Autoři

Série

Ve víru lásky

od
Cartland, Barbara
  • Krásná lady Valeria Nethertonová má doprovázet otce, který přijal pozvání vévody de Laparde k návštěvě jeho zámku. Otec se však výletu na jachtě do Biarritzu nemůže zúčastnit a jeho místo zaujme zbrklý Valeriin nevlastní bratr Tomy. Mladík je natolik v zajetí touhy spatřit odvážný kankán, že přesvědčí Valerii, aby se vydávala za ženu pochybné pověsti a navštívila s ním Moulin de la Mer v Biarritzu. Tím ji zaplete do řady nerozvažných činů, v nichž dívka nakonec ztratí srdce pro fascinujícího hraběte de Savin.

  • 1

    1891

    Hrabě z Netherton-Strangeways zabubnoval

    netrpělivě prsty o desku stolu. Tento pohledný

    muž se těšil velké důležitosti u dvora a mezi

    aristokraty zaujímal postavení jako nikdo druhý.

    Rodina Nethertonových hrála významnou roli

    v dějinách a sedmý hrabě se ze všech sil snažil,

    aby dostál tradici.

    S lehkým podrážděním si hrabě v duchu povzdechl

    nad lehkomyslností svého syna, vikomta

    ze Strange, který ani zdaleka nevěnoval tolik pozornosti

    svým povinnostem jako zábavě. Na druhou

    stranu byl však hrabě natolik rozumný, že

    uznával pravdivost rčení: Chlapci jsou zkrátka

    chlapci a věděl, že by toho od svého pohledného

    syna neměl očekávat příliš.

    Jeho dcera Valeria, pomyslel si, byla na druhou

    stranu velmi chytrá a zároveň nesmírně krásná,

    což nebylo překvapující, když vzal člověk v potaz,

    že její matka byla vyhlášena jednou z největších

    krásek v Londýně. Hraběnka měla kouzlo,

    za než vděčila, jak musel hrabě uznat, svým fran-

    couzským předkům. Byla napůl Francouzka, neboť

    její otec, markýz z Melchesteru, se oženil

    s dcerou vévody z Chamois.

    Pouhá vzpomínka na manželku, která zemřela

    před dvěma lety, vehnala hraběti smutek do tváře.

    Poprvé se oženil s dívkou, jejíž rodina byla na

    stejné společenské úrovni jako jeho. Domluvený

    sňatek však zklamal jak ženicha, tak nevěstu.

    Přestože si to hrabě raději nepřipouštěl, smrt jeho

    ženy při porodu jejich syna a dědice mu vlastně

    přinesla úlevu.

    Ani ne dva roky poté se hrabě oženil znovu

    a tentokráte z lásky. Když spatřil lady Yvonne

    Chesterovou poprvé na plese ve windsorském

    zámku, doslova mu to vzalo dech.

    Okamžitě se bezhlavě zamiloval.

    Byl také šílený strachem, že by mohl ztratit

    jedinou ženu, po které kdy opravdu toužil.

    A tak se oženil ve spěchu, který klevetníci označili

    za nemravný. Od okamžiku, kdy se potkali,

    však byli oba dokonale šťastní. Úsměv jim kalila

    pouze skutečnost, že Yvonne dokázala dát

    život pouze jedinému dítěti – jejich dceři Valerii.

    Když o tom však teď hrabě rozvažoval, Valeria

    se naprosto vyrovnala jakýmkoli dětem,

    které spolu mohli mít. Byla nádherná, skvěle

    jezdila na koni a měla podobně jako její matka

    kouzlo osobnosti, které poutalo všechny, kdo se

    s ní setkali.

    Dveře se otevřely a dovnitř vešla Valeria. Zdálo

    se, jako by s sebou přinesla i sluneční svit.

    Když zavírala dveře, poznamenala: „Odpusťte

    mi, papa, že jdu pozdě, ale byla jsem ve stájích,

    a tak mě nemohli najít.“

    „Mohlo mě napadnout, kde asi budeš,“ řekl

    hrabě, „a předpokládám, že mi řekneš, že Rytíř

    dnes skákal ještě výš než včera.“

    Byl to starý rodinný vtip a Valeria se zasmála,

    než odpověděla: „Překážky budeme muset zvýšit

    alespoň o šest palců.“

    „To je nesmysl,“ odvětil hrabě. „Už tak jsou

    dost vysoké. Teď se posaď, Valerie, chci si s tebou

    promluvit.“

    V hlase se mu objevil vážný tón a dívka na něj

    ostře pohlédla.

    „Co se stalo, papa?“ zeptala se.

    „Nic se nestalo,“ odvětil hrabě, „ale vážně jsem

    přemýšlel o tvé budoucnosti.“

    Valeria znejistěla. Měla tušení, že její otec začne

    dříve nebo později mluvit o vdavkách. Dokázala

    uhodnout myšlenky těch, které milovala,

    a proto věděla, že o tom uvažuje. Modlila se, aby

    se spletla, teď však věděla, že její modlitby vyslyšeny

    nebyly.

    „Jistě si uvědomuješ,“ začal hrabě poněkud

    okázale, „že teď, když jsi byla představena dvoru

    a je již téměř po sezoně, nastává čas začít mluvit

    o tvém sňatku.“

    Valeria ztuhla, nezmohla se však na slovo, a tak

    hrabě pokračoval: „Hodně jsem o tom uvažoval

    a včera, když jsem byl v Londýně, jsem navštívil

    tvou babičku.“

    Valeria se rozesmála a byl to půvabný zvuk.

    Svou babičku, vdovu po vévodovi z Melchesteru,

    měla opravdu ráda. A babička jí náklonnost oplácela,

    a tak dívka věděla, že by nikdy nedovolila

    jejímu otci, aby ji nutil do sňatku s někým, koho

    by nemilovala nebo alespoň neměla ráda.

    Rychle, jako by předpokládala, co jí chce otec

    právě sdělit, Valeria poznamenala: „Vzpomínáte,

    papa, jak mama vždy říkala, že byste se mě nikdy

    nesnažil přesvědčit, abych se provdala bez lásky,

    protože s tím máte vlastní zkušenost?“

    „Nezapomněl jsem na to,“ kývl markýz, „nikdy

    jsi mi však nevyprávěla o nikom, pro koho bys

    ztratila srdce.“

    Valeria se usmála. „Mohu vás upřímně ujistit,

    že nikdo takový neexistuje. Obdržela jsem však

    nabídky k sňatku, kterým jsem se nedokázala vyhnout,

    a stejně tak jsem v zárodku zarazila několik

    nesmělých pokusů mě získat.“

    Hrabě se zasmál, jako by si nemohl pomoci.

    „Jsem si jistý, že jsi je opravdu přesvědčila, že nemají

    šanci.“

    „Doufám,“ řekla Valeria. „Nesnáším, když někomu

    ubližuji, a pro muže musí být velmi ponižující,

    když složí srdce ženě k nohám a ta jím pohrdne.“

    „Myslím, že znám většinu tvých nápadníků,“

    řekl hrabě, „a mohu pouze poznamenat, že nemám

    v lásce ani jednoho.“

    „Říkala jsem si, že to tak nejspíše bude,“ usmála

    se Valeria.

    Na okamžik se rozhostilo ticho, než hrabě

    poznamenal: „Tvoje babička však navrhuje, a já

    s tím pochopitelně souhlasím, že bychom spolu

    měli jet do Francie navštívit vévodu z Laparde.“

    Valerii to tak překvapilo, že vykřikla: „Babička

    o vévodovi mluvila tolikrát… ale nikdy mě

    nenapadlo… nikdy… nikdy jsem si nemyslela…

    neuvažovala jsem… že bych se mohla stát vévodkyní.“

    „Myslím, že víš,“ začal hrabě, „že se vévoda

    v útlém mládí oženil s dívkou, která byla jeho rodiči

    považována za výhodnou partii.“

    Když Valeria kývla, hrabě pokračoval. „Vévodovi

    rodiče bohužel příliš pozdě odhalili, že v rodině

    oné dívky jsou sklony k šílenství.“

    Na okamžik se odmlčel, než pokračoval: „Záhy

    po svatbě se nemoc projevila způsobem, který vévodu

    nejenom překvapil, ale dokonale znechutil.“

    „Musela to pro něj být tragédie,“ poznamenala

    Valeria tiše.

    „Byla,“ souhlasil hrabě. „Nakonec dívku poslali

    do soukromé léčebny, kde ji však nesměli navštěvovat

    ani nejbližší příbuzní.“

    Rozhostilo se ticho. Nakonec hrabě řekl: „Jak

    jsi správně řekla, byla to tragédie pro mladého

    muže, kterému bylo tehdy pouhých dvaadvacet

    let. Nikdo mu proto nevyčítal, že hledal rozptýlení

    v Paříži a na dalších úchvatných místech v Evropě.“

    „Babička mi říkala, že jeho žena nakonec zemřela.“

    „Po dvou nebo třech letech, tuším,“ kývl hrabě,

    „a stěží mohlo někoho překvapit, když Claudius

    Laparde oznámil, že se už nikdy nechce

    oženit.“

    „Vzpomínám si, že mi babička říkala, jak rozčarovaná

    z toho byla jeho rodina,“ poznamenala

    Valeria, „člověk však naprosto rozumí jeho pocitům.“

    „Jistě, jistě,“ kývl hrabě, „vévodovi je však již

    přes třicet a tvoje babička navrhla, že bychom

    s ním strávili týden na jeho zámku a zjistili, zdali

    by se ti nepodařilo jeho rozhodnutí změnit.“

    Valeria zůstala na svého otce překvapeně zírat.

    „Opravdu si myslíte, že je to možné, papa?“ zeptala

    se.

    „Může se to stát,“ odvětil její otec, „a stejně jako

    babičku by i mě potěšilo vidět tě jako vévodkyni.“

    Valeria rozhodila rukama, nic však neřekla.

    Pak se docela nečekaně rozesmála. Když se na ni

    její otec tázavě zadíval, vysvětlila mu: „Odpusťte

    mi, papa, ale celá tahle úvaha je naprosto směšná,

    a zdá se mi, jako by babička žila v pohádkové říši,

    kterou si sama vysnila. Jako Francouzka je velmi

    romantická a praktická zároveň.“

    Znovu se rozesmála. „Samozřejmě že chce,

    aby se vévoda oženil. Na druhé straně by mu nevybrala

    nikoho, kdo není, jako vaše dcera, modré

    krve a nemá značné věno.“

    Promluvila tak výsměšně, že se hraběti rozsvítily

    v očích malé ohníčky a pak se také rozesmál…………..

  • Autor: Cartland, Barbara
    Překladatel: Volná, Kristina
    Název: Ve víru lásky
    Původní název: The Windmill of Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-298-7
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 168
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 5.5.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.