravda.

„Chápeš, Smithi,“ řekl svému komorníkovi, „že ti

nebudu moct tento týden zaplatit, a možná že to nebude

možné ani příští týden – ani ten další. Třeba se

budeš chtít poohlédnout po jiném zaměstnání. Londýn

je pro to jako dělaný.“

Smith, který s ním zůstával po jedenáct tučných

i hubených let – avšak dosud nikdy v úplné chudobě –

si odfrkl.

„Moc dobře to chápu, mylorde,“ pravil, „protože

jsem se nenarodil jako hlupák. Odejdu, až se mi to bude

hodit a budu na to pořádně připravený.“

Což by nemuselo být hned, jak Duncanovi došlo.

Za takovou loajalitu mu byl tiše vděčný…………………..