ZAPADÁKOV NEW SODOM

Všechno to začalo v den, kdy jsem přišel domů se samými

pětkami. S pětkou z angliny, z matiky, ze sociologie

i ze společenských věd. Dokonce se mi povedlo

propadnout i z tělocviku a třídnické hodiny. Byl jsem

na sebe hrdý.

Moji rodiče už tak hrdí nebyli.

„Co to je?“ vybuchl otec, když jsem mu známky

ukázal.

„Moje vysvědčení,“ odpověděl jsem. „Podívej, píšou

se do něj tahle čísílka, která říkají, jakou známku

jsi dostal.“

„Já ta čísla vidím,“ rozzlobil se. „I ty poznámky.“

‚Cody už devět týdnů neodevzdal žádný domácí úkol.

Cody přišel v tomto čtvrtletí každý den pozdě na výuku.‘

Ach, tohle je klasika. ‚Každý den se Cody snaží

dokázat, že sir Isaac Newton se s gravitačním zákonem

pletl. Tyto pokusy spočívají v tom, že opakovaně

seskakuje z mého stolu a mává přitom rukama. Vyrušuje

tím ostatní studenty. Nic jiného nedělá.‘ A třídnická

hodina. Komentář tvého třídního tu není, takže se tě

zřejmě budu muset zeptat – jak se ti, pro všechno na

světě, podařilo dostat pětku i z třídnické hodiny?“

„Jednoduše. Nechodím tam,“ vysvětlil jsem.

„A co je tohle?“ chtěl vědět táta. „Zvláštní zpráva

od ředitele? Ano. ‚Váš syn vykazuje intelekt na úrovni

negramotného hráče flašinetu a soustředění jeho opice.

Není možné jeho práci zhodnotit, jelikož žádnou

nepředvádí. Je líný, drzý a naprosto nepoužitelný. Dovoluji

si tvrdit s naprostou jistotou, že zbytek života

stráví v deváté třídě. Jen doufám, že na jiné škole.

Vraťte se do Kalifornie.‘“

Poslední část mi přišla jako docela dobrá rada. Ale

pochybuju, že si ji táta vezme k srdci.

Sledovali jsme jeden druhého tak, jak jsme si zvykli

už od chvíle, kdy nás vytrhl z našeho domova a odstěhoval

do tohohle Zapadákova, New Sodomu v Massachusetts.

Neuhnul pohledem, stejně jako já neuhnul

tím svým.

Teď byla na řadě mamka, aby přestala zděšeně lapat

po dechu a naříkat a začala mě omlouvat. Tahle část se

mi líbila.

„Není to jeho chyba, Jacku,“ prohlašovala.

Správně.

„Je to tímhle místem.“

Zase správně.

„Od chvíle, kdy jsme se sem přestěhovali, je nešťastný.“

Třikrát správně. Za všechno může táta.

Ale tátovi to samozřejmě nedocvaklo.

„Beth, dělá nám naschvály, ale přitom nejvíc škodí

sám sobě,“ prohlásil. „Tohle prostě nemohu dovolit.“

Jo. Ale stejně s tím nic nenaděláš.

Táta zvedl bradu, jako by se chystal vysvětlit nějakému

soudci, že jenom idiot by neviděl věci tak, jak

jsou, a nedal jeho klientovi to, co chce.

„Teď mě dobře poslouchej, mladý muži,“ začal.

„Tohle stěhování je ta nejlepší věc, která se nám kdy

stala. U Billingse, Billingse a Billingse jsem neměl

žádnou budoucnost. Jack Elliot jim byl dost dobrý na

to, aby jim vyhrál ty nejtěžší případy, ale ne tak dobrý,

aby ho povýšili. Ne, nejmenoval jsem se Billings, takže

jsem měl smůlu. Když se mi naskytla příležitost

u Leache, Swindola a Twista, věděl jsem, že je to ta

nejlepší šance, kterou mám, abych udělal nějakou kariéru.

Proto jsme tady. A tady taky zůstaneme. A ty by

sis na to měl raději zvyknout.“

Fajn. Takže budu dál propadat. A ty si na to můžeš

zvyknout.

Nahlas jsem nic neřekl. Jenom jsem si to říkal v duchu.

Ale myslel jsem to zatraceně vážně.

Táta se znovu podíval na moje vysvědčení.

„Třídnická hodina,“ potřásl hlavou. „Můj syn propadá

z třídnické hodiny.“

Mamka ke mně přistoupila a vzala mě kolem ramen.

„Když se budeš rozčilovat, ničemu tím nepomůžeš,

Jacku,“ uklidňovala ho. „Ty známky jsou voláním

o pomoc. Cody potřebuje v životě něco, o co by se

mohl opřít. Potřebuje něco, co by mohl mít rád.“

Dobrý nápad, mami. Rád bych se vrátil domů.

„Třeba nějaké mimoškolní aktivity,“ navrhl táta. „Mohl

by po škole pracovat u silničářů. Nebo jako popelář na

volné noze. Musí se naučit něco, čím by se mohl živit,

protože univerzita u něho zřejmě nepřipadá v úvahu.“

„To není fér,“ namítla mamka. „Odvezl jsi nás tři tisíce

mil od domova, aby sis polepšil v kariéře, a čekáš,

že to oba přijmeme, jako by se nechumelilo. No, to není

moc spravedlivé.“

Teď už jsme to byli „my“. Začínalo to znít docela

zajímavě. Lépe než obvykle. Možná, že když „nás“

bude víc, vrátíme se zpátky do Kalifornie. Uvažoval

jsem o tom, že se budu tátovi zase upřeně dívat do očí,

ale místo toho jsem sklopil hlavu.

„A další věc,“ dodal táta. „Ta čepice je prostě obscénní.“

Musel se domnívat, že mamka měla pravdu. Proto

změnil téma.

„Je to hrůza,“ prohlásil. „Alespoň ji nenos v domě.“

Byla to moje smrťácká baseballová kšiltovka, kterou

jsem vždycky nosil obráceně, protože obrácené baseballové

čepice táta nesnášel.

„Neměň téma rozhovoru,“ opáčila mamka. „Teď nejsi

u soudu. Cody potřebuje v životě něco, o co by se

mohl starat.“

„Dobrá, dobrá,“ povzdechl si táta. „Pověz nám,

Cody, napadá tě něco, co bys chtěl, abys byl šťastnější?“

„Tetování.“

Táta zmačkal vysvědčení.

„Částečně s tebou souhlasím, Beth,“ zavrčel. „Náš

syn potřebuje v životě něco nového. Potřebuje přísnější

školu. Zítra se po něčem poptám.“

Druhý den se mi hlavou honilo tolik strašných myšlenek,

že střední Cottona Mathera mi začala připadat

skoro jako ráj na zemi. Popraskané stropy, dřevěné

podlahy, které skřípaly, jako by trpěly bolestí, dokonce

i klučičí sprchy, kde panovala tma jako v hrobě

a páchlo to tam ještě hůř. Při pomyšlení na to, že nic

z toho už neuvidím, jsem téměř slzel. No jo, vymýšlím

si. Obával jsem se, že táta najde místo ještě horší, než

bylo tohle.

Když přišel večer domů, na tváři mu pohrával mírný

úsměv a v ruce držel několik obrovských obálek.

„Hledejte a naleznete,“ zvolal. „Zjistil jsem, že

v tomto úžasném městě je nejen jedna, ale dokonce dvě

opravdu přísné školy. Všechny informace mám tady.“

„To byla rychlost,“ zkřížila mamka ruce na hrudi.

„Zdá se, že v těch školách mají děti někteří kolegové

z mé právnické firmy,“ prozradil nám táta. „Clancy

Kincaid má syna a dceru na škole Dámy každodenních

úkolů. Mluví o ní velice dobře. A ještě je tu státní

škola, na kterou se dostat je ještě těžší – Magická

škola Vlada Draculy. Chodí do ní dcera Hamiltona

Antonesca.“

Škola Dámy každodenních úkolů?

Žaludek se mi stáhl. Už jsem o tom místě slyšel. Každý

teenager v městě se bál, že ho tam rodiče pošlou.

„Ale – vždyť ani nejsme katolíci,“ vypískl jsem.

„To není nutné,“ prohlásil táta s uspokojením.

„Spousta jejich nejobtížnějších studentů vyznává jiné

náboženské tradice. Dříve či později se zlomí každý.

Nebo mě o tom Clancy Kincaid alespoň ujišťoval.“

Tomu věřím. Procházel jsem kolem toho místa jenom

jednou, když jsem byl za školou. Říká se, že

z těch zdí jsou slyšet výkřiky zoufalců. Já nic neslyšel,

ale nezapomenu na slova vyrytá v kameni nad dveřmi:

ZANECHTE VŠÍ NADĚJE, KDO VSTUPUJETE

DANTE

„Ale – ta škola je drahá, ne?“ namítl jsem. „Je přece

soukromá –“

„Můžeme si to snadno dovolit,“ vychloubal se táta.

„Vydělávám mnohem víc peněz než u Billingse, Billingse

a Billingse. Ale zdá se mi, že bys šel radši na

školu Vlada Draculy, kdyby sis mohl vybrat.“

To jsem netušil. O Vladu Draculovi jsem už slyšel,

ale jenom to jméno. Kluci na škole Cottona Mathera

říkali jen něco v tom smyslu, že: „Fotbalový tým hraje

v sobotu proti Vladovi. Modlete se za ně.“

Když jsem to zaslechl, zeptal jsem se kluka, který to

řekl, o co vlastně jde.

„Drž hubu,“ vysvětlil mi.

„Ale no tak, o co jde? Na školu Vlada Draculy posílají

děti, které propadly u Dámy každodenních úkolů?“

zajímal jsem se.

„Podívej, ty pitomečku,“ prohlásil ten kluk. „Tahle

slova už nikdy neopakuj. Nikdy nevyslovuj celé jméno.

A ne, nikdo je tam neposílá. K Vladovi by žádný

opravdový rodič svoje dítě neposlal.“

Nic víc mi nikdy nikdo neřekl.

„Jak mohl někdo pojmenovat školu Vlad Draculy?“

nechápala mamka.

„Jak to myslíš?“ zeptal se táta.

„Chci říct,“ pustila se do vysvětlování, „že Vlad

Dracula byl krutý a surový rumunský vládce z patnáctého

století, který nabodával své vězně zaživa na kůly.

Jak to vedení školy myslelo?“

„V tomhle městě žije zřejmě značný počet rumunských

Američanů,“ uvažoval táta. „Antonescu mi říkal,

že mezi Rumuny je Vlad Nabodávač docela hrdina.

Očividně školu pojmenovali po něm jako gesto

národní hrdosti.“

„No, mezi ostatními je spíš známý prostě jako Dracula,“

prohlásila mamka.

„No a co?“ obořil se na ni táta. „Ta škola má nejvyšší

hodnocení ve státě. A nejen to, ale studenti, které ji

absolvují, pak studují na těch nejlepších univerzitách.

Nejen někteří. Ale všichni. Každý rok.“

„Nechci, aby Cody na tu školu chodil,“ prohlásila

mamka.

„Pak je tu Dáma každodenních úkolů,“ prohlásil táta.

„Mně se líbí obě.“…………………………………………