Žánry
Autoři
Série
Upírská střední - Druhák
od V dalším pokračování zábavné Upírské střední se ke Codymu stěhuje jeho bratranec Turk a obrátí mu život vzhůru nohama. Naděje na klidný druhý rok na střední škole Vlad Drakul jsou okamžitě zničeny. Turk je skvělý malíř s obrovským egem. Svým postojem si proti sobě okamžitě poštve všechny upíry, zvláště temného, uzavřeného Gregora. Vše se však změní, když Turk narazí na opuštěný mlýn z osmnáctého století v zapomenuté čtvrti Crossfield a okamžitě místo prohlásí za své nové umělecké centrum. Ačkoliv leze Codymu bratranec zpočátku na nervy, z vlastních skrytých důvodů pomáhá Turkovi uskutečnit jeho sen. V Crossfieldu se však nachází mnoho tajemství a záhadná upíří armáda zvaná Merciané udělá vše proto, aby zůstala bezpečně ukrytá. Vyzvat Merciany na souboj bude stát Codyho spoustu odhodlání a odvahy.
1
Zrovna jsme zažívali jednu z těch horkých, dusných
massachusettských srpnových nocí, kdy se ani po západu
slunce neochladí. Obloha byla plná kupících se
mraků a od kopců kolem New Sodomu se odráželo dunění
a rachocení hromů. Byla to ta noc, kdy vycházejí
jedině čarodějnice, které vrhají v záři blesků temné
stíny.
Prostě dokonalý okamžik, aby se objevila moje sestřenka.
Mamka s taťkou spali nahoře v ložnici. Já jsem byl
ještě vzhůru a díval jsem se na starý horor, který se
jmenoval Frankensteinova nevěsta. Možná jste ho taky
viděli. Netvor se vrátí ke svému stvořiteli a chce,
aby mu starý dobrý doktor Frankenstein vyrobil přítelkyni,
protože se cítí osaměle. A tak se doktor F. zavře
do své tajemné laboratoře a splácá netvorovi dámu
z dílů, jež se mu tam náhodou povalují. Ve filmu právě
nová netvorka otevřela oči a začala chodit. Zírá upřeně
před sebe a pomalu se sune na nejistých nohou. Pak
uvidí svého snoubence a zasyčí. Zvedne ruku, o které
víte, že musí mít místo nehtů drápy, a vy tušíte, že se
obrovy plány na štěstí v malé kobce kdesi v pustině
zřejmě neuskuteční.
Je to vážně napjatá scéna, a když blesk udeřil do
místa, které vypadalo jako náš strop, nadskočil jsem
metr vysoko, ačkoliv jsem ten film už jednou viděl.
Když se pak hrom pomalu vzdaloval, zaslechl jsem,
jak se hustě rozpršelo.
A pak se ozvalo zaklepání na dveře.
Jakmile uslyšíte v jednu v noci zaklepání na dveře,
víte, že to nebude nic dobrého, ať už tam stojí kdokoliv.
Proto jsem počkal, dokud se neozvalo podruhé,
doufal jsem totiž, že návštěvník odejde. Chci říct, že
jsem si vážně nemyslel, že by tam stál nějaký netvor.
Už je mi skoro šestnáct. Vím, že takové věci neexistují.
Upíři, jasně. New Sodom jich je plný. Jak se říká,
někteří mí nejlepší přátelé jsou upíři. Ale i tak, proč by
některý z nich bušil na naše dveře uprostřed noci?
Klepání se ozvalo znovu, dobře slyšitelné a zřetelné,
a já jsem věděl, že budu muset otevřít. Bylo mi to
jasné, protože otec shora zavolal: „Proboha, Cody, podívej
se, kdo to je.“
Zastavil jsem film a přešel ke dveřím.
Do toho se zase ozval hrom, teď už dál. Bouře se
rychle vzdalovala.
„Kdo tam je?“ zeptal jsem se.
Žádná odpověď.
„Justine?“ zašeptal jsem. „Ileano?“ Říkal jsem si, že
by to mohl být můj nejlepší kámoš nebo moje přítelkyně,
i když jim nebylo podobné, aby chodili na návštěvu
po půlnoci. Ale byli to přece upíři – teda jentiové.
A i když se jentiové ve skutečnosti nerozpadnou na
popel, když se jich dotknou sluneční paprsky, noc mají
mnohem radši než den.
Zaslechl jsem jakési škrábání na dveře. Škrábání,
jako by se někdo v tom zvuku vyžíval. Škrábání, jako
by tam byla nějaká neviditelná škvíra natolik široká,
že by se do ní dostaly něčí pařáty. A existovala jenom
jediná osoba, o které jsem věděl, že by něco takového
udělala.
„Raquel?“ zeptal jsem se a otevřel dveře.
Stála tam v ostré záři svítilny na verandě, vysoká,
hubená, bledá, oblečená v černé kůži. Tmavé vlasy
měla nakrátko ostříhané, nehty, jimiž škrábala na dveře,
zašpičatělé a černě nalakované a v nose zlatý cvoček
ve tvaru lebky.
„Nazdárek, bratránku,“ pozdravila. „Pustíš mě dovnitř?“
„Co tady děláš?“ vypískl jsem. „Měla jsi dorazit až
příští týden.“
„No tak fajn. Utábořím se venku, dokud nebudeš
připravený mě přijmout,“ prohlásila. „Dovolíš mi použít
koupelnu, nebo bych měla chodit čurat do keřů?
Mně je to celkem jedno.“
„Pojď dál,“ povzdechl jsem si.
„Než mě dostanou upíři?“ opáčila. „Kde vlastně
jsou?“
„Prostě pojď dovnitř,“ ucedil jsem přes zaťaté zuby.
Vkráčela kolem mne do chodby a poznamenala:
„Díky. Mimochodem, už mi neříkej Raquel. Teď jsem
Turquoise.“
„Turquoise,“ opakoval jsem. „Jako tyrkys. To si určitě
zapamatuju.“
„Zkráceně Turk.“
„Jak chceš.“
Ze schodů scházeli mamka s taťkou.
„Rachel, drahoušku,“ zvolala mamka a prakticky
přelétla pokoj, aby sestřenku objala a políbila. „Jak ses
sem dostala tak rychle?“ zeptala se. „Je doma všechno
v pořádku?“
„Ne,“ zavrtěla Turk hlavou. „Nikdy není.“
„Ahoj, Rachel,“ zavolal taťka ze schodů. „Nebo
snad stále Raquel?“
„Ani jedno, už pěkně dlouho,“ prohlásila Turk.
„Říká si Turquoise,“ prozradil jsem. „Zkráceně Turk.“
„Jasně,“ přikývl taťka.
„Jsem nucena tu s vámi zůstat,“ konstatovala Turk.
„A tak jsem si říkala, proč bych se měla nechat zavřít
do nějakého letadla, až se mamce zachce? Proto jsem
se k vám rozjela.“
„Ty máš auto?“ podivil jsem se.
„Lidé se tak obvykle přepravují,“ podotkla Turk.
To mě zaujalo. Sám budu moct brzy řídit. O autech
jsem se toho hodně napřemýšlel.
„A co máš?“ vyzvídal jsem.
„Stojí u chodníku,“ ukázala Turk. „To černé.“
Pod pouliční lampou jsem uviděl černého brouka,
volkswagena, takový ten starý typ.
„To jsi jela sama až ze Seattlu?“ zeptala se mamka.
„Musela jsi mít nádherný výhled.“
„Jela jsem v noci,“ prohlásila Turk. „Nesnáším výhledy
na krajinky. Jenom mě to rozptyluje.“
Sundala si kabát. Ruce pod ním měla odhalené a já
jsem zahlédl důvod, proč naše drahá, slaďoučká Turk
přijela bydlet s naší šťastnou rodinkou. Její tetování.
Turk se kolem zápěstí kroutil světle modrý dvouhlavý
had, ovíjel se jí kolem paží a (podle mamčiny sestry
tety Imeldy) sahal až na záda.
„To je síla,“ zvolal taťka. „Nejlepší ilegální tetování,
jaké jsem kdy viděl.“
„V Mexiku ilegální není.“ Turk pokrčila rameny.
„A je to moje tělo.“
Musel jsem přiznat, že mě to dostalo. Přestože šlo
o věc, kvůli které teta Imelda usoudila, že už nemůže
předstírat, že by měla Rachel/Raquel/Turquoise/Turk
pod kontrolou, a poslala ji k nám. Před několika týdny,
když byly s Turk obě na dovolené v Acapulcu, se sestřenka
utrhla z vodítka a zamířila rovnou do tetovacího
salonu. Když ji teta Imelda konečně našla, právě si nechávala
namalovat druhou hadí hlavu, zatímco partička
chlapíků z mexického námořnictva postávala opodál
a obdivovala její odvahu.
Ztratila se skoro na týden. Tetování, jako bylo tohle,
zabralo spoustu času.
A teď stála tady, připravená zahalit nás všechny
svou zvláštní aurou.
„Bolelo to hodně?“ vyzvídala mamka.
„Jasně,“ přikývla Turk. „O to přece jde.“
Na to se nedalo moc co říct, a tak mamka radši změnila
téma rozhovoru.
„Jacku, Cody, přineste dovnitř věci Rach-Turk.“
„Mám je s sebou,“ ukázala Turk. Zvedla starý armádní
plátěný pytel a spacák. Byla to zhruba polovina
všeho, co si s sebou přinesla. Zbytek představovaly
nějaké krabice s uměleckými potřebami, stojan na malování
a nafouknutá loutka. Pusu měla otevřenou a rukama
si přikrývala tváře. Poznal jsem ji ze slavné malby
zvané Výkřik.
„Nemusíte mi pomáhat,“ prohlásila Turk. „Jenom
mi ukažte, kde budu spát. Zbytek věcí si přinesu.“
„Pojď nahoru, drahoušku. Ukážu ti tvůj pokoj,“ zašveholila
mamka a mávla na nás, abychom vzali věci
z verandy dovnitř.
Mamka s Turk vyšly schody do patra.
„Co to je za věc?“ zeptal se taťka a zadíval se na
loutku.
„To je z Výkřiku,“ vysvětlil jsem.
„To vím, ale co to je?“ nechápal táta.
„Možná s tím spí,“ uvažoval jsem, zatímco si tu věc
táta strčil do podpaží.
„Pak není divu, že křičí,“ konstatoval.
Vyšli jsme nahoru s plnýma rukama.
„Obávám se, že pokoj ještě není tak úplně připravený,“
omlouvala se právě mamka. „Chtěla jsem se do
toho pustit zítra.“
Mně připadal v pohodě. Na oknech visely bílé závěsy,
dvojitá postel byla potažená bílými prostěradly
a u zdi stál starožitný prádelník, stůl a u něho židle.
Pro holku to vypadalo skvěle.
„Nedělej si starosti,“ mávla Turk rukou. „Upravím
si to tu sama. Máte půdu, že jo?“
„Ano,“ přikývla mamka.
„Je ohromná,“ dodal jsem.
„Jak se dostanu nahoru?“ zeptala se Turk.
„Na chodbě jsou padací dveře se žebříkem,“ vysvětlil
taťka.
„To je senzační,“ usmála se Turk.
Vyšli jsme za ní všichni na chodbu.
„Ale nahoře nic není,“ sdělila jí mamka. „Jenom pár
starých krabic.“
Turk vyskočila a popadla šňůru, kterou se stahoval
žebřík. Se skřípěním sjel dolů. Pak vylezla po schodech
nahoru.
„Dokonalé,“ oznámila. „Budu spát tady.“
„Ale vždyť je to tam strašné,“ namítla mamka.
„Mně se tu líbí,“ prohlásila Turk. „Jenom mi podejte
moje věci.“
„Je tam spousta prachu. A jenom dvě malá okýnka.
Nemyslím, že je to dobré pro tvé zdraví,“ snažil se jí
to rozmluvit taťka. „Tohle nedovolím, Turk.“
„Nedovoluj si, co chceš, strýčku Jacku,“ podotkla
Turk. „Ale úroveň oxidu uhličitého v atmosféře je už
teď vyšší, než byla za posledních sto tisíc let. Každý
nádech nás pomalu zabíjí. Co je proti tomu trocha
prachu?“
„Zůstane s námi navždycky?“ zašeptal táta mamce.
„Vypadá to tak,“ broukl jsem.
„Turk, dneska spi dole a já ti to tam zítra pomůžu
uklidit,“ zavolala mamka nahoru.
„Dejte mi koště a já to tu zametu hned,“ opáčila
Turk. „Nezabere mi to víc než půl hodiny.“
„Je po jedné hodině v noci,“ namítl taťka.
„Běžte zpátky do postele. Nepotřebuju žádnou pomoc,“
trvala si Turk na svém.
„Proč jí máme bránit?“ řekla mamka taťkovi. „Nemá
smysl se s ní teď dohadovat.“
Odložil jsem Turkiny věci a došel pro smetáček
s lopatkou.
„Díky,“ zamumlala, když jsem jí je podal. „Moje
věci nech tam, kde jsou. Dojdu si pro ně, až to tu dodělám.
Dobrou noc, lidi. Díky, že mě tu necháte.“
Táta upustil plátěný pytel a nafouknutou loutku. Výkřik
upadl na podlahu a skončil v rohu, s hlavou zakloněnou
a vzhlížející k vrcholku schodiště, které začala
Turk zametat.
„Vím, jak se cítíš,“ sdělil jsem panně.
Všichni jsme přešli do kuchyně. Mamka postavila
vodu na čaj.
„Dáme si bylinkový,“ oznámila. „Pomůže nám
usnout.“
„Mně nasyp dvojitou dávku,“ ozval se táta. „Nechci
se probudit několik dalších let.“
„Děláme dobrou věc,“ prohlásila mamka. „Nemáme
na výběr. Je to naše povinnost. Jsme rodina. S Imeldou
jsou na nože a potřebují si od sebe odpočinout. A Rachel
– tedy Turk – potřebuje začít znovu. Přestěhovat
se k nám je ta nejlepší možnost, jaká jí teď zbývá.“
Táta vzhlédl ke stropu. Pak se zadíval na mě.
„Svatá pravda. Budu se snažit být tím nejlepším
strýčkem,“ slíbil. „Ale Cody, synu můj, až přijde čas,
aby ses oženil, slib mi, že vážně uvážíš výhody antikoncepce.“
Autor: | Rees, Douglas |
Překladatel: | Čermáková, Daniela |
Název: | Upírská střední - Druhák |
Původní název: | Vampire High II. - Sophomore Year |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-533-9 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 248 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 27.6.2012 |