Dívky ze Šanghaje

První část

OSUD

Půvabné dívky z plakátů

„Naše dcera má tak růžové tváře, že vypadá skoro jako ty

venkovské holky z jihu Číny,“ stěžuje si můj otec a záměrně

se tváří, jako kdyby neviděl polévku, kterou má před sebou

na stole. „Nemůžeš s tím něco udělat?“

Matka se na otce zadívá, ale co mu má na to říct? Vypadám

pěkně – podle některých lidí dokonce půvabně – ale

moje tváře nejsou tak průhledně světlé jako perly, po kterých

jsem dostala jméno. Často se červenám. Kromě toho

se na slunci snadno opaluju. V pěti letech mi matka začala

potírat tváře a ruce krémem s příměsí drcených perel a přidávat

perlový prášek do rýžové kaše, kterou jsem jídala

k snídani. Doufala, že mi tak vybělí pokožku. Ale nepodařilo

se jí to a moje tváře teď úplně hoří – což můj otec nenávidí.

Zabořím se hluboko do židle. Dělám to v jeho přítomnosti

pokaždé, ale kdykoliv otec odtrhne oči od mé sestry

a zadívá se na mě, schoulím se ještě víc. Jsem vyšší než on

a jemu to hrozně vadí. V Šanghaji, kde žijeme, každé vysoké

auto, zeď nebo budova vysílá do světa signál, že jejich

vlastník je velmi důležitá osoba. Já ale důležitá nejsem.

„Myslí si, že je bůhvíjak chytrá,“ pokračuje otec. Na sobě

má elegantní oblek západního střihu a vlasy jen tu a tam

protkané několika stříbrnými nitkami. Poslední dobou nemá

právě nejlepší náladu, ale dnes večer je ještě zachmuřenější

než obvykle. Možná nevyhrál jeho oblíbený kůň nebo

mu nepřálo štěstí v kostkách. „Ale přitom moc rozumu nepobrala

Můj otec mě jako obvykle zahrnuje stále stejnými výčitkami.

Tuhle asi pochytil od Konfucia, který napsal: „Vzdělaná

žena není k ničemu.“ Podle spousty lidí jsem knihomol,

ale v roce 1937 mi to ke cti nijak zvlášť neslouží. Můžu

být sebechytřejší, ale otcovým výtkám se bránit nedovedu.

Většina rodin jí u kulatého stolu bez ostrých hran, aby

při jídle mohli prožívat pocit vzájemné sounáležitosti. My

máme čtvercový stůl z týkového dřeva a každý sedí na

svém obvyklém místě: otec má po jedné ruce May, proti

níž sedí matka. Oba se tak o ni mohou dělit rovným dílem.

S každým denním jídlem – a s každým následujícím dnem

a rokem – mi tím připomínají, že nejsem ta oblíbenější

dcera a nikdy jí nebudu.

Otec dál rozebírá všechny moje špatné stránky, ale já se

snažím vytěsnit jeho hlas z hlavy a předstírám, že si se zájmem

prohlížím jídelnu. Na zdi oddělující jídelnu od kuchyně

obvykle visí čtyři svitky znázorňující čtyři roční období.

Dnes po nich ale není ani stopy a na stěně zůstaly jen

jejich matné obrysy. Nejsou to však jediné věci, které zmizely.

Na stropě jsme mívali větrák, ale loni otec usoudil, že

budeme působit honosněji, když nás při jídle bude ovívat

služebnictvo. Dnes večer tu ale nikdo z nich není a jídelna

je plná zatuchlého vzduchu. Většinou ji osvětluje okázalý

svícen ve stylu art deco a nástěnné svícny se stínidly ze

zlatavého a růžového leptaného skla. Ty jsou také pryč. Ale

nijak zvlášť mě to neznepokojuje. Třeba někdo svitky sundal,

aby jejich hedvábné okraje nezkroutil vlhký vzduch.

A sloužícím dal otec možná volno, aby mohli se svými rodinami

oslavit svatbu nebo narozeniny. A svícny třeba někdo

jen dočasně odstranil, aby je vyčistil.

Kuchař – který nemá žádnou ženu ani děti – odnáší ze

stolu mísy s polévkou a servíruje nám na talířích krevety

se semínky bahničky, vepřové maso se sušenou zeleninou

a bambusovými výhonky v sójové omáčce, dušeného úhoře,

zeleninový salát a rýži, ale mě ze samého horka úplně

přechází hlad. Co bych dala za několik doušků vychlazené

nakyslé slivoňové šťávy, sladkou fazolovou polévku s lehkou

příchutí máty nebo sladký vývar s mandlemi!

Jakmile matka prohlásí „Košíkář si dnes zase řekl o víc,

než měl,“ uvolním se. Otcovy kritické poznámky na mou

adresu jsou na denním pořádku úplně stejně jako matčiny

každodenní trpitelské tirády. Matka vypadá jako vždy velice

elegantně. Drdol vlasů jí v zátylku přidržují jantarové

jehlice. Cheongsam z tmavomodrého hedvábí s tříčtvrtečními

rukávy, který má na sobě, ušil krejčí tak, aby podtrhoval

její věk a postavení. Na zápěstí se jí pohupuje náramek

vyřezaný z jediného kusu nefritu. Kdykoliv matka položí

ruku s náramkem na stůl, ozve se známý konejšivý dutý

zvuk. Jako malá podstoupila obřad svazování nohou a dodnes

se chová poněkud staromódně. Každé ráno se nás vyptává,

co se nám zdálo, a podle toho, jestli se v našich

snech vyskytovala voda, boty nebo zuby, v nich pak hledá

skrytý význam a dobrá nebo špatná znamení. Věří v astrologii

a střídavě mě i sestru kritizuje a chválí za všechno, co

provedeme, protože ona se narodila v roce ovce a já v roce

draka.

Matka vede spokojený život. Její manželství s naším

otcem, které za ni domluvili rodiče, je docela poklidné.

Ráno si přečte několik buddhistických súter a na oběd se

pak vypraví rikšou ke svým přátelům. Do odpoledne hraje

mahjong a společně se ženami stejného postavení si stěžuje

na počasí, na líné služebnictvo nebo na neúčinné léky

proti škytavce, dně a hemoroidům. Nemá důvod kvůli něčemu

naříkat, ale každé její vyprávění je poznamenáno zahořklostí

a neustálými obavami. „Žádné dobré konce neexistují,“

říkává. I tak vypadá překrásně a každý její krok

působí stejně vznešeně jako mladý bambusový výhonek

pohupující se v jarním vánku.

„Ta líná služka odvedle převrhla u Cuových nočník a vylila

ho na ulici,“ prohlašuje matka. „A ten kuchař!“ vyjekne

a rozhořčeně sykne. „Připravil nám k jídlu tak staré krevety,

že mě z jejich zápachu úplně přešla chuť k jídlu.“

Nijak na to nereagujeme, ale za puch, který nás dusí, nemůže

převržený nočník ani staré krevety, ale ona. Protože

tu nemáme žádné služebnictvo, jež by svými vějíři rozptýlilo

zatuchlý vzduch v místnosti, naplňuje jídelnu zápach

krve a hnisu, které prosakují jejími obvazy na nohou obutých

do miniaturních střevíčků. Z toho odéru se mi svírá

hrdlo.

Matka dál lamentuje, ale otec jí náhle skočí do řeči.

„Dnes večer nikam nepůjdete, děvčata. Chtěl bych si s vámi

promluvit.“

Otočí se k May, která mu jako obyčejně věnuje líbezný

úsměv. Jsme docela poslušné dcery, ale na dnešní večer

jsme si už něco naplánovaly a nechce se nám poslouchat

otcovy výčitky, že při koupání plýtváme vodou a nedojídáme

rýži do posledního zrnka. Otec na Mayiny okouzlující

pohledy pokaždé reaguje úsměvem a na všechny výtky zapomíná.

Tentokrát však několikrát zamrká a zaletí pohledem

ke mně. Ještě víc se schoulím za stolem. Občas mám

dojem, že jinak než ještě větším přikrčením už úctu otci ani

neumím projevovat. Sama sebe považuju za moderní šanghajskou

dívku. Odmítám se řídit zásadami, podle kterých

dívky musí jen poslouchat, poslouchat a poslouchat. Já

i May – ať už ji rodiče zbožňují sebevíc – jsme ale přece jenom

pouhé dívky. Nikdy nebudeme pokračovatelkami rodového

jména, a až nastane čas, nikdo nebude uctívat našeho

otce a matku jako své předky. S mou sestrou a mnou

naše rodina a její příjmení Ťin vymře. Když jsme byly malé,

nikdo nás moc nekontroloval, protože jsme pro rodiče

neměly příliš velkou cenu. Za takovou starost nebo snahu

jsme jim nestály. Potom se však přihodilo cosi zvláštního:

rodiče se zamilovali – bláznivě a z celého srdce – do své

mladší dcery. Díky tomu jsme si uchovaly určitou svobodu

a rodiče často přehlíželi Mayino rozmazlené chování a naše

občas až nezdravé přehlížení povinností. Podle lidí z našeho

okolí jsme neměly k rodičům žádnou úctu a jednaly

jsme s nimi pohrdavě, ale my jsme to považovaly za moderní,

nekonvenční chování.

„Nestojíš za jediný měďák,“ vyčítá mi otec ostře. „Ani

netuším, jak se –“

„Ale, přestaň se po Pearl vozit. Máš štěstí, že ti osud

dopřál takovou dceru. A já jsem ještě radši, že je to moje

sestra.“…………………….