Flashforward

1

Den 1: úterý 21. dubna 2009

ŘEZ ČASOPROSTOREM…

Řídicí budova Velkého hadronového urychlovače

vstřícných svazků (LHC) v CERNu byla nová: schválili

ji léta Páně 2004 a dokončili o dva roky později.

Budova obklopovala centrální nádvoří, kterému se samozřejmě

říkalo „jádro“. Každá kancelář měla okno,

které vedlo buď do jádra nebo ven, směrem do rozlehlého

areálu CERNu. Obdélníková budova kolem jádra

byla dvoupodlažní, ale hlavní výtahy měly čtyři zastávky:

dvě nadzemní podlaží; suterén, kde sídlila kotelna

a skladovací prostory; a podlaží sto metrů pod

zemí, kde se vystupovalo na nástupiště jednokolejné

dráhy, používané k cestování po sedmadvacetikilometrovém

obvodu tunelu urychlovače. Tunel sám vedl pod

polnostmi zemědělců, okrajem ženevského letiště

a úpatími jurských hor.

Jižní stěna hlavní chodby kontrolní budovy byla

rozdělená na devatenáct dlouhých úseků, z nichž každý

byl ozdobený mozaikou, zhotovenou umělcem

z jedné z členských zemí CERNu. Řecká mozaika zobrazovala

Démokrita a původ atomové teorie; němec-

ká zachycovala život Einsteina; dánská mozaika byla

věnována Nielsi Bohrovi. Fyzika však nebyla tématem

všech mozaik: na francouzské byla silueta Paříže a na

italské vinice, kde tisíce leštěných ametystů představovaly

jednotlivá zrnka hroznů.

Vlastní kontrolní místnost Velkého hadronového kolideru

byla dokonalý čtverec se širokými posuvnými

dveřmi, umístěnými přesně uprostřed dvou stran. Místnost

byla vysoká přes dvě podlaží a horní polovina

měla skleněné stěny, aby se zájezdové skupiny mohly

dívat na to, co se děje dole; CERN nabízel tříhodinové

prohlídky pro veřejnost vždy v pondělí a v sobotu,

v 9 a ve 14 hodin. Na stěnách pod okny zplihle viselo

devatenáct státních vlajek členských států, na každé

stěně pět; dvacáté místo zaujímala modrozlatá vlajka

Evropské unie.

Kontrolní místnost obsahovala desítky konzolí.

Jedna sloužila k obsluze částicových vstřikovačů; ta

ovládala začátky experimentů. Vedle ní byla další, se

šikmou plochou, do níž bylo zapuštěno deset monitorů,

na kterých bylo vidět výsledky hlášené detektory

ALICE a CMS, obrovskými podzemními systémy, jež

zaznamenávaly a pokoušely se identifikovat částice

produkované při experimentech LHC. Monitory na

třetí konzoli ukazovaly části mírně zakřiveného podzemního

tunelu kolideru, s jednokolejnou tratí zavěšenou

na nosnících od stropu.

Lloyd Simcoe, vědec kanadského původu, seděl

u konzole vstřikovače. Byl to pětačtyřicetiletý, vysoký,

hladce oholený muž. Oči měl modré a krátce ostříhané

vlasy tak tmavě hnědé, že by se klidně dalo říct i černé

– jenom na spáncích už asi polovina z nich zešedivěla.

Částicoví fyzici nebyli zrovna vyhlášení tím, že by

si potrpěli na oblečení, a Lloyd až donedávna nebyl

výjimkou. Ale před několika měsíci souhlasil s tím, že

daruje celou svou garderobu ženevské pobočce Armády

spásy a nechá si vybrat úplně nové věci od své

snoubenky. Po pravdě řečeno, nové šatstvo bylo na jeho

vkus trochu nápadné, ale musel uznat, že nikdy nevypadal

tak fešácky. Dnes měl na sobě béžovou košili,

korálově zbarvené sako, hnědé kalhoty s našitými kapsami

místo prostřižených a – z úcty k módní tradici –

černé italské kožené polobotky. Lloyd si také osvojil

pár univerzálních symbolů svého postavení, které rovněž

patřily k místnímu folkloru: plnicí pero značky

Mont Blanc, které nosil přicvaknuté ve vnitřní kapse

saka, a zlaté švýcarské analogové hodinky.

Po jeho pravici, před detektorovou konzolí, seděla

mistryně jeho předělávky osobně, jeho snoubenka, inženýrka

Michiko Komura. Pětatřicetiletá, tedy o deset

let mladší než Lloyd, Michiko měla malý pršáček

a leskle černé vlasy, které nosila zastřižené do pážecího

účesu, v současnosti tak populárního.

Za ní stál Theo Procopides, Lloydův partner ve výzkumu.

Sedmadvacetiletý Theo byl o osmnáct let

mladší než Lloyd; nejeden šprýmař už přirovnával

konzervativního Lloyda středního věku a jeho ohnivého

řeckého kolegu k slavné vědecké dvojici Crick

a Watson, objevitelům dvojité šroubovice DNA. Theo

měl kučeravé, husté tmavé vlasy, šedé oči a výraznou,

vystrčenou bradu. Skoro pořád nosil červené džínsy –

Lloydovi se nelíbily, ale nikdo mladší třiceti let už

modré džínsy nenosil – a některé z nekonečné řady triček

s kreslenými komiksovými postavičkami z celého

světa; dneska měl na sobě tričko se starodávným kanárkem

Tweetym. U zbývajících konzolí zaujal místa

další tucet vědců.

Kostkou nahoru…

Kromě tichého šumu klimatizace a jemného vrčení

větráků elektronického zařízení bylo v kontrolní míst-

nosti naprosté ticho. Všichni byli nervózní a napjatí;

měli za sebou dlouhý den příprav na tento experiment.

Lloyd se rozhlédl po místnosti, pak se zhluboka nadechl.

Puls měl zrychlený a cítil, jak se mu v břiše tetelí

motýlí křídla.

Hodiny na stěně byly analogové; ty na jeho konzoli

byly digitální. Oboje se rychle blížily k 17.00 – což

Lloyd i po dvou letech v Evropě stále ještě vnímal jako

pět odpoledne.

Lloyd byl ředitelem skupiny téměř tisícovky fyziků,

používající detektor ALICE „A Large Ion Collider Experiment“

– Velký experiment iontového kolideru. On

a Theo strávili dva roky na projektu dnešní kolize částic

– dva roky na práci, která mohla trvat dvě generace.

Pokoušeli se znovu vytvořit energetické hladiny, které

naposled existovaly nanosekundu po velkém třesku, kdy

byla teplota vesmíru 100 000 000 000 000 000 stupňů.

Doufali, že přitom najdou svatý grál vysokoenergetické

fyziky, dlouho hledaný Higgsův boson, částici, jejíž

interakce dodává jiným částicím hmotnost. Kdyby jejich

experiment vyšel, Higgsův boson – a Nobelovka,

kterou budou pravděpodobně odměněni jeho objevitelé

– bude jejich.

Celý experiment byl automatizovaný a přesně načasovaný.

Nebyla žádná sekera, která by dopadla, žádná

spoušť skrytá pod pružinovým krytem tlačítka, které

by se stisklo. Ano, Lloyd vymyslel a Theo zakódoval

do programu tohoto experimentu spouštěcí moduly,

ale všechno už bylo pod kontrolou počítače.

Když digitální hodiny dorazily k 16:59:55, začal

Lloyd odpočítávat nahlas spolu s nimi. „Pět.“

Podíval se na Michiko.

„Čtyři.“

Povzbudivě se na něj usmála. Bože, jak ji miluje…

„Tři.“

Přejel pohledem k mladému Theovi, zázračnému dítěti

– té mladičké hvězdě, kterou Lloyd kdysi sám

chtěl být, ale nikdy jí nebyl.

„Dva.“

Theo, vždycky frajer, mu ukázal zvednutý palec.

„Jedna.“

Prosím, Bože… říkal si v duchu Lloyd. Prosím.

„Nula.“

A pak…

A pak najednou bylo všecko jiné.

Došlo k okamžité změně osvětlení – šero kontrolní

místnosti vystřídalo sluneční světlo, procházející oknem.

Ale nebylo žádné přizpůsobování, nic nepříjemného

– a ani pocit, že by se Lloydovi smršťovaly zorničky.

Bylo to, jako by už byl na to jasnější světlo

zvyklý.

A přesto Lloyd nedokázal ovládat zrak. Chtěl se

rozhlédnout kolem sebe, zjistit, co se děje, ale jeho oči

se pohybovaly jakoby samovolně.

Byl v posteli – zřejmě nahý. Cítil, jak mu teď po pokožce

klouže bavlněné povlečení, když se podpíral

loktem a zvedal. Jak se mu pohnula hlava, krátce zahlédl

střešní okna, očividně vikýře v druhém patře nějakého

domu na venkově. Bylo vidět stromy a…

Ne, to není možné. Listí se zabarvilo, mělo barvu

ohně. Ale dneska je 21. dubna – jaro, ne podzim.

Lloyd dál přejížděl pohledem a znenadání – správně

se měl leknout – si uvědomil, že není v té posteli sám.

Byl tam s ním ještě někdo.

Prudce se odtáhl.

Ne – ne, to nebylo ono. Vůbec fyzicky nereagoval;

bylo to, jako by se jeho tělo rozvedlo s mozkem. Ale

měl pocit, jako by se prudce odtáhl.

Ta druhá osoba byla žena, ale… ………………………