V područí lásky

Kapitola 1

Září 1816

Coquetdale

Northumbrie

Takhle to být nemělo.

Royce Henry Varisey, desátý vévoda z Wolverstonu,

seděl zachumlaný v zimníku na kozlíku svého

skvěle odpruženého dvoukolového kočáru a hnal se

po hlavní silnici z Londýna. Stočil poslední dva z postupně

najímaných poštovních koní na vedlejší cestu

směrem k Sharpertonu a Harbottlu. Zvlněné předhůří

Cheviotských vrchů ho objalo jako matčina náruč.

Nedaleko vesnice Alwinton za Harbottlem ležel hrad

Wolverstone, domov jeho dětství a nedávno zděděné

rodinné sídlo.

Jeden kůň klopýtl. Royce ho zadržel, počkal, až pár

vykročí stejným krokem, a znovu ho pobídl. Koně

ochabovali. Jeho vlastní dvojice ušlechtilých vraníků

ho v pondělí donesla až do St. Neotsu. Od té doby

střídal koně zhruba každých padesát mil.

Nyní, ve středu ráno, už nechal Londýn daleko za

sebou. Po šestnácti letech znovu vstupoval na domácí

půdu, na území svých předků. Za zády mu ležela ves

Rothbury a její temné lesy, vpředu pak zvlněné, většinou

holé okraje Cheviotských vrchů, tu a tam poseté

stádečkem ovcí. Za nimi se pak táhly ještě pustší kopce,

které tvořily hranici se Skotskem.

Ty hory a ta hranice se významně podepsaly na

rozvoji vévodství. Hrad Wolverstone byl vybudován

po dobytí Anglie v roce 1066 coby sídlo hraničního

pána a měl sloužit k ochraně Anglie před drancováním

nájezdníků ze Skotska. Jeho vévodové, známí coby

Vlci ze severu, se na svém panství po staletí těšili

královským výsadám.

Mnozí by tvrdili, že to vydrželo dodnes.

Rozhodně zůstali tuze mocným rodem, který své

bohatství rozmnožil díky zdatnosti na bitevních polích

a udržel si ho díky přesvědčení panovníků, že

tak mazané a politicky zdatné šlechtice je nejlépe

nechat na pokoji. A tak dál střežili svěřené území,

jako to dělali od té doby, kdy svou elegantně obutou

normanskou nohou poprvé vkročili na anglickou

půdu.

Royce studoval krajinu pohledem, zostřeným dlouhou

nepřítomností. Připomínal si svůj původ a znovu

uvažoval, jestli se na té roztržce mezi ním a otcem podepsala

tradiční tvrdohlavost hraničních pánů – ta

dávno vybojovaná nezávislost, uznávaná zvyklostí

a zaručená královským výnosem, později úředně zrušená,

ale ve skutečnosti nikdy neodebraná a rozhodně

dobrovolně neodevzdaná.

Otec patřil do staré školy lordů stejně jako většina

jeho vrstevníků. Podle jejich přesvědčení byla oddanost

zemi nebo panovníkovi zbožím, které se dalo

směňovat a kupovat a za které měla země i koruna

platit příslušnou cenu. Ba co víc, pro vévody a hrabata

otcova ražení měla „země“ dvojznačný význam;

hleděli si především svého území, kterému vládli téměř

neomezeně, kdežto celá země pro ně představovala

jen cosi neurčitého a vzdáleného, co nechovali

ve zvláštní úctě.

Royce sice připouštěl, že odpřísáhnutá poslušnost

současné monarchii – bláznivému králi Jiřímu a jeho

zhýralému synovi, princi regentovi – není zvlášť lákavá

záležitost, vsadil ale na odpřísáhnutou věrnost

a službu své zemi – Anglii.

Coby jedinému synovi mocné vévodské rodiny mu

byla na základě letité tradice bitevní pole odepřena,

ale když v citlivém věku dvaadvaceti let dostal nabídku

vybudovat síť anglických zvědů na cizí půdě,

nadšeně se po té šanci vrhl. Nejenže tak mohl přispět

k Napoleonově porážce, ale díky rozsáhlým osobním

a rodinným stykům a schopnosti přesvědčovat a velet

pro něj byla ta pozice jako stvořená; od začátku mu

seděla jako rukavička.

Otec však tu nabídku chápal jako ostudu jménu

i titulu, jako skvrnu na rodinném štítu. Jeho staromódní

postoje vnímaly špionáž jako ostudnou záležitost,

byť šlo o vyzvědačství v řadách vojenského

nepřítele. Takový názor v tu dobu sdílelo mnoho

starších aristokratů.

Už to bylo dost zlé, ale když Royce odmítl poslechnout

a rozhodl se to pověření přijmout, zorganizoval

otec na syna útok. Veřejný útok v klubu White, večer,

kdy tam bývalo vždycky hodně lidí.

Otec, podporován přáteli, Roycea přede všemi

odsoudil, hlasitě a nekompromisně ho ztrhal. Na závěr

řeči triumfálně prohlásil, že pokud se Royce odmítne

podrobit jeho nařízení a přijme nabízenou

funkci, pak jako by on, devátý vévoda, žádného syna

neměl.

I v tom vzteku, který v něm útok vyvolal, Royce

zaznamenal to „jako by“. Otec měl jediného manželského

syna a formálně by ho nikdy nevydědil. Tou

klatbou ho však vykázal z rodinného panství.

Stál tváří v tvář rozezlenému vévodovi na karmínovém

koberci snobského klubu, obklopený zástupy

fascinovaných aristokratů, a pasivně čekal, až

otec dokončí svou dobře nacvičenou řeč. Počkal,

dokud se nerozhostilo napjaté ticho, dokud je neobklopilo

a nezhoustlo, a pak pronesl ta tři slova: Jak

si přejete.

Obrátil se, vyšel z klubu a od toho dne přestal být

synem svého otce. Od toho dne vystupoval coby Dalziel,

pod jménem, které převzal z jedné málo známé

větve matčiny rodiny. To se hodilo, vždyť právě děda

z matčiny strany – nyní už mrtvý – mu vštípil přesvědčení,

podle něhož chtěl žít. Zatímco Variseyové

ovládali své hraniční území, Debraighové nebyli o nic

méně mocní, jejich půda však ležela v srdci Anglie

a oni sloužili králi a zemi – zvlášť té zemi – obětavě

po staletí. Debraighové byli válečníci a státníci, pravá

ruka nesčetných panovníků; povinnosti ke svému lidu

sáli spolu s mateřským mlékem.

Debraighové jejich rozpor odsoudili, ale Royceův

postoj schvalovali. Znal však mechanismy moci,

a proto se bránil jejich aktivní podpoře. Strýc, hrabě

z Catershamu, mu psal a dotazoval se, zda nemůže

nějak zasáhnout. Royce mu odpověděl zamítavě, stejně

jako matce na podobný dotaz. Vedl boj jen s otcem

a nemínil do něj zatahovat nikoho jiného.

Bylo to jeho rozhodnutí a přidržel se ho celých následujících

šestnáct let. Nikdo z nich nečekal, že porazit

Napoleona potrvá tak dlouho.

Ale trvalo.

Během těch let verboval nejlepší muže své generace

z vojska, splétal z nich síť tajných agentů a úspěšně

je rozmisťoval po Napoleonových územích. O jejich

úspěších se vyprávěly legendy; ti zasvěcení přisuzo-

vali jeho síti zásluhy za záchranu nesčetných britských

životů a přímý podíl na porážce Napoleona.

Úspěch na tomto poli chutnal sladce. Avšak jakmile

byl Napoleon na cestě na Svatou Helenu, rozpustil

Royce svou posádku a propustil ji do civilního života.

A k tomuto pondělku i on sám opustil bývalý život

– Dalzielův život – a nechal ho za sebou.

Nečekal, že získá nějaký titul kromě čestného markýze

z Winchelsea. Nečekal, že hned získá vládu nad

vévodstvím a nad vším, co zahrnuje.

Nepočítal s tím, že by otec kdy ustoupil o nic víc,

než ustoupil on sám. A jeho dlouhé vyhnanství ho odcizilo

všem vévodským sídlům, pozemkům i lidem

a zvlášť tomu místu, které pro něj znamenalo nejvíc

– samotnému Wolverstonu. Ten hrad pro něj byl mnohem

víc než jen domov. Kamenné zdi a cimbuří v sobě

nesly nějaké kouzlo, které mu rezonovalo v krvi,

v srdci i v duši. Jeho otec to věděl, vnímal to taky tak.

Přes uplynulých šestnáct let cítil Royce známý svíravý

pocit, který jen sílil, jak se koně hnali dál, s rachotem

ujížděli Sharpertonem a blížili se k Wolverstonu.

Trochu ho překvapovalo, že nehledě na všechny

ty roky, na tu roztržku, na svůj nepoddajný temperament

se tu pořád cítí… jako doma.

Ten domov pro něj stále znamenal to, co vždycky.

Pořád se ho dotýkal až na duši.

Nečekal to, stejně jako netušil, že se bude vracet

takhle – sám, ve chvatu, dokonce beze svého dlouholetého

pacholka Henryho, dalšího vyděděnce z Wolverstonu,

ani ten mu nedělal společnost během těch

nekonečných mil.

V pondělí, zatímco uklízel ze stolu poslední z Dalzielových

spisů, plánoval svůj návrat do Wolverstonu.

Představoval si, jak pojede z Londýna po klidných

úsecích, dorazí na hrad čerstvý a odpočinutý… a uvidí,

co bude dál.

Maloval si, že možná – vážně jen možná – tu scénu

doprovodí i otcova omluva. Čekal na to se zájmen,

i když ne se zatajeným dechem.

Ale teď už se to nikdy nedozví.

Otec v neděli zemřel.

Nechal tu jejich roztržku, divokou a hlubokou, jak

bylo u Variseyů přirozené, nezahojenou. Nevyřešenou.

Nepohřbenou.

Nevěděl, jestli má proklínat otce nebo osud, že teď

musí tu otevřenou ránu vypálit sám.

Avšak účty s minulostí teď nebyly to nejnaléhavější,

co měl na talíři. Převzít otěže rozlehlého vévodství

po šestnácti letech nepřítomnosti si vyžádá veškerou

pozornost, všechny schopnosti na úkor ostatního. On

uspěje, v tom ohledu si nepřipouštěl žádné otázky ani

možnosti. Ale jak dlouho to potrvá a co ho to bude

stát – a jak to k čertu provede, to sám nevěděl.

Takhle to být nemělo.

Otec byl na šedesátníka zdravý a čilý. Nestonal;

Royce byl přesvědčen, že kdyby ano, někdo by otcův

zákaz porušil a dal mu vědět. Místo toho se dočkal

nepříjemného překvapení.

Představoval si, že se po návratu s otcem smíří, za

nějakých podmínek nakonec uzavřou příměří. Pak

začne osvěžovat své vědomosti o sídle, zaplňovat mezeru

od té doby, kdy byl v jednadvaceti ve Wolverstonu

naposled, do svých současných sedmatřiceti let.

A místo toho otec zemřel a nechal ho, aby se chopil

otěží sám, jen s tou propastí šestnácti let, která mu teď

jako mlýnský kámen visela na krku…………………………..