Žánry
Autoři
Série
Španělsko panovníkům (Série - Isabela a Ferdinand - 2)
od Isabela, která se po četných obavách a zklamáních konečně provdala za Ferdinanda, vítězí nad každým nebezpečím a je přesvědčená o vlastním osudu. Po omezení portugalské moci dochází k vzestupu Tomáse de Torquemada a zřízení obávané inkvizice. V té době též přichází Kryštof Kolumbus s plánem doplout do Indie a opouští ženu, kterou miluje, aby uskutečnil svůj sen. Ctižádostivý a nevěrný Ferdinand touží vést vojska proti maurským baštám. Isabela je přesvědčená, že společně dokážou vytvořit jednotné Španělsko a čeká je úžasná budoucnost … ovšem za předpokladu, že spolu zůstanou.
Cyklus
Isabela a Ferdinand
2. část
Obsah
I Ferdinand 11
II Isabela 31
III Kníže z Asturie 60
IV Isabela a zaragozský arcibiskup 88
V Tomás de Torquemada 114
VI La Susanna 144
VII Mariino narození a Carillova smrt 165
VIII V Granadském království 184
IX Sen Kryštofa Kolumba 199
X Královská rodina 210
XI Kryštof Kolumbus a Beatriz de Harana 231
XII Před Málagou 250
XIII Infantčina svatba 266
XIV Poslední povzdech Maurů 275
XV Vítězství panovníků 292
KAPITOLA I
FERDINAND
Skvostná kavalkáda mířící do aragonského královského
paláce vjela za soumraku do ztichlé Barcelony.
Ulice byly tak úzké, že vysoké šedé domy prosycené
pachem moře a přístavu působily dojmem, že nad
dlažebními kostkami téměř splývají.
V čele jezdců jel středně vysoký mladík s královským
vzezřením. Měl svěží pleť ošlehanou větrem
a opálenou od slunce, pěkně tvarované rysy, mimořádně
bílé zuby a světlehnědé vlasy s kaštanovým nádechem
sčesané z čela.
Kdykoli ho jeho společníci oslovili, čišela z jejich
slov mimořádná úcta. Bylo mu zhruba dvaadvacet let,
ale už byl ostřílený válečník a své mládí prozrazoval
pouze usilovným odhodláním, že k němu všichni musí
vzhlížet s náležitou úctou.
Obrátil se k muži, který jel vedle něj. „Tohle město
nesmírně trpělo!“
„Máte pravdu, Výsosti. Ze rtů vašeho otce krále
jsem slyšel, že když sem po obléhání přijel, málem
se neubránil slzám – tak příšerný pohled se jeho očím
naskytl.“
Ferdinand Aragonský ponuře přikývl. „Varování poddaným,
kteří se snaží vzepřít právoplatnému králi.“
„Je to tak, Výsosti,“ souhlasil jeho společník. Neodvážil
se Ferdinandovi připomenout, že občanskou válku,
která nedávno skončila, vyvolala vražda právoplatného
následníka – Ferdinandova nevlastního bratra
Carlose, otcova syna z prvního manželství. Bylo lepší
na tuto záležitost zapomenout, poněvadž nyní byl Ferdinand
připraven převzít a hájit vše, co pro něj ctižádostivý
otec a slepě milující matka získali.
Malý průvod se zastavil před palácem, který si Jan
Aragonský zvolil za hlavní sídlo, a Ferdinand hlubokým
zvučným hlasem zavolal: „Co je to s vámi? Jsem
tady. Já, Ferdinand, jsem přijel!“
Uvnitř okamžitě vypukl zmatek. Dveře se prudce
otevřely a družinu obklopili čeledíni. Ferdinand seskočil
z koně a rozběhl se do paláce, kde ho přišel s otevřenou
náručí přivítat otec.
„Ferdinande!“ vykřikl a s očima zalitýma slzami
syna objal. „Věděl jsem, že si pospíšíš a přijedeš za
mnou. Bůh mě neobyčejně požehnal. Dal mi úžasnou
manželku, a ačkoli mi ji nyní vzal, obdařila mě nejlepším
synem ze všech.“
Osmasedmdesátiletý aragonský král neprojevoval
žádné známky sešlosti. Stále byl silný a energický –
i navzdory nedávným operacím, které jeho očím vrátily
zrak – a jen zřídka projevil nějakou slabost. Pouze
jediný cit nedokázal zakrýt – lásku k zesnulé manželce
a synu Ferdinandovi.
S paží kolem Ferdinandových ramen ho odvedl
do malé komnaty a poručil, aby jim přinesli občerstvení.
Když konečně osaměli, Ferdinand promluvil:
„Poslal jste pro mě, otče, proto jsem vás tak rychle
navštívil.“
Jan se usmál. „I přesto, že jsi čerstvě ženatý s okouzlující
manželkou!“
„Ano,“ souhlasil Ferdinand se spokojeným úsměvem.
„Isabelu mrzelo, že jsme se museli rozloučit,
ale má hluboký smysl pro povinnost, a když slyšela,
že mě potřebujete, nehodlala dovolit, abych vás
zklamal.“
Jan přikývl. „Vyvíjí se všechno dobře… v Kastilii?“
„Skvěle, otče.“
„Co dítě?“
„Je zdravé a silné.“
„Kéž by malá Isabela byla chlapec!“
„Budeme mít další děti,“ ujistil otce Ferdinand.
„Ovšem. Něco ti povím. Až budeš mít syna, bude
stejný jako ty a všichni budou říkat: ‚Přišel mezi nás
další Ferdinand.‘ Nic lepšího si nemůžu přát.“
„Máte o mně příliš vysoké mínění, otče.“ Navzdory
skromným slovům se však tvářil velmi domýšlivě.
Jan zavrtěl hlavou. „Jsi kastilský král… a jednoho
dne, který možná není tak daleko, budeš i aragonský.“
„Na ten druhý titul ochotně počkám celý život,“
ujistil ho Ferdinand zaníceně. „Ten první je zatím spíše
zdvořilostní.“
„Takže Isabela je královna a ty její choť… prozatím.
Nepochybuji, že ji velmi brzy přiměješ k tomu, aby
změnila názor.“
„Možná,“ připustil Ferdinand. „Škoda že v Kastilii
neplatí sálský zákon jako v Aragonii.“
„V tom případě, synu, bys byl nezpochybnitelným
králem a Isabela tvojí chotí. Kdyby byly ženy vyřazeny
z nároku na kastilský trůn, získal bys Kastilii díky
dědečkovi, svému jmenovci. Avšak Isabela je tvoje
manželka, nejdražší synu, a tato drobná nesnáz je určitě
pouze přechodná.“
„Velmi mě miluje,“ poznamenal Ferdinand s úsměvem.
„V tom případě bude brzy všechno tak, jak si přejeme.“
„Mluvme však o vašich záležitostech, otče. Jsou naléhavější.
Proto jsem tady.“
Král Jan se zatvářil vážně. „Během povstání Katalánců
bylo nezbytné, abych požádal o pomoc francouzského
krále Ludvíka. Vyhověl mi, ale jak víš, nedává
nic zadarmo.“
„Dostal jako zástavu provincie Roussillon a Cerdanya,
které nyní proti zahraničnímu jařmu povstaly.“
„Požádaly mě o pomoc. Bohužel pán z Lude nyní
vpadl do Roussillonu s deseti tisíci pěšáky a devíti sty
ozbrojenci. Navíc přivezl zásoby, které jeho armádě
vystačí na několik měsíců. Občanská válka se může
vléct. Víš, jak vysává pokladnu.“
„Musíme sehnat peníze, otče.“
„Proto jsem tě sem zavolal. Chci, abys odjel do Zaragozy
a našel potřebné prostředky. Bylo by katastrofální,
kdyby nás Francouzi porazili.“
Ferdinand chvíli mlčel. „Jaká je situace v Zaragoze?“
zeptal se konečně.
„V Aragonii vládne velká zločinnost.“
„I v Kastilii,“ přitakal Ferdinand. „Boje se vlekly
tak dlouho, že se občanské záležitosti přehlížely a všude
se vyrojili ničemové a zloději.“
„Podle všeho se zaragozským králem ustanovil Ximenes
Gordo.“
„Jak to?“
„Znáš jejich rodinu. Je urozená. Ximenes Gordo
však na veškerou vznešenost zřejmě zapomněl. Zmocnil
se nejvyššího úřadu a získal tak velký vliv, že s tím
na takovou dálku těžko něco udělám. Všechna důležitá
místa obsadil svými přáteli, příbuznými nebo těmi,
kteří mu nabídli dost vysoký úplatek. Ačkoli je to
sprostý darebák, požívá popularity a vážnosti. Vysmívá
se spravedlnosti a podle důkazů, které mám, se provinil
nesčetnými zločiny.“
„Měl by předstoupit před soud a být popraven.“
„Drahý synu, to by mohlo v Zaragoze vyvolat občanskou
válku. Jestli máš sehnat peníze, které potřebujeme,
bude hodně záležet na tom, jak se k celé záležitosti
Ximenes Gordo postaví.“
„Aragonský král nesmí být závislý na nějakém poddaném!“
zvolal Ferdinand rozhořčeně.
„Souhlasím s tebou, synu. Jsem však ve finanční
nouzi a do Zaragozy to mám daleko.“
Ferdinand se usmál. „Nechte tu záležitost na mně,
otče. Pojedu do Zaragozy a spolehněte se, že najdu
způsob, jak sehnat potřebné peníze.“
„Vím, že to dokážeš,“ pravil Jan. „Tvým osudem je
vždy uspět.“
Ferdinand samolibě zvlnil rty. „Bez otálení vyrazím,
otče.“
Jan se tvářil toužebně. „Sotva jsi přijel, a už zase
odjíždíš,“ zamumlal. „Přesto máš pravdu. Nesmíme
ztrácet čas.“
„Zítra za svítání se vydám na cestu,“ sdělil mu Ferdinand.
„Vaše starosti – jako vždy – jsou zároveň mé.“
_
Když projížděl Katalánskem, neodepřel si potěšení
z jedné zastávky.
Musela být co nejtajnější. Toužil navštívit někoho,
kdo pro něj hodně znamenal, a současně byl odhodlaný
zajít velmi daleko, aby existenci této osoby před
Isabelou utajil. Začínal si uvědomovat, že bude dost
obtížné vést ideální život, jaký od něj manželka očekává.
Zůstal s družinou na noc v hostinci, pak prohlásil,
že si půjde dřív lehnout, a odešel se dvěma nejdůvěryhodnějšími
sloužícími do svého pokoje.
Když osaměli, vyzval je: „Běžte do stájí a připravte
koně. Jakmile všechno ztichne, připojím se k vám.“
„Ano, Výsosti.“
Po jejich odchodu nedočkavě přecházel sem a tam.
Jak dlouho trvalo, než se celá družina odebrala na lůžko!
Musel odolat nutkání zajít za nimi a poručit jim,
aby si šli okamžitě lehnout a upadli do hlubokého
spánku.
Samozřejmě by to byla hloupost, protože potřeboval
své jednání udržet v tajnosti. Nebyl od přírody zbrklý.
Věděl, co chce, a byl odhodlaný to dostat. Zkušenosti
ho poučily, že je často nutné dlouho čekat, než člověk
ve svém úsilí uspěje, a tak se to naučil.
Takže nyní netrpělivě čekal, dokud k jeho dveřím
konečně nepřišel sloužící.
„Všude je klid, Výsosti. Koně jsou připravení.“
„To je dobře. Jeďme.“ ……………………………..
Autor: | Plaidy, Jean |
Překladatel: | Zvěřinová, Zdeňka |
Série: | Isabela a Ferdinand |
Pořadí v sérii: | 2. |
Název: | Španělsko panovníkům |
Původní název: | Spain for the Sovereigns |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-496-7 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 312 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 7.12.2011 |