Skotské nevěsty

Obsah

Christina Dodd: Pod svatebním kiltem

9

Stephanie Laurens: Rozkvetlá růže

73

Julia Quinn: Gretna Greene

175

Karen Ranney: Glenlyonská nevěsta

265

Christina Dodd

Pod svatebním kiltem

1

Skotsko, 1805

„Andra se ti o tom svatebním kiltu vůbec nezmínila?“

Lady Valéry si nepatrně lokla zrádně silné whisky a blaženě

vychutnávala teplo, které se jí okamžitě rozlilo zestárlými

žilami. „Dobré nebe, čím jsi ji urazil? O Mac-

Nachtanech je známo, že se pokaždé chlubí svatebním

kiltem a nezapomínají ho ukazovat každému hostu, ať se

o něj zajímá nebo ne.“

Ve studovně bylo příjemné teplo, svíce osvětlovaly

ztemnělé kouty místnosti, na krbové římse tikaly hodiny,

a Hadden, sedící před krbem s dlouhýma nohama nataženýma

před sebou, skýtal obraz mužné síly a vznešenosti.

A taky uražené mužnosti.

Lady Valéry skryla úsměv ve své sklence. Ten chlapec

– bylo mu jednatřicet, ale ona v něm stále viděla

chlapce – nedokázal dost dobře snášet odmítnutí.

„Andra MacNachtanová je hloupá,“ zamumlal se zamračeným

pohledem do svého poháru. „Ženská s prázdnou

hlavou, slepičím mozkem, která se stará jen o sebe.“

Lady Valéry vyčkávala, ale Hadden už neřekl ani slovo,

jen do sebe hodil obsah sklenky, od večeře čtvrtou

whisky, což znamenalo o tři víc, než byla jeho obvyklá

míra. Jindy pil opravdu střídmě.

„Ano. Dobrá.“ Vrátila se ke svému tématu. „Zmíněný

svatební kilt je přesně to, co hledáš. Je to tradice. Jedná

se o už dost roztřepený skotský pléd, o němž se říká, že

přináší štěstí novomanželům, když si ho přehodí přes ramena…“

Pro větší efekt se na okamžik odmlčela. „Moment,

nech mě přemýšlet… Když novomanželé políbí tu

kožešinovou mošničku vpředu na kiltu… ne, možná to

má něco společného s ženinou poslušností. Kdybych si

tu legendu vybavila, vyprávěla bych ti ji, a ty bys ji

mohl zanést do toho svého pojednání. Ale jsem stará,

paměť už mi neslouží jako dřív.“

Hadden zvedl hlavu a vrhl na ni div ne vražedný pohled

svých modrých, teď silně zarudlých očí.

Možná s tím neměla začínat. Stará dáma spěšně změnila

téma hovoru a suchým, vážným tónem pokračovala:

„Vlastně jsem se o tyhle zastaralé nesmysly nikdy nezajímala.

Vzpomínám na ‚dobré staré časy‘ – doutnající

ohně, dusot koňských kopyt, putyky s opilci. Ne, mě zajímá

nová doba s jejími moderními vynálezy. Vy mladí

se klidně hrabejte v minulosti a hledejte v těch starých

dobách romantiku, o níž stojí za to psát, která stojí za

zaznamenání, ale mě to nezajímá.“

„Není to jen vaše mládí, o němž píšu, Výsosti, i když

si myslím, že byste tomu ráda uvěřila.“

Vzpurný a sarkastický, uvědomila si. Takhle se chová

už téměř dva měsíce, od svého návratu z hradu Mac-

Nachtan.

„Je to celá životní pouť. Po Cullodenu se celé Skotsko

od základu mění. Staré zvyky, které existují od dob Williama

Wallace a Roberta Bruce, mizí beze stopy.“ Napřímil

ramena a dychtivě se předklonil. „Chci zaznamenat

ty křehké fragmenty kultury dřív, než navždy vymizí.

Jestli to neudělám já, nikdo jiný se toho už neujme.“

Lady Valéry ho pozorovala s uspokojením. Tak rozhodného

a nadšeného ho zná téměř od prvního okamži-

ku, kdy přijel na její skotské panství jako hubený, vyděšený

devítiletý chlapec. Zvykl si na otevřené prostory

a šedivé mlhy Vysočiny. Vyrostl z něho vysoký a silný

muž znající všechny rokle a svahy. V klanech a dávném

způsobu života objevil kontinuitu, kterou postrádal. Ne

že by mu jeho sestra nevytvořila domov – to udělala –

ale nic mu nemohlo nahradit oba rodiče a místo, které

by mohl považovat za své.

Když ho lady Valéry poslala na hrad MacNachtan,

doufala, že to vytoužené místo najde právě tam.

Místo toho se vrátil mlčenlivý a nerudný, s chováním

zcela nepodobným tomu, na jaké byli u něj zvyklí.

Pouze lady Valéry dokázala stanovit diagnózu nemoci,

která ho trápila, a tak se rozhodla uvést všechno

do pořádku, a její plán – jako obvykle – dokonale fungoval.

„Už chápu. Chceš mi taktně naznačit, že tě svatební

kilt MacNachtanů nezajímá, protože není důležitý.“

Rázně postavila sklenku na stůl. „Vůbec ti to nemám za

zlé. Je to zvláštní, dost absurdní legenda, a MacNachtanové

jsou už vymírající klan. Pokud vím, ta dívka, Andra,

je poslední z nich. Ano, máš pravdu.“ Pokračovala,

jako by navazovala na jeho nevyřčená slova. „Jestliže

nezachytíš jejich historii dřív, než ten klan úplně vymře,

co na tom záleží.“

Sklenku, kterou držel v ruce, nedonesl k ústům; všimla

si, jak zatnul prsty do křišťálového skla. „Cesta odtud

na hrad MacNachtan zabere dva plné dny náročné jízdy,“

zamumlal.

„To je pravda,“ přitakala. Její posel tam jel dva dny,

jeden den hledal Andřinu hospodyni a čekal na odpověď

na její dopis a zpáteční cesta mu trvala dva dny.

„Cesty jsou blátivé. Poddaní žijí v bídě, hrad se rozpadá,

a není nikdo, kdo by ho dal do pořádku. Andra

MacNachtanová je bez prostředků, ale přesto hrdá jako

čert, a tak pyšná na své významné skotské předky, že nevidí,

co má přímo před nosem.“

Lady Valéry věnovala Haddenovi úsměv. Chytil se na

její návnadu. „Takže, drahý hochu, co je ti po nějaké

Andře MacNachtanové se slepičím mozečkem?“

Vyskočil, ten téměř dvoumetrový, hezký, neodolatelný

blonďatý obr, a tak strašně naježený na lady Valéry,

že téměř zapomněl na svou nepříjemnost s Androu. „Po

ní vůbec nic!“

„Kdy odjedeš?“

„Zítra ráno.“ Chrstl zbytek whisky do ohně a pozoroval

prskání plamenů. „A přejte si, Výsosti, aby to, co

jste mi řekla o svatebním kiltu, byla pravda. Protože

jestli podniknu tak dlouhou cestu, jen abych ze sebe

udělal hlupáka, okamžitě naskočím na loď do Indie

a získám jiné bohatství – a vy mě hodně dlouho neuvidíte.“

„Ty bys zlomil srdce staré ženy?“

„Ne, jestli ta stará žena mluvila pravdu. A teď mě laskavě

omluvte, Výsosti, musím jít balit.“

Dívala se za ním, jak odchází, plný energie; vyzařovala

z něj taková mužnost, že v tu chvíli zatoužila být o padesát

let mladší. „Ale ano, měla jsem pravdu,“ zamumlala

pro sebe. „Aspoň co se týče toho svatebního kiltu.“

„Rupla vejpůl, tak je to, a teď jak to spravit, další trubky

nemám,“ povzdechl si Andřin správce, když jí oznamoval

tuhle katastrofu. „Stejně je to zázrak, že nepraskla

už dávno, je tam od doby mýho pra-pra-pra-pra-pradědečka.“

Andra zírala na stále kapající konec trubky, která přiváděla

vodu ze studně do kuchyně. Byl to opravdu zázrak,

že praskla až teď. Ale Andra už víc než dva měsíce

na zázraky nevěřila.

„Je tu úplná záplava,“ dodal zcela zbytečně Douglas.

Andra zvedla nohu z asi tři palce vysoké vrstvy vody

zaplavující podlahu podzemní kobky, kterou eufemisticky

nazývala vinným sklepem. „Všimla jsem si.“

A neušlo jí ještě něco. Voda z prasklé trubky zalila sudy

s nasoleným masem a vsákla se do nádob s ječmenem

a žitem. Jeden téměř prázdný sud s jejich posledním

vínem se opilecky kýval ze strany na stranu.

Klan MacNachtanů klesl na samé dno. Neměla představu,

jak ho vytáhnout z hloubi chudoby a zoufalství, či

spíš jak se sama zvednout, protože byla poslední z rodiny.

Měla v úmyslu to vzdát – a byla by to už udělala –

nebýt šedesátiletého Douglase, ještě docela schopného

muže, který se po období bolestínství a fňukání dokázal

vzpamatovat a v klidu zvládl nastalou situaci. A pak tu

byla její hospodyně Sima, jediná matka, kterou měla po

smrti té vlastní, která zemřela, když Andře bylo teprve

jedenáct. Nemohla zapomenout ani na kuchařku a Kenzieho,

poloslepého pachtýře, a na chalupníky a všechny

ty, kteří na ní záviseli a spoléhali se, že je ochrání před

šílenci a Angličany. ………………………………