Žánry
Autoři
Série
Dívky ze Šanghaje
od Nezapomenutelný příběh dvou nerozlučných sester začíná koncem 40. let v Šanghaji, Paříži východu. Díky bohatství svého otce si Pearl Chin a její mladší sestra May bezstarostně užívají života. Ale otec prohraje své jmění a musí prodat dcery nápadníkům, kteří si přijeli z Kalifornie pro nevěsty. Pearl a May se vydávají na svou životní pouť v okamžiku, kdy na jejich milované město začínají dopadat japonské bomby. Prchají přes divoký venkov plný čínských vojáků, za oceán. Zde se pokoušejí najít lásku k cizincům, kteří se stali jejich muži, usilují o sžití s novým prostředím a se zvyky a pravidly čínské čtvrti. I když jsou postaveny před mnohé oběti a obtížná rozhodování, zůstávají stále oněmi šanghajskými dívkami.
První část
OSUD
Půvabné dívky z plakátů
„Naše dcera má tak růžové tváře, že vypadá skoro jako ty
venkovské holky z jihu Číny,“ stěžuje si můj otec a záměrně
se tváří, jako kdyby neviděl polévku, kterou má před sebou
na stole. „Nemůžeš s tím něco udělat?“
Matka se na otce zadívá, ale co mu má na to říct? Vypadám
pěkně – podle některých lidí dokonce půvabně – ale
moje tváře nejsou tak průhledně světlé jako perly, po kterých
jsem dostala jméno. Často se červenám. Kromě toho
se na slunci snadno opaluju. V pěti letech mi matka začala
potírat tváře a ruce krémem s příměsí drcených perel a přidávat
perlový prášek do rýžové kaše, kterou jsem jídala
k snídani. Doufala, že mi tak vybělí pokožku. Ale nepodařilo
se jí to a moje tváře teď úplně hoří – což můj otec nenávidí.
Zabořím se hluboko do židle. Dělám to v jeho přítomnosti
pokaždé, ale kdykoliv otec odtrhne oči od mé sestry
a zadívá se na mě, schoulím se ještě víc. Jsem vyšší než on
a jemu to hrozně vadí. V Šanghaji, kde žijeme, každé vysoké
auto, zeď nebo budova vysílá do světa signál, že jejich
vlastník je velmi důležitá osoba. Já ale důležitá nejsem.
„Myslí si, že je bůhvíjak chytrá,“ pokračuje otec. Na sobě
má elegantní oblek západního střihu a vlasy jen tu a tam
protkané několika stříbrnými nitkami. Poslední dobou nemá
právě nejlepší náladu, ale dnes večer je ještě zachmuřenější
než obvykle. Možná nevyhrál jeho oblíbený kůň nebo
mu nepřálo štěstí v kostkách. „Ale přitom moc rozumu nepobrala
Můj otec mě jako obvykle zahrnuje stále stejnými výčitkami.
Tuhle asi pochytil od Konfucia, který napsal: „Vzdělaná
žena není k ničemu.“ Podle spousty lidí jsem knihomol,
ale v roce 1937 mi to ke cti nijak zvlášť neslouží. Můžu
být sebechytřejší, ale otcovým výtkám se bránit nedovedu.
Většina rodin jí u kulatého stolu bez ostrých hran, aby
při jídle mohli prožívat pocit vzájemné sounáležitosti. My
máme čtvercový stůl z týkového dřeva a každý sedí na
svém obvyklém místě: otec má po jedné ruce May, proti
níž sedí matka. Oba se tak o ni mohou dělit rovným dílem.
S každým denním jídlem – a s každým následujícím dnem
a rokem – mi tím připomínají, že nejsem ta oblíbenější
dcera a nikdy jí nebudu.
Otec dál rozebírá všechny moje špatné stránky, ale já se
snažím vytěsnit jeho hlas z hlavy a předstírám, že si se zájmem
prohlížím jídelnu. Na zdi oddělující jídelnu od kuchyně
obvykle visí čtyři svitky znázorňující čtyři roční období.
Dnes po nich ale není ani stopy a na stěně zůstaly jen
jejich matné obrysy. Nejsou to však jediné věci, které zmizely.
Na stropě jsme mívali větrák, ale loni otec usoudil, že
budeme působit honosněji, když nás při jídle bude ovívat
služebnictvo. Dnes večer tu ale nikdo z nich není a jídelna
je plná zatuchlého vzduchu. Většinou ji osvětluje okázalý
svícen ve stylu art deco a nástěnné svícny se stínidly ze
zlatavého a růžového leptaného skla. Ty jsou také pryč. Ale
nijak zvlášť mě to neznepokojuje. Třeba někdo svitky sundal,
aby jejich hedvábné okraje nezkroutil vlhký vzduch.
A sloužícím dal otec možná volno, aby mohli se svými rodinami
oslavit svatbu nebo narozeniny. A svícny třeba někdo
jen dočasně odstranil, aby je vyčistil.
Kuchař – který nemá žádnou ženu ani děti – odnáší ze
stolu mísy s polévkou a servíruje nám na talířích krevety
se semínky bahničky, vepřové maso se sušenou zeleninou
a bambusovými výhonky v sójové omáčce, dušeného úhoře,
zeleninový salát a rýži, ale mě ze samého horka úplně
přechází hlad. Co bych dala za několik doušků vychlazené
nakyslé slivoňové šťávy, sladkou fazolovou polévku s lehkou
příchutí máty nebo sladký vývar s mandlemi!
Jakmile matka prohlásí „Košíkář si dnes zase řekl o víc,
než měl,“ uvolním se. Otcovy kritické poznámky na mou
adresu jsou na denním pořádku úplně stejně jako matčiny
každodenní trpitelské tirády. Matka vypadá jako vždy velice
elegantně. Drdol vlasů jí v zátylku přidržují jantarové
jehlice. Cheongsam z tmavomodrého hedvábí s tříčtvrtečními
rukávy, který má na sobě, ušil krejčí tak, aby podtrhoval
její věk a postavení. Na zápěstí se jí pohupuje náramek
vyřezaný z jediného kusu nefritu. Kdykoliv matka položí
ruku s náramkem na stůl, ozve se známý konejšivý dutý
zvuk. Jako malá podstoupila obřad svazování nohou a dodnes
se chová poněkud staromódně. Každé ráno se nás vyptává,
co se nám zdálo, a podle toho, jestli se v našich
snech vyskytovala voda, boty nebo zuby, v nich pak hledá
skrytý význam a dobrá nebo špatná znamení. Věří v astrologii
a střídavě mě i sestru kritizuje a chválí za všechno, co
provedeme, protože ona se narodila v roce ovce a já v roce
draka.
Matka vede spokojený život. Její manželství s naším
otcem, které za ni domluvili rodiče, je docela poklidné.
Ráno si přečte několik buddhistických súter a na oběd se
pak vypraví rikšou ke svým přátelům. Do odpoledne hraje
mahjong a společně se ženami stejného postavení si stěžuje
na počasí, na líné služebnictvo nebo na neúčinné léky
proti škytavce, dně a hemoroidům. Nemá důvod kvůli něčemu
naříkat, ale každé její vyprávění je poznamenáno zahořklostí
a neustálými obavami. „Žádné dobré konce neexistují,“
říkává. I tak vypadá překrásně a každý její krok
působí stejně vznešeně jako mladý bambusový výhonek
pohupující se v jarním vánku.
„Ta líná služka odvedle převrhla u Cuových nočník a vylila
ho na ulici,“ prohlašuje matka. „A ten kuchař!“ vyjekne
a rozhořčeně sykne. „Připravil nám k jídlu tak staré krevety,
že mě z jejich zápachu úplně přešla chuť k jídlu.“
Nijak na to nereagujeme, ale za puch, který nás dusí, nemůže
převržený nočník ani staré krevety, ale ona. Protože
tu nemáme žádné služebnictvo, jež by svými vějíři rozptýlilo
zatuchlý vzduch v místnosti, naplňuje jídelnu zápach
krve a hnisu, které prosakují jejími obvazy na nohou obutých
do miniaturních střevíčků. Z toho odéru se mi svírá
hrdlo.
Matka dál lamentuje, ale otec jí náhle skočí do řeči.
„Dnes večer nikam nepůjdete, děvčata. Chtěl bych si s vámi
promluvit.“
Otočí se k May, která mu jako obyčejně věnuje líbezný
úsměv. Jsme docela poslušné dcery, ale na dnešní večer
jsme si už něco naplánovaly a nechce se nám poslouchat
otcovy výčitky, že při koupání plýtváme vodou a nedojídáme
rýži do posledního zrnka. Otec na Mayiny okouzlující
pohledy pokaždé reaguje úsměvem a na všechny výtky zapomíná.
Tentokrát však několikrát zamrká a zaletí pohledem
ke mně. Ještě víc se schoulím za stolem. Občas mám
dojem, že jinak než ještě větším přikrčením už úctu otci ani
neumím projevovat. Sama sebe považuju za moderní šanghajskou
dívku. Odmítám se řídit zásadami, podle kterých
dívky musí jen poslouchat, poslouchat a poslouchat. Já
i May – ať už ji rodiče zbožňují sebevíc – jsme ale přece jenom
pouhé dívky. Nikdy nebudeme pokračovatelkami rodového
jména, a až nastane čas, nikdo nebude uctívat našeho
otce a matku jako své předky. S mou sestrou a mnou
naše rodina a její příjmení Ťin vymře. Když jsme byly malé,
nikdo nás moc nekontroloval, protože jsme pro rodiče
neměly příliš velkou cenu. Za takovou starost nebo snahu
jsme jim nestály. Potom se však přihodilo cosi zvláštního:
rodiče se zamilovali – bláznivě a z celého srdce – do své
mladší dcery. Díky tomu jsme si uchovaly určitou svobodu
a rodiče často přehlíželi Mayino rozmazlené chování a naše
občas až nezdravé přehlížení povinností. Podle lidí z našeho
okolí jsme neměly k rodičům žádnou úctu a jednaly
jsme s nimi pohrdavě, ale my jsme to považovaly za moderní,
nekonvenční chování.
„Nestojíš za jediný měďák,“ vyčítá mi otec ostře. „Ani
netuším, jak se –“
„Ale, přestaň se po Pearl vozit. Máš štěstí, že ti osud
dopřál takovou dceru. A já jsem ještě radši, že je to moje
sestra.“…………………….
Autor: | See, Lisa |
Překladatel: | Havlík, Tomáš |
Název: | Dívky ze Šanghaje |
Původní název: | Shangai Girls |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-311-3 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 392 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 16.6.2010 |