Moje drahá Caroline

KAPITOLA

PRVNÍ

Anglie, 1815

Caroline Graysonová se opatrně, aby se vyhnula trnům,

dotkla růžového keře a ustřihla stonek, na jehož

konci se právě rozvíjelo malé poupě. Jemně ho vzala

mezi prsty, prohlížela si ho a zkoumala okem zkušeného

botanika, pomalu otáčela stonkem v ruce, studovala

strukturu poupěte, jeho delikátní krásu.

Byla to nejskvostnější a nejrozkošnější růže, jakou

kdy vypěstovala. Bude chvíli trvat, než najdu jméno,

které by bylo dostatečně důstojné a vhodné pro takovou

nádheru, pomyslela si. Tak dokonalá růže si opravdu

zaslouží něco naprosto výjimečného.

Náhlé zašustění těžké taftové sukně ji přinutilo, aby

se obrátila. Po kamenné cestičce se k ní rychle blížila

nejmladší sestra Stephanie. Zářivé paprsky ranního

slunce probleskovaly záplavou jejích blonďatých vlasů

a zvýrazňovaly modř hedvábných šatů, které byly jasnější

než letní obloha.

„Pojď sem, Stephanie, a podívej se na tohle,“ zavolala

na ni spokojeně se usmívajíc. Pozornost už opět

zaměřila na poupě.

„Caroline,“ vydechla Stephanie a sotva popadala

dech, jak pospíchala. „To bys nikdy neuhádla –“

„Jen pomalu,“ napomenula ji Caroline, když ji sestra

chytila za rukáv.

Stephanie se dvakrát zhluboka nadechla a odsunula

si pramínek vlasů z tváře, zrůžovělé chladným ranním

vzduchem. Oči jí zářily vzrušením nad novinkou, kterou

Caroline přišla oznámit.

„Hrabě zWeymerthu –“ lapala po dechu, „– je u nás.

A otec chce, aby ses s ním setkala.“

Caroline, jako by ji neslyšela, se stále kochala pohledem

na tu skvostnou nádheru, kterou držela mezi ukazováčkem

a palcem. „Líbí se ti?“

Stephanie se konečně podívala na růži a vykřikla radostí.

„Ach, bože, ta je ale nádherná! Dva odstíny nachové.“

Caroline se hrdě usmála a vložila růži do Stephaniiných

natažených rukou. „Ano, máš pravdu, levandulová

přecházející do nachové. A teď mi pověz, cos mi

chtěla. Kdopak je tady?“

Stephanii zářily oči radostí. „Hrabě z Weymerthu,“

zopakovala pomalu.

Caroline se na ni podívala bez zájmu a Stephanie

podrážděně vydechla. „Copak opravdu nic nevíš, Caroline?

Brent Ravenscroft, hrabě z Weymerthu. Ve

společnosti se o něm už dlouho mluví. Myslím, že jde

o nějaký skandál v rodině, ale nic takového, co by pošramotilo

jeho pověst. Jeden čas se ucházel o Pauline

Sinclairovou – víš, tu z větve Harperů. Ona ho potom

kopla do zadku –“

„Stephanie!“

„– a všichni se dohadovali, jestli je tak lakomý, hloupý,

nebo ošklivý a proč ho vlastně Pauline nechtěla.“

Stephanie ztišila hlas a rošťácky se na Caroline ušklíbla.

„Ale já ho teď tajně pozorovala. A musím říct, že

vůbec není ošklivý.“

Caroline se usmála, položila nůžky na zem a otřela si

rukávem orosené čelo. Ačkoliv bylo Stephanii už sedmnáct,

v mnoha ohledech to byla stále velmi naivní dívka,

zejména pokud šlo o muže. Když se jí nějaký líbil, nemyslela

na nic jiného. A zdálo se, že zrovna teď považuje

hraběte zWeymerthu za naprosto neodolatelného.

„Myslím, že by ses o něj neměla tak zajímat, Steph,“

plísnila ji Caroline, vzala si z jejích rukou levandulovou

růži a vydala se po kamenné pěšince k domu. „Jsi

přece zasnoubená, jestli si vzpomínáš.“

Stephanie šla vedle ní. „Já ho nechci pro sebe, Caroline.

Myslím, že je tu kvůli tobě.“

„To je nesmysl,“ zasmála se Caroline.

Stephanie si tiše povzdechla. „Na světě jsou i jiné

věci než jen rostliny a… sir Alfred Markham –“

„Albert Markham,“ opravila ji Caroline.

Stephanie se odmlčela, dokud se nepřiblížily k domu.

Pak rozhodně pronesla: „Stejně si myslím, že otec

tě chce za hraběte zWeymerthu provdat.“

Aniž by se Caroline zastavila, otevřela dveře do kuchyně,

položila růži na stůl a šla si umýt ruce. Pomyšlení

na to, že by se za někoho provdala, bylo tak neuvěřitelné,

že nemělo smysl o tom ani hovořit. „Nechápu,

kam chodíš na takové nesmysly –“

„Slyšela jsem to přímo od otce,“ vpadla jí do řeči

Stephanie. „Slyšela jsem, jak říká, že mu ty věci prodá,

jen když si tě vezme.“

Caroline si vzala z háčku ručník, hloubavě se na

sestru zadívala a všimla si, jak jí v koutcích úst pohrává

úsměv a světle modré oči jí šibalsky září. To ji trochu

zneklidnilo, protože Stephanie byla jedinou živou duší,

která věděla o jejích plánech opustit Anglii a jít studovat

botaniku do Ameriky. A mockrát ji zapřísahala, aby

neodcházela tak daleko od domova.

Caroline si odhrnula loknu z čela. „Promluvím si

s ním.“

„Být tebou bych se nejdřív vykoupala,“ podotkla poťouchle

Stephanie.

Nevšímajíc si této poznámky, popadla Caroline růži

a vydala se směrem k otcově pracovně. Odvážně přistoupila

ke dveřím, než však stihla zaklepat, zaslechla zevnitř

nervózní mužské hlasy. Nedbajíc svého postavení, instinktivně

se přitiskla ke dveřím, aby se zaposlouchala do

hádky mezi dvěma sebevědomými muži uvnitř pracovny.

„Zaplatím vám všechno, co chcete, ale odmítám se

oženit jen kvůli tomu, abych dostal zpátky to, co mi po

právu patří,“ zaslechla cizincův hluboký chraplavý

hlas. „Můj majetek byl prodán nečestně a pravděpodobně

i protiprávně.“

„Všechno jsem koupil naprosto zákonně, Weymerthe,

a můžu to doložit.“

Hlasy se ztišily a Caroline nerozuměla, o čem se baví.

Za chvíli se zase ozvaly mnohem hlasitěji a naléhavěji,

jak se muž snažil otci něco vysvětlit.

„Tohle sice s vámi nemá nic společného, Sytheforde,

ale říkám vám, že až se jednou rozhodnu, že se ožením,

bude to s dívkou, kterou si sám vyberu. A vaše dcera,

kterou jsem v životě neviděl, to nebude.“

„Caroline vám dá bystrého a statného syna –“

„To sem netahejte!“

„Muž vašeho postavení –“

„Poslouchejte mě dobře,“ slyšela, jak se hrabě ohradil

nebezpečně tichým hlasem. „Nechci si vzít vaši dceru.

Je mi zatraceně jedno, kolika dalším váženým šlechticům

jste nabízel její ruku. Nezajímá mě, jestli je tím nejúžasnějším

stvořením v celé Anglii, jestli má vlasy barvy

slunečních paprsků a oči jako dva ametysty. Zajímá

mě jenom můj majetek, a dobrý bože, věřím, že mi ho

čestně vrátíte. Víc vám k tomu neřeknu.“

Nastalo dlouhé tíživé ticho. A pak uslyšela, jak otcův

hluboký hlas prořízl vzduch: „Možná byste se měl

podívat na tohle.“

Po chvilce hrabě vykřikl. „Proboha!“ Jeho pěst tvrdě

dopadla na desku stolu.

Otec samolibě pokračoval: „To je podepsaná kupní

smlouva. Přijdete-li v pondělí, budou už pryč.“

„To nemůžete udělat –“

„Můžu, pokud si nevezmete moji dceru.“

Pak… nic. V místnosti nastalo dlouhé ticho.

Caroline slyšela, jak jí buší srdce. Na několik vteřin

nemohla popadnout ani dech, jak ji otcova slova udeřila

do tváře, jako by na ni spadl kámen.

To se přece nesmí stát. Mám své plány, své sny,

své… Myslela si, že jí otec rozumí.

Vyděšená a zmatená svěsila ramena a pomalu se

šourala halou do salonu. Okny dovnitř pronikaly sluneční

paprsky a ve spoře zařízeném pokoji navozovaly

uvolněnou atmosféru. Caroline však bojovala s úplně

jinými pocity – s panickým strachem, který v ní rozhovor,

jejž právě vyslechla, vyvolával. Ztěžka usedla na

žluté sofa a prázdným pohledem zírala do vyhaslého

krbu, nutíc se alespoň trochu se nadechnout.

Byla v šoku. Rozzlobená. A vyděšená. Polkla, aby

potlačila slzy, které se jí hrnuly do očí. Kdyby nic jiného,

potřebovala si udržet chladný rozum, až jí otec přijde

oznámit, že jí vybral manžela.

Jen ta myšlenka ji roztřásla odporem. V hloubi duše

Caroline věděla, že otcova láska k ní je hluboká, ale

bylo jí také jasné, že ze všech pěti dcer, které zplodil,

byla ona jediná pro něj zklamáním.

Byla prostředním dítětem a od ostatních se velmi

odlišovala. Všechny sestry byly obdarovány vysokou

štíhlou postavou, blond vlasy, světle modrýma očima

– tak podobnýma matčiným – a krásnými tvářičkami.

A všechny už byly zadané – dokonce i nejmladší Stephanie

byla zasnoubená s vikomtem Jamesonem. Caroline

musela uznat, že otec na ně může být právem

hrdý, protože všechny vystupovaly jako dobře vycho-

vané dámy, které se umějí pohybovat ve vybrané společnosti.

Caroline se však spíš podobala otci – byla malé postavy,

s tmavě hnědými vlasy a hnědýma očima. Prostá

a nevýrazná, jak slyšela kdysi někoho říkat. Postupem

času jí to vadilo čím dál tím méně a smířila se s osudem.

Uvědomila si totiž, co je v jejím životě opravdu

důležité.

Byla chytrá, vynikala zejména v matematice a botanice.

Ve čtyřech letech už uměla počítat, zpaměti zvládala

malou násobilku a svými znalostmi překvapovala

každého, kdo ji znal. Zvlášť protože byla dívka. Ženy

se přece vůbec o matematiku nezajímají, tak jí to

spousta lidí tvrdila.

Caroline však měla takové znalosti, aniž by se nějak

výrazně víc učila. V devíti letech znala nejen

čísla, ale i každičkou rostlinku v matčině zahradě

a věděla, jak ji pěstovat. Strávila hodiny a hodiny důsledným

a podrobným pozorováním jejich růstu, barevných

variací a velikostí, takže ve dvanácti letech

už se vyrovnala i zkušeným zahradníkům. Většina

známých ji však považovala za nejpodivnější dívku

v Anglii.

Ve dvanácti jí však bylo jedno, co si o ní ostatní

myslí. Rodiče i sestry ji milovali, i když ji vůbec nechápali

a nerozuměli jí. Dokonce ani otec nestačil na

její výpočty a znalosti. Ze všeho nejvíc ji však rozčilovalo,

že se nenarodila jako chlapec. Protože pak by ji

obdivovali, podivovali by se nad jejím talentem a určitě

by mohla studovat na těch nejprestižnějších univerzitách

u nejvěhlasnějších profesorů. Jako dívka však byla

považována za podivínku a držena v rodném domě

v ústraní, dokud otec, Charles Grayson, pátý baron ze

Sythefordu, s ní něco „neudělá“. Což byl evidentně

problém, protože Caroline už bylo šestadvacet let a stále

byla svobodná………………………….