Ve stínu sestry

1

Genetika je divná věda. Nepřesná. Propletenec nahodilých

kombinací, z nichž vznikne jedinečný celek.

V zásadě je to loterie. Zdědíte nádherný pršáček po

mámě, ale po tátově otci je tak velký, že zabere půlku

obličeje. Nebo dlouhé nohy z jedné strany, ale sloupovité

po té druhé. Jindy to zase vyjde tak krutě, že

jeden potomek zdědí veškerou krásu a druhému nechá

jen zbytky, s nimiž moc slávy nenadělá. Jako by

toho pěkného byly jen omezené zásoby.

Tak to aspoň Abi odjakživa připadalo. Ale možná,

že se na to jen dívala ze špatné perspektivy.

To téma jí bylo vždycky blízké. Čas od času o něm

hodně uvažovala. O té nespravedlnosti. O tom, že

zděděné rysy dokážou ovlivnit celý běh života. Nebo

spíš, že někdo, kdo s vámi sdílí DNA, může mít tak

rozdílné zkušenosti díky několika drobným odchylkám

v genetickém řetězci.

Věděla taky, že každý sourozenec žije v jiném světě

už jenom kvůli pořadí narození. Ten nejstarší si

zvykne být středem obdivu rodičů, dokud mají jen

jeho. Bývá sebejistý a panovačný, přesvědčený, že se

celý svět točí kolem něj. Mladšímu nezbývá než vyrůstat

v jeho stínu. Touží se zavděčit, uvědomuje si,

že svým narozením zničil idylku rozmazlovaného

jedináčka, pěstuje v sobě provinilost a sebepodceňování

Ve velké rodině aspoň uniknete nekonečnému srovnávání,

nebo si najdete způsob, jak si zvednout sebevědomí.

Nevyjde-li poměřování s jedním sourozencem,

vyberete si jiného. Vždycky se vyskytne někdo,

před kým si připadáte lepší. Ale když jste v rodině jenom

dva, není úniku. Srovnává se a započítává každý

váš rys, každá schopnost, každá vlastnost. A smutnou

pravdou je, že někteří lidé dostanou do života rozdány

lepší karty, nablýskanější a ostřejší nástroje. Někteří

lidé jsou zkrátka miláčky štěstěny.

Tohle se Abi honilo hlavou – už pomilionté, aspoň

jí to tak připadalo –, když stála na prahu luxusního

sestřina domu v londýnské čtvrti Primrose Hill, se

zavazadly u nohou vzhlížela na tu architektonickou

nádheru a uvažovala, proč jí nikdo nepřichází otevřít.

Vlastně ne, nazvat to zavazadly by byla nehorázná

nadsázka. Celé roky se nevypravila na pořádnou dovolenou

– k čemu by potřebovala zavazadla? Měla

jen rozměrný zelený nylonový ruksak, velikou igelitovou

tašku obchodního domu Debenhams, nacpanou

drobnostmi na poslední chvíli, a menší tašku

s lahví levného (vlastně nejlevnějšího) šampaňského

coby dík za pozvání. Rozhlédla se po tom nóbl okolí.

Ceny nemovitostí v širém okolí musely klesat každou

minutou, co tu tak strašila na prahu.

Celý uplynulý měsíc, vlastně od té doby, kdy došel

ten mail a připomenul Abi, že má sestru, nedokázala

pořádně myslet na nic jiného. Nešlo ani tak o to, že

dostala zprávu od Caroline, to ji z míry nevyvedlo.

No, trochu přece jen: Caroline se kromě narozenin

a Vánoc obvykle neozývala, a i tehdy jen dost formálně

a jakoby bez zájmu. Kontakt z povinnosti.

Opravdové překvapení se ale skrývalo v mailu. Pozvání,

aby přijela a zdržela se. A nejen na jednu noc,

ale na celé dva měsíce letních prázdnin. Abi si ani

nepamatovala, kdy naposled strávila s Caroline osm

dní, natož osm týdnů. Ani sedm. Ani šest. Možná tak

tři dny, a i to už před pár lety. Nejspíš nějaké napjaté

Vánoce u mámy a táty.

Abi si ten mail musela přečíst čtyřikrát, aby se ujistila,

že tam doopravdy stojí:

Už je to dlouho, co jsme naposled pobyly spolu.

Je mi moc líto, že jsme se tak odloučily, chybíš mi.

Přijeď. Co ty víš, třeba to bude prima!

Zavolala si od televize Phoebe, aby jí potvrdila, že se

nezbláznila.

„Co na to říkáš?“

Phoebe se sklonila nad Abiiným počítačem, přidržela

si dlouhou tmavě hnědou ofinu z očí a rychle to

přelétla.

„Páni,“ hvízdla, „pojedeš?“

„Já ti nevím. Co myslíš ty?“

„Má pravdu – může to být prima. Nakonec, já tady

nebudu,“ dodala Phoebe váhavě a Abi se hned zastyděla,

že kromě ní Phoebe vlastně žádnou rodinu

nezná.

„Proč myslíš, že mě zve?“ zeptala se Abi.

Její dcera měla ve svých osmnácti letech názor na

všechno. Pokrčila rameny. „Je to tvoje sestra.“

Phoebe odjakživa litovala, že sama žádnou sestru

nemá, takže nepochybovala: má-li člověk sourozence,

chce s ním být – tak to prostě chodí. Byla mladá,

život ji ještě poučí.

Abi si znovu prolétla mail. „Asi to tak bude. Aspoň

bych si nemusela pronajímat byt. A když tu stejně

nebudeš…“

S bolestným vědomím, že se její jediné dítě chystá

opustit domov, prodala Abi nedávno malý domek dvě

ulice od pobřeží, v němž Phoebe vyrostla. Chystala

se do horšího, stěhovala se do maličkého bytečku

s výhledem na město ze stísněného balkonu a s maličkou

ložnicí pro hosty, odkud byl vidět kousíček

moře a která měla být Phoebeina, až přijde na návštěvu.

Špatně si to ale načasovala a domek musela uvolnit

pár týdnů před tím, než mohla převzít byt. Plánovala,

že si mezitím něco pronajme, i když si to

vlastně skoro ani nemohla dovolit. Zmínila se o tom

Caroline v běžném nezávazném mailu, jaké jí pravidelně

posílala a na jaké málokdy dostávala odpovědi.

Tentokrát však dorazilo pozvání. Mohla by tedy

všechny věci nechat někde levně uskladnit a strávit

léto v Londýně se svým jediným sourozencem. Ta

představa ji trochu děsila, ale řešení to bylo. A víc

než jen to – mnohem víc, kdyby měla být upřímná –,

byla to příležitost k obnovení vztahu se sestrou. Protože

poprvé, co si Abi pamatovala, o ni Caroline

projevila nějaký zájem. A pokud o ni sestra vážně

stála, nedokázala si Abi představit, že by si tu příležitost

nechala uplavat.

„Možná.“

„Co můžeš ztratit?“

„Asi by neškodilo být chvilku s Caroline. Poslední

dobou se vůbec nestýkáme.“

„Myslíš s Cleo,“ opravila ji Phoebe. „Pozor, nikdy

jí neříkej Caroline.“

„Ano,“ přisvědčila Abi rychle. „Jistě. Myslela

jsem Cleo.“

2

Caroline byla Cleo. Nebo přesněji, Caroline se stala

Cleo toho dne roku tisíc devět set osmdesát pět, kdy si

jí v Covent Garden všimla agentka zWest End Model

Management a prorokovala jí velkou budoucnost.

Vyšly si s Abigail nakupovat, chytily vlak v deset

patnáct na londýnské nádraží Charing Cross. Caroline

byla ve svých šestnácti vysoká a vytáhlá, výtečná

kombinace hubenosti otce, který mohl sníst, co ho

napadlo, a matčiny jemné kočičí tváře. Abigail měla

třináct. Byla malá, kulatá a měkká díky matčiným

genům, zatímco otcova strana jí laskavě věnovala

upřímné, vážné, nezáludné rysy obličeje. Tvrdil snad

někdy někdo, že je život fér?

Abigail byla ve skutečnosti hezčí, než si myslela.

Velké a oříškově hnědé oči jí zjemňovaly tvář a odváděly

pozornost od maličko nápadnějšího nosu. Později

do něj dorostla, ale tehdy by ji to moc neutěšilo.

Vlasy kvalitou doháněly to, co jim chybělo na barvě

– nezajímavé myší hnědé. Byly husté, lesklé a dlouhé

až po zadeček. Její křivky, hotová pohroma pro třináctiletou,

která chtěla nosit krátké topy a kalhoty po

kolena, později na ulici přitahovaly mužské pohledy

spíš než Carolinina vyhublost, i když by to ti muži

možná veřejně nepřiznali. Vyrůstat v jiné rodině, nejspíš

by se dočkala lichotek, ale po boku Caroline si

jich užila jenom málokdy……………………………….