Žánry
Autoři
Série
Krvavý sníh
od Další kniha německého autora Helmutha Nowaka představuje nového hrdinu – vrchního svobodníka Williho Drottnera, bojujícího v drsných podmínkách ruského severu. Po sériích s Helmuthem Nowakem, působícím ve skupině armád Střed, a Erichem Breitnerem, příslušníkem vojsk, operujících na jihu Ruska, se věnuje dosud značně opomíjené oblasti největšího válečného střetnutí všech dob. Německá skupina armád Sever má při útoku na Rusko před sebou obtížný úkol: nesjízdným terénem projít pobaltskými republikami, odříznout Rusy od Baltského moře a obsadit Leningrad. Proti zdrcující přesile má slušnou šanci na úspěch: po zapojení obyvatel Pobaltí, násilně přičleněných k SSSR, by mohla své síly zdvojnásobit. To se ale nestane a vyhlídky na vítězství se tím pronikavě sníží…
KAPITOLA 1
Končil první letní den roku 1941. Až na občasné studené
poryvy větru od Baltu bylo celý den horko, vojáci
pracovali jen v košilích s vyhrnutými rukávy a lodičkami
založenými za opasek. Nechápali, proč se
musí na hranicích s Ruskem zakopávat – Rusové byli
spojenci a vzhledem k chudobě prvního a vzdálenosti
druhého, Itálie a Japonska, dodávali do Německa nesrovnatelné
množství potřebného zboží. Ne, že by
vojáci měli Ivany v kdovíjaké lásce. I když se jejich
hlídky denně potkávaly při pochůzkách na hraniční
čáře a některé obličeje už znali stejně dobře jako tváře
sousedů, přece jen si ti starší ze stranických školení
a mladší ze školy a Hitlerjugend pamatovali, že Němci
jsou panský národ, nadlidé, zatímco Rusové stojí na
rasovém žebříku hodně nízko, skoro na stejné úrovni
jako Židé. Pomyšlení, že by někdy mohli velký německý
národ jakkoli obtěžovat, bylo směšné, zvláště
teď, když wehrmacht celému světu ukázal svou nedostižnou
bojovou sílu.
Rusové se ve strachu z Německa na svých nových
hranicích opevňovali mnohem důkladněji, pozorovací
letouny hlásily výstavbu betonových opevnění a proměnu
nenápadných selských chalup v pevné uzly odporu,
horečnou výstavbu nových letišť a nenápadné
soustřeďování tankových sil v nedalekých lesích. Přes
den sice byli opatrní jako svišti, jakmile však slunce
zapadlo, bylo možné odhadnout narůstající počet vojsk
podle počtu táborových a kuchyňských ohňů.
Jestliže byli tak bláhoví a přece jen se chystali k útoku,
jak tvrdili Vůdce a říšský ministr informací Goebbels,
bylo to od nich přinejmenším nevděčné. Wehrmacht
porazil za necelé tři týdny Polsko, navzdory
statečnému odporu jeho vojáků, a teprve pak se daly
ruské sbory na pochod, aby si z lákavé kořisti taky něco
ukously. Nemusely vůbec bojovat, polskou armádu
plně zaměstnávali Němci. Wehrmacht jim dokonce
musel odevzdat část území, která dobyl, protože tak se
hlavy obou států předem dohodly.
Ale Vůdce se nikdy nemýlil, a jestliže tvrdil, že se
chystají k zákeřnému útoku, jistě měl pravdu. Koneckonců
v jeho kanceláři se sbíhaly všechny nitky informací
od abwehru, Říšské odposlechové služby, pozorovacích
letadel i zprávy špionů, nasazených do ruského
prostředí. Ale zakopávat se proti tak chabému nepříteli?
Někteří z mazáků si ještě pamatovali, jak po porážce
Polska dohrkotaly na domluvenou linii Bugu ruské
tanky, staré, rezavé, oprýskané plechové krabice se
směšnými dělíčky, s nimiž i navzdory opotřebovanému
dojmu nedovedly jejich osádky zacházet. Šněrovaly
ulicí jako sobotní opilci, nezvyklí na alkohol, a tu
a tam do sebe za příšerného skřípění dokonce narazily.
Při čestné přehlídce před tribunou jednomu z nich
praskl pás, jeho články se s pekelným řinčením sesypaly
do prachu a nezbylo nic jiného než poškozené vozidlo
odtáhnout traktorem, aby přehlídka mohla nějak
dospět ke svému konci.
Navíc – dobrý Bože – ti ruští vojáci! Zarostlí, špinaví,
jejich uniformy každý pes jiná ves, nikde žádný kulomet
nebo samopal, pouze zastaralé pušky s bodáky
dlouhými jako šavle. Nikdo si nedovedl představit, že
by se jimi mohli ohánět, a dokonce snad i někoho zasáhnout.
Boty měli tak zaprášené, že by je v německé
armádě každý svobodník otloukl nováčkovi o hlavu.
Ostatně, boty.
Každé německé oko, zvyklé na jednotnou výstroj, by
nad obutím ruských vojáků zaslzelo. Jedni nosili šněrovací
bagančata, pocházející ještě ze spojeneckých dodávek
z dob první světové války, druzí jako roury ke
kamnům tuhé a třetí zase měkké shrnovací holínky, jiní,
možná pro změnu, plstěné válenky.
Stejné to bylo s uniformami a čepicemi – ani lid útočící
na Bastilu za Francouzské revoluce nebyl oblečený
tak různorodě. Převažující zelená barva uniforem
hýřila odstíny od olivové přes khaki k hnědozelené,
byly tu však k vidění i součásti modrých leteckých nebo
černých tankistických uniforem a rudé kozácké šaravary
v různých kombinacích.
Bujarého potlesku a hvízdání přihlížejících německých
vojáků se dočkal trubač v černých tankistických
kalhotách, modré blůze letectva s kozáckou papachou
s rudým dýnkem na rozčepýřených rusých vlasech.
„Cirkus Barnum,“ šeptali si nespokojeně důstojníci,
kteří museli vzdát čest každému oddílu, v jehož čele
kráčel praporečník se zástavou. „Tohle je naprosto nedůstojné,
měli bychom demonstrativně odejít.“
„Jenže tuhle přehlídku nám nařídili ze štábu armády.
Musíme to nějak vydržet.“
„Ale večer se opijem!“
„To určitě musíme. Tahle podívaná by jinak člověku
dočista znechutila ctihodný vojenský stav.“
Vrcholem nevkusu se však stalo malé pohoštění po
přehlídce, při němž ruský generál Krivošejn pozvedl
sklenku s vodkou a připil: „Na věčné nepřátelství našich
velkých národů.“ Pravda, snažil se mluvit německy
a v cizím jazyku snadno unikne drobná chybička,
ale tohle přeřeknutí bylo opravdu nešťastné a německé
účastníky setkání dokonale znechutilo.
Za zvuků hymny Deutschland, Deutschland über alles
spustili ze stožáru říšskou vlajku, potom však musel
důstojnický sbor se skřípěním zubů přihlížet, jak na sto-
žár stoupá za zvuků Internacionály, oficiální hymny
SSSR, vyluzované osmičlennou ruskou kapelou, rudý
prapor s hvězdou, srpem a kladivem, a ještě přitom stát
v pozoru a salutovat. A tohle všechno v Brestu, městě
a pevnosti, které slavně dobyl wehrmacht a teď je musel
podle mezistátní dohody předat, aby se po litevském,
polském a rakouském budování staly „starou ruskou
pevností“.
* * *
Ale něco se určitě dělo, zkušení mazáci to cítili ve
vzduchu. Jakmile se setmělo, přivážely koňské zápřahy
děla, ihned umísťovaná do palebných postavení, zakopávaná
a zamaskovaná, jako by všude kolem zuřila
bitva, zatímco nejhlasitějším zvukem, který se setmělým
krajem ozýval, byly hlasy cvrčků a kukaček. Nejnižší
možnou rychlostí se k hranici šouraly tanky
a obrněné vozy, nákladní auta přivážela stohy munice
a hektolitry pohonných hmot.
V deset večer nařídili důstojníci mužstvu nástup a velitelé
rot jim ve světle baterek přečetli rozkaz Vůdce.
Stálo v něm, že je třeba předejít chystanému ruskému
útoku vlastní drtivou ofenzivou, rozprášit jejich sbory,
připravující se k výpadu v Bělorusku, vyčistit Pobaltí
a dobýt Leningrad. Teprve pak se měly útočící kolony
stočit na jih a dobýt Moskvu.
„Jak vidíte,“ prohlásil s uspokojením velitel roty kapitán
Faix, „všechno je tentokrát dokonale promyšlené.
Všechny síly vrhnout na jeden cíl, až ho bude dosaženo,
na druhý, a tak dále, dokud nepřítele neporazíme. Žádné
chyby, jaké jsme udělali v minulosti – že nám velení určilo
cíl, ale po čase došlo k jinému názoru a poslalo část
sil tam, část zase jinam, a výsledkem byly jen zmatky.
Tentokrát je vidět, že plán připravil pevnou rukou sám
Vůdce, a nedá si do něj od nikoho mluvit.
Provolejme Vůdci a vlasti třikrát ‚Sieg heil!‘“
Vojáci ze sebe vyrazili nadšený bojový pokřik, pouze
několik mrzoutů v zadních řadách otráveně reptalo.
„Sieg heil, nazdar a hurá! Včera spojenec, dneska nepřítel.
To sem vážně zvědavej, kdy se vrhnem na Taliány
nebo Rumuny, se kterejma se naši papaláši ještě
včera na potkání málem líbali.“
„Kdy to chtěj spustit?“ zeptal se délesloužící vrchní
svobodník Lindner. „Nějak sem to přeslech.“
„Ráno, za kurvopění. Ve čtvrt na čtyry.“
„A do prdele! To znamená o půl třetí budíček, ve tři
čtvrtě snídaně; moc toho teda nenaspíme. Lepší by bylo
zalehnout hned teď.“
„To seš pěknej blázen! Až se velitel vyžvaní, bude
se fasovat ostrá munice, kuřivo a lihové nápoje – tak to
aspoň říkal štába. Třicet hřebíků do rakve a čtvrt flašky
šnapsu na chlapa. Na to se vyplatí počkat.“
„Berou to pěkně z gruntu,“ zachmuřil se Lindner,
chlap jako hora, o jehož dlouhé a namáhavé službě
vlasti vypovídal nos přeražený v jakési rvačce, s níž
před lety hájil čest svého pluku, a zvyk všechny denní
úkoly splnit dvě hodiny před večerkou, aby si mohl jít
brzy lehnout. Velké tělo – postavy medvědí, avšak hbitosti
gazely, jak říkával – potřebovalo mnohem víc odpočinku
než vychrtlí, dohola vystříhaní nováčci, které
probouzelo ze spaní každé zašustění krysy.
A těch bylo pod každou polskou chalupou, v nichž se
usídlili, nepočítaně. Velení soustavně odmítalo dopravit
do ležení jed na jejich hubení (zásobování mělo jiné priority
než zvyšování pohodlí vojáků) a střílet je nesměli,
aby příliš nevyplašili Rusy na druhé straně hranice. Ani
zhotovování nejrůznějších nástrah a pastí nepomohlo –
jednak by jich vojáci potřebovali miliony, a navíc jim
hrozilo nebezpečí, že je při tom nachytá nějaký příliš
horlivý poručíček. „To nemáte nic důležitějšího na práci?
No tak pojďte se mnou, já už vám nějakou najdu!“
Důstojníkům bylo hej, ti spali v postelích, ale obyčejní
kmáni se museli spokojit s otýpkami slámy, v nichž
krysy v noci divoce rejdily při hledání potravy.
* * *
Rota byla po doplnění nováčky v plném stavu, všechno
vybavení měla v pořádku, zbraně dokonale udržované,
uniformy a prádlo čisté, jako by se vojáci chystali
na přehlídku, a ne do boje. Nikdo zatím neměl vši –
polské tažení bylo příliš krátké, než aby se stačily rozmnožit,
a Francie byla vyspělá kulturní země se spoustou
koupelen, umožňujících udržet hygienu i navzdory
válce na patřičné úrovni. Ale ty jistě přijdou, až se budou
trmácet po rozlehlé ruské zemi.
Kde vlastně končí? ptali se někteří a zkušenější jim
s posměšky odpovídali. Buďto zasvěceně mluvili o polednících
nebo o Asii, mnohem častěji však tázajícího
odesílali po vojenském způsobu do naprosto nepatřičných
míst.
Kolem půlnoci hovory utichly. Otrlejší mazáci
usnuli, jak byli zvyklí, v uniformách a s holínkami na
nohou. Vojáci, kteří se chystali do boje poprvé, nemohli
usnout, posedávali podél venkovních zdí na
straně odvrácené od hranice a kouřili, což v ubikacích
kvůli slámě na podlaze nesměli. Z víček ešusů popíjeli
koňak, dvě deci na muže. Dost málo na to, aby se
chlap opil, ale s nováčky v rotách to bylo jiné. Mnozí
z nich ochutnali alkohol vůbec poprvé v životě – většina
z nich byla donedávna členy Hitlerjugend, a protože
Vůdce nekouřil ani nepil, řídili se jeho příkladem.
Na ty měla ta „kapka koňaku“, jak se vyjádřili mazáci,
zhoubný účinek.
Koneckonců, jak každý ví, také kouření je nezdravé,
a někteří z nich, kteří si zapálili jenom proto, aby vypadali
dospěleji, zvraceli nebo si mohli vykašlat plíce. ………………….
Autor: | Nowak, Helmuth |
Překladatel: | Novotný, Jiří |
Název: | Krvavý sníh |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-477-6 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 216 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 9.11.2011 |