Autoři

Série

Virgiňan

od
Wister, Owen
  • Virgiňan (1902) je všeobecně přijímán jako první román z kovbojského prostředí. Stal se velmi populárním a položil základy pro zcela nový literární žánr. První filmová adaptace pochází z roku 1914 a šestá, zatím poslední, z roku 2000. Do češtiny byl přeložen již v roce 1905 a jeho poslední sešitové vydání pochází z roku 1929. Ačkoli navenek milostný román Virgiňana s mladou učitelkou, je jeho hlavním tématem oslava divoké přírody wyomingských plání a morální síly zde žijících lidí. Příběh se odvíjí na pozadí rančerských válek, inspirací mu byla konkrétně tak zvaná Johnson County War odehrávající se ve Wyomingu v dubnu 1892, v níž se proti sobě postavili velcí rančeři a drobní usedlíci obviňovaní, často neprávem, z krádeží dobytka. Konflikt provázelo lynčování a vraždy a vyvrcholil střetem na TA ranči, kde byli desítky najatých pistolníků obklíčeni šerifovou hlídkou a rančery, a který byl ukončen až zásahem šesté kavalerie. Hlavní hrdina, postava obdařená přirozenou vznešeností, se účastní lynčování usvědčeného zloděje dobytka, svého přítele. Přijímá tento postup jako nevyhnutelný v době korupční a nevýkonné vlády, ale je otřesen a navždy poznamenán touto strašnou povinností, stejně jako statečností, s níž zloděj čelí svému osudu. Příběh kovboje se odehrává na sklonku devatenáctého století, kdy téměř nedotčená příroda amerického Západu bývala ještě územím opravdových mužů a kde nebylo místo pro zbabělost. Autor na základě vlastních zkušeností vytvořil příběh odvážného muže, který jedná podle svých zásad, čestně a spravedlivě, drží dané slovo, ale zároveň se svým rozhledem vymyká obvyklým představám o nevzdělaných honácích dobytka. V knize nechybí dobrodružství, romantika dávných časů a v neposlední řadě smysl pro humor.

  • Čtenáři

    Při prvním vydání této knihy se jisté noviny dopustily

    – zcela přirozeně – chyby, neboť nesla podtitul Vyprávění

    o nejrůznějších dobrodružstvích. „Vypadá to

    na historický román,“ pronesl někdo, čímž myslel

    (jak předpokládám) romantický příběh z koloniálního

    období. Nynější název bude jen stěží svádět k takové

    interpretaci, přestože kniha není o nic méně historická

    než jakákoliv koloniální romance. Wyoming

    byl v letech 1874 až 1890 zemí stejně divokou jako

    Virginie o sto let dříve. Stejně nedotčený, řidčeji

    osídlený, se stejnými běžnými radostmi a nebezpečími.

    Zcela jistě byste tu ovšem nenašli tolik Chippendaleových

    sedaček.

    Máme celkem jasnou představu o tom, co znamená

    termín „historický román“. Například Hugh Wynne ho

    zcela splňuje. Ale třeba Silas Lapham je román stejně

    tak historický jako Hugh Wynne, neboť vystihuje dobu

    a zobrazuje pro ni typického hrdinu. Nezáleží na tom,

    že v jedné najdeme George Washingtona a v té druhé

    pouze smyšlené postavy; jinak by se Šarlatové písmeno

    také neřadilo mezi historické knihy. Stejně tak nezáleží

    na tom, že Dr. Mitchel nežil v době, o které píše,

    zatímco pan Howells spatřil mnoho Silasů Laphamů na

    vlastní oči; jinak by historickým románem nebyla ani

    Chaloupka strýčka Toma. Každý příběh, který věrně

    zobrazuje dobu a v ní žijící generaci, je historický; tento

    popisuje Wyoming v rozmezí let 1874 až 1890. Pokud

    jste vyrazili z New Yorku nebo San Franciska v deset

    hodin dopoledne, pozítří kolem poledne jste mohli

    vystoupit z vlaku v Cheyenne. Tam byste se ocitli

    v srdci světa, který jsem se rozhodl vykreslit a po němž

    byste se nyní marně sháněli, protože se doba změnila.

    Ten svět už zmizel. Žádná cesta, kromě cesty pamětí,

    vás už do něj nepřivede. Ty hory tam stále září v dálce,

    je tam i sluneční svit, nekonečné pláně a vzduch jako

    skutečná studnice mládí, ale kam se poděl bizon, divoké

    antilopy a kde je ten jezdec se svým tisícihlavým

    stádem? Roste tam jeho starý známý, divoký pelyněk,

    takže čekáte, že se objeví také.

    Ale on už nikdy nepřijede. Patří do historie. Už ho

    nikdy neuvidíte hnát se tryskem v témže tichu, stejně

    jako nespatříte Kolumba plavit se z Palosu se svými

    karavelami přes stále stejné moře.

    Ale přesto je kovboj tak blízko dnešku, že v některých

    kapitolách této knihy, publikovaných na sklonku

    devatenáctého století, jsem ještě použil přítomný čas.

    Už to však není pravda. V těchto pasážích jsem změnil

    „je“ a „má“ na „bylo“ a „mělo“. Čas běžel rychleji, než

    psalo mé pero.

    Co se stalo s tím jezdcem, honákem dobytka, poslední

    romantickou postavou naší země? Neboť on

    v sobě romantiku měl. Cokoliv dělal, dělal s plným nasazením.

    Svůj chleba si těžce vydřel, svůj plat snadno

    prohýřil – mzda za půl roku někdy zmizela během jedné

    noci – „odváta“, jak by to vyjádřil. Bude mezi námi

    stále, i když neviděn, bude čekat na svou šanci znovu

    žít a hrát podle svého. Takoví jako on tu s námi byli odjakživa.

    Mladý muž se svými pokušeními, hrdina bez

    křídel.

    Dlouhé hodiny samostatné práce honáka ho nijak

    nepoznamenaly. Když dal své slovo, dodržel jej; podle

    Wall Streetu zaspal dobu. Ani nemluvil oplzle se ženami;

    v Newportu by platil za staromódního. On a jeho

    krátká éra patří k sobě, protože spolu tvoří ucelený obraz,

    stejně jako byli první osadníci spjati se zemí nebo

    objevitelé s mořem. I jezdce z plání však čekala změna,

    prošel si bezútěšným stavem mysli i ducha, stejně

    nehezkým, jako je příroda v onu roční dobu, kdy zima

    odchází, ale jaro ještě nepřišlo. To tu však nebudu rozvádět.

    Ti, kteří to viděli, dobře ví, o čem mluvím. Takový

    posun byl nevyhnutelný. Díky bohu, že to byl

    pouze přechodný, nikoliv konečný stav.

    Někdy se čtenáři táží, znal-li jsem Virgiňana. Doufám,

    že tak dobře, jak by měl otec znát svého syna. Jindy

    se ptají, zda se to a to událo skutečně tak. Na tohle

    mám tu nejlepší odpověď. Jednou jsem četl rozpracovaný

    rukopis jistému honákovi dobytka. Pozorně poslouchal

    pasáž o události v indiánské rezervaci, a když

    jsem skončil, zeptal se: „To byla Havraní rezervace?“

    Odpověděl jsem, že to nebyla žádná skutečná rezervace

    a ani k té události ve skutečnosti nedošlo, a jeho tvář

    vyjadřovala nelibost. „Proč ztrácíte čas psaním o něčem,

    co se nikdy nestalo, když můžete psát o tolika věcech,

    které se opravdu staly?“

    Nemohl jsem mu na to odpovědět nic jiného, než že

    je to ta největší poklona, jakou mi kdo složil, a říkám

    to tu i vám.

    Charleston, Jižní Karolína, 31. března 1902

     

    I.

    Muž na scéně

    Jakási podívaná venku přitáhla spolucestující, muže

    i ženy, k oknům. Vstal jsem a přešel vagon, abych

    viděl, co je tak zaujalo. Nedaleko trati jsem spatřil

    ohradu obklopenou smějícími se muži. Uvnitř vířil

    prach a v tom prachu různě pobíhali, mačkali se

    a uskakovali koně. Byli to honáčtí poníci a mezi nimi

    se našel jeden, který se nenechal chytit, ať se o to pokoušel

    kdokoliv. Na sledování toho snažení jsme měli

    spoustu času, protože náš vlak tam zastavil, aby nabral

    vodu do nádrže, než nás doveze k nástupišti ve

    stanici Medicine Bow. Měli jsme už šest hodin zpoždění

    a rozptýlení jsme uvítali. Poník byl mazaný

    a měl rychlé nohy. Viděli jste někdy zkušeného boxera,

    jak svého protivníka klidně a pozorně sleduje?

    Přesně takový pohled upíral poník na každého, kdo

    vzal do ruky laso. Ten se mohl tvářit, že se zajímá

    o počasí, toho dne krásné, nebo předstírat vážnou

    debatu s mužem vedle, ale všechno marně. Poník to

    prohlédl. Žádná lest ho neoklamala. To zvíře bylo

    vpravdě osobností. Svůj upřený pohled soustředilo na

    rádoby nenápadného soka a to, jak důstojně se při

    tom tvářilo, dělalo z celého představení skvělou zába-

    vu. Pak proti němu vyletělo laso, ale poník už byl jinde,

    a kdyby se koně uměli smát, jistě by se celá ohrada

    otřásala smíchem. Někdy se poník lasu vyhnul

    sám, jindy vklouzl jako blesk mezi své bratry a celé

    stádo pobíhalo podél ohrady jako parta nezbedníků.

    Kopyty vyhazovali prach a (jak myslím) řičeli smíchy.

    Rošťácké dusání k nám doléhalo i přes okno pullmana*)

    stejně jako směšné hlasité nadávky kovbojů.

    Tehdy jsem si poprvé všiml muže, který seděl na vysoké

    bráně ohrady a přihlížel. Slezl dolů a pohyboval

    se přitom s jistotou a lehkostí tygra, pod kůží se mu

    vlnily svaly. Ostatní točili lasem viditelně, někteří

    z nich dokonce zvedali ramena. Jeho jsem neviděl ani

    pohnout rukou. Vypadalo to, že laso má dole u nohy.

    Ale smyčka se náhle vymrštila vpřed jako had a zasáhla

    cíl. Bylo hotovo. Zatímco chycený poník kráčel

    s roztomilým svatouškovským výrazem, náš vlak pomalu

    pokračoval do stanice a jeden z pasažérů poznamenal:

    „Ten chlap se vyzná.“

    Debatu o chytání do lasa jsem si musel nechat ujít,

    protože jsem v Medicine Bow vystupoval. Rozloučil

    jsem se se spolucestujícími a vkročil coby cizinec

    do světa dobytka. A zde jsem se za necelých deset minut

    dozvěděl věci, kvůli kterým jsem se jako cizinec

    opravdu cítil. Mé zavazadlo se ztratilo. Nepřijelo

    týmž vlakem – zatoulalo se kdesi na těch třech tisících

    kilometrech, které jsem nechal za sebou. Muž,

    který měl na starost jejich výdej, pro uklidnění poznamenal,

    že pasažéři se často zatoulají jinam než jejich

    věci, ale většinou se po čase opět shledají. Po tomhle

    povzbuzení si začal pískat a vrátil se ke své práci, zatímco

    mě nechal trčet ve výdejně zavazadel v Medicine

    Bow. Stál jsem opuštěný mezi bednami a krabicemi,

    hladový a zoufalý, a nepřítomně jsem držel svou

    jízdenku. Zíral jsem dveřmi na oblohu a širé pláně,

    ale neviděl jsem ani antilopu v divokém pelyňku, ani

    úžasný západ slunce nad Wyomingem. Pro zlost jsem

    nebyl schopen vnímat nic než křivdu – před očima

    jsem měl pouze svůj ztracený kufr. Polohlasně jsem si

    mumlal: „Co je tohle za díru?“, když vtom jsem z peronu

    uslyšel líně pronesené: „Už se zase jedeš ženit?

    To snad ne!“ Hlas měl jižanský přízvuk, byl příjemný

    a unylý. V odpověď se okamžitě ozval druhý hlas, nakřáplý

    a hašteřivý. „Není to zase. Jaké zase? A vůbec,

    kdo ti to řekl?“ První hlas sladce odpověděl: „ To ty

    tvoje sváteční šaty, strýčku Hughey. Mluví o svatbě

    pěkně nahlas.“

    „Mě nerozhodíš!“ odsekl strýček Hughey ječivým

    hlasem.

    Ten druhý pokračoval mírným tónem: „A nejsou to

    ty rukavice, co sis vzal na svoji poslední svatbu?“

    „Mě nerozhodíš! Nerozhodíš!“ Teď už strýček Hughey

    křičel.

    Na svůj kufr jsem dávno zapomněl, starosti byly ty

    tam. Všiml jsem si západu slunce a chtěl jsem jen naslouchat

    onomu rozhovoru, protože se nepodobal ničemu,

    co jsem kdy slyšel. Zastavil jsem se ve dveřích

    a vyhlédl na nástupiště.

    O zeď se tam ležérně opíral mladý štíhlý obr jako

    z obrazu. Široký klobouk měl posunutý dozadu, kolem

    krku volně uvázaný vybledlý šarlatový šátek,

    palec nedbale zaklesnutý za pás s náboji, který mu zešikma

    obepínal boky. Očividně urazil mnoho kilometrů

    odkudsi zpoza širého obzoru, jak napovídal prach

    na jeho oděvu. Jeho boty se prachem bělaly, šaty prachem

    zašedly. Půvab jeho větrem ošlehané tváře jím

    prosvítal, jako když zralé broskve během období sucha

    září na stromě svou žlutí. Ale ani omšelost z cest,

    ani jeho zaprášený oděv nemohly zakrýt tu sílu a mládí,

    které z něj vyzařovalo. Svým dobíráním vyváděl

    kovboj z míry starého muže, pečlivě upraveného a nastrojeného,

    ženicha každým coulem – bohužel až na

    věk. Být nevěstou, vzal bych si toho obra, prach neprach.

    Staroch se s ním nemohl měřit……………………………….

  • Autor: Wister, Owen
    Překladatel: Marek, Ondřej
    Název: Virgiňan
    Původní název: The Virginian
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-449-3
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 432
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 14.9.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.