Žánry
Autoři
Série
V područí lásky
od Záhadný vůdce Klubu Bastion Royce Varisey, vévoda z Wolverstone, čelil při dlouholeté službě vlasti mnoha nebezpečím. Nyní však nastala doba, kdy musí učinit zadost své povinnosti plynoucí z jeho vznešeného titulu, a oženit se. Avšak dámy velkého světa jej nudí. Daleko svůdnější je svéhlavá a rezervovaná kastelánka jeho zámku Minerva Chestertonová. Pod klidným povrchem doutná smyslnost, která by mohla naplnit jeho dny štěstím a noci potěšením. Je rozhodnut ji získat, ovládnout každý kousek jejího těla i srdce.
Kapitola 1
Září 1816
Coquetdale
Northumbrie
Takhle to být nemělo.
Royce Henry Varisey, desátý vévoda z Wolverstonu,
seděl zachumlaný v zimníku na kozlíku svého
skvěle odpruženého dvoukolového kočáru a hnal se
po hlavní silnici z Londýna. Stočil poslední dva z postupně
najímaných poštovních koní na vedlejší cestu
směrem k Sharpertonu a Harbottlu. Zvlněné předhůří
Cheviotských vrchů ho objalo jako matčina náruč.
Nedaleko vesnice Alwinton za Harbottlem ležel hrad
Wolverstone, domov jeho dětství a nedávno zděděné
rodinné sídlo.
Jeden kůň klopýtl. Royce ho zadržel, počkal, až pár
vykročí stejným krokem, a znovu ho pobídl. Koně
ochabovali. Jeho vlastní dvojice ušlechtilých vraníků
ho v pondělí donesla až do St. Neotsu. Od té doby
střídal koně zhruba každých padesát mil.
Nyní, ve středu ráno, už nechal Londýn daleko za
sebou. Po šestnácti letech znovu vstupoval na domácí
půdu, na území svých předků. Za zády mu ležela ves
Rothbury a její temné lesy, vpředu pak zvlněné, většinou
holé okraje Cheviotských vrchů, tu a tam poseté
stádečkem ovcí. Za nimi se pak táhly ještě pustší kopce,
které tvořily hranici se Skotskem.
Ty hory a ta hranice se významně podepsaly na
rozvoji vévodství. Hrad Wolverstone byl vybudován
po dobytí Anglie v roce 1066 coby sídlo hraničního
pána a měl sloužit k ochraně Anglie před drancováním
nájezdníků ze Skotska. Jeho vévodové, známí coby
Vlci ze severu, se na svém panství po staletí těšili
královským výsadám.
Mnozí by tvrdili, že to vydrželo dodnes.
Rozhodně zůstali tuze mocným rodem, který své
bohatství rozmnožil díky zdatnosti na bitevních polích
a udržel si ho díky přesvědčení panovníků, že
tak mazané a politicky zdatné šlechtice je nejlépe
nechat na pokoji. A tak dál střežili svěřené území,
jako to dělali od té doby, kdy svou elegantně obutou
normanskou nohou poprvé vkročili na anglickou
půdu.
Royce studoval krajinu pohledem, zostřeným dlouhou
nepřítomností. Připomínal si svůj původ a znovu
uvažoval, jestli se na té roztržce mezi ním a otcem podepsala
tradiční tvrdohlavost hraničních pánů – ta
dávno vybojovaná nezávislost, uznávaná zvyklostí
a zaručená královským výnosem, později úředně zrušená,
ale ve skutečnosti nikdy neodebraná a rozhodně
dobrovolně neodevzdaná.
Otec patřil do staré školy lordů stejně jako většina
jeho vrstevníků. Podle jejich přesvědčení byla oddanost
zemi nebo panovníkovi zbožím, které se dalo
směňovat a kupovat a za které měla země i koruna
platit příslušnou cenu. Ba co víc, pro vévody a hrabata
otcova ražení měla „země“ dvojznačný význam;
hleděli si především svého území, kterému vládli téměř
neomezeně, kdežto celá země pro ně představovala
jen cosi neurčitého a vzdáleného, co nechovali
ve zvláštní úctě.
Royce sice připouštěl, že odpřísáhnutá poslušnost
současné monarchii – bláznivému králi Jiřímu a jeho
zhýralému synovi, princi regentovi – není zvlášť lákavá
záležitost, vsadil ale na odpřísáhnutou věrnost
a službu své zemi – Anglii.
Coby jedinému synovi mocné vévodské rodiny mu
byla na základě letité tradice bitevní pole odepřena,
ale když v citlivém věku dvaadvaceti let dostal nabídku
vybudovat síť anglických zvědů na cizí půdě,
nadšeně se po té šanci vrhl. Nejenže tak mohl přispět
k Napoleonově porážce, ale díky rozsáhlým osobním
a rodinným stykům a schopnosti přesvědčovat a velet
pro něj byla ta pozice jako stvořená; od začátku mu
seděla jako rukavička.
Otec však tu nabídku chápal jako ostudu jménu
i titulu, jako skvrnu na rodinném štítu. Jeho staromódní
postoje vnímaly špionáž jako ostudnou záležitost,
byť šlo o vyzvědačství v řadách vojenského
nepřítele. Takový názor v tu dobu sdílelo mnoho
starších aristokratů.
Už to bylo dost zlé, ale když Royce odmítl poslechnout
a rozhodl se to pověření přijmout, zorganizoval
otec na syna útok. Veřejný útok v klubu White, večer,
kdy tam bývalo vždycky hodně lidí.
Otec, podporován přáteli, Roycea přede všemi
odsoudil, hlasitě a nekompromisně ho ztrhal. Na závěr
řeči triumfálně prohlásil, že pokud se Royce odmítne
podrobit jeho nařízení a přijme nabízenou
funkci, pak jako by on, devátý vévoda, žádného syna
neměl.
I v tom vzteku, který v něm útok vyvolal, Royce
zaznamenal to „jako by“. Otec měl jediného manželského
syna a formálně by ho nikdy nevydědil. Tou
klatbou ho však vykázal z rodinného panství.
Stál tváří v tvář rozezlenému vévodovi na karmínovém
koberci snobského klubu, obklopený zástupy
fascinovaných aristokratů, a pasivně čekal, až
otec dokončí svou dobře nacvičenou řeč. Počkal,
dokud se nerozhostilo napjaté ticho, dokud je neobklopilo
a nezhoustlo, a pak pronesl ta tři slova: Jak
si přejete.
Obrátil se, vyšel z klubu a od toho dne přestal být
synem svého otce. Od toho dne vystupoval coby Dalziel,
pod jménem, které převzal z jedné málo známé
větve matčiny rodiny. To se hodilo, vždyť právě děda
z matčiny strany – nyní už mrtvý – mu vštípil přesvědčení,
podle něhož chtěl žít. Zatímco Variseyové
ovládali své hraniční území, Debraighové nebyli o nic
méně mocní, jejich půda však ležela v srdci Anglie
a oni sloužili králi a zemi – zvlášť té zemi – obětavě
po staletí. Debraighové byli válečníci a státníci, pravá
ruka nesčetných panovníků; povinnosti ke svému lidu
sáli spolu s mateřským mlékem.
Debraighové jejich rozpor odsoudili, ale Royceův
postoj schvalovali. Znal však mechanismy moci,
a proto se bránil jejich aktivní podpoře. Strýc, hrabě
z Catershamu, mu psal a dotazoval se, zda nemůže
nějak zasáhnout. Royce mu odpověděl zamítavě, stejně
jako matce na podobný dotaz. Vedl boj jen s otcem
a nemínil do něj zatahovat nikoho jiného.
Bylo to jeho rozhodnutí a přidržel se ho celých následujících
šestnáct let. Nikdo z nich nečekal, že porazit
Napoleona potrvá tak dlouho.
Ale trvalo.
Během těch let verboval nejlepší muže své generace
z vojska, splétal z nich síť tajných agentů a úspěšně
je rozmisťoval po Napoleonových územích. O jejich
úspěších se vyprávěly legendy; ti zasvěcení přisuzo-
vali jeho síti zásluhy za záchranu nesčetných britských
životů a přímý podíl na porážce Napoleona.
Úspěch na tomto poli chutnal sladce. Avšak jakmile
byl Napoleon na cestě na Svatou Helenu, rozpustil
Royce svou posádku a propustil ji do civilního života.
A k tomuto pondělku i on sám opustil bývalý život
– Dalzielův život – a nechal ho za sebou.
Nečekal, že získá nějaký titul kromě čestného markýze
z Winchelsea. Nečekal, že hned získá vládu nad
vévodstvím a nad vším, co zahrnuje.
Nepočítal s tím, že by otec kdy ustoupil o nic víc,
než ustoupil on sám. A jeho dlouhé vyhnanství ho odcizilo
všem vévodským sídlům, pozemkům i lidem
a zvlášť tomu místu, které pro něj znamenalo nejvíc
– samotnému Wolverstonu. Ten hrad pro něj byl mnohem
víc než jen domov. Kamenné zdi a cimbuří v sobě
nesly nějaké kouzlo, které mu rezonovalo v krvi,
v srdci i v duši. Jeho otec to věděl, vnímal to taky tak.
Přes uplynulých šestnáct let cítil Royce známý svíravý
pocit, který jen sílil, jak se koně hnali dál, s rachotem
ujížděli Sharpertonem a blížili se k Wolverstonu.
Trochu ho překvapovalo, že nehledě na všechny
ty roky, na tu roztržku, na svůj nepoddajný temperament
se tu pořád cítí… jako doma.
Ten domov pro něj stále znamenal to, co vždycky.
Pořád se ho dotýkal až na duši.
Nečekal to, stejně jako netušil, že se bude vracet
takhle – sám, ve chvatu, dokonce beze svého dlouholetého
pacholka Henryho, dalšího vyděděnce z Wolverstonu,
ani ten mu nedělal společnost během těch
nekonečných mil.
V pondělí, zatímco uklízel ze stolu poslední z Dalzielových
spisů, plánoval svůj návrat do Wolverstonu.
Představoval si, jak pojede z Londýna po klidných
úsecích, dorazí na hrad čerstvý a odpočinutý… a uvidí,
co bude dál.
Maloval si, že možná – vážně jen možná – tu scénu
doprovodí i otcova omluva. Čekal na to se zájmen,
i když ne se zatajeným dechem.
Ale teď už se to nikdy nedozví.
Otec v neděli zemřel.
Nechal tu jejich roztržku, divokou a hlubokou, jak
bylo u Variseyů přirozené, nezahojenou. Nevyřešenou.
Nepohřbenou.
Nevěděl, jestli má proklínat otce nebo osud, že teď
musí tu otevřenou ránu vypálit sám.
Avšak účty s minulostí teď nebyly to nejnaléhavější,
co měl na talíři. Převzít otěže rozlehlého vévodství
po šestnácti letech nepřítomnosti si vyžádá veškerou
pozornost, všechny schopnosti na úkor ostatního. On
uspěje, v tom ohledu si nepřipouštěl žádné otázky ani
možnosti. Ale jak dlouho to potrvá a co ho to bude
stát – a jak to k čertu provede, to sám nevěděl.
Takhle to být nemělo.
Otec byl na šedesátníka zdravý a čilý. Nestonal;
Royce byl přesvědčen, že kdyby ano, někdo by otcův
zákaz porušil a dal mu vědět. Místo toho se dočkal
nepříjemného překvapení.
Představoval si, že se po návratu s otcem smíří, za
nějakých podmínek nakonec uzavřou příměří. Pak
začne osvěžovat své vědomosti o sídle, zaplňovat mezeru
od té doby, kdy byl v jednadvaceti ve Wolverstonu
naposled, do svých současných sedmatřiceti let.
A místo toho otec zemřel a nechal ho, aby se chopil
otěží sám, jen s tou propastí šestnácti let, která mu teď
jako mlýnský kámen visela na krku…………………………..
Autor: | Laurens, Stephanie |
Překladatel: | Chodilová, Dana |
Název: | V područí lásky |
Původní název: | Mastered by Love |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-363-2 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 464 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 24.11.2010 |