Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Upírská střední - Druhák - mírně poškozené

od
Rees, Douglas
  • V dalším pokračování zábavné Upírské střední se ke Codymu stěhuje jeho bratranec Turk a obrátí mu život vzhůru nohama. Naděje na klidný druhý rok na střední škole Vlad Drakul jsou okamžitě zničeny. Turk je skvělý malíř s obrovským egem. Svým postojem si proti sobě okamžitě poštve všechny upíry, zvláště temného, uzavřeného Gregora. Vše se však změní, když Turk narazí na opuštěný mlýn z osmnáctého století v zapomenuté čtvrti Crossfield a okamžitě místo prohlásí za své nové umělecké centrum. Ačkoliv leze Codymu bratranec zpočátku na nervy, z vlastních skrytých důvodů pomáhá Turkovi uskutečnit jeho sen. V Crossfieldu se však nachází mnoho tajemství a záhadná upíří armáda zvaná Merciané udělá vše proto, aby zůstala bezpečně ukrytá. Vyzvat Merciany na souboj bude stát Codyho spoustu odhodlání a odvahy.

  • 1

     

    Zrovna jsme zažívali jednu z těch horkých, dusných

    massachusettských srpnových nocí, kdy se ani po západu

    slunce neochladí. Obloha byla plná kupících se

    mraků a od kopců kolem New Sodomu se odráželo dunění

    a rachocení hromů. Byla to ta noc, kdy vycházejí

    jedině čarodějnice, které vrhají v záři blesků temné

    stíny.

    Prostě dokonalý okamžik, aby se objevila moje sestřenka.

    Mamka s taťkou spali nahoře v ložnici. Já jsem byl

    ještě vzhůru a díval jsem se na starý horor, který se

    jmenoval Frankensteinova nevěsta. Možná jste ho taky

    viděli. Netvor se vrátí ke svému stvořiteli a chce,

    aby mu starý dobrý doktor Frankenstein vyrobil přítelkyni,

    protože se cítí osaměle. A tak se doktor F. zavře

    do své tajemné laboratoře a splácá netvorovi dámu

    z dílů, jež se mu tam náhodou povalují. Ve filmu právě

    nová netvorka otevřela oči a začala chodit. Zírá upřeně

    před sebe a pomalu se sune na nejistých nohou. Pak

    uvidí svého snoubence a zasyčí. Zvedne ruku, o které

    víte, že musí mít místo nehtů drápy, a vy tušíte, že se

    obrovy plány na štěstí v malé kobce kdesi v pustině

    zřejmě neuskuteční.

    Je to vážně napjatá scéna, a když blesk udeřil do

    místa, které vypadalo jako náš strop, nadskočil jsem

    metr vysoko, ačkoliv jsem ten film už jednou viděl.

    Když se pak hrom pomalu vzdaloval, zaslechl jsem,

    jak se hustě rozpršelo.

    A pak se ozvalo zaklepání na dveře.

    Jakmile uslyšíte v jednu v noci zaklepání na dveře,

    víte, že to nebude nic dobrého, ať už tam stojí kdokoliv.

    Proto jsem počkal, dokud se neozvalo podruhé,

    doufal jsem totiž, že návštěvník odejde. Chci říct, že

    jsem si vážně nemyslel, že by tam stál nějaký netvor.

    Už je mi skoro šestnáct. Vím, že takové věci neexistují.

    Upíři, jasně. New Sodom jich je plný. Jak se říká,

    někteří mí nejlepší přátelé jsou upíři. Ale i tak, proč by

    některý z nich bušil na naše dveře uprostřed noci?

    Klepání se ozvalo znovu, dobře slyšitelné a zřetelné,

    a já jsem věděl, že budu muset otevřít. Bylo mi to

    jasné, protože otec shora zavolal: „Proboha, Cody, podívej

    se, kdo to je.“

    Zastavil jsem film a přešel ke dveřím.

    Do toho se zase ozval hrom, teď už dál. Bouře se

    rychle vzdalovala.

    „Kdo tam je?“ zeptal jsem se.

    Žádná odpověď.

    „Justine?“ zašeptal jsem. „Ileano?“ Říkal jsem si, že

    by to mohl být můj nejlepší kámoš nebo moje přítelkyně,

    i když jim nebylo podobné, aby chodili na návštěvu

    po půlnoci. Ale byli to přece upíři – teda jentiové.

    A i když se jentiové ve skutečnosti nerozpadnou na

    popel, když se jich dotknou sluneční paprsky, noc mají

    mnohem radši než den.

    Zaslechl jsem jakési škrábání na dveře. Škrábání,

    jako by se někdo v tom zvuku vyžíval. Škrábání, jako

    by tam byla nějaká neviditelná škvíra natolik široká,

    že by se do ní dostaly něčí pařáty. A existovala jenom

    jediná osoba, o které jsem věděl, že by něco takového

    udělala.

    „Raquel?“ zeptal jsem se a otevřel dveře.

    Stála tam v ostré záři svítilny na verandě, vysoká,

    hubená, bledá, oblečená v černé kůži. Tmavé vlasy

    měla nakrátko ostříhané, nehty, jimiž škrábala na dveře,

    zašpičatělé a černě nalakované a v nose zlatý cvoček

    ve tvaru lebky.

    „Nazdárek, bratránku,“ pozdravila. „Pustíš mě dovnitř?“

    „Co tady děláš?“ vypískl jsem. „Měla jsi dorazit až

    příští týden.“

    „No tak fajn. Utábořím se venku, dokud nebudeš

    připravený mě přijmout,“ prohlásila. „Dovolíš mi použít

    koupelnu, nebo bych měla chodit čurat do keřů?

    Mně je to celkem jedno.“

    „Pojď dál,“ povzdechl jsem si.

    „Než mě dostanou upíři?“ opáčila. „Kde vlastně

    jsou?“

    „Prostě pojď dovnitř,“ ucedil jsem přes zaťaté zuby.

    Vkráčela kolem mne do chodby a poznamenala:

    „Díky. Mimochodem, už mi neříkej Raquel. Teď jsem

    Turquoise.“

    „Turquoise,“ opakoval jsem. „Jako tyrkys. To si určitě

    zapamatuju.“

    „Zkráceně Turk.“

    „Jak chceš.“

    Ze schodů scházeli mamka s taťkou.

    „Rachel, drahoušku,“ zvolala mamka a prakticky

    přelétla pokoj, aby sestřenku objala a políbila. „Jak ses

    sem dostala tak rychle?“ zeptala se. „Je doma všechno

    v pořádku?“

    „Ne,“ zavrtěla Turk hlavou. „Nikdy není.“

    „Ahoj, Rachel,“ zavolal taťka ze schodů. „Nebo

    snad stále Raquel?“

    „Ani jedno, už pěkně dlouho,“ prohlásila Turk.

    „Říká si Turquoise,“ prozradil jsem. „Zkráceně Turk.“

    „Jasně,“ přikývl taťka.

    „Jsem nucena tu s vámi zůstat,“ konstatovala Turk.

    „A tak jsem si říkala, proč bych se měla nechat zavřít

    do nějakého letadla, až se mamce zachce? Proto jsem

    se k vám rozjela.“

    „Ty máš auto?“ podivil jsem se.

    „Lidé se tak obvykle přepravují,“ podotkla Turk.

    To mě zaujalo. Sám budu moct brzy řídit. O autech

    jsem se toho hodně napřemýšlel.

    „A co máš?“ vyzvídal jsem.

    „Stojí u chodníku,“ ukázala Turk. „To černé.“

    Pod pouliční lampou jsem uviděl černého brouka,

    volkswagena, takový ten starý typ.

    „To jsi jela sama až ze Seattlu?“ zeptala se mamka.

    „Musela jsi mít nádherný výhled.“

    „Jela jsem v noci,“ prohlásila Turk. „Nesnáším výhledy

    na krajinky. Jenom mě to rozptyluje.“

    Sundala si kabát. Ruce pod ním měla odhalené a já

    jsem zahlédl důvod, proč naše drahá, slaďoučká Turk

    přijela bydlet s naší šťastnou rodinkou. Její tetování.

    Turk se kolem zápěstí kroutil světle modrý dvouhlavý

    had, ovíjel se jí kolem paží a (podle mamčiny sestry

    tety Imeldy) sahal až na záda.

    „To je síla,“ zvolal taťka. „Nejlepší ilegální tetování,

    jaké jsem kdy viděl.“

    „V Mexiku ilegální není.“ Turk pokrčila rameny.

    „A je to moje tělo.“

    Musel jsem přiznat, že mě to dostalo. Přestože šlo

    o věc, kvůli které teta Imelda usoudila, že už nemůže

    předstírat, že by měla Rachel/Raquel/Turquoise/Turk

    pod kontrolou, a poslala ji k nám. Před několika týdny,

    když byly s Turk obě na dovolené v Acapulcu, se sestřenka

    utrhla z vodítka a zamířila rovnou do tetovacího

    salonu. Když ji teta Imelda konečně našla, právě si nechávala

    namalovat druhou hadí hlavu, zatímco partička

    chlapíků z mexického námořnictva postávala opodál

    a obdivovala její odvahu.

    Ztratila se skoro na týden. Tetování, jako bylo tohle,

    zabralo spoustu času.

    A teď stála tady, připravená zahalit nás všechny

    svou zvláštní aurou.

    „Bolelo to hodně?“ vyzvídala mamka.

    „Jasně,“ přikývla Turk. „O to přece jde.“

    Na to se nedalo moc co říct, a tak mamka radši změnila

    téma rozhovoru.

    „Jacku, Cody, přineste dovnitř věci Rach-Turk.“

    „Mám je s sebou,“ ukázala Turk. Zvedla starý armádní

    plátěný pytel a spacák. Byla to zhruba polovina

    všeho, co si s sebou přinesla. Zbytek představovaly

    nějaké krabice s uměleckými potřebami, stojan na malování

    a nafouknutá loutka. Pusu měla otevřenou a rukama

    si přikrývala tváře. Poznal jsem ji ze slavné malby

    zvané Výkřik.

    „Nemusíte mi pomáhat,“ prohlásila Turk. „Jenom

    mi ukažte, kde budu spát. Zbytek věcí si přinesu.“

    „Pojď nahoru, drahoušku. Ukážu ti tvůj pokoj,“ zašveholila

    mamka a mávla na nás, abychom vzali věci

    z verandy dovnitř.

    Mamka s Turk vyšly schody do patra.

    „Co to je za věc?“ zeptal se taťka a zadíval se na

    loutku.

    „To je z Výkřiku,“ vysvětlil jsem.

    „To vím, ale co to je?“ nechápal táta.

    „Možná s tím spí,“ uvažoval jsem, zatímco si tu věc

    táta strčil do podpaží.

    „Pak není divu, že křičí,“ konstatoval.

    Vyšli jsme nahoru s plnýma rukama.

    „Obávám se, že pokoj ještě není tak úplně připravený,“

    omlouvala se právě mamka. „Chtěla jsem se do

    toho pustit zítra.“

    Mně připadal v pohodě. Na oknech visely bílé závěsy,

    dvojitá postel byla potažená bílými prostěradly

    a u zdi stál starožitný prádelník, stůl a u něho židle.

    Pro holku to vypadalo skvěle.

    „Nedělej si starosti,“ mávla Turk rukou. „Upravím

    si to tu sama. Máte půdu, že jo?“

    „Ano,“ přikývla mamka.

    „Je ohromná,“ dodal jsem.

    „Jak se dostanu nahoru?“ zeptala se Turk.

    „Na chodbě jsou padací dveře se žebříkem,“ vysvětlil

    taťka.

    „To je senzační,“ usmála se Turk.

    Vyšli jsme za ní všichni na chodbu.

    „Ale nahoře nic není,“ sdělila jí mamka. „Jenom pár

    starých krabic.“

    Turk vyskočila a popadla šňůru, kterou se stahoval

    žebřík. Se skřípěním sjel dolů. Pak vylezla po schodech

    nahoru.

    „Dokonalé,“ oznámila. „Budu spát tady.“

    „Ale vždyť je to tam strašné,“ namítla mamka.

    „Mně se tu líbí,“ prohlásila Turk. „Jenom mi podejte

    moje věci.“

    „Je tam spousta prachu. A jenom dvě malá okýnka.

    Nemyslím, že je to dobré pro tvé zdraví,“ snažil se jí

    to rozmluvit taťka. „Tohle nedovolím, Turk.“

    „Nedovoluj si, co chceš, strýčku Jacku,“ podotkla

    Turk. „Ale úroveň oxidu uhličitého v atmosféře je už

    teď vyšší, než byla za posledních sto tisíc let. Každý

    nádech nás pomalu zabíjí. Co je proti tomu trocha

    prachu?“

    „Zůstane s námi navždycky?“ zašeptal táta mamce.

    „Vypadá to tak,“ broukl jsem.

    „Turk, dneska spi dole a já ti to tam zítra pomůžu

    uklidit,“ zavolala mamka nahoru.

    „Dejte mi koště a já to tu zametu hned,“ opáčila

    Turk. „Nezabere mi to víc než půl hodiny.“

    „Je po jedné hodině v noci,“ namítl taťka.

    „Běžte zpátky do postele. Nepotřebuju žádnou pomoc,“

    trvala si Turk na svém.

    „Proč jí máme bránit?“ řekla mamka taťkovi. „Nemá

    smysl se s ní teď dohadovat.“

    Odložil jsem Turkiny věci a došel pro smetáček

    s lopatkou.

    „Díky,“ zamumlala, když jsem jí je podal. „Moje

    věci nech tam, kde jsou. Dojdu si pro ně, až to tu dodělám.

    Dobrou noc, lidi. Díky, že mě tu necháte.“

    Táta upustil plátěný pytel a nafouknutou loutku. Výkřik

    upadl na podlahu a skončil v rohu, s hlavou zakloněnou

    a vzhlížející k vrcholku schodiště, které začala

    Turk zametat.

    „Vím, jak se cítíš,“ sdělil jsem panně.

    Všichni jsme přešli do kuchyně. Mamka postavila

    vodu na čaj.

    „Dáme si bylinkový,“ oznámila. „Pomůže nám

    usnout.“

    „Mně nasyp dvojitou dávku,“ ozval se táta. „Nechci

    se probudit několik dalších let.“

    „Děláme dobrou věc,“ prohlásila mamka. „Nemáme

    na výběr. Je to naše povinnost. Jsme rodina. S Imeldou

    jsou na nože a potřebují si od sebe odpočinout. A Rachel

    – tedy Turk – potřebuje začít znovu. Přestěhovat

    se k nám je ta nejlepší možnost, jaká jí teď zbývá.“

    Táta vzhlédl ke stropu. Pak se zadíval na mě.

    „Svatá pravda. Budu se snažit být tím nejlepším

    strýčkem,“ slíbil. „Ale Cody, synu můj, až přijde čas,

    aby ses oženil, slib mi, že vážně uvážíš výhody antikoncepce.“

     

  • Autor: Rees, Douglas
    Překladatel: Čermáková, Daniela
    Název: Upírská střední - Druhák - mírně poškozené
    Původní název: Vampire High II. - Sophomore Year
    Žánr: | Beletrie | Akce a slevy | Horory
    EAN: 9788073845339
    ISBN: 978-80-7384-533-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 248
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 27.6.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.