Autoři

Série

Čarodějka z Belmairu

od
Small, Bertrice
  • Cinnia, dcera krále Belmairu a čarodějka, touží po jediném – vládnout v otcově říši jako jediná panovnice. Ale Velký drak Nidhug tomu nepřeje a vládu vloží do rukou mocného čaroděje z jiného světa, Dillona, Lařina syna. Tradice velí, že se musí Cinniu vzít za ženu, s čímž oba souhlasí. Dillon objevuje, že nový svět je krásný, záhadný a svůdný, jako jeho ženy. Brzy však musí řešit obtížný úkol – už léta se na Belmairu ztrácejí ženy a situace začíná být kritická.

  • SVĚT HETAR

    Kniha 4

     

    PROLOG

    Dny starého krále Belmairu se krátily. Cítil to, a jelikož

    žil přes osm set let, nepřipadalo mu to jako nějaká mimořádná

    záležitost. Opouštěl však tento svět v ještě bídnějším

    stavu, než v jakém ho zdědil. Věděl, co je třeba udělat,

    ale nikdy se k tomu nedokázal tak docela přimět. Nyní však,

    když už nezbýval skoro žádný purpurový písek ve velikých

    přesýpacích hodinách, které stály v králově komnatě a představovaly

    jeho život, věděl, že musí jednat dřív, než bude pozdě.

    Pokud už pozdě není.

    „Pošli pro saň,“ řekl král vrchnímu lokaji, který stál vedle

    jeho trůnu.

    „Pošli pro saň!“ oznámil vrchní lokaj druhému lokaji, který

    ten rozkaz opakoval třetímu lokaji a tak dále, až příkaz

    dorazil k poslednímu lokaji v řadě uvnitř komnaty.

    Poslední lokaj otevřel dveře a zavolal: „Pošlete pro saň!“

    A pak všichni mlčky čekali. Po nějaké době vběhl do

    místnosti až ke královskému trůnu jeden ze sloužících saně,

    oblečený v bronzovo-zlaté livreji.

    „Má paní spí, Veličenstvo. Potrvá nějaký čas, než ji probudíme,

    neboť už je to dlouho, co jsi ji naposled žádal o radu,“

    řekl sluha.

    „Jsi sluha první kategorie?“ zeptal se král.

    „To zajisté jsem!“ ujistil krále sluha. „Má paní by nedovolila,

    aby někdo níže postavený mluvil s Veličenstvem. Ačkoliv

    spí, protokol dodržují všichni a vždycky.“

    „Jak dlouho potrvá, než se probudí?“ chtěl vědět král.

    „Obávám se, že to bude několik dní, Veličenstvo,“ odpověděl

    sluha, přičemž v jeho tónu znělo přesně správné množství

    lítosti. „Spává tvrdě.“

    „Času dost,“ odpověděl přívětivě král. „Pošlete pro mě,

    než přijde.“

    „Samozřejmě, Veličenstvo,“ slíbil dračí sluha a pak se uklonil

    a vycouval z komnaty.

    Přitom ho minula krásná mladá žena, která spěchala ke

    králi. Byla vysoká a štíhlá, půvabná jako mladá vrba. Pleť

    měla bledou jako měsíční světlo, její dlouhé vlasy, které nosila

    rozpuštěné, byly černé jako noc a oči zelené jako jaro.

    Na sobě měla rozevláté roucho z fialkového hedvábí.

    „Poslal jsi pro saň, otče?“ vyzvídala, když vstoupila.

    „Poslal. Už jsem to měl dávno udělat, má milá Cinnie,“

    sdělil král své jediné dceři.

    „Však víš, co řekne,“ odtušila Cinnia. „Už to říkala, ale ty

    jsi nechtěl poslouchat. Vyslechneš ji teď, otče?“

    Král vzdychl. „Teď už mi nezbývá než naslouchat,“ přiznal.

    „Ale dáš na její radu, otče?“ pokračovala Cinnia.

    „Obávám se, že musím,“ broukl král a znovu vzdychl.

    „Můj čas se krátí, dcero. Podívej se na mé hodiny. Musí se

    vybrat následník, který nastoupí po mně. Je povinností saně

    vybrat příštího krále Belmairu, a tvou povinností je provdat

    se za mého následníka.“

    Teď zhluboka vzdychla pro změnu dívka. „Nevím,“ řekla,

    „proč Belmairu nemůže vládnout královna, otče. Jsem stejně

    dobrá čarodějka jako kdekterý mužský čaroděj.“

    Král kývl. „Je pravda, dcero, že máš silné schopnosti, ale

    tradice velí, aby Belmairu vládl král.“

    „Nedá se tradice změnit, otče?“ zeptala se Cinnia vážně.

    „Tradice, dcero, je to, co udržuje v naší společnosti civilizaci,“

    připomněl jí král. „Nezapomínej na naše dějiny, mé

    dítě. Poslední z našich, kteří se postavili tradicím a kteří

    způsobili nespokojenost mezi naším lidem, byli z Belmairu

    vyhnáni. Nechceme přece být jako oni, že ne? Jejich život

    se zkrátil, když odtud odešli, a už jsou pryč tolik staletí, že

    zapomněli vlastní dějiny. Nepamatují si, odkud přišli, a přesto

    se ve své přemrštěné pýše považují za nadřazené všem

    ostatním ve světě, kde žijí. A co hůř, změnili se pramálo.

    Pořád ještě jsou svárliví.“ Víčka mu začala těžknout. Sesul

    se do svého křesla. „Jsem unavený, Cinnie. Teď odejdi,“

    řekl starý král.

    „Není ti nic?“ zeptala se ho úzkostlivě. „Nemám zavolat

    lékaře?“ Její drobná ruka se dotkla jeho čela, aby zjistila,

    jestli otec nemá horečku.

    Zasmál se. „Kdepak, dcero. Nejsem ani nemocný, ani docela

    připravený zemřít. Podívej se na hodiny. Ještě je tam

    dost purpurového písku, abych měl dost času promluvit se

    saní. Setkat se se svým následníkem. Jsem jen starý a unavený.“

    Cinnia přistoupila blíž ke starému králi, sklonila se a políbila

    svraštělou tvář. „Zavolám Samuela a on ti pomůže do

    postele, otče. Král Belmairu by neměl spát na trůně. Ubírá ti

    to na důstojnosti.“

    „Jak je libo, dcero,“ odpověděl. „Jak je libo.“ A gestem

    sukovité staré ruky ji propustil.

     

    Kapitola 1

    Saň konečně otevřela oči. Obrátila se a shledala, že u jejího

    lože stojí sluha a čeká. Zívla a lenivě se protáhla. „Jak

    dlouho jsem spala, Tavey?“ zeptala se sluhy a opět zívla.

    „Něco málo přes sto let, paní,“ odpověděl Tavey. „Král tě

    povolal. Potřebuje tvou radu. Purpurový písek v jeho hodinách

    už skoro dochází.“

    „Hm,“ broukla saň. „To je pro Fflerganta typické,“ řekla.

    „Přes všechny ty bláboly o tradicích nikdy neudělal nic správně

    a včas. Teď, když jsou jeho dny u konce, mě povolá. Radila

    jsem všem králům Belmairu od počátku času, ale nikdy jsem

    neměla co do činění s takovým, jako je tenhle král.“

    „Možná,“ ozval se Tavey, „to tak mělo být, paní. Neříkala

    jsi snad vždycky, že všechno má nějaký důvod?“

    Saň vstala z lůžka. Jmenovala se Nidhug, a kdyby se projevila

    v celé své kráse, byla by vyšší než její hrad. Pro zjednodušení

    používala vlastní kouzlo, aby se netyčila do výše

    větší než dva a půl metru. To jí umožňovalo snadno vstupovat

    do sídla krále Belmairu, jelikož tamní komnaty dosahovaly

    pouze výše tří a půl metru. „Znáš mě moc dobře,“ řekla.

    „Jak dlouho mi sloužíš, Tavey?“

    „Od počátku času, paní,“ odpověděl a na jeho tenkých

    rtech vytanul slaboulinký úsměv.

    „Hm,“ odtušila Nidhug. Protáhla si ruce. „Udržoval jsi mi

    pěkně upravené drápy,“ všimla si. „A šupiny mám docela

    vláčné.“

    „Olejoval jsem je každý týden, paní,“ řekl Tavey. „Spánek

    neznamená, že nepotřebuješ údržbu. Jsi Veliká saň Belmairu,

    paní.“

    „Jak je to dlouho, co mě Fflergant povolal?“ zeptala se

    Nidhug svého sluhy.

    „Před pěti dny, paní,“ odpověděl Tavey.

    Saň se znovu protáhla, roztáhla jemná zlatá křídla a krátce

    je rozprostřela, než je znovu složila. Byla velmi krásná,

    její šupiny byly měňavé, v barvách mořské modři a jarní zeleně.

    Hřeben na její hlavě byl fialový a zlatý. Měla krásné

    tmavé oči se zlatými a stříbrnými spirálami a husté, těžké

    řasy, které jasně naznačovaly její pohlaví. „Řekni Fflergantovi,

    že za ním přijdu zítra ráno, tři hodiny po rozednění,“

    oznámila Taveymu. „Ale než k němu půjdeš, sděl kuchařce,

    že si dám k večeři dva tucty ovcí, tucet hovězích čtvrtí, kolo

    ostrého žlutého sýra a šest koláčů namočených ve sladkém

    víně. Ach! A taky nějaký dobrý salát, Tavey,“ dodala Nidhug.

    „Dneska mám náladu na něco zeleného.“

    „Hned, paní,“ přikývl sluha a odspěchal z komnaty, aby

    nejprve promluvil s dračí kuchařkou. „Je vzhůru,“ řekl, když

    vstoupil do kuchyně, a vydal kuchařce pokyny stran večeře

    své paní.

    „Je jí špatně?“ chtěla vědět kuchařka. „To je sotva pár

    soust.“

    „Jen si zdřímla,“ podotkl Tavey. „Přidej pár tuctů pečených

    hus a kapounů, jestli tě to potěší. Klidně může zjistit,

    že je hladovější, než si myslela, a poděkuje ti, žes na to myslela,“

    poznamenal. Pak vyklouzl kuchyňskými dveřmi ven,

    přešel dračí zahradou do královských zahrad a dál pak do

    královského hradu. Než ale stihl vyhledat krále, setkal se

    s královou dcerou, čarodějkou Cinnií.

    „Je vzhůru?“ zeptala se Cinnia okamžitě, jak Taveyho uviděla.

    „Ano, má paní, je.“

    „Kdy se sejde s otcem? Zdá se, jako by se písek pohyboval

    rychleji,“ řekla Cinnia.

    „Pojď se mnou a dozvíš se odpověď na svou otázku,“ vyzval

    dívku Tavey.

    „Mluv!“ požadovala Cinnia.

    Tavey se otočil a pohlédl na ni. „Nejsi králem Belmairu,

    má paní, a má zpráva je určena pro krále, ne pro jeho dceru.“

    Cinniiny zelené oči se zúžily, ale dračí služebník trval na

    svém. „Měla bych být příští vládkyní Belmairu,“ zabručela

    temně.

    „Belmairu nikdy nevládla žena,“ odpověděl Tavey tiše

    a vydal se dál, ke královské komnatě.

    „Znamená to, že by neměla?“ řekla Cinnia.

    „Není to naše tradice, má paní,“ vykládal její společník.

    „Krále Belmairu vždycky vybírala saň. Když neměl král syna,

    jako je tomu v tomto případě, vybere saň vhodného muže,

    a pokud má král dceru a ta je neprovdaná, pak se za nového

    krále provdá, aby krev starého krále proudila v žilách

    královského rodu dál, což potká i tebe, má paní. Je to dobrá

    a rozumná tradice a uchovala na Belmairu mír.“

    Cinnia už nic neříkala. Co by také mohla? Její osud se jí

    náhle vymkl z rukou. Je nejváženější čarodějkou Belmairu,

    ale nemá už žádnou vládu nad vlastním životem. Kdyby se

    pokusila vzepřít tradici, bude potrestána. Dračí magie je daleko

    větší než Cinniina a ona si toho byla vědoma víc než

    dobře, neboť to byla saň, která ji naučila kouzlům.

    Dorazili ke královu kabinetu a vstoupili do něj. Fflergant

    byl bledý, ale když uviděl Taveyho, jako by se vzchopil.

    Tavey se králi uklonil. „Má paní právě procitla, a když se

    dozvěděla o tvé potřebě, řekla mi, abych ti vyřídil, že tu bude

    zítra, tři hodiny po východu slunce.“

    „Poděkuj jí za mě a oznam jí, že dychtivě očekávám její

    příchod,“ odpověděl král. Pak klesl zpět mezi podušky a oči

    se mu znovu zavřely……………………………..

  • Autor: Small, Bertrice
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: Čarodějka z Belmairu
    Původní název: The Sorceress of Belmair
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-306-9
    Vazba: vázaná
    Formát:125.00 x 200.00 mm
    Počet stran: 392
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 2.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.