Autoři

Série

Ve znamení Lva

od
Šmíd, Jan
  • K sedmistému výročí korunovace Jana Lucemburského vydává Baronet stěžejní dílo jednoho z nejlepších českých romanopisců věnujících se historickým tématům, román o králi, který byl pro Evropu vzorem rytířských ctností. Jan Lucemburský je jednou z nejrozporuplnějších postav naší historie. Světoběžník, hazardní hráč, vítaný host královských komnat, ale především rytíř vždy věrný svému slovu. Král, který náhodou stanul na českém trůně po boku Elišky Přemyslovny, zakladatel nové slavné dynastie, o němž mnozí vědí jen to, že kvůli svým výpravám ožebračoval království. Méně je známo, že položil základy katedrály sv. Víta a vystavěl mnoho klášterů a památných budov. Válečné úspěchy na evropských bojištích kolem něho vytvořily auru nepřemožitelnosti. Byl rytířem v pravém smyslu toho slova - v době, kdy čest a odvahu musel každý ukázat sám a své rytířství prokázat svými skutky. Zahynul tou nejslavnější smrtí, jeho dané slovo nemohla zrušit ani slepota. Slíbil pomoc francouzskému králi, a tohoto slibu si cenil více než vlastního života.

  • PROLOG

    Na den sv. Bonifáce, arcibiskupa, léta Páně 1288 ukazovalo

    časné ráno na parný den. Vzduch se začal plnit zpěvem ptáků,

    včely se třpytily nad rozvitými květy. Jen drobná zvěř

    byla trochu poplašená. Nad Altenhofským lesíkem se zvedlo

    slunce a celé rudé se ponořilo do Rýna. Jako by tím předznamenalo

    nadcházející den.

    Vlídná a laskavá krajina byla rozdělena neviditelnou čarou.

    Na jedné polovině byl tábor vévody Jana I. Brabantského,

    na druhé tábor hraběte Jindřicha III. Lucemburského.

    Koně se ozvali první. Neklidně podupávali, frkali, dožadovali

    se pozornosti. Štolbové k nim vstávali, ležení zaznělo jejich

    rozmrzelým pokřikováním i prvními útržky rozhovorů.

    V táboře blízko Fühlingenu se vzbudil Jindřich III., na opačné

    straně již arcibiskup Siegfried z Kolína sloužil polní mši.

    Vojáci přijímali tělo a krev Ježíše Krista jako záruku na

    vzkříšení k životu věčně blaženému, neboť mnozí z nich tu

    již večer nebudou.

    – Dnes vás čeká boj, promlouval k nim arcibiskup, – neboť

    nepřítel chce zabrat vaši zem. Ale Hospodin vás ochrání

    a požehná vašim zbraním … Mluvil ještě dlouho, ale vojáci

    již byli neklidní tím vzrušením, které se jich vždycky zmocňovalo

    před bitvou. Bude to naposled? Nastaví ještě ruku pro

    žold? Zmocní se kořisti?

    Hrabě Jindřich byl stručnější: – Myslete na své otce, kteří

    z boje nikdy neprchali. Dospěli jsme na hranici, za níž je jen

    vítězství, nebo smrt. Budu před vámi, protože můj kůň je

    rychlejší než koně vaše. Kdybyste mě viděli zajatého, zabte

    mne. Já vám to poroučím.

    Obě vojska vyjela proti sobě krokem. Vévoda Jan I. Brabantský

    postupoval směrem od Worringenu. Podle korouhví

    vedl pravé křídlo arcibiskup Siegfried, levé hrabě z Geldernu,

    střed hrabata z Loenu a z Jülichu. Hrabě z Bergu zůstal

    se zálohou zpět.

    Pod zástavami hraběte Jindřicha III. Lucemburského, nastupujícího

    podél Rýna od Rheincasselu, byli i jeho bratři

    Walram z Russy, Jindřich z Howelts a Beroald z Halloys

    a dále hrabě Walram z Falkenburg-Montjoie, pánové z Brandenburgu,

    z Mirenvoet a z Mevenburgu, z Bornu, z Baren,

    z Montenakem, z Greverode, a za nimi lucemburští, limburští

    a falkenburští rytíři.

    Bitva začala ve čtyři hodiny, počítáno od východu slunce.

    Vojska byla v úzkém prostoru mezi pravým břehem Bletsche

    a pahorkem naproti Fühlingenu natěsnána hustě k sobě a to

    oběma stranám ztěžovalo pohyb a znemožňovalo jakýkoli

    manévr. Jindřich III. Lucemburský jel v čele svých rytířů

    a jeho situace nebyla příliš nadějná. Po boku měl Jindřicha

    z Howelts.

    – Milý bratře, oslovil ho hrabě, – mysli na naši čest!

    – Dnešní den bude pro nás slavný, odpověděl Jindřich.

    První jezdci na obou stranách pobídli koně do cvalu.

    Teď už bylo jasně vidět, jakou početní převahu mají Brabantští.

    Jindřich Lucemburský si hned při prvním střetnutí vyhlédl

    za soupeře vévodu, který jel rovněž v čele svého vojska.

    Ale ve zmatku byl od něho odtlačen. Hledal ho znovu mezi

    těžkooděnci z Neuenu, ale srazil se s jeho bratrem Gottfriedem.

    Marně se namáhali rytíři Walther z Réves a Gerhard

    z Moenu, kteří Gottfrieda chránili z obou stran, Jindřicha

    zadržet. Odrazil je a vrhl se na soupeře, ale padl pod ním

    kůň. Jeho panoš mu poskytl svého. Potom spatřil vévodu

    Jana. Kopí již oba odhodili a bojovali meči. Ani k jednomu

    se nepřiklonilo vítězství, až přispěchali Janovi na pomoc.

    Vévoda Merkebetem zabil pod Jindřichem koně, ale hrabě

    bojoval neúnavně dál. Ve chvíli, kdy Jan Brabantský byl již

    zraněn na ruce a podléhal, ukončila souboj ruka vrahova.

    Walter z Bisdommu Jindřicha III. Lucemburského zezadu

    zákeřně probodl. Do bitvy zasáhly brabantské zálohy. Jindřicha

    následovali všichni tři bratři, lucemburské vojsko bylo

    drtivě poraženo.

    S večerem se zpěv ptáků nad bojiště zase vrátil. Také včely

    ještě přelétávaly pole, plny sladkých šťáv z omamně voní-

    cích květů. Slunce padalo na druhé straně Rýna a nízko nad

    obzorem opět zrudlo. Zem byla nasáklá krví. Pokrývalo ji na

    čtyři tisíce koní a na jedenáct set mužů.

    Nicméně Jindřich z Howelts měl pravdu; tento den se pro

    ně stal slavným. Historie ho nazvala bitvou u Worringenu

    a Lucemburčané „černým dnem“.

     

    1

    SVĚT, DO KTERÉHO VSTUPUJEME

    Sandoměř leží hluboko na východě Malopolska, vzdálená

    Krakovu, vzdálená Olomouci, velice daleko od Prahy. Jindřich

    IV. Vratislavský byl mrtev, zemřel i Ladislav IV. Uherský

    a naposledy odešel Rudolf Habsburský. Po smrti byl

    i krakovský pán Lešek Černý.

    Václav II., král český, žil. Veliký duch ve slabém těle.

    Polsko se rozdrobilo na knížectví, už nikdo z Piastovců

    neměl tolik sil, aby je znovu sjednotil. Potýkali se mezi sebou

    o krajíčky země, o města, o vesnice, každý se cítil králem.

    Měšek I. byl dávno zapomenut, Boleslav Chrabrý jako

    by nikdy nebyl. Boleslav III. nepředal království nejstaršímu

    synovi, ale rozdělil je mezi Vladislava, Boleslava, Měška,

    Jindřicha a Kazimíra. V zemi se usídlil řád německých rytířů

    a v Chelmsku a Lobavsku si vybudoval silnou základnu moci.

    A přišli synové synů a Polsko se dělilo dál. Zkázu dokonaly

    mongolské hordy a po nich Tataři a Litvané.

    V devatenácti letech slíbil český král Václav II. Matce boží,

    že za ochranu svého života před Závišem z Falkenštejna vystaví

    k její cti klášter. Na počátku října se vracel opat sedlecký

    Heidenreich z generální kapituly cisterciáckého řádu. Setkali

    se v Chebu.

    – Vidím, Milosti, že Bůh vyslyšel mé modlitby.

    Panovník se usmál. Seděli v refektáři kamenného kláštera

    dominikánů. Václav byl drobný, s vysokým čelem a lehounce

    svraštělou kůží na tvářích i na krku. Trochu víc, než by odpovídalo

    jeho dvaceti dvěma rokům. Jasné oči, živé, tmavohnědé,

    souměrná tvář, trochu ženský obličej, štíhlé prsty, rukama

    pohyboval bez naskakujících svalů. Večeřeli u těžkého dřevěného

    stolu s urozeným pánem Jaromírem Chebským a dal-

    šími hosty. Z bohatých pokrmů si vybíral jen malá sousta;

    nesloužil mu dobře žaludek. V očích se mu leskly svíce,

    upřeným pohledem odváděl pozornost od téměř neznatelného

    obočí a příliš plných rtů.

    – Buď vítán. Rádi slyšíme, že nám věnuješ tolik času, pokynul

    sloužícímu, aby přidal ke stolu sedátko pro opata. – Stejně

    jsme tě chtěli vyhledat.

    – Jsem šťasten, Milosti, usedl Heidenreich, – že jsem tě

    předešel.

    Heidenreich byl vysoký, rovný šedivý plášť, ve kterém vešel,

    mu splýval až k patám a zdůrazňoval asketický obličej

    s hustým černým vousem a černými vlasy. Usedl vzpřímeně

    a kostnatou rukou sáhl pro pohár s vínem. Obličeji vévodil

    silný nos s hustým černým obočím.

    – Rozhodli jsme se založit klášter mnichů cisterciáckých,

    a protože tobě náleží naše láska, prosíme tě, abys sbor mnichů

    vydal ze svého kláštera a vykonával nad ním úřad otcovské

    svrchovanosti.

    Šedý opat řehole svatého Bernarda se potěšeně usmál. Zapil

    sousto zvěřiny a odpověděl: – Milosti, činíš z dneška

    nejšťastnější den mého života.

    – Najdeme ti sami pro něj místo. Někde blízko, abychom

    nemusili jezdit až do Sedlce.

    – Bude to veliké vyznamenání pro řád. Naše modlitby se

    zdesateronásobí.

    Papežský stolec byl stále ještě prázdný. Mikuláš IV., první

    františkán v čele Církve svaté, odešel k Bohu, jemuž tak věrně

    sloužil, nechávaje upalovat všechny, kteří k tomu nebyli

    ochotni. Kardinálové se nemohli dohodnout na volbě. Zajisté,

    nechtěli se dopustit omylu. To bylo důležité, protože, jak

    známo, papež musí být neomylný. A jelikož byl rod Colonnů

    vždycky pro toho kardinála, který byl nejneomylnější, a rod

    Orsiniů zase pro toho, který by byl ještě více neomylnější,

    a pohříchu se jednalo vždycky o někoho jiného, tedy proto

    Církev svatá stále ještě neměla svoji hlavu. Kurie římská se

    nemohla shodnout, a jak už tak bývá, nakonec zvítězil někdo

    třetí, ten, který příliš nevadil nikomu z nich. Tak se dostal na

    papežský stolec jediný spravedlivý muž v celé nekonečně

    dlouhé řadě jmen: poustevník Petr de Murrhone. Přijal jméno

    CelestinV. Bohužel však tento řeholník, žijící až dosud ve

    své jeskyni oproštěn od všech světských žádostí, byl neschopen

    ve své prosté duši pochopit všeobsáhlou činnost služebníka

    služebníků božích zde na zemi a raději se své Apoštolské

    stolice vzdal. Jeho nástupce na svatém stolci, nikoliv

    v prostém poustevnickém životě, Benedikt Gaetani, který si

    zvolil jméno Bonifác VIII., ho chtěl nejprve ochránit před

    vším zlým v Římě, kde by ho měl na očích. Když Petr, nedoceniv

    tuto pozornost, uprchl do Salmony, aby se vrátil do své

    jeskyně, nechal ho polapit a upravil mu obydlí, tedy vlastně

    světničku, nebo spíš kobku na hradě Fumone poblíž Anagne.

    Odtud ovšem nemohl dost dobře vycházet, neboť mu v tom

    vadila pouta……………………………….

  • Autor: Šmíd, Jan
    Název: Ve znamení Lva
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-325-0
    Vazba: vázaná
    Formát:125.00 x 200.00 mm
    Počet stran: 488
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 18.8.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.