Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Věčný polibek temnot
(Série - Svět nočních lovců - 2)

od
Frost, Jeaniene
  • Ještě před pár dny nevěřila na upíry, a teď je jednou z nich. A k tomu miluje jiného upíra! Kira Gracelingová, soukromá vyšetřovatelka z Chicaga, měla toho rána prostě jen dál jít svou cestou. Smysl pro povinnost jí však nedovolil přeslechnout bolestivé sténání, vycházející před úsvitem z opuštěného skladiště. A tak se ocitla ve světě, který si uměla představit jen ve svých nejhorších snech. V jeho středu stojí Mencheres, mladý a sexy upírský mistr, potomek starověkých egyptských faraonů a dědic jejich moci. Za tisíce let na světě však už ztratil chuť žít dál. Ale pak se objevila Kira a odvážně čelila smrti, jen aby ho zachránila. Takovou ženu ještě nepoznal, a tak není divu, že se do ní zamiloval. Ale musí ji nechat odejít zpět do jejího obyčejného světa. Kira však na něj také nemůže zapomenout. Všude ho hledá, až se omylem zaplete do nebezpečné hry Mencheresových nepřátel. Není jiné cesty: z Kiry se musí stát také upír. Dokáže její láska porazit hrozivou tmu v Mencheresově nitru a zároveň zničit zločinné intriky jeho závistivých odpůrců?

  • Kapitola 1

    Mencheres ucítil krev, ještě než zachytil zemitý pach

    smečky ghúlů v přízemí polorozbořeného skladiště.

    Když vešel dovnitř, zdálo se, že si ho vůbec nevšímají.

    Další nadechnutí mu odhalilo, že ze dvou z nich je

    cítit upíří krev. Z dalších čtyř ještě známý měděný zápach

    nevycházel, ale soudě podle dravých pohledů,

    jimiž si Mencherese změřili, to hodlali co nejdříve

    napravit.

    „Nedávno v této oblasti zmizel mladý upír,“ pronesl

    Mencheres místo pozdravu. Ignoroval přitom, jak se

    ghúlové kolem něj stahují do kruhu. Vypadali na necelých

    dvacet let, a podle energie, již vyzařovala jejich

    aura, patřili zhruba stejně dlouhou dobu také mezi nemrtvé.

    „Krátké světlé vlasy, etnické tetování na pažích,

    stříbrný piercing v obočí. Říká si Trick,“ pokračoval

    nevzrušeně. „Viděli jste ho?“

    „To od tebe není moc moudré, běhat po venku takhle

    brzy před úsvitem,“ zavrčel ghúl, z něhož táhl těžký

    pach krve nejvíc, aniž by se obtěžoval odpovědět na

    Mencheresovu otázku. Pak stáhl rty v úsměvu, jímž

    odhalil zuby až k dásním.

    Místo aby ho takový pohled vyděsil, Mencheres se

    rozzlobil. Tihle ghúlové se domnívali, že jsou ve výhodě,

    protože se blížil úsvit, ale východ slunce dokáže

    oslabit pouze mladé upíry. Mencheres sice tajil svou sílu,

    takže mohl působit jako mladý upír, ale pokud by

    ghúlové byli chytřejší, mělo je varovat už jen jeho odhodlání

    se jim postavit.

    A vůbec, kdyby opravdu byli chytřejší, pak by nezabili

    Tricka na stejném místě, které používají jako svůj

    domov. Mencheresovi netrvalo ani hodinu, než je vystopoval.

    Taková omezenost nepředstavovala jen nehorázné

    porušení upírských a ghúlských zákonů, ale také

    ohrožení existence obou druhů. Kdyby byl v jiném rozpoložení,

    Mencheres by neváhal a zabil by ghúla se

    žraločím úsměvem bez dalších řečí a zbylých pět by

    odvedl pryč k pozdějšímu veřejnému potrestání. Koneckonců,

    Mencheres nepotřeboval jejich doznání, že

    Tricka zabili, aby si tím byl jistý. Stačil mu pach upíří

    krve, který z nich vycházel.

    Ghúlové však měli štěstí, protože dnes nehledal pomstu

    za Trickovu vraždu. Možná je dobře, že ztratil

    schopnost dívat se do budoucnosti, uvažoval v duchu

    Mencheres. Kdyby totiž věděl, jak skončí jeho odvěké

    nepřátelství s podplaceným strážcem zákona Radžedefem,

    přestal by věřit ve svůj vlastní zdravý rozum.

    Jenže kdyby o své vidění nepřišel, nic z toho se nemuselo

    stát. Projel jím záchvěv zlosti. Po čtyřech tisících

    let, kdy k němu přicházely jasné záblesky budoucích

    dějů, pro něj byla ztráta této schopnosti stejně

    nečekaná jako zničující. Dříve si často stěžoval, jak

    frustrující je mít vize, jimž druzí často nevěnují pozornost.

    Teď, když je neměl, však ani se všemi svými

    ostatními schopnostmi nedokázal ochránit ty, na nichž

    mu záleželo. Mencheresovou myslí proběhla obviňující

    slova, která nedávno zaslechl od jednoho svého přítele.

    Proč mi teď, když bych tě potřeboval nejvíc, nejsi

    k ničemu?

    Radžedef sice mohl nenávidět Mencherese už celé

    tisíce let, ale byl příliš chytrý na to, aby se pustil do

    otevřeného střetu s nepřítelem, který dokázal předvídat

    všechny jeho nepřátelské akce a odvrátit je ještě dřív,

    než k nim došlo. Teď, když Mencheres svou schopnost

    ztratil, přišla Radžedefova šance. Oba dobře věděli, že

    Radžedef nebude váhat a využije svou moc jako strážce

    zákona, aby obvinil Mencherese ze zločinů, které se

    nikdy nestaly. Radžedef nikdy neváhal využít zákon ke

    svým vlastním účelům. Dělal to i předtím, než se stal

    členem mocné upírské vládní rady.

    Jeho starý nepřítel se mohl těšit na blížící se střetnutí

    i všechny vedlejší krvavé účinky, které budou nevyhnutelně

    následovat, než se jeden z nich stane vítězem,

    ale Mencheres byl rozhodnutý boj skončit dřív, než vůbec

    začne. Víc ho těšilo představovat si zklamání, jež

    Radžedef zakusí, když mu odepře možnost uskutečnit

    své dlouho promýšlené plány na pomstu.

    Takže teď, když šestice ghúlů s krutými úsměvy plnými

    očekávání vytáhla své stříbrné nože, Mencheres

    zůstal prostě jen stát. Tady poteče krev, ale on byl na

    krev zvyklý. I na bolest. Obojí se stalo jeho nerozlučnými

    souputníky už před tak dlouhým časem, že si jej

    tihle ghúlové ani nedokázali představit.

    Vrhl rychlý pohled na předjitřní oblohu a krátce si

    pomyslel, zda svítí slunce i po smrti. Než bude sluneční

    kotouč vysoko na obloze, buď on, nebo ghúlové se

    to dozví.

    Kira kráčela po Ashland Avenue, předposlední ulicí

    před tou, kde bydlela. Náhlý závan větru jí hodil pramen

    vlasů přes oči. Však se Chicagu neříká Větrné

    město nadarmo. Zastrčila si rozházené vlasy dozadu za

    uši a přehodila si těžký batoh na druhé rameno. Po takové

    době, kdy se s ním vláčela do práce a pak zase

    domů, si Kira říkala, že by jí už neměl připadat tak těžký.

    Šéf jí bohužel ani při sledovačkách nedovolil používat

    služební auto. Ale co, spousta lidí, kteří žili a pracovali

    ve čtvrti West Loop, také nemělo auta. Jenže ti

    se přitom nemuseli tak jako ona tahat s různými kame-

    rami, videorekordéry, dalekohledy a dalšími nezbytnostmi

    pro sledování.

    Aspoň že měla dnes v noci úspěch. Sledování nevěrné

    manželky jejich klienta se konečně vyplatilo a Kiře se

    podařilo pořídit sérii usvědčujících fotografií. Odnesla

    je do kanceláře a teprve pak nasedla na zelenou linku

    metra zpět domů. Dnes mohla spát, jak dlouho chtěla,

    a dokonce ani její přísný šéf na to nemohl říct ani slovo.

    Být soukromým detektivem znamenalo umět důkladně

    vnímat své okolí, a pro Kiru se to stalo druhou

    přirozeností. Když ale zahnula za roh, zbystřila pozornost

    ještě víc. Za dne jí nevadilo procházet tímto úsekem

    ulice, ale v tuto hodinu si připadala nejistá. Byla

    ráda, že se na obzoru ukázal první cípek slunce. Řada

    polorozpadlých skladišť už měla být dávno pryč, ale

    pokračující recese zbrzdila jejich bourání i novou výstavbu.

    Existence nevzhledných skladišť však zároveň

    znamenala, že nájem za její byt v domě kousek odtud

    byl mnohem nižší, než bude jednou, až opuštěné a pomalované

    ruiny nahradí zbrusu nové apartmány. Znamenalo

    to však také, že se právě teď musela mít na pozoru.

    Přepadení tady nebyla žádnou výjimkou.

    Právě míjela poslední budovu, když ji přiměl trhnout

    hlavou vřeštivý smích. Přicházel z jednoho skladiště

    a zněl spíš děsivě než pobaveně. Jen jdi dál, řekla si

    Kira v duchu a poklepala si na kapsu u batohu, kde měla

    uložený revolver. Už jsi skoro doma.

    Ostrý smích se však ozval znovu, a tentokrát hned

    po něm bylo slyšet něco, co znělo jako výkřik bolesti.

    Kira se zastavila a pozorně naslouchala. Kdyby nebylo

    tak brzy, hluk aut a chodců by pohltil každý zvuk vycházející

    ze skladiště. Vzhledem k časné hodině však

    většina lidí ještě spala, a tak znovu zaslechla jakési bolestné

    sténání. Ať to byl kdokoliv, byl určitě zraněný,

    a když se ozvala další salva ječivého smíchu, Kira si

    byla jistá, že ty dva zvuky spolu nějak souvisejí.

    Shodila batoh, a zatímco rychle mířila do bezpečí

    svého domu, vytáhla z něj mobilní telefon.

    „Tady devět jedna jedna, jaký naléhavý případ chcete

    ohlásit?“ ozval se hlas hned poté, co Kira vyťukala

    příslušné číslo.

    „Chci nahlásit kód 37,“ řekla Kira.

    „Opakujte!“

    „Násilné přepadení,“ opravila se Kira, překvapená,

    že operátorka na nouzové lince nezaregistrovala známý

    policejní kód. Udala adresu místa, kde se skladiště nacházelo.

    „Zdá se mi, že to vychází z podzemního patra,“

    dodala pro upřesnění.

    „Prosím, nezavěšujte, dokud vás nepřepojím na tamní

    policejní stanici,“ odpověděla operátorka. O chvíli

    později se ozval jiný hlas a znovu se jí zeptal, jaký naléhavý

    případ ohlašuje.

    „Hlásím násilné přepadení,“ zopakovala Kira, a tentokrát

    už se neunavovala použitím policejního kódu.

    Znovu udala adresu a další detaily a skřípěla přitom

    zuby vztekem, že musí zbytečně všechno opakovat.

    „Takže jste vlastně žádné přepadení neviděla?“ pronesl

    hlas na druhém konci linky.

    „Ne, dovnitř jsem nešla,“ odvětila Kira upjatě a zastavila

    se. Teď už byla jen kousek od svého domu.

    „Aha,“ řekl operátor a hlas mu nyní zněl znuděně.

    „Jak se jmenujete?“

    „Raději bych jméno neudávala,“ prohlásila Kira po

    malé odmlce. S policií už měla své zkušenosti, a nebyly

    nijak příjemné.

    „Tak jo, my tam pošleme auto,“ ozval se operátor.

    „Díky,“ zamumlala Kira a zavěsila. Udělala všechno,

    co se dalo. Teď už mohla jenom doufat, že tomu,

    kdo vydával ty děsivé zvuky, to může pomoci.

    Ale když se rozběhla ke dveřím svého domu, její kroky

    se zastavily. Instinkt jí velel otočit se a běžet zpátky

    ke skladišti. Může to trvat nejméně pět, možná celých

    deset minut, než se zde objeví auto s hlídkou. Co když

    ta neznámá, nejspíš těžce zraněná osoba už tolik času

    nemá?

    Nikdy se nesnaž ze sebe dělat hrdinu, děvče. Nech to

    radši na druhých, zaznělo Kiře v uších napomínání jejího

    šéfa. Místo aby se tak cítila lépe, vzrostl v ní vztek.

    Kdyby nebylo jejího exmanžela, patřila by k těm „druhým“.

    S vynikajícím prospěchem absolvovala policejní

    akademii, získala diplom v oboru prosazování práva

    a nacházela se pouhé dva bloky od místa, odkud vycházely

    výkřiky, ne několik minut cesty jako hlídkový vůz.

    V hlavě se jí teď ozval Mackův hlas, hluboký a chraptivý.

    Zachraň aspoň jediný život. To bylo krédo jejího

    rádce. Kdyby se byl Mack choval podle návodu jejího

    šéfa, Kira by už byla po smrti. Aspoň by tu nestála takhle

    na chodníku a neváhala by, zda pomoci někomu

    v nouzi nebo ne. ……………………………………..

  • Autor: Frost, Jeaniene
    Překladatel: Selementová, Zuzana
    Série: Svět nočních lovců
    Pořadí v sérii: 2.
    Název: Věčný polibek temnot
    Původní název: Eternal Kiss of Darkness
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.11.2011
  • Série Svět nočních lovců:

     

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.