První část z cyklu

HARPER CONNELLY MYSTERIES

VŠUDE kolem nás leží mlčenliví svědkové. Jejich tělesné

schránky zvolna mění svou hmotnou formu

a postupně nabývají takové podoby, že by je nepoznali

ani jejich nejbližší a nejdražší. Jsou pohození ve

strouhách, zavření v kufrech opuštěných aut, zalití do

betonových kvádrů, spuštění na dno jezer. Těla, kterých

se někdo zbavoval v hodně velkém spěchu, spočívají

vedle dálnic – tak aby se živí kolem nich jenom

rychle mihli a nestačili o ně ani zavadit pohledem.

Občas si představuju, že jsem orel. Kroužím nad

těmito ostatky a pozoruju je jako očitý svědek jejich

likvidace. Tamhle pod stromem vidím v houští ležet

muže, který si vyrazil na lov se svým nepřítelem.

A na jiném místě, ve staré boudě s propadlou střechou,

rozpoznávám kosti servírky, která obsluhovala

skrz naskrz zkaženého hosta. Odhaluju poslední cestu

dospívajícího mladíka, který se opil se špatnými

kamarády a skončil v mělkém hrobě v borovém lese.

Duše těchto obětí se často vznášejí nad jejich hmotnými

pozůstatky. Nestávají se z nich andělé. Proč by

se duše bytostí, které před svým odchodem ze světa

v nic nevěřily, měly proměňovat v anděly? Dokonce

i docela normální lidé, které byste označili za „hodné“,

bývají hloupí, úplatní nebo závistiví.

Někde mezi nimi spočívá i moje sestra Cameron.

Leží v odvodňovacím kanálu nebo v základech nějaké

stavby, možná je nacpaná v kufru odstaveného vozu

či pohozená kdesi v lese – a rozkládá se.

Možná se Cameronin duch vznáší nad tím, co zbylo

ze sestřina těla, a čeká, až ho někdo objeví, aby

mohl odvyprávět její příběh.

Možná si právě tohle přejí všichni ti mlčenliví

svědkové.

JEDNA

ŠERIF mě tam nechtěl. O to víc mě zajímalo, kdo

stál za rozhodnutím vyhledat mě a pozvat do městečka

Sarne. Musel to být některý z civilistů, kteří zaraženě

stáli v jeho kanceláři – všichni dobře oblečení

a dobře živení, očividně lidé, kteří se ve svém okolí

těší všeobecné vážnosti. Postupně jsem je přejela pohledem.

Šerif Harvey Branscom měl zarudlý vrásčitý

obličej, bílý, uprostřed rozdělený knírek a nakrátko

ostříhané bílé vlasy. Bylo mu asi pětapadesát, možná

víc. Na sobě měl khaki uniformu a seděl na otáčecí

židli za psacím stolem. Tvářil se znechuceně. Po

Branscomově pravici stál muž přinejmenším o deset

let mladší, daleko štíhlejší, s tmavšími vlasy a hladce

vyholeným úzkým obličejem. Byl to právník a jmenoval

se Paul Edwards.

Právě se dohadoval se ženou, která byla o něco

mladší než on a za svou blond kštici vděčila nějaké

hodně drahé barvě na vlasy. Jmenovala se Sybil Teagueová,

byla vdova a také dědička valné části městečka

Sarne, jak zjistil můj bratr Tolliver. Vedle ní

stál Terence Vale, muž s kulatým obličejem, řídkými

vlasy neurčité barvy, brýlemi orámovanými drátěnými

obroučkami a se samolepicí jmenovkou na saku.

Do šerifovy kanceláře se dostavil přímo z úřadovny

městské rady, jak všem oznámil hned poté, co vstoupil

do dveří. Na jmenovce stálo: NAZDAR, jsem

STAROSTA TERRY!

Vzhledem k tomu, že starostu Terryho Valea i šerifa

Harveyho Branscoma moje přítomnost očividně

popuzovala, dospěla jsem k názoru, že to pozvání má

na svědomí buď Paul Edwards, nebo Sybil Teagueová.

Přeletěla jsem je pohledem. Teagueová, usoudila

jsem. Svezla jsem se na nepohodlnou židli, přehodila

nohu přes nohu, začala pohupovat černou koženou

polobotkou a sledovala, jak se její špička přibližuje

k přední stěně šerifova psacího stolu a zase se od ní

vzdaluje. Všichni se navzájem častovali vášnivě pronášenými

obviněními, jako kdybych pro ně byla

vzduch. Uvažovala jsem, jestli je slyší i můj bratr Tolliver,

který seděl v recepci.

„Co kdybyste se na sebe vrhli až potom, co se vrátím

do hotelu?“ zeptala jsem se, abych uťala jejich

hádku.

Všichni zmlkli a zadívali se na mě.

„Mám za to, že jsme vás sem pozvali na základě

mylnýho dojmu,“ řekl šerif Branscom. Znělo to, jako

kdyby se snažil o zdvořilý tón, ale z výrazu jeho

obličeje jsem poznala, že by mě nejradši poslal

k čertu.

„A ten mylný dojem byl…?“ Promnula jsem si

oči. Vážila jsem sem dlouhou cestu a zmáhala mě

únava.

„Tady Terry nás jaksi oklamal, pokud jde o vaši

kvalifikaci.“

„Dobře. Tak se tedy dohodněte a já se mezitím trochu

prospím,“ navrhla jsem, připravená vyklidit pole.

Vstala jsem ze židle s pocitem, že jsem stará jako

okolní hory, nebo že je mi rozhodně mnohem víc než

čtyřiadvacet let, což je můj skutečný věk. „Čeká na

mě ještě jedna práce v Ashdownu. Vyrazím hned ráno.

Přinejmenším nám dlužíte výlohy za cestu. Přijeli

jsme sem z Tulsy. Pak se zeptejte mého bratra, kolik

to bude dělat.“

Vyšla jsem z šerifovy kanceláře, aniž jsem počkala,

jestli se někdo ozve, a zamířila chodbou k recepci.

Úplně jsem ignorovala dispečerku, která seděla za

přepážkou a vyslala ke mně zvědavý pohled. Než obrátila

pozornost ke mně, zřejmě si stejně zaujatě prohlížela

mého bratra Tollivera.

Ten teď odložil starý časopis, kterým si krátil čekání,

a zvedl se z koženkového křesílka. Bratrovi je

sedmadvacet. Pěstuje si knír s lehce narudlým nádechem,

ale vlasy má stejně černé jako já.

„Připravená?“ zeptal se mě. Poznal, že jsem namíchnutá.

Zadíval se na mě s tázavě zdviženým obočím.

Tolliver je přinejmenším o deset centimetrů

vyšší než já, která měřím metr sedmdesát. Jenom

jsem zlehka zavrtěla hlavou, abych naznačila, že mu

všechno vysvětlím později. Otevřel mi dveře a podržel

je přede mnou. Vyšli jsme do chladného podvečera.

Zábly mě všechny kosti. Sedadlo našeho vozu

Chevroletu Malibu bylo posunuté dopředu, protože

jsem naposledy řídila já, a tak jsem vklouzla za volant

i teď.

Policejní stanice stála na hlavním náměstí, přímo

proti soudu. Ten sídlil ve výstavní budově s masivními

zdmi, vybudované ve dvacátých letech minulého

století. Tyhle stavby byly uvnitř samý mramor a měly

vysoké místnosti se štukovými stropy, takže se prakticky

nedaly vytápět ani větrat podle požadavků moderní

doby, ale působily impozantně. Celé okolí staré

budovy bylo překrásně udržované dokonce i teď, kdy

už všechny listy postupně odumíraly. Na parkovišti

stálo množství aut, která naznačovala, že se zdejší

náměstí těší neutuchajícímu zájmu turistů. V téhle

roční době sem jezdili především lidé středního věku

a postarší návštěvníci bílé pleti, kteří měli na nohou

boty se silnými gumovými podrážkami a na sobě

kožené bundy, odolné vůči dešti i větru. Chodili zvolna

a opatrně, a když vcházeli z chodníku do vozovky,

dávali si nesmírný pozor. Stejně rozvážně si počínali

i za volantem.

Museli jsme dvakrát objet celé náměstí, než jsme

našli ulici vedoucí na východ k našemu motelu. Měla

jsem pocit, že všechny ulice v Sarne směřují na náměstí.

Veškeré obchody po jeho obvodu i těsně za

ním byly krásně vybavené a nazdobené, aby přiměly

širokou veřejnost k co největším nákupům. Dokonce

i pouliční lampy působily malebně – jejich oblé kovové

tvary byly nalakované na zeleno a zdobily je

lístky a nejrůznější kudrlinky. Chodníky byly rovné

a hladké, snadno přístupné pro lidi na vozíčku a vybavené

spoustou košů na odpadky, umně navržených

tak, že vypadaly jako malé kouzelné domečky.

Všechna průčelí obchodů na náměstí očividně prošla

rekonstrukcí, protože je spojoval stejný, dokonale

sladěný styl: všechna byla ze dřeva a zdobily je „starodávné“

vývěsní štíty s nápisy vyvedenými stejně

starodávným ozdobným písmem: Zmrzlinové království

tetičky Hattie, Osvěžovna u Jeba, Banksovo smí-

šené zboží, Cukrovinky z Ozarských hor. Před každým

obchodem stála masivní dřevěná lavice. Skrz

výkladní skříně jsem uvnitř viděla pár majitelů

a všichni měli na sobě stylové oblečení navozující

dobu z přelomu předminulého a minulého století.

Když nám náměstí konečně zůstalo za zády, bylo

pět hodin. Na sklonku října a při zamračeném počasí

to znamenalo, že se už téměř setmělo.

Jakmile jste vyjeli kolem soudní budovy z centra,

které bylo pečlivě upravené a udržované v zájmu turistického

ruchu, zjistili jste, že Sarne je ve skutečnosti

nesmírně odpuzující městečko. Místo krámků

nabízejících výrobky místních řemeslníků nebo domácí

marmelády jste tu našli objekty uspokojující

banálnější potřeby obyvatel jako například První národní

banku nebo Reynoldsovy domácí potřeby. Čím

víc jsme se vzdalovali od náměstí a nořili se do postranních

uliček, tím častěji jsme naráželi na nijak

neoznačené opuštěné obchody, z nichž několik mělo

rozbité výkladní skříně. Nejezdila tu skoro žádná auta.

Tohle byla soukromá část Sarne, vyhrazená pouze

místním obyvatelům. Turistická sezona zakrátko

skončí – jakmile opadá všechno listí, jak mi řekl starosta

– a Sarne na zimu sroluje pomyslné koberce

a uloží veškerou pohostinnost k ledu.

Zlobilo mě, že jsme sem vážili tak dlouhou cestu

a ztratili spoustu času, ale ještě jsem se úplně nevzdala

naděje. A když jsem ve vzdálenosti asi pěti

bloků od náměstí pocítila nezaměnitelnou přitažlivou

sílu, skoro jsem se zatetelila štěstím. Přicházela z levé

strany, ze vzdálenosti zhruba pěti až šesti metrů.

„Něco čerstvýho?“ zeptal se mě Tolliver, který si

všiml, že jsem zprudka pootočila hlavu………………………..