Cyklus

Isabela a Ferdinand

2. část

Obsah

I Ferdinand 11

II Isabela 31

III Kníže z Asturie 60

IV Isabela a zaragozský arcibiskup 88

V Tomás de Torquemada 114

VI La Susanna 144

VII Mariino narození a Carillova smrt 165

VIII V Granadském království 184

IX Sen Kryštofa Kolumba 199

X Královská rodina 210

XI Kryštof Kolumbus a Beatriz de Harana 231

XII Před Málagou 250

XIII Infantčina svatba 266

XIV Poslední povzdech Maurů 275

XV Vítězství panovníků 292

KAPITOLA  I

FERDINAND

Skvostná kavalkáda mířící do aragonského královského

paláce vjela za soumraku do ztichlé Barcelony.

Ulice byly tak úzké, že vysoké šedé domy prosycené

pachem moře a přístavu působily dojmem, že nad

dlažebními kostkami téměř splývají.

V čele jezdců jel středně vysoký mladík s královským

vzezřením. Měl svěží pleť ošlehanou větrem

a opálenou od slunce, pěkně tvarované rysy, mimořádně

bílé zuby a světlehnědé vlasy s kaštanovým nádechem

sčesané z čela.

Kdykoli ho jeho společníci oslovili, čišela z jejich

slov mimořádná úcta. Bylo mu zhruba dvaadvacet let,

ale už byl ostřílený válečník a své mládí prozrazoval

pouze usilovným odhodláním, že k němu všichni musí

vzhlížet s náležitou úctou.

Obrátil se k muži, který jel vedle něj. „Tohle město

nesmírně trpělo!“

„Máte pravdu, Výsosti. Ze rtů vašeho otce krále

jsem slyšel, že když sem po obléhání přijel, málem

se neubránil slzám – tak příšerný pohled se jeho očím

naskytl.“

Ferdinand Aragonský ponuře přikývl. „Varování poddaným,

kteří se snaží vzepřít právoplatnému králi.“

„Je to tak, Výsosti,“ souhlasil jeho společník. Neodvážil

se Ferdinandovi připomenout, že občanskou válku,

která nedávno skončila, vyvolala vražda právoplatného

následníka – Ferdinandova nevlastního bratra

Carlose, otcova syna z prvního manželství. Bylo lepší

na tuto záležitost zapomenout, poněvadž nyní byl Ferdinand

připraven převzít a hájit vše, co pro něj ctižádostivý

otec a slepě milující matka získali.

Malý průvod se zastavil před palácem, který si Jan

Aragonský zvolil za hlavní sídlo, a Ferdinand hlubokým

zvučným hlasem zavolal: „Co je to s vámi? Jsem

tady. Já, Ferdinand, jsem přijel!“

Uvnitř okamžitě vypukl zmatek. Dveře se prudce

otevřely a družinu obklopili čeledíni. Ferdinand seskočil

z koně a rozběhl se do paláce, kde ho přišel s otevřenou

náručí přivítat otec.

„Ferdinande!“ vykřikl a s očima zalitýma slzami

syna objal. „Věděl jsem, že si pospíšíš a přijedeš za

mnou. Bůh mě neobyčejně požehnal. Dal mi úžasnou

manželku, a ačkoli mi ji nyní vzal, obdařila mě nejlepším

synem ze všech.“

Osmasedmdesátiletý aragonský král neprojevoval

žádné známky sešlosti. Stále byl silný a energický –

i navzdory nedávným operacím, které jeho očím vrátily

zrak – a jen zřídka projevil nějakou slabost. Pouze

jediný cit nedokázal zakrýt – lásku k zesnulé manželce

a synu Ferdinandovi.

S paží kolem Ferdinandových ramen ho odvedl

do malé komnaty a poručil, aby jim přinesli občerstvení.

Když konečně osaměli, Ferdinand promluvil:

„Poslal jste pro mě, otče, proto jsem vás tak rychle

navštívil.“

Jan se usmál. „I přesto, že jsi čerstvě ženatý s okouzlující

manželkou!“

„Ano,“ souhlasil Ferdinand se spokojeným úsměvem.

„Isabelu mrzelo, že jsme se museli rozloučit,

ale má hluboký smysl pro povinnost, a když slyšela,

že mě potřebujete, nehodlala dovolit, abych vás

zklamal.“

Jan přikývl. „Vyvíjí se všechno dobře… v Kastilii?“

„Skvěle, otče.“

„Co dítě?“

„Je zdravé a silné.“

„Kéž by malá Isabela byla chlapec!“

„Budeme mít další děti,“ ujistil otce Ferdinand.

„Ovšem. Něco ti povím. Až budeš mít syna, bude

stejný jako ty a všichni budou říkat: ‚Přišel mezi nás

další Ferdinand.‘ Nic lepšího si nemůžu přát.“

„Máte o mně příliš vysoké mínění, otče.“ Navzdory

skromným slovům se však tvářil velmi domýšlivě.

Jan zavrtěl hlavou. „Jsi kastilský král… a jednoho

dne, který možná není tak daleko, budeš i aragonský.“

„Na ten druhý titul ochotně počkám celý život,“

ujistil ho Ferdinand zaníceně. „Ten první je zatím spíše

zdvořilostní.“

„Takže Isabela je královna a ty její choť… prozatím.

Nepochybuji, že ji velmi brzy přiměješ k tomu, aby

změnila názor.“

„Možná,“ připustil Ferdinand. „Škoda že v Kastilii

neplatí sálský zákon jako v Aragonii.“

„V tom případě, synu, bys byl nezpochybnitelným

králem a Isabela tvojí chotí. Kdyby byly ženy vyřazeny

z nároku na kastilský trůn, získal bys Kastilii díky

dědečkovi, svému jmenovci. Avšak Isabela je tvoje

manželka, nejdražší synu, a tato drobná nesnáz je určitě

pouze přechodná.“

„Velmi mě miluje,“ poznamenal Ferdinand s úsměvem.

„V tom případě bude brzy všechno tak, jak si přejeme.“

„Mluvme však o vašich záležitostech, otče. Jsou naléhavější.

Proto jsem tady.“

Král Jan se zatvářil vážně. „Během povstání Katalánců

bylo nezbytné, abych požádal o pomoc francouzského

krále Ludvíka. Vyhověl mi, ale jak víš, nedává

nic zadarmo.“

„Dostal jako zástavu provincie Roussillon a Cerdanya,

které nyní proti zahraničnímu jařmu povstaly.“

„Požádaly mě o pomoc. Bohužel pán z Lude nyní

vpadl do Roussillonu s deseti tisíci pěšáky a devíti sty

ozbrojenci. Navíc přivezl zásoby, které jeho armádě

vystačí na několik měsíců. Občanská válka se může

vléct. Víš, jak vysává pokladnu.“

„Musíme sehnat peníze, otče.“

„Proto jsem tě sem zavolal. Chci, abys odjel do Zaragozy

a našel potřebné prostředky. Bylo by katastrofální,

kdyby nás Francouzi porazili.“

Ferdinand chvíli mlčel. „Jaká je situace v Zaragoze?“

zeptal se konečně.

„V Aragonii vládne velká zločinnost.“

„I v Kastilii,“ přitakal Ferdinand. „Boje se vlekly

tak dlouho, že se občanské záležitosti přehlížely a všude

se vyrojili ničemové a zloději.“

„Podle všeho se zaragozským králem ustanovil Ximenes

Gordo.“

„Jak to?“

„Znáš jejich rodinu. Je urozená. Ximenes Gordo

však na veškerou vznešenost zřejmě zapomněl. Zmocnil

se nejvyššího úřadu a získal tak velký vliv, že s tím

na takovou dálku těžko něco udělám. Všechna důležitá

místa obsadil svými přáteli, příbuznými nebo těmi,

kteří mu nabídli dost vysoký úplatek. Ačkoli je to

sprostý darebák, požívá popularity a vážnosti. Vysmívá

se spravedlnosti a podle důkazů, které mám, se provinil

nesčetnými zločiny.“

„Měl by předstoupit před soud a být popraven.“

„Drahý synu, to by mohlo v Zaragoze vyvolat občanskou

válku. Jestli máš sehnat peníze, které potřebujeme,

bude hodně záležet na tom, jak se k celé záležitosti

Ximenes Gordo postaví.“

„Aragonský král nesmí být závislý na nějakém poddaném!“

zvolal Ferdinand rozhořčeně.

„Souhlasím s tebou, synu. Jsem však ve finanční

nouzi a do Zaragozy to mám daleko.“

Ferdinand se usmál. „Nechte tu záležitost na mně,

otče. Pojedu do Zaragozy a spolehněte se, že najdu

způsob, jak sehnat potřebné peníze.“

„Vím, že to dokážeš,“ pravil Jan. „Tvým osudem je

vždy uspět.“

Ferdinand samolibě zvlnil rty. „Bez otálení vyrazím,

otče.“

Jan se tvářil toužebně. „Sotva jsi přijel, a už zase

odjíždíš,“ zamumlal. „Přesto máš pravdu. Nesmíme

ztrácet čas.“

„Zítra za svítání se vydám na cestu,“ sdělil mu Ferdinand.

„Vaše starosti – jako vždy – jsou zároveň mé.“

_

Když projížděl Katalánskem, neodepřel si potěšení

z jedné zastávky.

Musela být co nejtajnější. Toužil navštívit někoho,

kdo pro něj hodně znamenal, a současně byl odhodlaný

zajít velmi daleko, aby existenci této osoby před

Isabelou utajil. Začínal si uvědomovat, že bude dost

obtížné vést ideální život, jaký od něj manželka očekává.

Zůstal s družinou na noc v hostinci, pak prohlásil,

že si půjde dřív lehnout, a odešel se dvěma nejdůvěryhodnějšími

sloužícími do svého pokoje.

Když osaměli, vyzval je: „Běžte do stájí a připravte

koně. Jakmile všechno ztichne, připojím se k vám.“

„Ano, Výsosti.“

Po jejich odchodu nedočkavě přecházel sem a tam.

Jak dlouho trvalo, než se celá družina odebrala na lůžko!

Musel odolat nutkání zajít za nimi a poručit jim,

aby si šli okamžitě lehnout a upadli do hlubokého

spánku.

Samozřejmě by to byla hloupost, protože potřeboval

své jednání udržet v tajnosti. Nebyl od přírody zbrklý.

Věděl, co chce, a byl odhodlaný to dostat. Zkušenosti

ho poučily, že je často nutné dlouho čekat, než člověk

ve svém úsilí uspěje, a tak se to naučil.

Takže nyní netrpělivě čekal, dokud k jeho dveřím

konečně nepřišel sloužící.

„Všude je klid, Výsosti. Koně jsou připravení.“

„To je dobře. Jeďme.“ ……………………………..