Smrt sklízí na Krymu

KAPITOLA 1

Mor na všechny diktátory, co jich jen na světě je! Počátkem

února čtvrtého roku války (rozhodneme-li se započítat

i obsazení Rakouska a českého pohraničí, potom

pátého), bylo těžké rozhodnout, který z nich je neschopnější,

ale také bláhovější. Přes těžké pouštění žilou a tisíce

zmrzlých a omrzlých vojáků se španělský caudillo generál

Francisco Franco y Bahome rozhodl posílit svou

Modrou divizi, bojující u Leningradu, ale současně také

pro jistotu souhlasil se vstupem amerických a anglických

jednotek na španělská koloniální území v Africe.

Italský duce Benito Mussolini, rozzlobený porážkou

8. armády na východní frontě a také neúspěchy italských

vojsk v Africe, svalil všechnu vinu na svého zetě, ministra

zahraničí Galeazza Ciana, hraběte di Cortellazzo, odvolal

ho z vlády (k těm neúspěchům přece došlo v zahraničí,

není-liž pravda?) a přesvědčen o mnohem lepších

výsledcích se řízení jeho resortu ujal sám. Vzhledem

k tomu, že už zastával úřad ministerského předsedy, ministra

vnitra, války, námořnictva a letectva, by si leckdo

mohl pomyslet, že je těch úkolů na jednoho člověka snad

až příliš, ale na druhou stranu se přece jednalo o duceho

a ten měl nadlidské schopnosti, jak mu to alespoň vedoucí

činitelé fašistického hnutí soustavně připomínali.

Také další samovládci se snažili zapsat do dějin nesmazatelným

písmem, největší naději na vítězství v této

nevyhlášené soutěži však přece jen měli dva největší hráči

na světové scéně, shodou okolností stojící proti sobě.

Sovětský vožď Josif Vissarionovič Stalin se po nečekaném

vítězství u Stalingradu rozhodl, že už nebude čekat,

až liknaví Spojenci otevřou druhou frontu proti Němec-

ku, a pod pohrůžkou drakonických trestů přikázal svým

maršálům a generálům, aby nejpozději během roku rozdrtili

nepřátelská vojska, osvobodili okupovanou vlast

a další území, na něž si dělal nárok. K dosažení tohoto cíle

podle něj stačilo jediné: útočit a zase útočit bez ohledu

na ztráty a neomlouvat vlastní neschopnost poukazem na

dosud velmi silné a úporně bojující svazky wehrmachtu.

Německý Führer a říšský kancléř Adolf Hitler nevybíravými

slovy požadoval naprosté vítězství svých zbraní

jak na východě, tak na západě, na severu i na jihu, na

zemi, na moři, pod jeho hladinou i ve vzduchu. Veden

svou neomylnou intuicí rozhodl, že jeho největší protivník

už musí mlít z posledního, že postačí jediný slabý

úder a ohromná Stalinova říše na hliněných nohou se

definitivně zhroutí. Přikázal neustupovat hordám ze stepí

ani o krok, nechat prakticky už vykrvácenou Rudou

armádu pokračovat v bláhových útocích a vybít tak její

zbývající bezvýznamné zálohy, kterým se dosud podařilo

uniknout ocelové německé pěsti, do posledního vojáka,

ať už muže nebo ženy.

Praktické důsledky těchto dvou protikladných požadavků

znamenaly každou hodinu tisíce mrtvých a neustále

se prohlubující oceán prolité lidské krve. Vůdcova víra

v nadlidské schopnosti německého vojáka vedla k neustálému

rozmělňování sil, amatérské popírání Clausewitzových

zásad znamenalo, že příliš slabé pouštní sbory byly

rozemílány v Africe, horské divize na východní frontě nestačily

dobýt Murmansk, kam směřovaly stále početnější

konvoje se spojeneckou válečnou pomocí, jednotky svírající

kruh kolem Leningradu decimovala neustále rostoucí

přesila nepřítele, skupina armád B, která se ve skutečnosti

skládala pouze ze 6. armády doplněné slabě vyzbrojenými

a motivovanými rumunskými, maďarskými a italskými

sbory, dostala na frak u Stalingradu a skupina

armád A neměla dost síly, aby prorazila vysokohorským

pásmem Kavkazu a dobyla pro Říši rozsáhlou a vysoce

produktivní naftovou oblast mezi Černým a Kaspickým

mořem.

Po Stalingradu se ruské tankové brigády opojené vítězstvím

draly nezadržitelně na západ a nad skupinou

armád A se začal vznášet přízrak nové, mnohem děsivější

porážky, hrozící obklíčením milionového uskupení.

Stejně jako kdykoli v minulosti, i tentokrát vydal

Vůdce striktní zákaz jakéhokoli ústupu, a jen díky odvážným

machinacím generálního štábu se podařilo ještě

včas stáhnout nenahraditelnou 1. a 4. tankovou armádu

z užuž se stahujícího obrovského kotle.

17. armáda takové štěstí neměla. Na poslední chvíli

se dal Vůdce sice přesvědčit, že armáda, přezimující bez

spolehlivých dodávek zásob ve vysokých horách, nemá

nejmenší šanci na přežití, dovolil ji však stáhnout jen do

oblasti Kubáně, kde se měla připravovat na nový nápor

proti ropné oblasti, jakmile to počasí dovolí. Čtyři německé

a jeden rumunský sbor, jen velmi nedostatečně

posílené těžkými zbraněmi, měly vzdorovat útokům

šesti sovětských armád, vybavených vším potřebným –

od tanků a letadel po kvalitní vlněné spodky a nátělníky,

dopravované z amerických lodí přes Írán.

Německé jednotky, čelící náporu obrovské přesily, se

směly stáhnout jen do Gótského postavení, narýsovaného

Vůdcem. Tady se měly udržet nebo do jednoho padnout;

každý krok zpět znamenal zahrávat si s rychlým

polním soudem, rozhodl největší německý válečník

všech dob – jak Vůdce neustále označovala propaganda

říšského ministra Josepha Goebbelse.

K jeho smůle se za největšího vojevůdce všech dob

považoval rovněž sovětský diktátor Josif Stalin. Také

ten si k sobě volal maršály a generály a jednal s nimi jako

přísný učitel se zaostávajícími žáky. Nařídil zlikvidovat

17. armádu, poslední německé uskupení, zdržující se

na asijském kontinentu, kombinovanou operací, spojující

mohutný pozemní útok dvou armád s překvapivým

námořním výsadkem. Britský premiér Winston Churchill

mu neuváženě poslal dokumentární film zachycující

spojenecké vylodění v severní Africe, k němuž došlo

v listopadu 1942, a sovětský vožď dospěl k závěru, že co

se po dlouhých přípravách podařilo americkým a britským

vojskům, to musí Rudá armáda, inspirovaná jeho

moudrým učením, dokázat bez příprav, rovnou z chodu.

To ovšem nebylo jediným důvodem, proč tento značně

sebevědomý rozkaz vydal. Pro sovětského vládce byl

daleko podstatnější vedlejší, přísně utajovaný motiv –

úspěšné vylodění mělo bázlivým Spojencům ukázat, jak

snadné by pro ně mohlo být vysadit vojska na evropské

pevnině a konečně otevřít neustále odkládanou druhou

frontu proti Německu.

Špatně připravené vylodění ztroskotalo na palbě německých

děl a narychlo sestavených improvizovaných

jednotek, znovu však potvrdilo platnost starého úsloví

„Odvážnému štěstí přeje“. Podle plánu měl hlavnímu

výsadku v prostoru Ozerejské zátoky předcházet klamný

útok z moře proti jižnímu předměstí Novorossijsku.

Obvyklá nedostatečná koordinace ruského velení ale

vedla k tomu, že se tam slabé jednotky námořní pěchoty

vylodily teprve v okamžiku, kdy už hlavní operace

ztroskotala a ruské válečné lodě se stahovaly zpět do

přístavů, aby se po rozednění nestaly snadnou kořistí

německého letectva.

Malé jednotky, odvelené proti vylodění u Ozerejky,

pak německému velení chyběly k odražení klamného pokusu

u Novorossijsku. Sovětští velitelé, obávající se Stalinova

hněvu pro geniálně vymyšlenou, avšak zpackanou

operaci, v hrůze tentokrát zareagovali nečekaně bystře –

začali vysazené roty rychle posilovat. Námořním pěšákům

nahrával i příznivý terén. Místo vylodění svíraly pahorky,

vhodné k obraně, s dominující, 450 metrů vysokou

horou Myšako, zarostlou divokou džunglí stromů

a hustých keřů, v nichž se mohla ukrýt celá armáda. Navíc

je mohly úspěšně podporovat baterie velkorážních

houfnic, umístěné o necelé dva kilometry dál na druhém

břehu Cemeské zátoky. Tak se malý kousek dobyté země

stal nepříjemným šídlem, zabořeným do boku 17. armády.

Zpočátku jen drobná zanedbaná ranka se brzy zanítila

a začala vážně ohrožovat celé tělo…………………………….