Trochu nebezpeční

1. kapitola

„Máš tváře příliš rudé, Christino,“ poznamenala

matka a odložila vyšívání do klína, aby si mohla pořádně

prohlédnout svou dceru. „A oči ti až příliš září.

Doufám, že se o tebe nepokouší nějaká horečka.“

Christina se zasmála. „Byla jsem na vikářství

a hrála si s dětmi,“ vysvětlila. „Alexandr chtěl hrát

kriket, ale po několika minutách pochopil, že Marianna

neumí chytat míček a Robin ho neumí házet.

Tak jsme si místo toho hráli na schovávanou,

ačkoli Alexandr si myslel, že je to pod jeho úroveň,

když už je mu devět, alespoň dokud jsem se ho nezeptala,

jak se asi musí cítit jeho ubohá teta, když

už je jí devětadvacet. Což se samozřejmě týkalo

mne. Moc jsme si to užívali, dokud Charles nevystrčil

hlavu z okna studovny a neotázal se nás –

předpokládám, že pouze řečnicky – jak má dopsat

své kázání v tom řevu, který vyluzujeme. A tak

nám všem Hazel dala sklenku limonády a odvedla

děti do salonu, aby si tam, chudáci, tiše četli, a já

jsem šla domů.“

„Předpokládám,“ pronesla její starší sestra Eleanor,

když vzhlédla od své knihy a prohlédla si Christinu

nad obroučkami brýlí, „že jsi na sobě neměla če-

pec, zatímco jsi dováděla s neteří a synovci. To není

pouhá červeň z čerstvého vzduchu. To je opálení!“

„Jak by se mohl člověk namačkat při schovávání

do různých malých skrýší, kdyby měl hlavu kvůli

čepci dvakrát tak velikou?“ zeptala se Christina rozumně.

Začala přitom aranžovat květiny natrhané po

cestě domů na zahradě do vázy s vodou, kterou si

přinesla z kuchyně.

„A vlasy máš jako vrabčí hnízdo,“ dodala Eleanor.

„To se rychle napraví,“ prohlásila Christina, projela

si krátké kudrny oběma rukama a zasmála se.

„Tak. Už je to lepší?“

Eleanor zavrtěla hlavou a radši se znovu soustředila

na svou knížku – přesto se ještě stačila usmát.

V pokoji se znovu rozhostilo příjemné ticho, jak

se všechny soustředily na svou činnost. Avšak ticho,

rušené jen ptačím cvrlikáním a bzučením hmyzu doléhajícím

sem otevřeným oknem, bylo po několika

minutách přerušeno klapáním koňských kopyt po vesnické

ulici směrem k Hyacinth Cottage a hrčením

kočárových kol. Určitě se jednalo o víc než jednoho

koně a o těžká kočárová kola. Christina si roztržitě

pomyslela, že se musí jednat o kočár z Schofield Parku,

venkovského sídla barona Renablea, které se nacházelo

necelé dvě míle od nich.

Žádná z nich se tím nenechala vyrušovat. Lady Renableová

často používala tento kočár, když jela na

návštěvu, přestože by jí k tomu účelu stejně posloužil

i lehký dvoukolý kočárek, nebo by mohla jet na koni,

či dokonce jít pěšky. Eleanor často popisovala lady

Renableovou jako frivolní a okázalou a nebyla daleko

od pravdy. Ale přesto byla Christininou přítelkyní.

Náhle bylo zřejmé, že koně zpomalují. Kola kočáru

skřípala na protest. Všechny tři dámy vzhlédly od

své práce.

„Tak si myslím,“ pronesla Eleanor a vykoukla přes

své brýle z okna, „že lady Renableová nejspíš jede

sem k nám. Čemu vděčíme za tu čest, to by mě zajímalo.

Očekávala jsi ji, Christino?“

„Já jsem věděla, že jsem si měla vzít po obědě jiný

čepec,“ ozvala se jejich matka. „Pošli paní Skinnerovou,

ať mi zaběhne nahoru pro nový, prosím tě,

Christino.“

„Ten, co máš na sobě, je ještě docela dobrý, mami,“

ujišťovala ji Christina, rychle dokončila úpravu

květin a přešla pokoj, aby políbila matku na čelo. „Je

to jenom Melanie.“

„Samozřejmě že je to jenom lady Renableová.

Právě o ní mluvím,“ podotkla podrážděně matka. Už

ji však znovu nežádala, aby poslala pro jiný čepec.

Člověk nemusel být génius, aby uhodl, proč Melanie

přijíždí.

„Řekla bych, že sem přijela, aby se zeptala, proč

jsi odmítla její pozvání,“ přednesla Eleanor nahlas

ozvěnu jejích myšlenek. „A řekla bych, že nepřijme

ne jako odpověď, když se sem osobně namáhá. Chudáčku,

Christino. Nechceš se schovat ve svém pokoji

a nechat mě, abych jí vyřídila, že to vypadá, jako

bys právě dostala plané neštovice?“

Christina se zasmála, zatímco matka sepjala v hrůze

obě ruce.

Melanie byla opravdu známá tím, že nebrala ne jako

odpověď. Ať dělala Christina cokoli, a ona byla

téměř pořád něčím zaměstnaná – několikrát týdně

učila ve vesnici děti, navštěvovala staré lidi, pomáhala

nemocným, ošetřovala nově narozené miminko

či jeho matku, nemocné děcko nebo nějakou svou

kamarádku, chodila na návštěvy na vikářství, aby si

pohrála s dětmi, protože podle jejího názoru je Charles

a její sestra Hazel příliš zanedbávali, neboť tvrdi-

li, že děti nepotřebují dospělé, aby si s nimi hráli,

když je jich víc, a Christina je mohla přesvědčovat

sebevíc – ať tedy dělala Christina cokoli, Melanie

byla přesvědčená, že se Christina musí vždy tetelit

radostí nad tím, že její návštěva vnese do Christinina

života trochu frivolní zábavy.

Melanie byla kamarádka a Christina měla opravdu

radost, když mohla trávit čas s ní – a s jejími dětmi.

Ale všechno mělo své meze. Teď k nim určitě přijíždí

proto, aby ji znovu osobně pozvala na svou domácí

slavnost. Pozvání od ní přinesl včera sloužící.

Christina jí po něm hned odpověděla a taktně, ale

pevně to odmítla. A stejně pevně už to odmítala celý

měsíc od chvíle, kdy se o té události poprvé dozvěděla.

Kočár zastavil před vrátky na zahradu s velkým

skřípáním a vrzáním a nejspíš přitáhl pozornost

všech vesničanů k faktu, že se sama baronka snížila

k tomu, aby navštívila paní Thompsonovou a její

dcery v Hyacinth Cottage. Ozvalo se otvírání dvířek

kočáru a bouchnutí branky, a poté někdo – nejspíš

kočí, protože to určitě nebyla sama Melanie – zaklepal

rázně na dveře.

Christina vzdychla a posadila se ke stolu, její matka

odložila vyšívání, upravila si čepec a Eleanor se

s úsměvem znovu začetla do knihy.

O chvíli později se přes hospodyni Skinnerovou,

která otevřela dveře, aby ji řádně ohlásila, do pokoje

protlačila Melanie, lady Renableová,. Byla jako obvykle

oblečena zcela nevhodně pro venkov. Vypadala

tak dokonale upraveně, jako by se chystala na procházku

po londýnském Hyde Parku. Nad širokou

krempou klobouku vlála jasně zbarvená pera a vyvolávala

iluzi výšky. V jedné ruce s rukavičkou držela

lorňon. Zdálo se, jako by zaplnila polovinu pokoje.

Christina se na ni usmála s pobavenou náklonností.

„Ach, tak tady jsi, Christino,“ pronesla Melanie

důstojně, poté co hlavou vznešeně pokynula druhým

dámám a zeptala se, jak se mají.

„Tady jsem,“ souhlasila Christina. „Jak se máš,

Melanie? Sedni si prosím na židli naproti matce.“

Ale Její lordstvo odmávlo pozvání lorňonem.

„Nemám ani chvilku nazbyt,“ pravila. „Určitě si

z toho uženu jednu ze svých migrén, ještě než nastane

večer. Lituju, že je tahle návštěva nutná, Christino,

ale je to tvoje chyba. Měla jsi přijmout mé písemné

pozvání, to víš. Nedokážu si představit, proč jsi

mi odpověděla, že ho nepřijímáš. Bertie si myslí, že

se ostýcháš, a prohlašuje, že si zasloužíš, abych tě

nechodila zvát osobně. Často vede takové směšné řeči.

Já vím, proč jsi odmítla, a přišla jsem, abych ti

řekla, že jsi občas taky směšná. Je to proto, že přijedou

také Basil a Hermiona, že? A vy jste se z nějakého

důvodu po Oscarově smrti nepohodli. Ale to už je

dávno a ty máš stejné právo přijít jako oni. Oscar byl

koneckonců Basilův bratr, a přestože zemřel, chudák,

ty pořád ještě jsi a vždy budeš spojena tím sňatkem

s naší rodinou. Christino, nesmíš být tak tvrdohlavá.

Nebo skromná. Musíš pamatovat na to, že jsi

vdova po vikomtově bratrovi.“

Na to Christina opravdu nemohla zapomenout,

ačkoli někdy si přála, aby to bylo možné. Sedm let

byla provdána za Oscara Derricka, bratra Basila,

vikomta Elricka, a bratrance lady Renableové. Seznámili

se spolu na první domácí slavnosti, kterou

tu Melanie pořádala po sňatku s Bertiem, baronem

Renablem. Pro Christinu, dceru gentlemana, který

měl tak skromné prostředky na obživu, že byl nucen

je zvýšit přijetím místa vesnického učitele, to

byl skvělý svazek………………………………………..