Žánry
Autoři
Série
Upírská střední - Prvák
od Po prvním dni na nové střední škole Vlad Drakul Cody Elliot zjišťuje, že není vše, jak by mělo být. Ostatní spolužáci jsou nadpřirozeně silní, vyhýbají se slunečnímu světlu a neustále si objednávají krev z místní krevní banky. A když mu nový kamarád ukáže své tesáky, Cody nepotřebuje vědět víc – tyhle děti jsou upíři! Zatímco se Cody snaží zapadnout do této tajuplné komunity a s některými spolužáky se spřátelit, naruší odvěkou izolaci panující mezi lidmi a upíry. Následky – některé vážné, jiné vážně vtipné – na sebe nenechají dlouho čekat.
ZAPADÁKOV NEW SODOM
Všechno to začalo v den, kdy jsem přišel domů se samými
pětkami. S pětkou z angliny, z matiky, ze sociologie
i ze společenských věd. Dokonce se mi povedlo
propadnout i z tělocviku a třídnické hodiny. Byl jsem
na sebe hrdý.
Moji rodiče už tak hrdí nebyli.
„Co to je?“ vybuchl otec, když jsem mu známky
ukázal.
„Moje vysvědčení,“ odpověděl jsem. „Podívej, píšou
se do něj tahle čísílka, která říkají, jakou známku
jsi dostal.“
„Já ta čísla vidím,“ rozzlobil se. „I ty poznámky.“
‚Cody už devět týdnů neodevzdal žádný domácí úkol.
Cody přišel v tomto čtvrtletí každý den pozdě na výuku.‘
Ach, tohle je klasika. ‚Každý den se Cody snaží
dokázat, že sir Isaac Newton se s gravitačním zákonem
pletl. Tyto pokusy spočívají v tom, že opakovaně
seskakuje z mého stolu a mává přitom rukama. Vyrušuje
tím ostatní studenty. Nic jiného nedělá.‘ A třídnická
hodina. Komentář tvého třídního tu není, takže se tě
zřejmě budu muset zeptat – jak se ti, pro všechno na
světě, podařilo dostat pětku i z třídnické hodiny?“
„Jednoduše. Nechodím tam,“ vysvětlil jsem.
„A co je tohle?“ chtěl vědět táta. „Zvláštní zpráva
od ředitele? Ano. ‚Váš syn vykazuje intelekt na úrovni
negramotného hráče flašinetu a soustředění jeho opice.
Není možné jeho práci zhodnotit, jelikož žádnou
nepředvádí. Je líný, drzý a naprosto nepoužitelný. Dovoluji
si tvrdit s naprostou jistotou, že zbytek života
stráví v deváté třídě. Jen doufám, že na jiné škole.
Vraťte se do Kalifornie.‘“
Poslední část mi přišla jako docela dobrá rada. Ale
pochybuju, že si ji táta vezme k srdci.
Sledovali jsme jeden druhého tak, jak jsme si zvykli
už od chvíle, kdy nás vytrhl z našeho domova a odstěhoval
do tohohle Zapadákova, New Sodomu v Massachusetts.
Neuhnul pohledem, stejně jako já neuhnul
tím svým.
Teď byla na řadě mamka, aby přestala zděšeně lapat
po dechu a naříkat a začala mě omlouvat. Tahle část se
mi líbila.
„Není to jeho chyba, Jacku,“ prohlašovala.
Správně.
„Je to tímhle místem.“
Zase správně.
„Od chvíle, kdy jsme se sem přestěhovali, je nešťastný.“
Třikrát správně. Za všechno může táta.
Ale tátovi to samozřejmě nedocvaklo.
„Beth, dělá nám naschvály, ale přitom nejvíc škodí
sám sobě,“ prohlásil. „Tohle prostě nemohu dovolit.“
Jo. Ale stejně s tím nic nenaděláš.
Táta zvedl bradu, jako by se chystal vysvětlit nějakému
soudci, že jenom idiot by neviděl věci tak, jak
jsou, a nedal jeho klientovi to, co chce.
„Teď mě dobře poslouchej, mladý muži,“ začal.
„Tohle stěhování je ta nejlepší věc, která se nám kdy
stala. U Billingse, Billingse a Billingse jsem neměl
žádnou budoucnost. Jack Elliot jim byl dost dobrý na
to, aby jim vyhrál ty nejtěžší případy, ale ne tak dobrý,
aby ho povýšili. Ne, nejmenoval jsem se Billings, takže
jsem měl smůlu. Když se mi naskytla příležitost
u Leache, Swindola a Twista, věděl jsem, že je to ta
nejlepší šance, kterou mám, abych udělal nějakou kariéru.
Proto jsme tady. A tady taky zůstaneme. A ty by
sis na to měl raději zvyknout.“
Fajn. Takže budu dál propadat. A ty si na to můžeš
zvyknout.
Nahlas jsem nic neřekl. Jenom jsem si to říkal v duchu.
Ale myslel jsem to zatraceně vážně.
Táta se znovu podíval na moje vysvědčení.
„Třídnická hodina,“ potřásl hlavou. „Můj syn propadá
z třídnické hodiny.“
Mamka ke mně přistoupila a vzala mě kolem ramen.
„Když se budeš rozčilovat, ničemu tím nepomůžeš,
Jacku,“ uklidňovala ho. „Ty známky jsou voláním
o pomoc. Cody potřebuje v životě něco, o co by se
mohl opřít. Potřebuje něco, co by mohl mít rád.“
Dobrý nápad, mami. Rád bych se vrátil domů.
„Třeba nějaké mimoškolní aktivity,“ navrhl táta. „Mohl
by po škole pracovat u silničářů. Nebo jako popelář na
volné noze. Musí se naučit něco, čím by se mohl živit,
protože univerzita u něho zřejmě nepřipadá v úvahu.“
„To není fér,“ namítla mamka. „Odvezl jsi nás tři tisíce
mil od domova, aby sis polepšil v kariéře, a čekáš,
že to oba přijmeme, jako by se nechumelilo. No, to není
moc spravedlivé.“
Teď už jsme to byli „my“. Začínalo to znít docela
zajímavě. Lépe než obvykle. Možná, že když „nás“
bude víc, vrátíme se zpátky do Kalifornie. Uvažoval
jsem o tom, že se budu tátovi zase upřeně dívat do očí,
ale místo toho jsem sklopil hlavu.
„A další věc,“ dodal táta. „Ta čepice je prostě obscénní.“
Musel se domnívat, že mamka měla pravdu. Proto
změnil téma.
„Je to hrůza,“ prohlásil. „Alespoň ji nenos v domě.“
Byla to moje smrťácká baseballová kšiltovka, kterou
jsem vždycky nosil obráceně, protože obrácené baseballové
čepice táta nesnášel.
„Neměň téma rozhovoru,“ opáčila mamka. „Teď nejsi
u soudu. Cody potřebuje v životě něco, o co by se
mohl starat.“
„Dobrá, dobrá,“ povzdechl si táta. „Pověz nám,
Cody, napadá tě něco, co bys chtěl, abys byl šťastnější?“
„Tetování.“
Táta zmačkal vysvědčení.
„Částečně s tebou souhlasím, Beth,“ zavrčel. „Náš
syn potřebuje v životě něco nového. Potřebuje přísnější
školu. Zítra se po něčem poptám.“
Druhý den se mi hlavou honilo tolik strašných myšlenek,
že střední Cottona Mathera mi začala připadat
skoro jako ráj na zemi. Popraskané stropy, dřevěné
podlahy, které skřípaly, jako by trpěly bolestí, dokonce
i klučičí sprchy, kde panovala tma jako v hrobě
a páchlo to tam ještě hůř. Při pomyšlení na to, že nic
z toho už neuvidím, jsem téměř slzel. No jo, vymýšlím
si. Obával jsem se, že táta najde místo ještě horší, než
bylo tohle.
Když přišel večer domů, na tváři mu pohrával mírný
úsměv a v ruce držel několik obrovských obálek.
„Hledejte a naleznete,“ zvolal. „Zjistil jsem, že
v tomto úžasném městě je nejen jedna, ale dokonce dvě
opravdu přísné školy. Všechny informace mám tady.“
„To byla rychlost,“ zkřížila mamka ruce na hrudi.
„Zdá se, že v těch školách mají děti někteří kolegové
z mé právnické firmy,“ prozradil nám táta. „Clancy
Kincaid má syna a dceru na škole Dámy každodenních
úkolů. Mluví o ní velice dobře. A ještě je tu státní
škola, na kterou se dostat je ještě těžší – Magická
škola Vlada Draculy. Chodí do ní dcera Hamiltona
Antonesca.“
Škola Dámy každodenních úkolů?
Žaludek se mi stáhl. Už jsem o tom místě slyšel. Každý
teenager v městě se bál, že ho tam rodiče pošlou.
„Ale – vždyť ani nejsme katolíci,“ vypískl jsem.
„To není nutné,“ prohlásil táta s uspokojením.
„Spousta jejich nejobtížnějších studentů vyznává jiné
náboženské tradice. Dříve či později se zlomí každý.
Nebo mě o tom Clancy Kincaid alespoň ujišťoval.“
Tomu věřím. Procházel jsem kolem toho místa jenom
jednou, když jsem byl za školou. Říká se, že
z těch zdí jsou slyšet výkřiky zoufalců. Já nic neslyšel,
ale nezapomenu na slova vyrytá v kameni nad dveřmi:
ZANECHTE VŠÍ NADĚJE, KDO VSTUPUJETE
DANTE
„Ale – ta škola je drahá, ne?“ namítl jsem. „Je přece
soukromá –“
„Můžeme si to snadno dovolit,“ vychloubal se táta.
„Vydělávám mnohem víc peněz než u Billingse, Billingse
a Billingse. Ale zdá se mi, že bys šel radši na
školu Vlada Draculy, kdyby sis mohl vybrat.“
To jsem netušil. O Vladu Draculovi jsem už slyšel,
ale jenom to jméno. Kluci na škole Cottona Mathera
říkali jen něco v tom smyslu, že: „Fotbalový tým hraje
v sobotu proti Vladovi. Modlete se za ně.“
Když jsem to zaslechl, zeptal jsem se kluka, který to
řekl, o co vlastně jde.
„Drž hubu,“ vysvětlil mi.
„Ale no tak, o co jde? Na školu Vlada Draculy posílají
děti, které propadly u Dámy každodenních úkolů?“
zajímal jsem se.
„Podívej, ty pitomečku,“ prohlásil ten kluk. „Tahle
slova už nikdy neopakuj. Nikdy nevyslovuj celé jméno.
A ne, nikdo je tam neposílá. K Vladovi by žádný
opravdový rodič svoje dítě neposlal.“
Nic víc mi nikdy nikdo neřekl.
„Jak mohl někdo pojmenovat školu Vlad Draculy?“
nechápala mamka.
„Jak to myslíš?“ zeptal se táta.
„Chci říct,“ pustila se do vysvětlování, „že Vlad
Dracula byl krutý a surový rumunský vládce z patnáctého
století, který nabodával své vězně zaživa na kůly.
Jak to vedení školy myslelo?“
„V tomhle městě žije zřejmě značný počet rumunských
Američanů,“ uvažoval táta. „Antonescu mi říkal,
že mezi Rumuny je Vlad Nabodávač docela hrdina.
Očividně školu pojmenovali po něm jako gesto
národní hrdosti.“
„No, mezi ostatními je spíš známý prostě jako Dracula,“
prohlásila mamka.
„No a co?“ obořil se na ni táta. „Ta škola má nejvyšší
hodnocení ve státě. A nejen to, ale studenti, které ji
absolvují, pak studují na těch nejlepších univerzitách.
Nejen někteří. Ale všichni. Každý rok.“
„Nechci, aby Cody na tu školu chodil,“ prohlásila
mamka.
„Pak je tu Dáma každodenních úkolů,“ prohlásil táta.
„Mně se líbí obě.“…………………………………………
Autor: | Rees, Douglas |
Překladatel: | Čermáková, Daniela |
Název: | Upírská střední - Prvák |
Původní název: | Vampire High I. |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-520-9 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 224 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 10.5.2012 |