Rudá růže z Anjou

René

Zdi hradu Keure bičoval mrazivý vítr. Dvě ženy,

které spolu seděly ve velké místnosti vystavené

průvanu, se přisunuly blíž k ohni. Obě pilně šily.

Starší z nich náhle přestala a zvedla malý kousek

oblečení. „Nikdy bych nevěřila, že k tomuhle dojde.

Dítě se má každou chvíli narodit a já na ně stěží

najdu oblečení, které by ho bylo hodno. Koho by napadlo,

že se syn krále z Anjou ocitne v takových nesnázích?“

Její společnice zvedla obličej od práce. Byla nápadně

krásná a na někoho tak mladého se tvářila neobvykle

vážně.

„Časy se mění a celá Francie si na to musí zvyknout,

Theophanie,“ připomněla jí.

„To je dobré leda tak pro mladé,“ zněla odpověď.

„Nezapomeň, že než jsem přišla sem, žila jsem léta

u krále a královny z Anjou. Vychovala jsem jejich

děti… všechny.“

„Vlastně jste domácnost vůbec neopustila.“

„Ne… ne… Jsem tu se svým pánem Reném a jeho

rodinou. Bůh je ochraňuj. Ach Agnčs, děvče, v současnosti

se ve Francii dějí hrozné věci. Často myslím na

ubohé duše v Orléansu.“

„Musíme doufat a modlit se, že k nim brzy dorazí

pomoc.“

„Zdá se, že nás Bůh opustil. Ty si to nepamatuješ,

Agnčs, ale když jsem byla mladá, žili jsme v míru. Pak

to začalo. Nejdřív Armagnacové proti Burgunďanům.“

„To stále trvá,“ poznamenala Agnčs.

„Ale našimi skutečnými nepřáteli jsou Angličané.

Ti způsobují rozkol v naší zemi. Kvůli válce… v níž

jsme podle nich poraženi… musím přešívat Jolandiny

oblečky na další novorozeně.“

„Mohlo by být ještě hůř,“ nadhodila Agnčs.

Vrátila se k šití, ale Theophanie, chůva pěti dětí královského

páru z Anjou, kterou nyní poslali k potomkům

druhého syna Reného, měla nostalgickou náladu.

„Vždycky jsem měla Reného nejradši,“ přemítala.

„Byl to rozkošný chlapec a milý mladík. Miloval poezii…

a písně trubadúrů. Zajímal se o ně víc než o jízdu

na koni. Jeho matku, královnu Jolandu, to trochu zneklidňovalo.

Otec na hradě moc nebýval. ‚René čte raději

knihy, než prolévá krev,‘ říkávala. ‚To je sice obdivuhodné,

ale knihy mu nezachrání pozemky před

chamtivci, kteří po nich pokukují.‘ Nemějte strach, paní,

chlácholila jsem ji. Až přijde čas, můj pán už bude

vědět, jak se zachovat.“

„To potřebujeme všichni,“ souhlasila Agnčs, „poznat,

jak se máme v pravou chvíli zachovat.“

Theophanie si ji shovívavě prohlížela. Přistupovala

k ní jako k jedné ze svých svěřenkyň. Rodiče poslali

Agnčs na vychování do urozené domácnosti, jak to

bývalo u dívek z dobrých rodin zvykem. Člověk ji nemohl

nemít rád. Byla tichá, skromná a ochotná být

užitečná. Měla ráda děti a Theophanie její pomoc

v dětském pokoji uvítala. Janovi nebyly ještě ani čtyři,

Ludvíkovi byly tři a Jolandě něco přes osmnáct měsíců.

Její dvojče, bratr Mikuláš, bohužel zemřel několik

týdnů po narození. I tak je to příjemný počet, myslela

si Theophanie, a paní je ještě mladá. Ačkoli pán jako

všichni šlechtici býval často pryč, podařilo se jim rodinu

rozšiřovat. Theophanie si někdy říkala, že Bůh vel-

mi ochotně obdařuje takové dámy mimořádnou plodností,

takže ani dlouhá nepřítomnost manželů nezabrání

tomu, aby se dětské pokoje zaplňovaly.

Paní Isabella byla stále velice mladá, toto novorozeně

už bude čtvrté – a nebýt smrti ubohého Mikuláše,

bylo by páté.

Theophanie se s hrdostí rozhlédla po pokoji. Byli na

jednom z nejhezčích hradů v Lorraine, který byl věnem

paní Isabelly. René se dobře oženil, myslela si

Theophanie. Vzal si mladou ženu se silnou vůlí. Vlastně

všechny ženy v domácnosti byly rozhodné a energické

– víc než muži. Theophanie si často říkala, že by

muži měli zůstat doma a ženy jít místo nich do bitvy.

René by byl úžasným společníkem pro děti a trpělivě

by je zasvěcoval do krás hudby a poezie. Pokud šlo

o paní Isabellu, člověk si ji uměl představit, jak vede

vojáky do boje.

„Je to nějaký tvůj žert, Pane?“ ptala se Theophanie

Boha. Byla to prostá věřící žena a často rozmlouvala

s Bohem, jako by to byl obyčejný člověk, jakýsi král,

samozřejmě nadřazený tomu francouzskému, ale s lidskými

slabůstkami. A poněvadž celý život pracovala

jako chůva, mívala někdy sklon chovat se tak i k Všemohoucímu.

Samozřejmě byla výsada být zaměstnána u rodu

z Anjou. Velice obdivovala paní Isabellu i paní Jolandu.

Paní Jolanda byla dcera aragonského krále a její

dcera Marie, Reného sestra, se provdala za francouzského

dauphina.

„Podle toho, co se povídá, je dauphin budižkničemu,“

sdělila Theophanie Agnčs. „Někdy je mi chudinky

Marie líto. Byla to hodná dívka a zasloužila si lepší

osud. Ubohá Marie… mysleli jsme si, že bude královnou,

a čím je teď… vdaná za dauphina… a francouzským

králem místo něj nazývají nějaké anglické děcko.

Je smutné, když se záležitosti takhle vyvinou, Agnčs.“

Agnčs sklonila hlavu nad šitím. Přemýšlela o Marii.

Jak se asi cítí v takové situaci? Ačkoli dauphinův šílený

otec přijal Angličany a provdal dceru Kateřinu za

anglického krále, dauphin s tím nesouhlasil a vzepřel

se, i když dost chabým způsobem. Avšak možná to odmítali

lidé kolem něj a využili ho jen jako figurku.

Jak to všechno skončí? Vypadalo to neradostně, pochmurněji

než studený březnový vítr, který vanul po

Pont-ŕ-Mousson a zuřivě bičoval zdi hradu Keure.

V celé zemi panovalo napětí. Orléans, klíč k Loiře,

byl od října obléhán. Jestli padne, nebude mít Francie

velkou naději, aby se vymanila zpod anglického jařma.

Ale jak by se dala zachránit? K tomu by byl zapotřebí

zázrak.

„Ty bys to dokázal, Pane,“ kárala Theophanie Boha.

„Máš na to schopnosti. Jestli umíš hory přenášet, proč

nevyženeš Angličany z Orléansu?“

Celá země čekala, co bude dál, a čekalo se i v Pont-

-ŕ-Mousson.

Obyvatelé hradu byli odměněni dřív než lidé v Orléansu.

Ještě tentýž den, kdy Theophanie s Agnčs šily u krbu,

začaly paní Isabelle porodní bolesti. Třiadvacátého

března porodila zdravou holčičku.

Pojmenovali ji Markéta.

* * *

Navzdory těžkému období musela být jaksepatří pokřtěna.

Theophanie přinesla zdobné křestní roucho,

které se v rodu z Anjou dědilo po generace, a v katedrále

v Toulu proběhl křest. Za kmotry jí šli Reného

starší bratr Ludvík, neapolský král, a babička z matčiny

strany, vévodkyně z Lorraine, po které dostala jméno.

Markéta, která si blaženě neuvědomovala důležitost

obřadu, ho přijímala s vážností a posléze ji odnesli

zpátky do Theophaniny náruče. René přijel na vzácnou

návštěvu. Po prastrýcově smrti obdržel titul vévody

z Bar, což do jisté míry zvýšilo jeho příjem i důležitost,

zvlášť proto, že s vévodstvím získal i titul markýze

z Pont-ŕ-Mousson. Jako mladší syn neměl původně nic

než malé hrabství Guise.

Dychtivě mluvil s Isabellou o změnách, které je čekají.

„Teď možná dokážu Karlovi trochu pomoct,“ poznamenal.

Isabella přikývla. Jako všichni Francouzi se dívala

s nadějí do budoucnosti. To, co se stalo v Orléansu,

vypadalo jako zázrak. Isabella úplně nevěřila mimořádným

schopnostem venkovské dívky, která slyšela

hlasy z nebe, avšak skutečností zůstávalo, že napochodovala

do Orléansu a porazila Angličany, čímž zachránila

město. Následkem toho odjel Karel do Remeše na

korunovaci.

Ještě před několika měsíci by se to zdálo vyloučené.

Ale štěstěna se opravdu přiklonila k Francii a kupodivu

i k této rodině. Z Reného se stal poměrně významný

muž. Nyní měl prostředky, aby získal vojáky

a zbraně, a přirozeně se chtěl postavit ke švagrovu

boku a pomoci mu získat všechno, co s Angličany

ztratil.

Prohlásil se za přívržence Armagnaců – jímž samozřejmě

byl i dauphin – a tím se stal nepřítelem

burgundského vévody, jehož spojenectví s Angličany

všichni praví Francouzi odsuzovali.

„Jen doufám, že burgundského vévodu příliš nepobouříme,“

podotkla Isabella.

„Nedomnívá se, že jsme hodni jeho pozornosti,“

ujistil ji René.

„Snad, ale jistě si uvědomuje každého Armagnaca

a považuje ho za nepřítele.“……………………………………..