Prolog

Ostrov Rainshadow

Malé vozidlo jelo na úzké, kroutící se cestě, jež se vinula

podél útesů příliš rychle. Charlotte Enrightová za

sebou zaslechla hmyzu podobné bzučení drobounkého motůrku

a rychle uskočila ze silnice do relativního bezpečí

krajnice. O chviličku později se kolem ní prohnal jeden ze

známých, energeticky nenáročných vibrafonů, které si návštěvníci

pronajímali na cestování po ostrově.

Řidič dupl na brzdu a zastavil otevřené vozidlo vedle ní.

„Hej, podívejte, copak to tu máme,“ prohlásil muž za volantem

ke svým dvěma spolucestujícím. „To je to podivné

děvče s brýlemi, které pracuje pro tu bláznivou stařenku

v obchodě se starožitnostmi. Co tu děláš takhle samotinká,

děvenko?“

Na večerní letní obloze zbývalo dostatek světla, aby

osvětlilo tři mladíky v autě. Charlotte je okamžitě poznala.

Během dne vešli do starožitnictví Zrcadlo, ne kvůli tomu,

že by se zajímali o starožitnosti, ale přilákáni řečmi, které

se povídaly o její tetičce.

„Už ti někdy někdo říkal, že potulovat se po prázdných

ulicích takhle pozdě v noci není zrovna moc bezpečné?“

zeptal se jí muž na místě spolujezdce.

Jeho hlas se odrážel od opuštěné ulice vedoucí do Rezervace.

Když se jeho dva společníci rozesmáli, Charlotte

přeběhl mráz po zádech. Rychle vykročila pryč, aniž by

se ohlédla. Když je třeba bude ignorovat, nechají ji na pokoji.

Zrychlila a vyrazila do náhle se prohlubujícího soumraku.

To podivné děvče s brýlemi, které pracuje pro tu bláznivou

stařenku v obchodě se starožitnostmi. Ta slova jsem

mohla mít stejně dobře napsaná na tričku, pomyslela si. Byla

si docela jistá, že to samé si o ní myslí všichni na ostrově,

s výjimkou její kamarádky Rachel.

Řidič sundal nohu z brzdy a pomalu ujížděl vedle Charlotte.

„Neutíkej nám, podivné děvčátko,“ zavolal na ni ten

z místa spolujezdce. „Slyšeli jsme, že se tu po setmění dějí

zvláštní věci. Chlapík v baru nás ujistil, že když pojedeme

do Rezervace za měsíčné noci, jako je tahle, uvidíme duchy.

Ty jsi tu doma. Co kdybys nás tu provedla?“

„Jo, jasně, přidej se k nám a projev trochu náklonnosti,

děvenko,“ přemlouval ji řidič. „K turistům by ses měla chovat

mile.“

Charlotte sevřela pevně baterku a zabodla pohled do

tmavého lesa na konci Merton Road.

„Svezeme tě,“ navrhl řidič s chlípným výrazem. „Tak

pojď, naskoč si do auta.“

„Chceme jen, abys nás provedla po místě, kterému se říká

Rezervace,“ zkusil to ten, co seděl na zadním sedadle.

„Z toho, co jsme dneska viděli, není na tomhle kusu skály

nic zajímavého.“

Charlotte uvažovala, jak se ti tři dostali po Merton Road

až sem. O tom, že úzká cesta končí u hranic uzavřeného

přírodního parku známého jako Rezervace Rainshadow, věděli

jen místní a pravidelní letní návštěvníci.

Trio ve vibrafonu nebylo v letních měsících na Rainshadowu

nic nového. Tyto typy obvykle připlouvaly na soukromých

jachtách a plachetnicích, které o víkendech zaplnily

přístav. Celou noc pak flámovaly v pobřežních hospodách

a restauracích, a když zařízení zavřela, přesunuly se večírky

na jejich lodě.

„Tak už si nasedni, sakra,“ nařídil řidič. Na sobě měl košili

v pastelové barvě, bezpochyby značkovou. Světle hnědé

vlasy si očividně nechal stříhat v nějakém předraženém

salonu. „My ti přece neublížíme. Chceme jen, abys nás zavedla

na všechna ta strašidelná místa, o kterých nám vyprávěl

ten chlapík v baru.“

„Zapomeň na tu šerednou malou husu, Dereku,“ ozval se

muž ze zadního sedadla. „Stejně nemá žádný prsa. Snažit

se dostat do tý Rezervace je ztráta času. Radši se vrátíme

do města. Potřebuju pití a trochu trávy.“

„Ujeli jsme takovou dálku, abychom si Rezervaci prohlédli,“

namítl Derek mrzutě. „Nevrátím se, dokud nám

tahle potvora neukáže, kde to je.“ Zvýšil hlas. „Slyšíš mě,

ty káčo?“

„Jo,“ přidal se mladík na místě spolujezdce. „Já to tu

chci taky vidět. Ať nás ta holka zavede do Rezervace.“

Charlotte se rozbušilo srdce. Šla tak rychle, jak dovedla.

Kdyby jen o trochu zrychlila, už by utíkala. Byla vyděšená,

ale ženská intuice ji varovala, že kdyby se rozběhla, ti tři

muži by okamžitě vyskočili z vibrafonu a pustili se za ní jako

smečka divokých zvířat.

„Ona nás snad ignoruje?“ zeptal se muž na místě spolujezdce.

„Jo, myslím, že nás ignoruje. To je normální hulvátství.

Někdo by ji měl naučit slušným způsobům.“

„Máš zatracenou pravdu, Garrette,“ přikývl Derek. „Měli

bychom to zkusit.“

„To je pitomost,“ namítl muž na zadním sedadle. Ale

zbylí dva si ho vůbec nevšímali.

Derek zastavil vozidlo a vyskočil ven. Garrett ho následoval,

stejně jako poslední mladík ze zadního sedadla, ačkoliv

váhavě. Charlotte věděla, že teď už nemá jinou možnost

než utíkat. Rozběhla se k lesu na konci Merton Road.

Derek s Garrettem se zasmáli a pustili se do pronásledování.

Její jedinou nadějí bylo, že stihne doběhnout k temným

stromům před sebou. Kdyby se dostala alespoň na kraj Rezervace,

mohlo by se jí podařit je setřást. Všichni na ostrově

věděli, že v Rezervaci se stávají prapodivné věci.

Tato taktika však nebyla bez rizika. Sama by se totiž

mohla ztratit. Mohlo by trvat několik dnů, než by na někoho

narazila nebo našla cestu ven sama, pokud by se jí to vůbec

podařilo. Podle místních obyvatel nebylo neobvyklé,

aby uvnitř Rezervace zmizeli lidé navěky.

Ubíhající kroky za Charlotte zesílily. Derek s Garrettem

se k ní přibližovali. Slyšela jejich těžké, rozzuřené oddechování.

Pochopila, že jim nejspíš neuteče.

Už byla skoro na konci dlážděné cesty a hlavou jí blesklo,

že to možná přece jen zvládne, když ji někdo popadl

za ruku a zastavil.

Otočila se, všechny dosud se vyvíjející parasmysly zapojené

až na doraz v reakci na adrenalin a strach kolující jí žilami.

Za ruku ji popadl ten řidič, Derek. Garrett postával

opodál. Třetí mladík se držel vzadu, očividně se mu nelíbilo,

jakým směrem se celá událost ubírala.

S naplno zapojenými smysly viděla temné paranormální

duhy vrhané aurami tří mužů. Ale k čemu mi to je, pomyslela

si hořce. Nemusela si prohlédnout plápolající proužky

ultrasvětla, aby poznala, že z těch tří byl Derek nejlabilnější,

a tudíž nejnebezpečnější. Proč se nemohla narodit s nějakým

zajímavějším a užitečnějším talentem? Třeba se schopností

vyslovit hypnotický příkaz či zasadit zmrazující energetický

úder, který by Dereka odrovnal?

Neměla už jinou možnost než bojovat. Divoce se rozmáchla

baterkou. Když kovová hlavice zasáhla Dereka do horní

části paže, ucítila náhlé zadostiučinění. Přichystala se

k dalšímu úderu.

„Kdo si myslíš, že jsi?“ vyštěkl Derek. „Za to mi zaplatíš.“

Obličej se mu zkroutil do kruté masky. Zuřivě s ní zatřásl.

Baterka jí vypadla z ruky. Brýle odlétly z nosu.

Garrett se nervózně rozesmál. „To by stačilo, Dereku. Je

to jenom malá holka.“

„Garrett má pravdu,“ ozval se třetí mladík. „Pojď, Dereku,

vypadneme odsud. Musíme toho dneska ještě spoustu

vypít. Potřebuju si dát práska, chlape.“

„Ještě nepůjdeme,“ oznámil Derek. „Právě to začalo být

zajímavé.“

Sevřel pěst, aby Charlotte udeřil. Zvedla obě ruce v zoufalém

pokusu ránu odvrátit. V tu samou chvíli kopla Dereka

do kolene.

Derek zavyl.

„Zbláznil ses?“ vykřikl Garrett.

„Ty couro,“ zaskučel Derek a znovu s ní zatřásl.

Z lesa se vynořila potemnělá postava. Charlotte nepotřebovala

své brýle, aby rozeznala obsidiánově temné odstíny

známé ultrasvětelné duhy. Slade Attridge.

Slade se vyřítil k řidiči s rychlostí a smrtícím odhodláním

útočící stínové kočky.

„Co se, k čertu, děje?“ vyjekl Garrett překvapeně.

„Sakra,“ zajíkl se muž ze zadního sedadla. „Říkal jsem

vám, že je to blbej nápad.“

Derek si nebezpečí nevšímal. V záchvatu vzteku myslel

jen na jediné – jak Charlotte ztrestat. Neuvědomil si, co se

děje, dokud mu mocná ruka nesevřela rameno.

„Nechte ji jít,“ zavrčel Slade. Odtrhl Dereka od Charlotte.

Derek zděšeně zařval. Pustil Charlotte a horečně se snažil

dostat ze Sladeova dosahu. Slade podrazil Derekovi nohy,

až tvrdě přistál na dlažbě a zuřivě a bolestivě zařval.

„Tohle nemůžeš,“ zaječel. „Nevíš, s kým máš tu čest.

Můj táta tě nechá zavřít, až zčernáš. Sedře tě z kůže.“

„To by bylo zajímavé,“ prohlásil Slade. Zadíval se na

zbylé dva přihlížející. „Odveďte ho do vibrafonu a vypadněte

odsud. Jestli se k ní ještě někdy přiblížíte, probudíte se

všichni na jednotce intenzivní péče, nebo třeba vůbec, to

záleží na tom, jakou budu mít zrovna náladu. Rozumíte?“

„Sakra, tenhle chlapík je blázen,“ zašeptal muž ze zadního

sedadla. Rozběhl se k vozidlu. „Vy dva si dělejte, co

chcete. Já odsud padám.“

Naskočil za volant, zapnul malý motůrek a zařadil rychlost.

„Počkej, zatraceně,“ pospíchal Garrett k vibrafonu a skočil

na sedadlo vedle něho.

Derek se vyškrábal na nohy. „Nenechávejte mě tu, vy ničemové.

Vždyť mě zabije.“

„To není špatný nápad,“ prohlásil Slade, jako by se mu ta

představa zamlouvala. „Radši utíkej.“

Derek se rozběhl k vibrafonu, který se už na cestě skoro

otočil.

Vrhl se vpřed a podařilo se mu naskočit na zadní sedadlo

vozítka.

Vibrafon odsvištěl do noci a zmizel za zatáčkou.

Na krajinu se sneslo poklidné ticho. Strašidelné mlčení

přerušoval jen zvuk přerývaného dýchání. Charlotte si uvědomila,

že je to ona, kdo se snaží popadnout dech. Třásla

se, ale ne zimou. Stálo ji nemalé úsilí, aby se udržela na nohou.

Výborně. Zase ji zaplavila panika. A ze všech lidí právě

před Sladem Attridgem. To je ta její proslulá smůla.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Slade. Zvedl baterku a vložil ji

Charlotte do ruky.

„A-ano. Díky.“ Podařilo se jí provést hluboké dechové

cvičení, jež ji naučila parapsycholožka, a snažila se vzpamatovat.

„Mé brýle.“ Rozhlédla se, ale kromě Sladeovy

temně světélkující duhy se jí vše rozmlžovalo. „Spadly

mi.“

„Vidím je,“ zamumlal Slade. Vykročil po chodníku.

„M-musíš mít opravdu d-dobré oči,“ uznala. Bože. Teď

tu kvůli panice koktá. Jak ponižující.

„Mám dobré noční vidění,“ vysvětlil Slade. „Vedlejší

efekt mého talentu.“

„Ty jsi l-lovec, že ano? Žádný lovec duchů, ale skutečný

lovecký talent. Myslela jsem si to. Můj b-bratranec je taky

lovec. Ty se pohybuješ stejně jako on. Jako o-obrovská stínová

kočka. Jsi ze Společnosti arkány?“

„Má matka byla členkou Společnosti, ale mě nikdy nezaregistrovala,“

odpověděl Slade. „Zemřela, když mi bylo

dvanáct.“

„A co tvůj otec?“

„Byl to lovec duchů. Umřel v katakombách, když mi byly

dva.“…………………………………………………….