Kapitola první

Mladá žena seděla v titěrném křesílku potaženém

zlato-modře pruhovaným saténem, nervózně

pohupovala špičkou střevíčku a bloumala očima

po obchodě. Stejně jako pokaždé když do něj vstoupila,

nabyla pocitu, že se ocitla v bonboniéře. Pokud jej

co nejdříve neopustí, bude mít pleť lepkavou jako fondánová

cukrátka ve stříbrné misce na pultě. Musí ale

čekat na matku, jež už nakoupila dva lokty pravých

bruselských krajek, tři tucty říčních perliček a několik

přaden pestrobarevného hedvábí. Teď se nedokázala

rozhodnout mezi dvěma vzory titěrné taštičky, která se

stala módní díky současné milence francouzského panovníka

markýze de Pompadour.

Držíc v každé ruce jednu, prohlížela si je s hlavou

lehce nakloněnou k pravému rameni a s přimhouřenýma

očima. Isabelle se, stejně jako bratrovi a otci, její

váhavé gesto líbilo a stejně jako oni si dělala z matčiny

nerozhodnosti legraci. Teď by ale ráda z obchodu vytapetovaného

stříbrným damaškem a s regály a pultíky

přeplněnými paličkovanými krajkami, hedvábnými

stuhami, lehounkými mantilami a lesklými třásněmi

odešla. Kromě pocitu, že se vlivem prostředí co nevidět

změní v přeslazený bonbon, ji tentokrát poháněla ještě

jedna obava.

Na druhém konci náměstí pod arkádou, přímo proti

krajkářství, stáli v družném hovoru dva muži. Oba patřili

k námořním důstojníkům Jeho Veličenstva anglického

krále Jiřího II., oba byli mladí, urostlí a světlovlasí.

Ale jen jednomu z nich slušela uniforma víc, jeho

vlasy byly zlatější a úsměv zářivější, a hlavně – při jejich

posledním setkání upíral blankytně modré oči plné

citu jen na Isabelle. Možná by se mohla podobného pohledu

dočkat i dnes, pokud se matka pro koupi taštičky

rozhodne dřív, než se mladíci odeberou jinam. Proto

vstala, rozhodnuta nepromarnit už ani chvilku.

„Tato,“ ukázala prstem na taštičku z bruselské krajky,

podšité kouřově zbarvenou látkou.

„Máš pravdu, také se mi líbí víc,“ přikývla matka.

„I ty by sis měla nějakou vybrat,“ navrhla a rukavičkář,

který stál s uctivým úsměvem ve tváři poblíž, vycítil

příležitost dalšího prodeje a uklonil se dívčiným

směrem.

Bell vrhla zničující pohled na drobnůstku, do níž by

se stěží vešla pudřenka s labutěnkou a batistový kapesníček.

Před pompadourkou, jak se titěrné věcičce pohupující

se na zápěstí každé dámy říkalo, dávala přednost

sedlovému vaku. Stejně jako se raději než do šatů

s kanýry a volánky oblékala do jezdeckých kostýmů.

Věděla ale, že jako dcera bohatého plantážníka, tudíž

příslušnice nejvyšší společenské vrstvy na ostrově, se

musí občas ukázat i v róbě, jejíž je taštička nutnou součástí.

Navíc si uvědomila, že čím dříve si vybere, tím

rychleji se ocitne venku.

„Vezmu si tu druhou,“ vzala na milost taštičku z bílého

saténu pošitého mléčně zbarvenými perličkami.

Zatímco přikyvovala na matčinu chválu, jak moudře se

rozhodla, koutkem oka se snažila zjistit, zda angličtí

důstojníci jsou pořád ještě na stejném místě. Chodník

pod arkádou však byl prázdný.

„Nelíbí se ti?“ vyložila si matka dceřin smutný výraz

po svém. „Pan Pouquet má jistě další.“

„Ne, ne, tahle je moc hezká,“ bránila se dívka a zdviženou

paží zadržela majitele obchodu, který se chystal

poslat příručího do skladu a zavalit již tak titěrný prostor

dalším zbožím. Odevzdaně sledovala, jak rukavičkář

osobně balí taštičky do hedvábného papíru, a bylo

jí líto, že mladý Angličan již z náměstí odešel. Cožpak

si nevšiml erbu na dvířkách kolesky? Mohl se přece

dovtípit, že někdo z rodiny de Frazé se nachází poblíž.

A že to musí být ona nebo její matka, protože otec by

neměl důvod vcházet do obchodu s krajkami. Možná

Angličanovým úsměvům špatně rozuměla, přikládala

jim větší význam, než ve skutečnosti znamenaly. Znovu

si připomněla okolnosti, za nichž se seznámili.

Stalo se tak před dvěma měsíci, začátkem února, tři

týdny předtím, než její bratr Bastien odplul do Evropy.

Zdejší prefekt, přesněji řečeno jeho choť hraběnka de

Livet, pořádal ve svém sídle ples, jako ostatně rok co

rok v předvečer králových narozenin. Pozván byl každý,

kdo v saintpierrské společnosti něco znamenal.

Týdny předtím slavili hody všichni obchodníci, kteří

měli cokoli společného s módou.

Švec nutil pracovat své tovaryše dlouho do noci, aby

obul nožky všech místních dam. V butiku se střižním

zbožím, který byl již od nového roku zaplněn nádhernými

látkami dovezenými přímo z francouzských manufaktur,

se začaly vyprazdňovat regály. Štůčky saténu,

damašku, taftu, sametu, hedvábí a etamínu našly své

místo v módním salonu madame Suretteové, kde z nich

pilné ruce jejích švadlenek vytvářely nadýchané kreace.

Pan Pouquet nestačil objednávat krabice, do nichž

balil rukavičky, mantily, péřová boa či vějíře všech barev

a odstínů. Na své si přišli i kloboučník a zlatník.

I jejich pokladny se plnily.

Jediní, kdo se připravovali na plesové radovánky se

skřípěním zubů, byli manželé a otcové pozvaných

krasavic. Jejich portmonky totiž po zaplacení účtů viditelně

splaskly. Co však byly horentní sumy za nákladné

róby v porovnání s rozzářenýma očima jejich

nejdražších.

Měšec vikomta de Frazé si rozhodně na úbytě stěžovat

nemohl, neboť manželka ani dcera rozmařilostí netrpěly.

Bell se dokonce zabývala myšlenkou podobnou

kratochvíli letos ignorovat, protože loňská slavnost byla

podle jejího mínění „velká nuda“.

„Připadám si jako dobytče na trhu,“ svěřila se tehdy

matce. Dodatečně se otřásla při vzpomínce, jak ji matinky

svobodných synáčků oceňovaly znaleckými pohledy

a tlumeným šepotem, když kráčela v doprovodu

rodičů a bratra středem sálu pozdravit se s prefektem

a jeho chotí.

Letos očekávala podobný průběh plesu – a byla mile

překvapená jeho odlišností. Ne že by mladí plantážníci

sršeli šarmem nebo důvtipem, či že by si potenciální

tchyně počínaly shovívavěji. Jejich chování mělo standardní

a neměnný průběh, stejně jako seznam tanců

zanesených v tanečním pořádku. Obrat nastal v okamžiku,

kdy Bastien dovedl do jejich lóže dva mladíky

v červenobílých důstojnických uniformách, aby je

představil rodičům. Ukázalo se, že Bernard de Frazé

oba poručíky znal, už jej s nimi svedly dohromady

okolnosti, jak poznamenal.

Stejně jako Martinik, který několik desetiletí ovládala

francouzská koruna, ani nedaleký ostrov Barbados

už nepatřil jeho původním obyvatelům – indiánům

kmene Aravaků. Jejich území nejdříve ovládli Španělé,

aby se jej zhruba po sto letech vzdali ve prospěch

Anglie.

Ta si zde – ostatně jako ve všech dobytých územích

– počínala velmi pánovitě a netajila se tím, že by neměla

nic proti ovládnutí celého Karibiku. Důvod je

přece nasnadě a každý, kdo jen trochu přemýšlí, ho

musí pochopit: je nejsilnější zemí světa a má nejmocnější

loďstvo.

Vláda Ludvíka XV. byla jiného názoru, ale prozatím

moudře usoudila, že než další konflikt, kterých obě země

zažily požehnaně, je lepší zatím vycházet s mocným

sousedem v dobrém. Tvářila se tedy, že nemá nic

proti tomu, aby v saintpierrském přístavu kotvila anglická

brigantina, jejíž posádka byla údajně připravená

odtud kdykoli vyplout a potlačit vzpouru domorodých

Karibů na nedalekém Svatém Kryštofovi.

Oba mladí Angličané, kteří na lodi sloužili, obdrželi

– spolu s několika dalšími důstojníky – od hraběte de

Livet pozvánku. Místní muži se na tento nápad netvářili

příliš nadšeně. Vojenské, zejména cizí, uniformy přitahovaly

pohled něžného pohlaví a způsobily mezi dámami

bez ohledu na věk nevídaný rozruch.

Jen Bell by si jich sotva všimla. Právě dotančila galop

a odcházela z parketu v doprovodu svého tanečníka,

milého, ale nesmírně nudného majitele advokátní

kanceláře. Ještě jí ani nestačil poděkovat za čest, kterou

mu svým tancem prokázala, když se za jeho zády

zablesklo zlato na epoletách červených kabátců.

Majitele prvního z nich představil Bastien jako poručíka

Colina Harewooda. ……………………………………