Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Únik do Říše

od
Kessler, Leo
  • Vzpomínky Christiana Jungblutta se vracejí k roku 1943, kdy U-70 zaujímala strategickou pozici v Černém moři. Jejím úkolem bylo potopit chloubu sovětské flotily, bitevní loď Stalin. Avšak střetnutí se sovětskými ponorkami se jí stalo osudným a jediným východiskem byl návrat do Říše. U-70 s vyčerpanou a demoralizovanou posádkou se dostává až k břehům Sicílie, kde právě probíhá spojenecká invaze. Kapitán Harsch se rozhoduje pro sebevražednou misi, což je však příčinou nevyhnutelného střetu s posádkou.

  • KAPITOLA 1

    Za svítání přišla od ruského pobřeží mlha.

    Zpočátku to nebylo nic víc než pár zbloudilých, ztěží

    pozorovatelných šedých obláčků. Štíhlý ocelový

    trup U-70, jenž každičkým svým centimetrem vypadal

    vskutku jako dravec zabiják, kterým ponorka byla,

    proplouval stálou rychlostí deseti uzlů klidným mořem

    a hlídka na můstku vypadala, že si houstnoucí mlhy

    ani nevšimla. Obláčky zlehka a tiše zahalily ponorku,

    houstly a houstly, až se palubní hlídky v tenkých letních

    uniformách chvěly zimou a velitelská věž se celá

    orosila chladným kondenzátem. Pobřeží se pomalu začalo

    ztrácet z dohledu.

    Jak se postupně ochlazovalo a ze soustředěných

    ošlehaných tváří důstojníků na můstku odkapávala

    vlhkost, jejich původní dobrá nálada se vytratila. Natahovali

    krky a snažili se proniknout šedou tmou, náhle

    ponoření v tísnivou mrazivou letargii. Kořist, kterou

    stopovali už více než týden, kdy vypluli z Varny podél

    pobřeží Černého moře, jim znovu unikla. Tahle náhlá

    mlha to všechno zazdila.

    Operační nasazení U-70 proti sovětskému námořnictvu

    v tomto, jak se počítalo, teplém vnitrozemském

    moři, brzy skončí a posádku převezou vlakem přes celou

    Evropu a vrhnou do rozhodně daleko krutější bitvy

    v Atlantiku, v níž byla v roce 1943 jen malá šance

    na přežití déle než několik týdnů. Ani „staří mazáci“

    a mezi nimi pár zbývajících es totiž už nemohli obe-

    lstít drtivou převahu Angloameričanů s jejich doprovodnými

    letadlovými loděmi, radarem a všemi zatracenými

    protiponorkovými zařízeními.

    „Potopíme Stalina, lordi*),“ horoval jejich velitel

    kapitánporučík Harsch před vyplutím z Varny. „Bolševickou

    pýchu Černomořského loďstva pošleme ke dnu

    a minimálně do konce roku si budeme žít jako králové.

    Nebude žádnej severní Atlantik, na to vám dávám svý

    slovo!“

    „Ale kde ten zpropadený Stalin je?“ ptal se v duchu

    Leutnant zur See Christian Jungblut, zástupce velitele

    U-70, který stál na mokrém můstku vedle kapitána

    s očima přimhouřenýma do štěrbin. Jeho drsně pohledná

    tvář byla ztuhlá a upjatá, jak se snažil proniknout

    šedivým závojem mořské mlhy. Jeho osobně vyhlídka

    na návrat do hořké bitvy v severním Atlantiku

    neděsila. Angloamerickou uličkou hanby už běžel čtyřikrát

    a pokaždé přežil. Zase to zvládne.

    Bál se však o posádku. Všichni to byli zelenáči

    s mlíkem na bradě, až na hrstku ostřílených poddůstojníků

    jako byl Frenssen. Jak si asi tihle nezkušení mladíci

    povedou proti nelítostným Angličanům, kteří bojovali

    s ponorkami už od roku 1939? Dokázal si

    představit, že nijak dobře. Pohlédl na hladké mladistvé

    tváře hlídek na mokré kluzké palubě pod sebou a zamračil

    se. Potřebovali čas a výcvik – a ne málo – než

    mohli doufat, že úspěšně dokáží čelit nesmlouvavým

    a krutým kapitánům anglického Královského námořnictva.

    Angláni si je dají k snídani a zbytky vyplivnou

    s tím odporným čajem, který neustále chlemtají, když

    zrovna nepijí růžový gin.

    U-70 se hlemýždím tempem plazila klidnou, nehybnou

    hladinou Černého moře. Mlha ještě více zhoustla.

    Harsch zdvojil hlídky, kterých nyní byla plná paluba.

    Jak se loď prodírala vlhkým příšeřím a pátrala po nepolapitelném

    Stalinu, napínali uši za sebemenším zvukem.

    Dole v zatuchlých, zeleně osvětlených útrobách

    ponorky, kde to páchlo motorovou naftou a lidským

    potem, se operátoři hydrofonů krčili nad svými přístroji,

    se sluchátky pevně přitisknutými k uším upírali

    oči na ciferníky a tváře měli zalité potem, jak se snažili

    zachytit tiché pulzování lodních šroubů. Vzduch byl

    nabitý nervózním, napjatým očekáváním. Kde ti zatracení

    Rusové vězí?

    Jungblut pozoroval kapitána a říkal si, že ho sžírá

    netrpělivost. Nikdy nepotkal člověka, na němž by byl

    jeho vnitřní žár tolik patrný. Zoufale toužil po slávě.

    I teď si rukama překvapivě jemnýma na tak velkého

    muže přejížděl po krku, jako by hmatal po uklidňujícím

    tvaru Rytířského kříže, který na rozdíl od Christianova

    jeho krk dosud nezdobil.

    Harsch, přestože to byl také „starý mazák“, který na

    ponorce sloužil jako kadet už v roce 1918, neměl ve

    válce štěstí. Znovu a znovu vyjížděl na hlídky plný vysokých

    očekávání skvělého úlovku a pokaždé se sklíčeně

    vracel, když jeho zářezy představovaly jen malotonážní

    anglické obchodní lodě nebo rybářské čluny.

    V roce 1941, když ještě Spojenci drželi Řecko, jednou

    spatřil jejich vojenský vlak supící po pobřežní železnici

    a ve svém zoufalství, že je stále bez vyznamenání,

    na něj vystřelil a rozsekal lokomotivu na kousky. Kdykoli

    se pak objevil v důstojnické jídelně, dělali si z něj

    legraci: „Podívejte kdo přišel, chlapi! Zabiják vlaků!“

    Christian Jungblut pustil z hlavy velitele a soustředil

    se na svůj úkol. Neozýval se žádný jiný zvuk než

    tlumené monotónní bručení dieselů pomalu plující ponorky

    a napjaté kroky palubních hlídek napínajících

    zrak šedým příšeřím. Z nitra lodi vystrčil hlavu „Slizoun“,

    lodní kuchař.

    „Kapitáne, negří pot s pořádnou kapkou ohnivý

    vody!“

    Ale Harsch jeho nabídku kávy oživené šnapsem

    ignoroval. Patrně ho vůbec neslyšel a umaštěný kuchař

    s nevojensky dlouhými rozcuchanými vlasy se zamručením

    zase zmizel uvnitř. Dvakrát hlídky vzrušeně vykřikly,

    že na levoboku a pak na pravoboku něco je. Ale

    v obou případech šlo o planý poplach a velitel na ně

    s očima sršícíma vztekem chrlil nelítostný proud

    sprostých nadávek.

    Kolem čtvrté toho červnového odpoledne, když byla

    mlha hustá jako hamburská hrachová polévka, se

    Christian Jungblut chystal pro tento den vzdát pátrání

    po Stalinu. Znal Ivany. Jejich rádio a radar byly značně

    primitivní. Většinu kontaktů navazovali vizuálně.

    Jakmile nic neviděli, většina kapitánů sovětské flotily

    zamířila do bezpečí nejbližšího přístavu. Pýcha sovětského

    loďstva, bitevní loď Stalin, s největší pravděpodobností

    mířila zpět do Sevastopolu. Takže se právě

    chystal navrhnout veliteli, ať se ponoří, aby se posádka

    mohla najíst a odpočinout si, když se zdola ozvalo naléhavé

    volání.

    „Achtung, Brücke! Máme nějaký zvuk, pane kapitáne!“

    „Tady kapitán,“ promluvil Harsch prudce do zvukovodné

    roury. „Jste si jistí, že to není hejno ryb?“ Christian

    si všiml jeho skoro zoufalé touhy v drsném obličeji,

    aby měl operátor pravdu.

    „Ano, pane kapitáne,“ linul se zdola vzrušený mladý

    hlas. „Rozhodně žádné ryby. Jasně a zřetelně slyším

    lodní šrouby. Velké šrouby.“

    Harsch se otočil k Christianovi a oči mu nadšeně

    plály.

    „Slyšel jste to, první? To může být on – Stalin!“

    „Ale, pane kapitáne,“ namítal chabě Christian,

    „Stalin se už určitě vrátil…“

    „Objekt vlevo vpředu, pane kapitáne!“

    Christian i Harsch střelili pohledem k palubě. Byl to

    Hinze, sedmnáctiletý mladíček, dobrovolník z námoř-

    ní odnože Hitlerjugend a nejmladší člen posádky. Hezký

    blonďáček skoro vyskočil radostí a natahoval ruku

    směrem, kterým cosi zahlédl v převalujících se chuchvalcích

    mlhy.

    Oba muži na můstku zároveň popadli své dalekohledy

    a mladík si vzpomněl na základní výcvik, který

    prodělal v Murwiku.

    „Objekt, zelená nula jedna!“ zvolal předpisově.

    „Velký hovno na vánočním stromku,“ vydechl úžasem

    hlavní poddůstojník Frenssen, jehož masivní postava

    se tyčila nad oběma důstojníky, „to je von! Zasraná

    pýcha Ivanů. STALIN!“

    A měl pravdu. Obrovský trup, jasně se rýsující

    v protrhané mlze, nebylo možné si splést. Jako zarámovaná

    do obrazu plula bitevní loď rychlostí sotva pěti

    uzlů, jejích pětatřicet tisíc tun, dvě přední dělové věže

    ukrývající největší lodní děla na světě, šest 120mm kanonů,

    jediný elegantní komín za můstkem, kterým se

    jasně odlišovala od zbytku černomořské flotily. A tato

    velká bitevní loď neměla žádnou eskortu. Na dohled

    nebyl jediný torpédoborec.

    Dlouhou chvíli na ni omámeně hleděli jako tupci

    s otevřenými pusami, než ji téměř okamžitě opět pohltila

    převalující se šedá mlha. Pomalu, velice pomalu se

    kapitánporučík Harsch s nevěřícím výrazem otočil

    k Christianovi.

    „Byl to… Opravdu jsem viděl – Stalina?“ koktal.

    Kdykoli jindy by se asi Christian při pohledu na velitele

    rozesmál, ale pak si vzpomněl, jaké to bylo, když

    sám jako mladý bažant poprvé spatřil velkou válečnou

    loď, kterou se chystali potopit. Takže místo smíchu

    řekl vážně: „Ano, pane kapitáne, viděl.“

    „Ta silueta se nedala s ničím splést!“ skočil mu

    Harsch vzrušeně do řeči. „Byl to on!“ Otočil se k hlídce

    na palubě.

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Únik do Říše
    Původní název: Flight to the Reich
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-305-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 208
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 2.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.