Krvavý sníh

KAPITOLA 1

Končil první letní den roku 1941. Až na občasné studené

poryvy větru od Baltu bylo celý den horko, vojáci

pracovali jen v košilích s vyhrnutými rukávy a lodičkami

založenými za opasek. Nechápali, proč se

musí na hranicích s Ruskem zakopávat – Rusové byli

spojenci a vzhledem k chudobě prvního a vzdálenosti

druhého, Itálie a Japonska, dodávali do Německa nesrovnatelné

množství potřebného zboží. Ne, že by

vojáci měli Ivany v kdovíjaké lásce. I když se jejich

hlídky denně potkávaly při pochůzkách na hraniční

čáře a některé obličeje už znali stejně dobře jako tváře

sousedů, přece jen si ti starší ze stranických školení

a mladší ze školy a Hitlerjugend pamatovali, že Němci

jsou panský národ, nadlidé, zatímco Rusové stojí na

rasovém žebříku hodně nízko, skoro na stejné úrovni

jako Židé. Pomyšlení, že by někdy mohli velký německý

národ jakkoli obtěžovat, bylo směšné, zvláště

teď, když wehrmacht celému světu ukázal svou nedostižnou

bojovou sílu.

Rusové se ve strachu z Německa na svých nových

hranicích opevňovali mnohem důkladněji, pozorovací

letouny hlásily výstavbu betonových opevnění a proměnu

nenápadných selských chalup v pevné uzly odporu,

horečnou výstavbu nových letišť a nenápadné

soustřeďování tankových sil v nedalekých lesích. Přes

den sice byli opatrní jako svišti, jakmile však slunce

zapadlo, bylo možné odhadnout narůstající počet vojsk

podle počtu táborových a kuchyňských ohňů.

Jestliže byli tak bláhoví a přece jen se chystali k útoku,

jak tvrdili Vůdce a říšský ministr informací Goebbels,

bylo to od nich přinejmenším nevděčné. Wehrmacht

porazil za necelé tři týdny Polsko, navzdory

statečnému odporu jeho vojáků, a teprve pak se daly

ruské sbory na pochod, aby si z lákavé kořisti taky něco

ukously. Nemusely vůbec bojovat, polskou armádu

plně zaměstnávali Němci. Wehrmacht jim dokonce

musel odevzdat část území, která dobyl, protože tak se

hlavy obou států předem dohodly.

Ale Vůdce se nikdy nemýlil, a jestliže tvrdil, že se

chystají k zákeřnému útoku, jistě měl pravdu. Koneckonců

v jeho kanceláři se sbíhaly všechny nitky informací

od abwehru, Říšské odposlechové služby, pozorovacích

letadel i zprávy špionů, nasazených do ruského

prostředí. Ale zakopávat se proti tak chabému nepříteli?

Někteří z mazáků si ještě pamatovali, jak po porážce

Polska dohrkotaly na domluvenou linii Bugu ruské

tanky, staré, rezavé, oprýskané plechové krabice se

směšnými dělíčky, s nimiž i navzdory opotřebovanému

dojmu nedovedly jejich osádky zacházet. Šněrovaly

ulicí jako sobotní opilci, nezvyklí na alkohol, a tu

a tam do sebe za příšerného skřípění dokonce narazily.

Při čestné přehlídce před tribunou jednomu z nich

praskl pás, jeho články se s pekelným řinčením sesypaly

do prachu a nezbylo nic jiného než poškozené vozidlo

odtáhnout traktorem, aby přehlídka mohla nějak

dospět ke svému konci.

Navíc – dobrý Bože – ti ruští vojáci! Zarostlí, špinaví,

jejich uniformy každý pes jiná ves, nikde žádný kulomet

nebo samopal, pouze zastaralé pušky s bodáky

dlouhými jako šavle. Nikdo si nedovedl představit, že

by se jimi mohli ohánět, a dokonce snad i někoho zasáhnout.

Boty měli tak zaprášené, že by je v německé

armádě každý svobodník otloukl nováčkovi o hlavu.

Ostatně, boty.

Každé německé oko, zvyklé na jednotnou výstroj, by

nad obutím ruských vojáků zaslzelo. Jedni nosili šněrovací

bagančata, pocházející ještě ze spojeneckých dodávek

z dob první světové války, druzí jako roury ke

kamnům tuhé a třetí zase měkké shrnovací holínky, jiní,

možná pro změnu, plstěné válenky.

Stejné to bylo s uniformami a čepicemi – ani lid útočící

na Bastilu za Francouzské revoluce nebyl oblečený

tak různorodě. Převažující zelená barva uniforem

hýřila odstíny od olivové přes khaki k hnědozelené,

byly tu však k vidění i součásti modrých leteckých nebo

černých tankistických uniforem a rudé kozácké šaravary

v různých kombinacích.

Bujarého potlesku a hvízdání přihlížejících německých

vojáků se dočkal trubač v černých tankistických

kalhotách, modré blůze letectva s kozáckou papachou

s rudým dýnkem na rozčepýřených rusých vlasech.

„Cirkus Barnum,“ šeptali si nespokojeně důstojníci,

kteří museli vzdát čest každému oddílu, v jehož čele

kráčel praporečník se zástavou. „Tohle je naprosto nedůstojné,

měli bychom demonstrativně odejít.“

„Jenže tuhle přehlídku nám nařídili ze štábu armády.

Musíme to nějak vydržet.“

„Ale večer se opijem!“

„To určitě musíme. Tahle podívaná by jinak člověku

dočista znechutila ctihodný vojenský stav.“

Vrcholem nevkusu se však stalo malé pohoštění po

přehlídce, při němž ruský generál Krivošejn pozvedl

sklenku s vodkou a připil: „Na věčné nepřátelství našich

velkých národů.“ Pravda, snažil se mluvit německy

a v cizím jazyku snadno unikne drobná chybička,

ale tohle přeřeknutí bylo opravdu nešťastné a německé

účastníky setkání dokonale znechutilo.

Za zvuků hymny Deutschland, Deutschland über alles

spustili ze stožáru říšskou vlajku, potom však musel

důstojnický sbor se skřípěním zubů přihlížet, jak na sto-

žár stoupá za zvuků Internacionály, oficiální hymny

SSSR, vyluzované osmičlennou ruskou kapelou, rudý

prapor s hvězdou, srpem a kladivem, a ještě přitom stát

v pozoru a salutovat. A tohle všechno v Brestu, městě

a pevnosti, které slavně dobyl wehrmacht a teď je musel

podle mezistátní dohody předat, aby se po litevském,

polském a rakouském budování staly „starou ruskou

pevností“.

* * *

Ale něco se určitě dělo, zkušení mazáci to cítili ve

vzduchu. Jakmile se setmělo, přivážely koňské zápřahy

děla, ihned umísťovaná do palebných postavení, zakopávaná

a zamaskovaná, jako by všude kolem zuřila

bitva, zatímco nejhlasitějším zvukem, který se setmělým

krajem ozýval, byly hlasy cvrčků a kukaček. Nejnižší

možnou rychlostí se k hranici šouraly tanky

a obrněné vozy, nákladní auta přivážela stohy munice

a hektolitry pohonných hmot.

V deset večer nařídili důstojníci mužstvu nástup a velitelé

rot jim ve světle baterek přečetli rozkaz Vůdce.

Stálo v něm, že je třeba předejít chystanému ruskému

útoku vlastní drtivou ofenzivou, rozprášit jejich sbory,

připravující se k výpadu v Bělorusku, vyčistit Pobaltí

a dobýt Leningrad. Teprve pak se měly útočící kolony

stočit na jih a dobýt Moskvu.

„Jak vidíte,“ prohlásil s uspokojením velitel roty kapitán

Faix, „všechno je tentokrát dokonale promyšlené.

Všechny síly vrhnout na jeden cíl, až ho bude dosaženo,

na druhý, a tak dále, dokud nepřítele neporazíme. Žádné

chyby, jaké jsme udělali v minulosti – že nám velení určilo

cíl, ale po čase došlo k jinému názoru a poslalo část

sil tam, část zase jinam, a výsledkem byly jen zmatky.

Tentokrát je vidět, že plán připravil pevnou rukou sám

Vůdce, a nedá si do něj od nikoho mluvit.

Provolejme Vůdci a vlasti třikrát ‚Sieg heil!‘“

Vojáci ze sebe vyrazili nadšený bojový pokřik, pouze

několik mrzoutů v zadních řadách otráveně reptalo.

„Sieg heil, nazdar a hurá! Včera spojenec, dneska nepřítel.

To sem vážně zvědavej, kdy se vrhnem na Taliány

nebo Rumuny, se kterejma se naši papaláši ještě

včera na potkání málem líbali.“

„Kdy to chtěj spustit?“ zeptal se délesloužící vrchní

svobodník Lindner. „Nějak sem to přeslech.“

„Ráno, za kurvopění. Ve čtvrt na čtyry.“

„A do prdele! To znamená o půl třetí budíček, ve tři

čtvrtě snídaně; moc toho teda nenaspíme. Lepší by bylo

zalehnout hned teď.“

„To seš pěknej blázen! Až se velitel vyžvaní, bude

se fasovat ostrá munice, kuřivo a lihové nápoje – tak to

aspoň říkal štába. Třicet hřebíků do rakve a čtvrt flašky

šnapsu na chlapa. Na to se vyplatí počkat.“

„Berou to pěkně z gruntu,“ zachmuřil se Lindner,

chlap jako hora, o jehož dlouhé a namáhavé službě

vlasti vypovídal nos přeražený v jakési rvačce, s níž

před lety hájil čest svého pluku, a zvyk všechny denní

úkoly splnit dvě hodiny před večerkou, aby si mohl jít

brzy lehnout. Velké tělo – postavy medvědí, avšak hbitosti

gazely, jak říkával – potřebovalo mnohem víc odpočinku

než vychrtlí, dohola vystříhaní nováčci, které

probouzelo ze spaní každé zašustění krysy.

A těch bylo pod každou polskou chalupou, v nichž se

usídlili, nepočítaně. Velení soustavně odmítalo dopravit

do ležení jed na jejich hubení (zásobování mělo jiné priority

než zvyšování pohodlí vojáků) a střílet je nesměli,

aby příliš nevyplašili Rusy na druhé straně hranice. Ani

zhotovování nejrůznějších nástrah a pastí nepomohlo –

jednak by jich vojáci potřebovali miliony, a navíc jim

hrozilo nebezpečí, že je při tom nachytá nějaký příliš

horlivý poručíček. „To nemáte nic důležitějšího na práci?

No tak pojďte se mnou, já už vám nějakou najdu!“

Důstojníkům bylo hej, ti spali v postelích, ale obyčejní

kmáni se museli spokojit s otýpkami slámy, v nichž

krysy v noci divoce rejdily při hledání potravy.

* * *

Rota byla po doplnění nováčky v plném stavu, všechno

vybavení měla v pořádku, zbraně dokonale udržované,

uniformy a prádlo čisté, jako by se vojáci chystali

na přehlídku, a ne do boje. Nikdo zatím neměl vši –

polské tažení bylo příliš krátké, než aby se stačily rozmnožit,

a Francie byla vyspělá kulturní země se spoustou

koupelen, umožňujících udržet hygienu i navzdory

válce na patřičné úrovni. Ale ty jistě přijdou, až se budou

trmácet po rozlehlé ruské zemi.

Kde vlastně končí? ptali se někteří a zkušenější jim

s posměšky odpovídali. Buďto zasvěceně mluvili o polednících

nebo o Asii, mnohem častěji však tázajícího

odesílali po vojenském způsobu do naprosto nepatřičných

míst.

Kolem půlnoci hovory utichly. Otrlejší mazáci

usnuli, jak byli zvyklí, v uniformách a s holínkami na

nohou. Vojáci, kteří se chystali do boje poprvé, nemohli

usnout, posedávali podél venkovních zdí na

straně odvrácené od hranice a kouřili, což v ubikacích

kvůli slámě na podlaze nesměli. Z víček ešusů popíjeli

koňak, dvě deci na muže. Dost málo na to, aby se

chlap opil, ale s nováčky v rotách to bylo jiné. Mnozí

z nich ochutnali alkohol vůbec poprvé v životě – většina

z nich byla donedávna členy Hitlerjugend, a protože

Vůdce nekouřil ani nepil, řídili se jeho příkladem.

Na ty měla ta „kapka koňaku“, jak se vyjádřili mazáci,

zhoubný účinek.

Koneckonců, jak každý ví, také kouření je nezdravé,

a někteří z nich, kteří si zapálili jenom proto, aby vypadali

dospěleji, zvraceli nebo si mohli vykašlat plíce. ………………….