Autoři

Série

Rubínové intriky

od
Swann, Carolyne
  • Další pokračování Rubínové ságy vypráví o osudu Philippa Tencina, syna Claudie a Étiena. Ten odmítne převzít dědičné panství, jež by mu mělo jako prvorozenému připadnout, a po vzoru svého strýce se stává příslušníkem královského pěšího pluku, který chrání panovníka ve Versailles. V době, kdy je povýšen na poručíka, přijíždí do královského sídla Chon du Barry na svatbu svého bratra a panovníkovy milenky, neznámé pařížské grizetky Jeanne. Ambiciózní Jean-Baptiste přinutí Chon, aby dělala své švagrové společnici, ta se však cítí v neznámém prostředí plném neřesti a pomluv nešťastná. Jedinou spřízněnou duši nachází v Philippovi de Tencin. Mladý poručík ji ale zpočátku považuje za stejně prohnanou a zkaženou jako většinu ostatních dvořanů. Když se ale stanou svědky pokusu o vraždu, jsou nuceni spojit své síly, aby od sebe odvrátili podezření.

  • I. část

     

    Kapitola první

    Provazce deště bičovaly dlaždice na nádvoří

    tak prudce, jako by je chtěly rozbít. Kalná voda

    s sebou brala povadlé stonky květin, čerstvé

    i dávno zaschlé kobylince, útržky stužek, volavčí

    péra původně zdobící klobouky kavalírů i mrtvá tělíčka

    ptáčat vypadlých z hnízd pod střechou.

    Philippe de Tencin, opíraje se o parapet okna, vše

    pozoroval se zamračeným výrazem. Událost, jíž se

    měl účastnit, ho ani trochu nezajímala. Na rozdíl od

    něj na ni netrpělivě čekala celá Paříž a tady ve Versailles

    se od ucha k uchu šířily pikantní podrobnosti.

    Že je málo z nich pravdivých a většinou se jedná

    o zlomyslné výmysly, nikomu nevadilo. Jako by na

    tom záleželo! Hlavně ať se panstvo nenudí! Nuda je

    hned po královraždě tím největším zločinem a člověk,

    o němž se nemluví, jako by neexistoval. Proto se zde

    každý snaží žít naplno, i kdyby to, co kolem sebe šíří,

    měly být jen skandály. Nakonec proč ne? Urozeným je

    dovoleno vše, a čím větší skandál, tím větší naděje zajistit

    si místo na výsluní. Jediný, kdo nemá do tohoto

    největšího sídla rozkoše a radovánek v křesťanském

    světě přístup, je Smrt. Je to paní beznadějná, smutná,

    definitivní. A přesto se jedné z místních dam podařilo

    ve zdejších zdech skonat.

    Philippe ji nikdy živou neviděl. Když přijal jmenování

    za člena královské gardy, byla již markýza de

    Pompadour tak nemocná, že nedokázala opustit svou

    ložnici. Zato noc, kdy tajně postranním vchodem

    vynášeli její rakev, měl dosud v živé paměti. Také

    tak pršelo, stejně jako dnes. Tehdy měl poprvé noční

    službu. Právě se vrátil z půlnoční obchůzky stráží

    a doufal, že se do rána, než jej přijdou vystřídat, nic

    nepřihodí. Ještě nestačil odložit klobouk a odepnout

    kord, když do strážnice vešel vysoký, jako kostlivec

    hubený muž a suše oznámil:

    „Pane poručíku, madame de Pompadour se před

    necelou hodinou odebrala na věčnost.“ Odmlčel se

    ne snad proto, že by očekával od mladíka nějaké vyjádření,

    ale aby se nadechl, a pokračoval. „Ráno přijede

    vůz, který převeze její ostatky do Paříže. Na

    rozkaz panovníka jej budete doprovázet s oddílem

    deseti mužů.“

    Sdělovat další podrobnosti považoval Dominique

    Le Bel, králův komorník, za zbytečné. Být poručíkem

    královské gardy zde ve Versailles nepředstavovalo zase

    tak vysoké postavení, aby se s ním tak důležitý muž

    vybavoval víc, než je nutné. Proto byl Philippe překvapený,

    když zjistil, že se tělo nebožky nenachází v některém

    z jejích soukromých pokojů, ale v kapli, která

    už neležela na zámeckém území.

    „Co se divíš?“ ušklíbl se pár dnů nato jeho strýc kapitán

    Philippe de Tencin, po němž byl mladík pojmenován.

    „Le Bel nemohl dopustit, aby se tak blízko

    králových komnat povalovala mrtvola. I když se tentokrát

    jednalo o ženu, která byla zaživa více než dvacet

    let jeho milenkou,“ poznamenal a zhluboka se na-

    pil z poháru. „Sázím svůj čtvrtletní žold – a není zrovna

    malý,“ dodal s pýchou a otřel si dlaní mohutný

    knír, díky němuž získal mezi přáteli přezdívku Vousáč,

    „že ten lišák zařídil všechno do posledního detailu

    dávno předtím, než ta chudinka dodýchala. A také

    že jsi nejednal na rozkaz Veličenstva, ale Le Belův.

    Hej, Matheo,“ zavolal na majitele útulné hospůdky

    U Boubelaté šenkýřky v ulici Sainte-Anne, kam s oblibou

    zavítal pokaždé, když se ocitl v Paříži, „přines

    nám další džbánek.“

    Synovec se nehodlal přít. Považoval strýčka za poměrně

    velkého cynika a některá jeho prohlášení za

    dost drsná, ale tehdy mu musel dát za pravdu. Vše od

    vyzvednutí a naložení rakve do vozu, po cestu do Paříže

    a uložení markýziných ostatků do krypty vedle

    její dávno mrtvé dcery Alexandrine bylo dokonale

    připraveno.

    „Sázet se, která ji vystřídá v panovníkově posteli,

    ale nebudu,“ pokračoval rozšafně kapitán, „to bych se

    mohl stát žebrákem, než se naděju. Bude však velice

    zajímavé, a to mi věř, ty laňky toužící po panovníkově

    kopí z dálky sledovat.“

    Vousáč se nemýlil. Ke svéráznému úsudku jej dovedla

    více než čtvrtstoletí dlouhá zkušenost důstojníka

    královské gardy. Mnoho žen se chtělo stát nástupkyní

    slavné Pompadour. Některé se ve Versailles jen mihly

    jako létavice a Philippe je znal pouze z doslechu, protože

    nikdy nevystoupaly po mramorovém schodišti,

    a o většině neměl ani tušení. Dostaly se totiž nejdál do

    Jelení obory, letohrádku v odlehlé části zámeckého

    parku, kam je pro panovníka diskrétně dopravoval neúnavný

    Le Bel. Někdy za několik dnů, jindy týdnů je

    stejně nenápadně vyprovodil s patřičnou odměnou.

    Buď se jednalo jen o pár louisdorů – to když dotyčná

    odcházela již druhý den ráno – anebo o věno, kterým

    nepohrdl žádný nápadník, jehož – jak jinak – vybral

    s neomylnou zručností opět králův komorník.

    Jen u slečny de Romans se zdálo, že možná vybočí

    z řady, to když si tato půvabná brunetka vyžádala

    vlastní dům a cíleně směřovala na uvolněné místo po

    madame Pompadour. Ale nakonec se ani jí nevyhnul

    osud jejích předchůdkyň.

    A pak přišla! Spíše by se dalo říci, že vplula, obklopená

    aureolou mládí, krásy, něhy a neskonalého půvabu.

    Objevila se před necelým půlrokem jednoho jarního

    odpoledne v první řadě dvořanů, kteří přišli vzdát

    panovníkovi hold, až bude procházet Zrcadlovým sálem.

    V hedvábné róbě, která měla stejně šeříkovou

    barvu jako její oči, pobláznila snad každého přítomného

    muže. Ani král nezůstal lhostejný. Během několika

    dnů se kráska s andělskou tváří přestěhovala do Versailles,

    aby ji mohl mít nablízku, kdykoli se mu zachce.

    Jaké bylo překvapení těch, kteří očekávali, že se

    ubytuje v Jelení oboře jako většina jejích předchůdkyň.

    Madame du Barry, jak si mladá dáma nechávala

    říkat, bylo přiděleno apartmá v prvním patře křídla

    nad zámeckou kaplí, kde žila královská rodina a odkud

    byl snadný přístup do panovníkových komnat.

    Protože ani sebedokonalejší výkvět krásy nesměl

    mít do Versailles příliš snadný přístup, zvědavci – a těmi

    byli téměř všichni, kdo zde žili –, začali pátrat, jak

    se sem záhadná krasavice dostala.

    „Jakápak šlechtična,“ neslo se brzy od ucha k uchu.

    „Nenechte se vysmát! Je to obyčejná pařížská děvka

    se značně rozsáhlou klientelou. Její postelí už prošla

    řada urozených pánů a hrabě du Barry, který je mimochodem

    již ženatý, takže nemůže být jejím manželem,

    je jedním z nich.“

    „Tak kdo to je, proboha, a proč jí dovolil, aby používala

    jeho titul?“

    Po informaci, že se jedná o obyčejného dobrodruha,

    který je v Paříži díky prostopášnému životu známý

    pod přezdívkami Hýřil nebo také Zhýralec a své jméno

    propůjčí za peníze komukoli, se každý jen pousmál.

    Zchudlých šlechticů, kteří se museli nějak živit, aby

    neumřeli hlady, bylo po celé Francii víc než dost.

    Když jim osud nadělil jen jméno, titul a nic víc, proč

    nezpeněžit alespoň to. Ovšem aby propašoval svou

    krásnou chráněnku rovnou do Versailles, přímo panovníkovi

    pod nos, na to se mu nedostávalo sil. Zato známostí

    ano.

    Brzy vyšlo najevo, že skutečným ochráncem krásné

    hraběnky je vévoda Richelieu. Odkud ji znal? Takové

    otázky se prvnímu šlechtici královské komory nepokládají.

    To ovšem neznamenalo, že se o Jeanne Bécuové,

    jak prý se ta pařížská běhna doopravdy jmenuje,

    nemluvilo.

    Philippa de Tencin klepy, kterými ho občas zásoboval

    jeho strýc, příliš nezajímaly, a kdo momentálně zahřívá

    panovníkovu postel, už vůbec ne. Pouze dával

    strýci za pravdu, že udržet se v královském loži musí

    být nadmíru těžké. Několikrát onu dámu zahlédl, když

    se procházela po cestičkách v parku, jednou ji viděl

    zblízka, když na nádvoří nastupovala do kočáru. Musel

    uznat, že je velice hezká, ale dál si její existencí

    hlavu nelámal. Zato jiní ano.

    Králova metresa, která navíc obývá ty nejlepší komnaty,

    by měla být urozená alespoň sňatkem, když už ne

    původem, dostávalo se Jeanne té největší kritiky. A tehdy

    opět vypomohl Hýřil.

    „Sám ji odvést k oltáři nemůže, ale dokáže zařídit,

    aby titul du Barry mohla používat legálně,“ sděloval

    Vousáč synovci nad plným korbelem před několika

    dny, když se rozhodli zajet do Paříže, aby strávili část

    volného dne U Boubelaté šenkýřky.

    „A jak to chce provést?“ otázal se Philippe, spíš aby

    udělal strýci radost, než že by ho to skutečně zajímalo.

    „Má někde v Gaskoňsku mladšího bratra,“ dělil se

    kapitán ochotně o nabyté informace. „Je to zarytý starý

    mládenec, ale asi stejně lačný peněz jako jeho vykutálený

    bratříček, protože souhlasil, že upustí od svých

    zásad a tu krásku si vezme.“

    „Nic není ztraceno,“ nadhodil Philippe, když se jeho

    příbuznému vydral z prsou povzdech. „Pořád ještě

    mu ji můžete přebrat. Jste také svobodný,“ pokračoval

    se smíchem, nedbaje Vousáčova výhrůžného pohledu.

    „Tencinové jsou starobylá šlechta…“

    „Právě proto bych to nikdy neudělal…,“ skočil mu

    strýc do řeči. „Dovedeš si, chlapče, představit, jak by

    se tvářil tvůj otec, až bych mu oznámil, s kým jsem se

    oženil?“

    „Domnívám se, že otec by proti opravdovým citům

    nic nenamítal. A pokud ano, matka by nikdy nedovolila,

    abyste se trápil kvůli nešťastné lásce…“

    „Dost už,“ bouchl kapitán pěstí do stolu, i když mu

    bylo jasné, že synovec nic z toho nemyslí vážně. „Ve

    hře je něco úplně jiného. Když se ta křehotinka provdá

    za Barryho bratra, nemusí si měnit jméno, které používá

    od začátku a na které si tady už všichni zvykli.“

    „No, jsem rád, že se nás celá ta záležitost netýká,“

    prohodil mladík a zvedl korbel, aby se napil.

    „Mě ne, ale tebe ano.“

    Philippe nechal ruku klesnout. „Co já mám společného

    s tím, že se králova milenka provdá za nějakého

    venkovského šlechtice?“…………………………………..

  • Autor: Swann, Carolyne
    Překladatel: Hayek, Linda
    Název: Rubínové intriky
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-403-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 1.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.