Autoři

Série

Vražedná čísla
(Série - Dave Gurney)

od
Verdon, John
  • Jednoho dne se v poště objeví posměšný dopis končící výzvou: „Vidíš, jak dobře znám tvá tajemství – mysli si číslo.“ Ti, kdo výzvy uposlechnou, brzy zjistí, že autor dopisu velmi přesně odhadl jejich náhodnou volbu. Pro Davea Gurneye, zkušeného vyšetřovatele oddělení vražd newyorské policie, který nedávno odešel do penze a chystá se na severu státu New York začít se svou manželkou Madeleine nový život, tyto dopisy znamenají zprvu cosi podivného, zajímavou hádanku, ta však vzápětí spustí pátrání po sériovém vrahovi. Gurney je k vyšetřování přizván jako „poradce“ a brzy dosáhne průlomu, který místní policii ohromí. S každým krokem protivníka obdařeného takřka jasnovideckými schopnostmi Gurneyovi připadá, že ho začíná dohánět jeho tragická minulost, jeho manželství se dostává k nebezpečné propasti, a nakonec ho ovládne temný, chladný pocit, že narazil na nepřítele, jehož nelze zastavit.

  • PROLOG

    „Kdes byl?“ zaskuhrala stařena z postele. „Musela

    jsem čurat a nikdo nepřišel.“

    Mladík, který stál u nohou postele a usmíval se, si

    z jejího zlostného tónu nic nedělal.

    „Musela jsem čurat,“ zopakovala, tentokrát mírněji,

    jako by si najednou nebyla jistá, co ta slova

    vlastně znamenají.

    „Mám dobré zprávy, matko,“ řekl muž. „Všechno

    bude brzy v pořádku. O všechno bude postaráno.“

    „Kam chodíš, když mě tu necháváš?“ Opět měla

    nepříjemný hádavý hlas.

    „Daleko ne, matko. Víš dobře, že nikdy nejdu daleko.“

    „Nelíbí se mi být sama.“

    Ústa se mu v úsměvu ještě více roztáhla. Vypadal

    skoro blaženě. „Brzy bude všechno v pořádku. Všechno

    bude tak, jak má být. Můžeš mi věřit, matko. Našel

    jsem způsob, jak dát všechno do pořádku. Co dal, dostane,

    co vzal, to dá.“

    „Píšeš tak nádherné básně.“

    V místnosti nebyla žádná okna. Boční světlo od

    lampy na nočním stolku, jediného zdroje, zvýrazňovalo

    širokou jizvu na ženině krku a stíny v očích jejího

    syna.

    „Půjdeme tančit?“ zeptala se a dívala se za něho

    i za temnou stěnu na jakousi světlejší vizi.

    „Samozřejmě, matko. Všechno bude v pořádku.“

    „Kdepak je můj malinký Kačírek?“

    „Přímo tady, matko.“

    „Půjde si Kačírek lehnout?“

    „Půjde hajat, hajat, hajinkat.“

    „Musím čurat,“ oznámila takřka koketně.

     

    ČÁST PRVNÍ

    FATÁLNÍ VZPOMÍNKY

     

    KAPITOLA 1

    POLICEJNÍ UMĚNÍ

    Jason Strunk vypadal na první pohled jako bezvýznamný

    člověk, neslaný nemastný třicátník, kterého

    si sousedi od pohledu nepamatovali. Možná byl i neslyšitelný,

    protože si nikdo nedokázal vybavit jedinou

    konkrétní větu, kterou by kdy řekl. Dokonce si

    nebyli jistí, jestli vůbec někdy promluvil. Zřejmě přikývl,

    možná pozdravil, nejspíš zamumlal slovo dvě.

    Těžko říct.

    Všichni dávali najevo obvyklé počáteční zděšení,

    snad v první chvíli ani nevěřili, když se prokázala

    posedlá touha pana Strunka vraždit muže středních

    let s knírkem a dost znepokojivý způsob, jakým se

    zbavoval jejich těl. Rozřezal je na menší kousky,

    krásně je zabalil a poštou posílal místním policejním

    důstojníkům jako dárky k Vánocům.

    Dave Gurney upřeně zíral na bezbarvý flegmatický

    obličej Jasona Strunka, přesněji řečeno na

    originální policejní fotografii Jasona Strunka, která

    mu z monitoru počítače pohled oplácela. Policejní

    fotografii si na monitoru zvětšil do životní velikosti

    a teď ji po stranách obklopovaly ikony nástrojů kreativního

    programu na úpravu fotek, s nímž se Gurney

    právě začínal kamarádit.

    Nástrojem na úpravu jasu přejel nad panenku

    Strunkova pravého oka, klikl myší a zkoumal drobné

    zvýraznění, které takto vytvořil.

    Lepší, ale ještě to nebylo ono.

    Oči byly vždy nejtěžší, tedy oči a ústa, ale zároveň

    také zásadní. Občas musel s umístěním a intenzitou

    drobné korektury experimentovat dlouhé hodiny. Ani

    pak často výsledek nepovažoval za takový, jaký by

    měl být. Ne dost dobrý, aby ho ukázal Soně, a už vůbec

    ne Madeleine.

    U očí šlo o to, že nejpatrněji zachycovaly napětí,

    protiklad – nekomunikativní mdlost s náznakem krutosti,

    kterou Gurney často vídal v očích vrahů, s nimiž

    měl příležitost strávit nějakou dobu.

    Toho správného výrazu se mu podařilo docílit trpělivými

    úpravami oficiální policejní fotografie Jorge

    Kunzmana, skladníka ve Walmartu, který si vždy

    nechával hlavu dívky, s níž měl naposledy schůzku,

    v mrazáku tak dlouho, dokud ji nemohl nahradit jinou.

    Výsledek mu udělal radost, protože přesně vyjadřoval

    nepříjemnou bezprostřednost temné hlubiny

    vykukující zpod znuděného Kunzmanova výrazu.

    Sonino nadšení a to, jak jeho práci pochválila, ho

    v tomto názoru utvrdilo. A právě tato její reakce spolu

    s nečekaně rychlým prodejem upravené fotografie

    jednomu ze Soniných známých sběratelů ho motivovala

    pustit se do celé série kreativně odladěných fotografií.

    Soňa je teď pod názvem Portréty vrahů od

    muže, který je dopadl vystavovala ve své malé galerii

    v Ithace.

    Jak se z detektiva oddělení vražd Policie New York

    s naprostým nezájmem o umění vůbec a o trendy

    umění především a s hlubokým odporem k samochvále

    mohl stát středobod umělecké výstavy v nafintěném

    univerzitním městečku, již kritici označili

    za „úchvatnou směs brutálně syrových fotografií,

    přesně cíleného psychologického náhledu a mistrovské

    grafické manipulace“? Na tuto otázku existovaly

    dvě naprosto odlišné odpovědi. Jeho vlastní a jeho

    manželky.

    Pokud šlo o něho, vše začalo tím, že ho Madeleine

    přemluvila, aby se s ní v Cooperstownu zúčastnil kurzu

    vnímání umění. Neustále se ho snažila odněkud vyšťourat

    – z jeho doupěte, z domu, ze sebe samého, prostě

    ven. Naučil se, že nejlepší způsob, jak si uchovat

    kontrolu nad vlastním časem, přináší strategie periodických

    kapitulací. Kurz vnímání umění byl jedním

    z těchto strategických kroků, a ačkoli měl strach, že ho

    celý znuděně prosedí, žil v naději, že ho přinejmenším

    na měsíc dva ochrání před dalšími tlaky. Nebyl přitom

    ani náhodou nějaký povaleč na kanapi. V sedmačtyřiceti

    stále zvládal padesát kliků, padesát shybů a padesát

    sedů lehů. Jen nerad kamkoli chodil.

    Kurz ho však příjemně překvapil. Dokonce třikrát.

    Především proto, že se nenaplnily jeho obavy, že na

    celém kurzu bude nejtěžší neusnout. Uchvátila ho

    lektorka, majitelka galerie a známá místní umělkyně

    Soňa Reynoldsová. Nebyla krásná v obvyklém smyslu

    slova, žádný severoevropský typ Catherine Deneuveové.

    Ústa měla neustále příliš nevrle našpulená,

    lícní kosti přehnaně výrazné, nos moc silný. Jenže

    jednotlivé nedokonalé části jakýmsi podivným způsobem

    tvořily jedinečný a pozoruhodný celek s temně

    zelenýma očima a jejím vystupováním, naprosto

    uvolněným a přirozeně citlivým. Mezi frekventanty

    nebylo mnoho mužů, snad jen šest z dvaceti, ale získala

    si naprostou pozornost všech šesti.

    Za druhé ho překvapila jeho vlastní pozitivní reakce

    na předmět kurzu. Protože se Soňa sama o umění

    vycházející z fotografie zajímala, věnovala poměrně

    dost času fotografiím upraveným takovým způsobem,

    aby vytvářely obrazy silnější či výmluvnější

    než původní originál.

    Třetí překvapení se objevilo v třetím týdnu dvanáctitýdenního

    kurzu, když Soňa nadšeně ukazovala sítotisky

    jakéhosi současného umělce, odvozené z přesvícených

    fotografických portrétů. Když se Gurney na

    díla díval, napadlo ho, že by mohl využít neobvyklý

    zdroj, k němuž měl zvláštní přístup a kterému by mohl

    dodat originální perspektivu. Ta myšlenka ho podivně

    rozrušila. Vzrušení přitom znamenalo to poslední, co

    od kurzu vnímání umění očekával.

    Jakmile ho myšlenka napadla, nechtěla se ho pustit.

    Koncept zvýraznění, pročištění, zintenzivnění oficiálních

    fotografií zločinců, především fotografií vrahů,

    způsobem, jenž by zachytil a vyjádřil povahu

    bestií, které po celou svou kariéru zkoumal, pronásledoval

    a snažil se přelstít. Musel na to myslet častěji,

    než si sám chtěl připustit. Vždyť jako koneckonců

    opatrný muž dokázal rozpoznat obě strany každé

    otázky, slabá místa veškerého odhodlání i naivitu jakéhokoli

    nadšení.

  • Autor: Verdon, John
    Překladatel: Balek, Jiří
    Série: Dave Gurney
    Název: Vražedná čísla
    Původní název: Think of a Number
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-534-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 480
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 13.6.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.