DÍL II C

Nejlepší povídky science fiction

všech dob

Uspořádal

Ben Bova

Obsah

Ben Bova

Předmluva ................................................................ 9

Frederik Pohl

MIDASOVO PROKLETÍ ........................................ 13

Přeložila Jitka Cardová

James H. Schmitz

ČARODĚJKY Z KARRESU ................................... 87

Přeložil Petr Kotrle

T. L. Sherred

POCHVALA ZA SNAHU ........................................ 143

Přeložil Petr Kotrle

Wilmar H. Shiras

V ÚKRYTU .............................................................. 209

Přeložil Petr Kotrle

Clifford D. Simak

VELKÝ DVOREK ................................................... 253

Přeložil Jan Pavlík

Jack Vance

MĚSÍČNÍ MOTÝL .................................................. 313

Přeložil Petr Kotrle

Předmluva

Tento dvousvazkový soubor je druhou částí Science

Fiction Hall of Fame (česky Síň slávy – Nejlepší SF

povídky 1929–1946 a Síň slávy – Nejlepší SF povídky

1947–1964, Baronet 2003) a obsahuje povídky delší,

než byly ty, které se objevily v prvním díle.

Povídky do Síně slávy byly vybrány členy organizace

Američtí spisovatelé science fiction (SFWA), která sdružuje

kolem čtyř set profesionálních spisovatelů SF. Antologie

Síň slávy SF tak tvoří pečlivý výběr toho nejlepšího,

co bylo kdy v oblasti science fiction publikováno –

protože ji vytvářeli lidé, kteří sami svými díly žánr SF

formovali.

Počínaje rokem 1966 udílí SFWA každoročně cenu za

nejlepší povídku roku. O tom, kdo elegantní sošky, které

dostaly název Nebula, obdrží, rozhodují členové SFWA

hlasováním. Povídky, které byly napsány před rokem

1966, však neměly možnost podobné ocenění získat –

a proto vznikla tato antologie.

Výběr povídek do těchto antologií je stejně jako

v případě samotných cen Nebula prováděn na základě

volby členů SFWA. První díl byl omezen na krátké povídky,

druhý je věnován delším povídkám (noveletám)

a novelám.

Na počátku byli všichni členové SFWA požádáni, aby

nominovali povídky, které by si podle jejich mínění zasloužily

v reprezentativním svazku být. Seznam nominovaných

povídek se vytvářel celý rok a mně coby editorovi

připravované sbírky bylo záhy jasné, že vyloučit

z výběru kterékoliv z těchto nádherných vyprávění bude

srdcervoucí práce. Téměř každá z nominovaných povídek

mi připomněla, jak skvělé chvíle jsem strávil, když

jsem ji poprvé četl. A co teprve když jsem uvážil, kdo je

napsal! H. G. Wells, John W. Campbell, Robert Henlein,

Cyril Kornbluth… dovedete si představit, jak mi bylo,

když jsem musel vyškrtávat díla takových velikánů?

Konečný seznam nominovaných povídek měl šedesát

šest položek. Členové SFWA pak byli požádáni, aby

z tohoto seznamu vybrali deset povídek. Protože nominační

seznam obsahoval i několik povídek od jednoho

autora a my jsme si nepřáli, aby měl jeden autor v antologii

více děl, členové SFWA mohli od každého autora

vybrat jen jednu povídku.

Na mnoha hlasovacích lístcích stálo: „Jak mám vybrat

jenom deset?“ Většina členů SFWA si zkrátka zoufala,

protože vybrat jen deset z takového množství tak

skvělých povídek je opravdu těžká práce.

Po sečtení hlasů vypadala první desítka následovně:

John W. Campbell, Jr. (pod jménem Don A. Stuart):

Kdo je tam

Walter M. Miller, Jr.: Chvalozpěv na Leibowitze

Jack Williamson: Se založenýma rukama

H. G. Wells: Stroj času

Theodore Sturgeon: Mrňousovi jsou tři

Henry Kuttner a C. L. Moore: Ideální jaro

C. M. Kornbluth: Pochod imbecilů

Robert A. Heinlein: Sirotci oblohy

Robert A. Heinlein: Sám sobě v patách

Lester del Rey: Nervy

Jelikož mělo několik autorů ve výsledcích hlasování více

než jednu povídku, a tak vlastně soutěžili sami se sebou,

sestavil jsem seznam deseti nejoblíbenějších autorů:

Robert A. Heinlein

Theodore Sturgeon

John W. Campbell, Jr.

Walter M. Miller, Jr.

Lester del Rey

C. M. Kornbluth

Jack Williamson

H. G. Wells

Poul Andreson

Henry Kuttner a C. L. Moore

Jelikož většina z těchto deseti autorů byla zastoupena

i ve výběru nejoblíbenějších povídek, byl postup výběru

povídek do antologie celkem přímočarý. Nakonec jsem

tedy ke každému z těchto autorů přiřadil povídku, která

získala nejvíc hlasů, a tím jsem získal kostru budoucí

antologie.

Mnohem snazší však bylo začít než skončit. Stále

jsem byl v pokušení propašovat do seznamu povídek

ještě nějakou další – pokaždé jsem si říkal, že tahle je

opravdu příliš dobrá, než abych ji mohl vynechat. Konečný

seznam proto obsahoval dvacet dva povídek (celkem

400 000 slov), což daleko přesahovalo objem jedné

knihy.

Předložil jsem svůj problém Larry Ashmeadovi, který

je špičkou mezi editory a řídí SF sekci v nakladatelství

Doubleday. Vím, že jsem tak zbaběle přenesl zodpovědnost

na někoho jiného, ale neměl jsem srdce na to,

abych kteroukoliv povídku vyškrtl. Díkybohu ji neměl

ani Larry a po zběžném pohledu na seznam navrhl, abychom

vydali antologii ve dvou dílech a zahrnuli do ní

povídky všechny.

Naneštěstí dvě z povídek, Millerův Chvalozpěv na

Leibowitze a Bradburyho Požárník nebyly k dispozici

(i když dnes už se dají bez problémů koupit).

Otvíráte tedy druhou část Síně slávy SF, která mapuje

dobu mezi roky 1895, kdy vyšel Stroj času H. G. Wellse,

a 1962, kdy Cordwainer Smith publikoval Baladu

o ztracené K’Mell. Antologie přináší to nejlepší, co mů-

že science fiction nabídnout – nejlepší autory, kteří psali

či stále ještě píší tento žánr.

A nakonec odstavec díků – většinu mravenčí práce při

vyhledávání publikačních údajů, sčítání slov jednotlivých

povídek a hledání původních vydání udělal Anthony

R. Lewis. Bez jeho pomoci by tato kniha nejspíš zůstala

jen nesplněným slibem.

Frederik Pohl

MIDASOVO PROKLETÍ

A tak se vzali.

Ženich a nevěsta tvořili krásný pár, ona v nařasené

záplavě neposkvrněné běli, on ve své slavnostní šedé

košili s krejzlíkem a v plisovaných kalhotách.

Byla to malá svatba – nejlepší, jakou si mohl dovolit.

Pozvali jen nejužší rodinu a blízké přátele. Jakmile kněz

skončil s obřadem, Morey políbil nevěstu a všichni odjeli

na hostinu. Všehovšudy osmadvacet limuzín (dvacet

jich ovšem převáželo jenom obsluhující roboty) a tři auta

s květinami.

„Hodně štěstí vám oběma,“ popřál jim dojatě starý pán

Elon. „Našel jsi v naší Cherry zlatý poklad, Moreyi,“

vyčistil si nos do roztřepeného kapesníku z batistu.

Staroušci to zvládli báječně, pomyslel si Morey. Při

hostině, obklopení obřími haldami svatebních darů, popíjeli

šampaňské a spořádali hezkou řádku těch výtečných

mrňavých jednohubek. Zdvořile naslouchali živé

hudbě patnáctičlenného orchestru a Cherryina matka si

s Moreyem dokonce jeden kousek ze sentimentálních

důvodů zatančila, přestože bylo vidět, že do života, na

který je zvyklá, taneční zábavy ani zdaleka nepatří. Snažili

se ze všech sil, aby mezi ostatní hosty zapadli, ale

uprostřed všech tapisérií a zurčících fontánek hlavního

tanečního sálu Moreyova venkovského sídla působily

dvě postarší postavy v přísně střízlivých a nejspíš vypůjčených

úborech nepřehlédnutelně nápadně.

Když přišel čas, aby se hosté odebrali domů a nechali

čerstvé novomanžele, ať si v soukromí užijí první chvíle

společného života, Cherryin otec potřásl Moreyovi ru-

kou a Cherryina matka ho políbila. Jak ale odjížděli ve

svém titěrném autíčku pryč, ve tvářích se jim zračila neblahá

předtucha.

Nebylo v tom nic osobního proti Moreyovi. Ale chudí

by si zkrátka bohaté brát neměli.

Morey a Cherry do sebe byli bezesporu zamilovaní.

To trochu pomáhalo. Vyznávali si lásku dvacetkrát za

hodinu, po všechny ty večery a noci, které spolu trávili,

celé první měsíce po svatbě. Morey si dokonce bral volno,

aby se svou manželkou mohl chodit po nákupech, za

což ho milovala snad ještě víc. Tlačili spolu nákupní vozíky

nekonečnými uličkami supermarketu, Morey odškrtával

položky ze seznamu a Cherry vybírala zboží

z regálů. Byla to zábava.

Ze začátku.

K první neshodě došlo v supermarketu, mezi sekcí

Snídaňových potravin a Nábytkem, na místě, kde právě

otevírali zbrusu nové oddělení Drahých kamenů.

Morey přečetl ze seznamu: „Diamantový náhrdelník,

prsteny ke kostýmku, náušnice s přívěsky.“

Cherry se ohradila: „Já mám náhrdelník, Moreyi. Drahoušku,

prosím tě!“

Morey nejistě zalistoval stránkami seznamu nazpátek.

Náhrdelník tam doopravdy byl, a žádná alternativní nabídka

se u něj neuváděla.

„Co třeba náramek?“ navrhl opatrně. „Podívej, tamhle

mají překrásné, s rubíny! Počkej až uvidíš, jak báječně ti

jde k vlasům, miláčku.“

Pokynul prodávajícímu robotovi a ten se k nim přihnal

a naservíroval Cherry podušku s náramky. „Nádhera!“

vykřikl Morey, když si Cherry nechala ten největší

z nich sklouznout na zápěstí.

„Takže náhrdelník si už teď kupovat nemusím?“ ujišťovala

se.

„To víš, že ne.“ Rychlým pohledem zkontroloval cedulku.

„Na chlup stejný počet přídělových bodů!“ A protože

Cherry ještě váhala a nezdála se úplně přesvědčená,

spěšně dodal: „A teď už abychom vyrazili do oddělení

s obuví. Musím si vybrat taneční střevíce.“

Cherry nic nenamítala a po zbytek jejich výpravy

po nákupech si už na nic nepostěžovala. Když bylo po

všem a oni seděli v přízemí supermarketu a čekali, až

jim účetní roboti spočítají celkovou hodnotu a pokladní

roboti oznámkují jejich přídělové knížky, Morey si

vzpomněl, že měl v plánu zachránit náramek z oddělení

přepravy zboží. „Nechci, aby ho posílali s ostatním nákupem,

miláčku,“ vysvětlil. „Rád bych, aby sis ho na sebe

vzala hned teď. Na mou duši, myslím, že jsem ještě

nikdy neviděl nic, co by se k tobě tak dokonale hodilo.“

Cherry vypadala popleteně a potěšeně. Morey na sebe

byl právem hrdý; každý by tyhle malicherné manželské

neshody tak elegantně zažehnat neuměl.

Spokojená nálada mu vydržela i celou cestu domů.

Henry, jejich osobní společník, je zahrnoval zábavnými

historkami z továrny, kde ho postavili a vycvičili. Cherry

na Henryho nebyla vůbec zvyklá, ale toho robota člověk

prostě musel mít rád. Vždycky měl po ruce žertíky

a vtipné příhody, když jste potřebovali rozveselit, při depresích

vás zahrnul soucitem a mimoto vám kdykoli poskytl

nevyčerpatelnou zásobu informací a čerstvých

zpráv o všem, na co jste si jen vzpomněli. Zvyknout si

na Henryho bylo jednoduché. Cherry dokonce robota

sama od sebe požádala, aby jim dělal společnost i u večeře,

a jeho veselým historkám se smála stejně srdečně

jako Morey.

Avšak když se Henry později ohleduplně vzdálil a nechal

je v salonku zimní zahrady o samotě, smích se rázem

vytratil.

Morey si ničeho nevšiml. Svědomitě kroužil po obvyklých

drahách, zapnul tri-D, vybíral pro oba večerní

koktejly, pročítal noviny.

Cherry si nesměle odkašlala a Morey ………………………………