Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Štvanci

od
Kessler, Leo
  • Zbytek úderného pluku SS Wotan pod velením Kuna von Dodenburg se na svém pochodu z jihu Francie do Říše dostal do pohoří Vogézy. Jednoho dne se na místě objeví záhadné letadlo s pobočníkem vrchního velitele SS, přinášející rozkaz, aby se Wotan hlásil u plukovníka von Falkenstein na jednom z místních hradů. Hitler totiž plánuje troufalou ofenzívu proti spojencům v Ardenách a pro zdecimovanou von Dodenburgovu jednotku má ambiciózní úkol, jak s pomocí místních proněmecky laděných obyvatel vyvolat zmatek v nepřátelském týlu. Americká 7. armáda se mezitím dozví o přítomnosti jednotky SS. Jelikož je však rozmístěna podél celé německé hranice na dlouhém toku Rýna, jediná jednotka, která je volná a k dispozici, aby se s „drobnou nepříjemností“ ve formě Wotanu vypořádala, je opovrhovaný černošský prapor.

  • KNIHA PRVNÍ

    ADOLF HITLER VELÍ!

    „Fuhrer befiehlt, wir gehorchen!“*)

                      MOTTO ZBRANI SS, 1944.

     

    1.

    „Die Front?“

    „Jawohl, Hauptsturm,“ přisvědčil holohlavý pilot

    s poťouchlým šklebem, když Fieseler Storch nízkým

    letem překonal široký tok Rýna a okamžitě začal nabírat

    výšku.

    Hauptsturmführer Thomas vedle něj, v elegantně

    ušité uniformě s nablýskanými stříbrnými odznaky,

    z níž na hony čišela aura štábního důstojníka, natáhl

    krk dopředu. Pod nimi ubíhaly rovné pláně Alsaska.

    Ale jeho pohled byl upřen na pohoří Vogézy, tyčící se

    jako šedý útes, s vrcholky už pokrytými prvním letošním

    sněhem. Zamračil se. Někde tam byli. Ale kde,

    krucinál? Byl to už skoro týden, kdy naposledy kontaktovali

    velitelství SS, a reichsführer SS Himmler

    o ně měl strach, velký strach. Dokonce i Vůdce, nacházející

    se pod velkým tlakem, jak se snažil bojovat s nepřítelem

    na západní i východní hranici obklíčené Říše,

    se ptal na ztracený pluk.

    „Musíte je najít, Himmlere!“ hulákal do telefonu ze

    svého velitelství ve Východním Prusku. „Činím vás za

    ně osobně zodpovědným. Dobře víte, že jsou to nejstatečnější

    ze statečných. A já je neopustím, i když jsou

    hluboko na nepřátelském území. Úderný pluk SS Wotan

    má pro Německo hodnotu celé divize. Najděte je,

    Himmlere, najděte je!“

    „Lítající sračky,“ vyrušil důstojníka ze zamyšlení

    cynický hlas pilota. „Pro vás flak, hauptsturm.“

    Aniž spustil oči ze země pod nimi, nasadil si pilot

    na plešatou hlavu ocelovou přilbu a do rozkroku pod

    postroj padáku si nacpal cosi jako poklici od kola.

    Thomas zapomněl na vlastní problémy.

    „K čemu to je, oberfeldwebele?“

    Pilot uchopil řízení do obou rukou. Ve vzduchu před

    nimi vybuchla první střela a kolem se rozletěly smrtící

    ostré ocelové střepiny.

    „Pojistka, hauptsturm,“ ucedil mezi zaťatými zuby.

    „Pojistka?“

    Thomas se otřásl, když nalevo od nich vybuchl

    v obrovské rudé kouli další granát a tlaková vlna udeřila

    do malého letadla jako obrovská pěst.

    „Nevadí mi bejt mrtvej, ale nechci si nechat ustřelit

    vocas. Pomyšlení, že bych nemoh smočit svůj knot ve

    sladkým hrnci s medem…,“ zašklebil se.

    V téže chvíli vybuchly projektily po obou stranách

    letadla, naplnily kabinu ostrými parami spáleného korditu

    a vymrštily stroj padesát metrů vzhůru. Thomas

    zalapal po dechu a chytil se nejbližší vzpěry. Dlaně mu

    zalil horký pot strachu.

    „Himmelherrgott!“ zaklel a olízl si náhle vyschlé

    rty. „To bylo těsně!“

    Na pláni dole blikala zuřivá světélka, jak nepřátelský

    flak soustředil svou palbu na osamělého vetřelce.

    „Starej trik,“ opáčil pilot. „Snaží se nás chytit. Ale

    ty ušatý prdele se měly probudit dřív, jestli mě chtěj

    dostat. Držte si klobouk, hauptsturm – jedeme!“

    Posunul knipl dopředu a malý letoun se náhle šílenou

    rychlostí řítil z oblohy. Thomas otevřel ústa a vypoulil

    oči. Pokusil se vykřiknout, ale nemohl. Jeho žaludek

    sebou házel. Měl pocit, jako by ho obrovská ruka

    tlačila na sedadlo. Země byla čím dál blíže. Očima,

    které mu vylézaly ze zkřivené zpocené tváře, viděl dopodrobna

    bílé silnice, shluky selských stavení ze dřeva

    a kamene, malé skupinky khaki postav běžících do krytu

    a vojáka horečně se snažícího usadit kulomet na plo-

    ché střeše. Copak pilot stroj nikdy nesrovná? Chce ho

    ten zatracený blázen z luftwaffe zabít?

    „Zadky vzhůru! Třikrát hurá Americe!“ vykřikl náhle

    zpocený pilot. S heknutím zatáhl za knipl. V poslední

    vteřině, kdy už se zdálo, že se malý letoun roztříští

    o zem, vyrovnal let.

    Thomas měl chvíli pocit, že omdlí. Nemohl dýchat

    a před vypoulenýma očima mu kroužily stříbrné hvězdičky.

    Ale to už klouzali nad jezerem a flak nechali za

    sebou. Thomas vydechl úlevou a viditelně se třesoucí

    rukou si setřel pot z čela. Pilot vedle něj se smál.

    „Fakticky lítající sračky, hauptsturm, co? Už jsem

    myslel, že to koupím. Co kdybyste teď pro mě proštudoval

    mapu?“ Kývl bradou k západu, kde se v posledních

    paprscích slunce barvily vrcholky Vogéz do krvavě

    rudého odstínu. „Světlo už dlouho nevydrží. Rád

    bych s touhle troskou přistál, dokud ještě něco vidím.“

    Thomas, který se už poněkud vzpamatoval z dlouhého

    střemhlavého letu, přikývl.

    „Verstanden,“ opáčil drsným strohým způsobem,

    na nějž si důstojníci SS potrpěli, a sklonil hlavu nad

    mapu rozprostřenou na kolenou. Fieseler letěl dál.

    „Thomasi,“ štěkal Himmler, když venku v rozbitém

    Berlíně začaly sirény konečně houkat konec poplachu,

    „je nanejvýš důležité, abyste našel obersturmbannführera

    von Dodenburga a jeho muže.“

    „Ano, reichsführere!“ vyhrkl hauptsturmführer

    a předstíral nadšení, které necítil. V Berlíně to bylo na

    podzim roku 1944 dost špatné, ale Prinz-Albrecht-

    Strasse 10 pořád disponovala velice dobrým protileteckým

    krytem a malý blonďatý písař Himmlerovy

    kanceláře měl dokonce ještě lepší „osobní protiletecký

    kryt“, v němž radostně trávil poslední noci. Bude

    nadmíru nemilé opustit to všechno pro pochybnou

    čest pokusit se najít obersturmbannführera von Dodenburga.

    „Bude na vás, přirozeně, čekat pěkný kousek plechu*)

    – vskutku pěkný kousek,“ pokračoval Himmler,

    „pokud Wotan najdete. To je samozřejmé.“

    „Děkuji, reichsführere. To je od vás laskavé,“ vypjal

    Thomas hruď, jak se od něj očekávalo. Reichsführer

    SS Himmler věřil, že celý svět bude nedočkavě

    nasazovat krk za kus laciného smaltu, který si

    připne na hruď. Mimoděk si sáhl na svou černou uniformu,

    jako by se chtěl ujistit, že jeho jediné vyznamenání,

    Čestný sportovní odznak SS, je stále na

    svém místě.

    Thomas čekal. Kdesi venku v kouřících troskách

    dvora někdo hulákal hrubým berlínským přízvukem:

    „Seber tu zasranou hlavu a hoď ji do kýble, chlape!

    Los… los… Nekousne tě, nemá zuby, ha ha!“ Thomas

    ztěžka polkl a div se neotřásl z představy utržené hlavy

    nějaké oběti po bombě, strkané do kbelíku.

    „Takže,“ poklepal Himmler na mapu rozprostřenou

    před sebou a přimhouřil oči za cvikrem. „Američané

    hlásili, že zbytky pluku Wotan byly zničeny – zde – při

    překračování řeky Isčre po evakuaci Montélimaru.“

    Thomas přikývl. On sám sundával značku pluku

    z přehledu bojišť po obdržení této nepřátelské zprávy.

    „Ovšem, Thomasi, my víme, že to bylo jinak. Ostřílený

    bojovník jako von Dodenburg Američany nějak

    přelstil a podařilo se mu se zbytkem své jednotky proklouznout

    skrz nepřátelské linie a dosáhnout Col de la

    Schluck, vstupu na alsaské pláně – zde. Odtud máme

    poslední a jediné rádiové spojení s obersturmbannführerem

    von Dodenburgem.“

    Himmler zkřivil obličej a rejdil jazykem v ústech,

    jako by hledal zkažený zub. Uštěpačný berlínský hlas

    zvenku se posmíval: „Co ty jsi za boží hovado, chlape?

    Dyť je to jenom maso a mozek. Pracky si umeješ

    potom, ty choulostivá slečinko!“

    „Je jasné, Thomasi,“ pokračoval Himmler a ignoroval

    hulvátské řeči dělníka odklízecí čety, „že von Dodenburg

    považoval za nemožné prorazit francouzskoamerickým

    prstencem kolem Colmaru, který brání

    zbytky naší 19. armády. Takže o co se pokusil?“ Sám

    si na otázku odpověděl. „Podle mého odhadu se uchýlil

    do Vogéz – tady. Někam na východ od Épinalu, mezi

    Pattonovy Američany přicházející od západu a americkou

    7. armádu z jihu. Přesně to musel udělat. Je tu

    ovšem jeden skutečný problém.“

    „Terén, reichsführere?“ nadhodil Thomas, který

    usoudil, že je vhodné něco říci.

    „Přesně. Ve stavu, v jakém se von Dodenburgovi

    muži musí nacházet, představují Vogézy téměř nepřekonatelnou

    bariéru. Už napadl první sníh a nepotrvá

    dlouho, než začne sněžit doopravdy.“

    Himmler pozvedl dobře pěstěný prst jako – Thomas

    si nemohl pomoci – školák se slabým svěračem, který

    žádá učitele o omluvu.

    „Je tu jeden způsob, jak by to mohli dokázat – hřebenová

    cesta.“

    „Hřebenová cesta, reichsführere?“ opakoval užasle

    Thomas a všiml si, že poprvé od chvíle, kdy vstoupil

    do kanceláře, nažloutlá tvář jeho nadřízeného vyloudila

    náznak prchavého úsměvu. Reichsführer SS Heinrich

    Himmler byl sám se sebou velice spokojený.

    „Myslím,“ hloubal pilot, jak se blížily hory, „že brnění

    z koulí si už můžu sundat. Vypadá to, že moje vnější

    hadice je zase na chvíli v bezpečí.“ Zamručel a vytáhl

    si poklici z rozkroku. „Nechávej si ji tam dlouho

    a ocas ti zplesniví.“

    „Přestaňte žvanit o svých pitomých orgánech,“ odsekl

    mu Thomas ostře a vzhlédl od mapy. „Podle

    mých výpočtů už jsme za nepřátelským věncem okolo

    colmarské kapsy. Myslím, že můžeme začít klesat

    a pátrat po nich.“…………………………………….

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Štvanci
    Původní název: The Outcast
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-381-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 208
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 6.4.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.