1. kapitola

Jasperu Finleymu, baronu Montfordovi, bylo dvacet

pět let. Vlastně měl zrovna dnes narozeniny. Doufal,

že dospěl alespoň duševně. Teď si zrovna povoloval

jednou rukou uzel na vázance a druhou komíhal s napůl

vypitou sklenkou přes opěrku křesla, v němž se

rozvaloval. Aby byl zcela přesný, narozeniny měl už

včera. Nyní bylo dvacet minut po čtvrté hodině ranní,

pokud vzal v úvahu fakt, že hodiny v knihovně jeho

londýnského domu se o čtyři minuty zpožďují. Tak tomu

bylo, co pamatoval.

Sledoval to se zachmuřeným soustředěním. Když

o tom tak uvažoval, bude je muset někdy v příštích

dnech srovnat. Proč by měly jít nějaké hodiny po celou

svou existenci o čtyři minuty později než zbytek

světa? To nebylo logické. Potíž však byla v tom, že

kdyby šly hodiny najednou správně, už napořád by ho

to pletlo a přicházel by stále o čtyři minuty dřív – nebo

měl říct později? – na jídlo i na různé schůzky.

A zároveň by to rozrušilo služebnictvo a způsobilo

zmatek v kuchyni.

Takže bylo nejspíš nejlepší nechat hodiny jít tak,

jak jdou.

Když se v této důležité otázce dobral uspokojivého

výsledku, obrátil pozornost na sebe. Měl si jít lehnout

už před hodinou – nebo dvěma. Nebo ještě lépe

před třemi. Měl jít domů přímo z plesu lady Hounslowové

– až na to, že by se tak o svých narozeninách

dostal domů ještě před půlnocí, což by bylo zatraceně

hloupé. Měl přijít asi hodinu poté, hned co odešel

z klubu u Whitů. A přesně to udělal, protože se nyní

nacházel v knihovně svého domu. Nemohl však jít

rovnou spát, protože když odcházel z klubu, přidala

se k němu skupinka pánů. Přišli s ním domů, kde

chtěli oslavit jeho narozeniny, které se už staly minulostí.

Přes mlžný alkoholový závoj, který mu halil mozek

– spíš se jednalo o hustou mlhu – uvažoval, jestli

je vůbec pozval. Bylo by to od nich zatraceně drzé,

pokud tak neučinil. Musí se jich na to zeptat.

„Hele,“ ozval se pomalu, aby mohl každé slovo jasně

vyslovit, „pozval jsem někoho z vás k sobě?“

Všichni už byli pěkně zmožení a dost neelegantně

rozložení po křeslech kromě Charlieho Fielda, který

stál zády ke krbu a ramenem se opíral o krbovou římsu.

S obdivuhodnou dovedností si naléval obsah sklenky

do úst, aby mu nevytekla ani kapka vzácné tekutiny

přes okraj.

„Jestli jsi pozval někoho z nás…?“ zamračil se na

něj Charlie a tvářil se uraženě. „K čertu, Monty, vždyť

jsi nás sem prakticky dotáhl.“

„U všech rohatých,“ souhlasil s ním Isaac Kerby.

„Všichni už jsme byli rozhodnuti, že potáhneme domů,

hned jak jsme odešli od Whitů, abychom se hezky

prospali, ale ty jsi nic takového nechtěl, Monty.

Trval jsi na tom, že noc je ještě mladá a každý prožije

pětadvacáté narozeniny jen jednou za život.“

„Ačkoli pětadvacítka není nic, kvůli čemu bys musel

hloupě naříkat, starý brachu,“ prohlásil vikomt

Motherham. „S tím počkej, až ti bude třicet. Potom tě

bude uhánět každá tvá příbuzná až do třetího či čtvrtého

kolena, abys konal svou povinnost a zplodil nějaké

děti.“

„To snad nebesa nedopustí,“ zadoufal Jasper.

„Nebesa nebudou kvůli tobě intervenovat, Monty,“

ujistil ho vikomt. Bylo mu už jednatřicet a byl rok ženatý.

Jeho manželka mu před měsícem poslušně povila

syna. „Ženské příbuzné přimějí i nebesa k útěku.

Jsou horší než ďábel.“

„Do…st,“ pronesl sir Isaac s heroickým úsilím protlačit

to slovo skrz rty, třebaže je měl jako paralyzované,

„dost už toho splínu a nářku nad osudem. Vezmi si

další drink, Motherhame, a rozvesel se.“

„Nelámejte si hlavu s etiketou,“ pravil Jasper a mávl

paží směrem k servírovacímu stolku, kde stála působivá

zásoba lahví a karaf, ačkoli z většiny z nich bylo

už značně upito. Dobré nebe, určitě byly plné, když

všichni před dvěma či třemi hodinami přijeli. „Nemůžu

vstát, abych ti nalil. Stalo se mi něco s nohama.

Obávám se, že mě nechtějí nést.“

„Při oslavě svých pětadvacátých narozenin potřebuje

muž určitě trochu rozveselit,“ prohlásil Charlie.

„Nějaký nový cíl. Něco rozně… roz… zatraceně, jak

je to slovo? Nějakou novou výzvu.“

„Výzvu? Něco nemožného, myslíš?“ Jasper značně

ožil. „Sázku?“ dodal s nadějí.

„K čertu!“ zvolal Charlie a zvedl ruku, aby se chytil

krbové římsy, o niž se opíral ramenem. „Potřebuješ

zavolat architekta, aby se ti podíval na podlahu,

Monty. Neměla by se tak vlnit. Je to zatraceně nebezpečné.“

„Sedni si, Charlie,“ poradil mu sir Isaac. „Jsi úplně

namol, hochu, a to je ještě slabé slovo. Zvedá se mi

žaludek jenom z toho, jak se tu kymácíš.“

„Jsem nalitý?“ podivoval se Charlie. „Tak to je dobře,

myslel jsem si, že je to tou podlahou.“ Vrávoravě si

razil cestu k nejbližšímu křeslu a vděčně do něj klesl.

„Tak co to bude pro Montyho tentokrát? Závod?“

„Závodil jsem do Brightonu a zpátky zrovna před

čtrnácti dny, Charlie,“ připomněl mu Jasper, „a dojel

jsem padesát osm minut pod limitem. Tentokrát by to

mělo být něco úplně jiného. Něco nového.“

„Soutěž v pití?“ navrhl Motherham.

„Minulou sobotu jsem opil Welbyho, že padnul pod

stůl,“ připomněl jim Jasper, „a v celém Londýně není

člověk, který umí pít tak jako Welby – nebo aspoň nebyl.

Páni, zdá se mi, jako by mi hlava natekla na dvojnásobnou

velikost. Připadá mi, že ji krk už dlouho neudrží.

Vypadá dvakrát tak veliká.“

„To ten likér, Monty,“ zamumlal Charlie. „Ráno ti

bude připadat ještě větší – myslím hlava. A moje taky.

A to nemluvím o žaludku.“

„Už je ráno,“ pronesl zachmuřeně Jasper. „Měli bychom

být v posteli.“

„Ale ne společně, Monty,“ opravil ho sir Isaac. „To

bychom mohli způsobit skandál.“

Po tomto ubohém pokusu o žert následoval výbuch

nevázaného, lascivního smíchu – a potom společný

úšklebek.

„Agatha Strangeloveová,“ nadnesl Henry Blackstone

spočívající v hlubinách koženého křesla – který se

právě probral z polovičního bezvědomí – aby také přispěl

poprvé po nejméně půlhodině ke konverzaci.

„Co je s ní, Hale?“ zeptal se tiše sir Isaac.

Agatha Strangeloveová byla tanečnicí v opeře. Měla

krásné světlé vlnité kadeře, našpulená ústa podobná

růžovému poupěti, postavu, která byla nadměrně vyvinutá

na všech správných místech, a nohy, jež vypa-

daly, jako by jí dosahovaly až k ramenům. Alespoň to

prohlásil jeden filuta, když se asi před měsícem či

dvěma poprvé objevila na jevišti, a všichni muži, kteří

to slyšeli, přesně věděli, co tím míní. Byla také velice

skoupá na projevy přízně gentlemanům, kteří o ni žádali,

když se po každém představení kupili před její

šatnou.

„Monty by se s ní měl vyspat,“ navrhl Hal. „A měl

by na to nejvýš týden.“

„To udělal hned druhý týden poté, co přišla do města,“

usadil ho sir Isaac stále ještě tichým hlasem, jako

by mluvil k invalidovi. „Už jsi zapomněl, Hale? Bylo

to zapsáno do knihy sázek u Whitů v pondělí večer

s lhůtou jednoho týdne a Monty ji měl úterní, středeční

i čtvrteční noc, nemluvě o dnech mezi tím, až je to

oba zcela vyčerpalo.“

„K čertu,“ ozval se Hal překvapeně. „To je pravda.

Musel jsem být mimo. Měl jsi nás poslat domů už

před hodinou, Monty.“

„Pozval jsem tě sem vůbec, Hale?“ ohradil se Jasper.

„O to tu běží. Nebo kohokoli dalšího z vás? Nemůžu

si za nic na světě vzpomenout. Londýn musí

být v tomto roce nudnější než obvykle. Nezdá se vám,

že se tu pro mě nenajde jedna jediná zajímavá nebo

originální výzva?“

Už je všechny vyčerpal, zatraceně. A to mu bylo

pouhých pětadvacet let. Nedávno zaslechl, že pokud

se dá lord Montford do těch svých divočin, neskončí,

dokud se o tom nedozví většina Anglie. Ale to přece

nemohl být konec, nebo ano? Jinak už by nemělo cenu

žít.

„A co takhle ctnostná žena?“ navrhl Charlie a riskoval

nebezpečí nerovné podlahy, aby přešel pokoj

k servírovacímu stolku a znovu si naplnil skleničku…………