Žánry
Autoři
Série
Rudá růže z Anjou
od Postupně se stávalo zřejmým, že Jindřich VI. je sice dobře uzpůsoben pro královský život, ale již méně pro vládu nad říší. Kromě toho na svou příležitost čekal Richard, vévoda z Yorku, který byl přesvědčen, že by byl nejen lepším panovníkem, ale že má i větší právo na trůn. V těchto neklidných časech přichází do Anglie Markéta z Anjou, která zdědila sílu své babičky Yolandy Aragonské i své matky Isabelly z Lorraine, vládnoucí za svého muže. Anglii vládnou hrabě z Warwicku a Richard z Yorku a schyluje se k válce růží. A když se krále zmocní dědičná duševní choroba, musí královna sama bojovat za svou korunu a synovo dědictví. Štěstěna přechází z jedné strany na druhou, dokud se neobjeví mladý Eduard a nedobude korunu. Vášnivá a impulzivní Markéta však bojuje až do hořkého konce.
René
Zdi hradu Keure bičoval mrazivý vítr. Dvě ženy,
které spolu seděly ve velké místnosti vystavené
průvanu, se přisunuly blíž k ohni. Obě pilně šily.
Starší z nich náhle přestala a zvedla malý kousek
oblečení. „Nikdy bych nevěřila, že k tomuhle dojde.
Dítě se má každou chvíli narodit a já na ně stěží
najdu oblečení, které by ho bylo hodno. Koho by napadlo,
že se syn krále z Anjou ocitne v takových nesnázích?“
Její společnice zvedla obličej od práce. Byla nápadně
krásná a na někoho tak mladého se tvářila neobvykle
vážně.
„Časy se mění a celá Francie si na to musí zvyknout,
Theophanie,“ připomněla jí.
„To je dobré leda tak pro mladé,“ zněla odpověď.
„Nezapomeň, že než jsem přišla sem, žila jsem léta
u krále a královny z Anjou. Vychovala jsem jejich
děti… všechny.“
„Vlastně jste domácnost vůbec neopustila.“
„Ne… ne… Jsem tu se svým pánem Reném a jeho
rodinou. Bůh je ochraňuj. Ach Agnčs, děvče, v současnosti
se ve Francii dějí hrozné věci. Často myslím na
ubohé duše v Orléansu.“
„Musíme doufat a modlit se, že k nim brzy dorazí
pomoc.“
„Zdá se, že nás Bůh opustil. Ty si to nepamatuješ,
Agnčs, ale když jsem byla mladá, žili jsme v míru. Pak
to začalo. Nejdřív Armagnacové proti Burgunďanům.“
„To stále trvá,“ poznamenala Agnčs.
„Ale našimi skutečnými nepřáteli jsou Angličané.
Ti způsobují rozkol v naší zemi. Kvůli válce… v níž
jsme podle nich poraženi… musím přešívat Jolandiny
oblečky na další novorozeně.“
„Mohlo by být ještě hůř,“ nadhodila Agnčs.
Vrátila se k šití, ale Theophanie, chůva pěti dětí královského
páru z Anjou, kterou nyní poslali k potomkům
druhého syna Reného, měla nostalgickou náladu.
„Vždycky jsem měla Reného nejradši,“ přemítala.
„Byl to rozkošný chlapec a milý mladík. Miloval poezii…
a písně trubadúrů. Zajímal se o ně víc než o jízdu
na koni. Jeho matku, královnu Jolandu, to trochu zneklidňovalo.
Otec na hradě moc nebýval. ‚René čte raději
knihy, než prolévá krev,‘ říkávala. ‚To je sice obdivuhodné,
ale knihy mu nezachrání pozemky před
chamtivci, kteří po nich pokukují.‘ Nemějte strach, paní,
chlácholila jsem ji. Až přijde čas, můj pán už bude
vědět, jak se zachovat.“
„To potřebujeme všichni,“ souhlasila Agnčs, „poznat,
jak se máme v pravou chvíli zachovat.“
Theophanie si ji shovívavě prohlížela. Přistupovala
k ní jako k jedné ze svých svěřenkyň. Rodiče poslali
Agnčs na vychování do urozené domácnosti, jak to
bývalo u dívek z dobrých rodin zvykem. Člověk ji nemohl
nemít rád. Byla tichá, skromná a ochotná být
užitečná. Měla ráda děti a Theophanie její pomoc
v dětském pokoji uvítala. Janovi nebyly ještě ani čtyři,
Ludvíkovi byly tři a Jolandě něco přes osmnáct měsíců.
Její dvojče, bratr Mikuláš, bohužel zemřel několik
týdnů po narození. I tak je to příjemný počet, myslela
si Theophanie, a paní je ještě mladá. Ačkoli pán jako
všichni šlechtici býval často pryč, podařilo se jim rodinu
rozšiřovat. Theophanie si někdy říkala, že Bůh vel-
mi ochotně obdařuje takové dámy mimořádnou plodností,
takže ani dlouhá nepřítomnost manželů nezabrání
tomu, aby se dětské pokoje zaplňovaly.
Paní Isabella byla stále velice mladá, toto novorozeně
už bude čtvrté – a nebýt smrti ubohého Mikuláše,
bylo by páté.
Theophanie se s hrdostí rozhlédla po pokoji. Byli na
jednom z nejhezčích hradů v Lorraine, který byl věnem
paní Isabelly. René se dobře oženil, myslela si
Theophanie. Vzal si mladou ženu se silnou vůlí. Vlastně
všechny ženy v domácnosti byly rozhodné a energické
– víc než muži. Theophanie si často říkala, že by
muži měli zůstat doma a ženy jít místo nich do bitvy.
René by byl úžasným společníkem pro děti a trpělivě
by je zasvěcoval do krás hudby a poezie. Pokud šlo
o paní Isabellu, člověk si ji uměl představit, jak vede
vojáky do boje.
„Je to nějaký tvůj žert, Pane?“ ptala se Theophanie
Boha. Byla to prostá věřící žena a často rozmlouvala
s Bohem, jako by to byl obyčejný člověk, jakýsi král,
samozřejmě nadřazený tomu francouzskému, ale s lidskými
slabůstkami. A poněvadž celý život pracovala
jako chůva, mívala někdy sklon chovat se tak i k Všemohoucímu.
Samozřejmě byla výsada být zaměstnána u rodu
z Anjou. Velice obdivovala paní Isabellu i paní Jolandu.
Paní Jolanda byla dcera aragonského krále a její
dcera Marie, Reného sestra, se provdala za francouzského
dauphina.
„Podle toho, co se povídá, je dauphin budižkničemu,“
sdělila Theophanie Agnčs. „Někdy je mi chudinky
Marie líto. Byla to hodná dívka a zasloužila si lepší
osud. Ubohá Marie… mysleli jsme si, že bude královnou,
a čím je teď… vdaná za dauphina… a francouzským
králem místo něj nazývají nějaké anglické děcko.
Je smutné, když se záležitosti takhle vyvinou, Agnčs.“
Agnčs sklonila hlavu nad šitím. Přemýšlela o Marii.
Jak se asi cítí v takové situaci? Ačkoli dauphinův šílený
otec přijal Angličany a provdal dceru Kateřinu za
anglického krále, dauphin s tím nesouhlasil a vzepřel
se, i když dost chabým způsobem. Avšak možná to odmítali
lidé kolem něj a využili ho jen jako figurku.
Jak to všechno skončí? Vypadalo to neradostně, pochmurněji
než studený březnový vítr, který vanul po
Pont-ŕ-Mousson a zuřivě bičoval zdi hradu Keure.
V celé zemi panovalo napětí. Orléans, klíč k Loiře,
byl od října obléhán. Jestli padne, nebude mít Francie
velkou naději, aby se vymanila zpod anglického jařma.
Ale jak by se dala zachránit? K tomu by byl zapotřebí
zázrak.
„Ty bys to dokázal, Pane,“ kárala Theophanie Boha.
„Máš na to schopnosti. Jestli umíš hory přenášet, proč
nevyženeš Angličany z Orléansu?“
Celá země čekala, co bude dál, a čekalo se i v Pont-
-ŕ-Mousson.
Obyvatelé hradu byli odměněni dřív než lidé v Orléansu.
Ještě tentýž den, kdy Theophanie s Agnčs šily u krbu,
začaly paní Isabelle porodní bolesti. Třiadvacátého
března porodila zdravou holčičku.
Pojmenovali ji Markéta.
* * *
Navzdory těžkému období musela být jaksepatří pokřtěna.
Theophanie přinesla zdobné křestní roucho,
které se v rodu z Anjou dědilo po generace, a v katedrále
v Toulu proběhl křest. Za kmotry jí šli Reného
starší bratr Ludvík, neapolský král, a babička z matčiny
strany, vévodkyně z Lorraine, po které dostala jméno.
Markéta, která si blaženě neuvědomovala důležitost
obřadu, ho přijímala s vážností a posléze ji odnesli
zpátky do Theophaniny náruče. René přijel na vzácnou
návštěvu. Po prastrýcově smrti obdržel titul vévody
z Bar, což do jisté míry zvýšilo jeho příjem i důležitost,
zvlášť proto, že s vévodstvím získal i titul markýze
z Pont-ŕ-Mousson. Jako mladší syn neměl původně nic
než malé hrabství Guise.
Dychtivě mluvil s Isabellou o změnách, které je čekají.
„Teď možná dokážu Karlovi trochu pomoct,“ poznamenal.
Isabella přikývla. Jako všichni Francouzi se dívala
s nadějí do budoucnosti. To, co se stalo v Orléansu,
vypadalo jako zázrak. Isabella úplně nevěřila mimořádným
schopnostem venkovské dívky, která slyšela
hlasy z nebe, avšak skutečností zůstávalo, že napochodovala
do Orléansu a porazila Angličany, čímž zachránila
město. Následkem toho odjel Karel do Remeše na
korunovaci.
Ještě před několika měsíci by se to zdálo vyloučené.
Ale štěstěna se opravdu přiklonila k Francii a kupodivu
i k této rodině. Z Reného se stal poměrně významný
muž. Nyní měl prostředky, aby získal vojáky
a zbraně, a přirozeně se chtěl postavit ke švagrovu
boku a pomoci mu získat všechno, co s Angličany
ztratil.
Prohlásil se za přívržence Armagnaců – jímž samozřejmě
byl i dauphin – a tím se stal nepřítelem
burgundského vévody, jehož spojenectví s Angličany
všichni praví Francouzi odsuzovali.
„Jen doufám, že burgundského vévodu příliš nepobouříme,“
podotkla Isabella.
„Nedomnívá se, že jsme hodni jeho pozornosti,“
ujistil ji René.
„Snad, ale jistě si uvědomuje každého Armagnaca
a považuje ho za nepřítele.“……………………………………..
Autor: | Plaidy, Jean |
Překladatel: | Zvěřinová, Zdeňka |
Název: | Rudá růže z Anjou |
Původní název: | Red Rose of Anjou |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-346-5 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 400 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 13.10.2010 |