Rubínové intriky

I. část

Kapitola první

Provazce deště bičovaly dlaždice na nádvoří

tak prudce, jako by je chtěly rozbít. Kalná voda

s sebou brala povadlé stonky květin, čerstvé

i dávno zaschlé kobylince, útržky stužek, volavčí

péra původně zdobící klobouky kavalírů i mrtvá tělíčka

ptáčat vypadlých z hnízd pod střechou.

Philippe de Tencin, opíraje se o parapet okna, vše

pozoroval se zamračeným výrazem. Událost, jíž se

měl účastnit, ho ani trochu nezajímala. Na rozdíl od

něj na ni netrpělivě čekala celá Paříž a tady ve Versailles

se od ucha k uchu šířily pikantní podrobnosti.

Že je málo z nich pravdivých a většinou se jedná

o zlomyslné výmysly, nikomu nevadilo. Jako by na

tom záleželo! Hlavně ať se panstvo nenudí! Nuda je

hned po královraždě tím největším zločinem a člověk,

o němž se nemluví, jako by neexistoval. Proto se zde

každý snaží žít naplno, i kdyby to, co kolem sebe šíří,

měly být jen skandály. Nakonec proč ne? Urozeným je

dovoleno vše, a čím větší skandál, tím větší naděje zajistit

si místo na výsluní. Jediný, kdo nemá do tohoto

největšího sídla rozkoše a radovánek v křesťanském

světě přístup, je Smrt. Je to paní beznadějná, smutná,

definitivní. A přesto se jedné z místních dam podařilo

ve zdejších zdech skonat.

Philippe ji nikdy živou neviděl. Když přijal jmenování

za člena královské gardy, byla již markýza de

Pompadour tak nemocná, že nedokázala opustit svou

ložnici. Zato noc, kdy tajně postranním vchodem

vynášeli její rakev, měl dosud v živé paměti. Také

tak pršelo, stejně jako dnes. Tehdy měl poprvé noční

službu. Právě se vrátil z půlnoční obchůzky stráží

a doufal, že se do rána, než jej přijdou vystřídat, nic

nepřihodí. Ještě nestačil odložit klobouk a odepnout

kord, když do strážnice vešel vysoký, jako kostlivec

hubený muž a suše oznámil:

„Pane poručíku, madame de Pompadour se před

necelou hodinou odebrala na věčnost.“ Odmlčel se

ne snad proto, že by očekával od mladíka nějaké vyjádření,

ale aby se nadechl, a pokračoval. „Ráno přijede

vůz, který převeze její ostatky do Paříže. Na

rozkaz panovníka jej budete doprovázet s oddílem

deseti mužů.“

Sdělovat další podrobnosti považoval Dominique

Le Bel, králův komorník, za zbytečné. Být poručíkem

královské gardy zde ve Versailles nepředstavovalo zase

tak vysoké postavení, aby se s ním tak důležitý muž

vybavoval víc, než je nutné. Proto byl Philippe překvapený,

když zjistil, že se tělo nebožky nenachází v některém

z jejích soukromých pokojů, ale v kapli, která

už neležela na zámeckém území.

„Co se divíš?“ ušklíbl se pár dnů nato jeho strýc kapitán

Philippe de Tencin, po němž byl mladík pojmenován.

„Le Bel nemohl dopustit, aby se tak blízko

králových komnat povalovala mrtvola. I když se tentokrát

jednalo o ženu, která byla zaživa více než dvacet

let jeho milenkou,“ poznamenal a zhluboka se na-

pil z poháru. „Sázím svůj čtvrtletní žold – a není zrovna

malý,“ dodal s pýchou a otřel si dlaní mohutný

knír, díky němuž získal mezi přáteli přezdívku Vousáč,

„že ten lišák zařídil všechno do posledního detailu

dávno předtím, než ta chudinka dodýchala. A také

že jsi nejednal na rozkaz Veličenstva, ale Le Belův.

Hej, Matheo,“ zavolal na majitele útulné hospůdky

U Boubelaté šenkýřky v ulici Sainte-Anne, kam s oblibou

zavítal pokaždé, když se ocitl v Paříži, „přines

nám další džbánek.“

Synovec se nehodlal přít. Považoval strýčka za poměrně

velkého cynika a některá jeho prohlášení za

dost drsná, ale tehdy mu musel dát za pravdu. Vše od

vyzvednutí a naložení rakve do vozu, po cestu do Paříže

a uložení markýziných ostatků do krypty vedle

její dávno mrtvé dcery Alexandrine bylo dokonale

připraveno.

„Sázet se, která ji vystřídá v panovníkově posteli,

ale nebudu,“ pokračoval rozšafně kapitán, „to bych se

mohl stát žebrákem, než se naděju. Bude však velice

zajímavé, a to mi věř, ty laňky toužící po panovníkově

kopí z dálky sledovat.“

Vousáč se nemýlil. Ke svéráznému úsudku jej dovedla

více než čtvrtstoletí dlouhá zkušenost důstojníka

královské gardy. Mnoho žen se chtělo stát nástupkyní

slavné Pompadour. Některé se ve Versailles jen mihly

jako létavice a Philippe je znal pouze z doslechu, protože

nikdy nevystoupaly po mramorovém schodišti,

a o většině neměl ani tušení. Dostaly se totiž nejdál do

Jelení obory, letohrádku v odlehlé části zámeckého

parku, kam je pro panovníka diskrétně dopravoval neúnavný

Le Bel. Někdy za několik dnů, jindy týdnů je

stejně nenápadně vyprovodil s patřičnou odměnou.

Buď se jednalo jen o pár louisdorů – to když dotyčná

odcházela již druhý den ráno – anebo o věno, kterým

nepohrdl žádný nápadník, jehož – jak jinak – vybral

s neomylnou zručností opět králův komorník.

Jen u slečny de Romans se zdálo, že možná vybočí

z řady, to když si tato půvabná brunetka vyžádala

vlastní dům a cíleně směřovala na uvolněné místo po

madame Pompadour. Ale nakonec se ani jí nevyhnul

osud jejích předchůdkyň.

A pak přišla! Spíše by se dalo říci, že vplula, obklopená

aureolou mládí, krásy, něhy a neskonalého půvabu.

Objevila se před necelým půlrokem jednoho jarního

odpoledne v první řadě dvořanů, kteří přišli vzdát

panovníkovi hold, až bude procházet Zrcadlovým sálem.

V hedvábné róbě, která měla stejně šeříkovou

barvu jako její oči, pobláznila snad každého přítomného

muže. Ani král nezůstal lhostejný. Během několika

dnů se kráska s andělskou tváří přestěhovala do Versailles,

aby ji mohl mít nablízku, kdykoli se mu zachce.

Jaké bylo překvapení těch, kteří očekávali, že se

ubytuje v Jelení oboře jako většina jejích předchůdkyň.

Madame du Barry, jak si mladá dáma nechávala

říkat, bylo přiděleno apartmá v prvním patře křídla

nad zámeckou kaplí, kde žila královská rodina a odkud

byl snadný přístup do panovníkových komnat.

Protože ani sebedokonalejší výkvět krásy nesměl

mít do Versailles příliš snadný přístup, zvědavci – a těmi

byli téměř všichni, kdo zde žili –, začali pátrat, jak

se sem záhadná krasavice dostala.

„Jakápak šlechtična,“ neslo se brzy od ucha k uchu.

„Nenechte se vysmát! Je to obyčejná pařížská děvka

se značně rozsáhlou klientelou. Její postelí už prošla

řada urozených pánů a hrabě du Barry, který je mimochodem

již ženatý, takže nemůže být jejím manželem,

je jedním z nich.“

„Tak kdo to je, proboha, a proč jí dovolil, aby používala

jeho titul?“

Po informaci, že se jedná o obyčejného dobrodruha,

který je v Paříži díky prostopášnému životu známý

pod přezdívkami Hýřil nebo také Zhýralec a své jméno

propůjčí za peníze komukoli, se každý jen pousmál.

Zchudlých šlechticů, kteří se museli nějak živit, aby

neumřeli hlady, bylo po celé Francii víc než dost.

Když jim osud nadělil jen jméno, titul a nic víc, proč

nezpeněžit alespoň to. Ovšem aby propašoval svou

krásnou chráněnku rovnou do Versailles, přímo panovníkovi

pod nos, na to se mu nedostávalo sil. Zato známostí

ano.

Brzy vyšlo najevo, že skutečným ochráncem krásné

hraběnky je vévoda Richelieu. Odkud ji znal? Takové

otázky se prvnímu šlechtici královské komory nepokládají.

To ovšem neznamenalo, že se o Jeanne Bécuové,

jak prý se ta pařížská běhna doopravdy jmenuje,

nemluvilo.

Philippa de Tencin klepy, kterými ho občas zásoboval

jeho strýc, příliš nezajímaly, a kdo momentálně zahřívá

panovníkovu postel, už vůbec ne. Pouze dával

strýci za pravdu, že udržet se v královském loži musí

být nadmíru těžké. Několikrát onu dámu zahlédl, když

se procházela po cestičkách v parku, jednou ji viděl

zblízka, když na nádvoří nastupovala do kočáru. Musel

uznat, že je velice hezká, ale dál si její existencí

hlavu nelámal. Zato jiní ano.

Králova metresa, která navíc obývá ty nejlepší komnaty,

by měla být urozená alespoň sňatkem, když už ne

původem, dostávalo se Jeanne té největší kritiky. A tehdy

opět vypomohl Hýřil.

„Sám ji odvést k oltáři nemůže, ale dokáže zařídit,

aby titul du Barry mohla používat legálně,“ sděloval

Vousáč synovci nad plným korbelem před několika

dny, když se rozhodli zajet do Paříže, aby strávili část

volného dne U Boubelaté šenkýřky.

„A jak to chce provést?“ otázal se Philippe, spíš aby

udělal strýci radost, než že by ho to skutečně zajímalo.

„Má někde v Gaskoňsku mladšího bratra,“ dělil se

kapitán ochotně o nabyté informace. „Je to zarytý starý

mládenec, ale asi stejně lačný peněz jako jeho vykutálený

bratříček, protože souhlasil, že upustí od svých

zásad a tu krásku si vezme.“

„Nic není ztraceno,“ nadhodil Philippe, když se jeho

příbuznému vydral z prsou povzdech. „Pořád ještě

mu ji můžete přebrat. Jste také svobodný,“ pokračoval

se smíchem, nedbaje Vousáčova výhrůžného pohledu.

„Tencinové jsou starobylá šlechta…“

„Právě proto bych to nikdy neudělal…,“ skočil mu

strýc do řeči. „Dovedeš si, chlapče, představit, jak by

se tvářil tvůj otec, až bych mu oznámil, s kým jsem se

oženil?“

„Domnívám se, že otec by proti opravdovým citům

nic nenamítal. A pokud ano, matka by nikdy nedovolila,

abyste se trápil kvůli nešťastné lásce…“

„Dost už,“ bouchl kapitán pěstí do stolu, i když mu

bylo jasné, že synovec nic z toho nemyslí vážně. „Ve

hře je něco úplně jiného. Když se ta křehotinka provdá

za Barryho bratra, nemusí si měnit jméno, které používá

od začátku a na které si tady už všichni zvykli.“

„No, jsem rád, že se nás celá ta záležitost netýká,“

prohodil mladík a zvedl korbel, aby se napil.

„Mě ne, ale tebe ano.“

Philippe nechal ruku klesnout. „Co já mám společného

s tím, že se králova milenka provdá za nějakého

venkovského šlechtice?“…………………………………..