Autoři

Série

Zvěrolékař v chomoutu

od
Herriot, James
  • Yorkshirská údolí se ještě nikdy Jamesovi nezdála být krásnější – nyní má po boku nádhernou ženu, štítek se svým jménem na dveřích ordinace, a kolem obvyklou menažerii zvířecích mazlíčků, vyžadujících jeho neustálou pozornost. Čtvrtý svazek autorových vzpomínek vypráví se svým jedinečným hřejivým humorem o úspěších, a omylech, s nimiž se musí každý občas vyrovnat.

  • 1. KAPITOLA

     

    Když jsem skočil do postele a vzal Helenu do náruče,

    ozřejmil jsem si – nikoli poprvé –, že je na světě málo potěšeníček,

    která by se mohla srovnat s přitulením se k půvabné

    ženě, zvlášť pokud je z člověka napůl rampouch.

    Ve třicátých letech neexistovaly žádné elektrické dečky

    ani elektrická prostěradla, a to byla škoda, protože

    nikdo neměl takových náčinků víc zapotřebí než venkovský

    zvěrolékař. Je kupodivu, jak skrznaskrz může

    prokřehnout mužský, kterého vytáhnete z postele v časných

    hodinách ranních a donutíte ho, aby se vysvlékl

    někde v hospodářství na dvoře, ačkoliv má metabolismus

    v nejnižších obrátkách. Často si člověk tu hrůzu

    úplně uvědomil, až když byl zase zpátky v posteli. Ležíval

    jsem vyčerpaně celou hodinu i déle, toužil jsem

    usnout, ale nešlo to, dokud mi neroztály ledovce rukou

    a nohou.

    Ale od té doby, co jsem se oženil, to všechno patřilo

    minulosti jako zlý sen. Helena se ve spánku zavrtěla –

    zvykla si, že ji manžel v noci opouštěl a vracel se coby

    fukéř od severního pólu – a instinktivně se ke mně přitiskla.

    S vděčným vzdechnutím jsem pocítil, jak mě zalévá

    požehnané teplo, a téměř okamžitě se události posledních

    dvou hodin začaly propadat do neskutečna.

    Začalo to buřičským zadrnčením telefonu na nočním

    stolku kolem jedné po půlnoci. Ještě ke všemu v neděli

    ráno – což pro farmáře nebyla žádná mimořádná doba;

    vraceli se pozdě domů z hospody, podívali se po dobytku

    a rozhodli se, že si zavolají veterináře.

    Tentokrát to byl Harold Ingledew. A mne okamžitě napadlo,

    že mu to vyšlo na čas – právě dorazil domů na farmu

    po svých deseti pivech U Čtyř podkov, kde si nedělali

    přehnané starosti se zavírací dobou.

    Jeho lehce nakřáplý hlas opile huhňal:

    „Mám tu ňákou špatnou vovci. Přídete sem?“

    „Je jí moc zle?“

    V polobdělém transu jsem se vždycky křečovitě chytal

    naděje, že jedné noci někdo odpoví, že počká do rána.

    Zatím se mi to nikdy nepřihodilo a nepřihodilo se to ani

    tentokrát: pan Ingledew nehodlal být odmítnut.

    „Jojo, je na tom mizerně. Muší se s ní něco dělat, hodně

    brzo!“

    A ani o vteřinu později, pomyslel jsem si roztrpčeně,

    ačkoliv jí bylo určitě mizerně celý večer, zatímco si Harold

    vesele dával do nosu.

    Ale mělo to i své dobré stránky. Nemocná ovce nebyla

    nic hrozného. Horší bylo, když člověk lezl z postele s perspektivou

    náročné dřiny, kterou musel precizně zvládnout,

    byť se cítil slabý jako moucha. V tomhle případě jsem

    pevně věřil, že budu schopen použít techniky pouze částečné

    bdělosti; neznamenala nic jiného, než že dokážu zajet

    k cíli, ošetřit naléhavý případ a vrátit se pod peřinu,

    aniž se zcela vymaním z posilující náruče spánku.

    Praxe venkovského veterináře vyžadovala tolik nočních

    povinností, že jsem byl nucen zdokonalit metodu, již zajisté

    praktikovala spousta mých kolegů. Odváděl jsem

    prvotřídní práci v somnambulním polovědomí.

    Se zavřenýma očima a po špičkách jsem teď přeběhl

    po koberci a navlékl na sebe pracovní oblek. Bez potíží

    jsem zvládl sestup po dlouhém schodišti, ale když jsem

    otevíral dveře postranního vchodu, začalo mi v zaběhnutém

    soukolí skřípat, protože se do mne opřel raubířský

    vítr, ačkoliv jsem byl ještě zaštítěn ochrannou zdí zahrady.

    V tomhle se nedalo spát.

    Couval jsem z garáže na dvorku a vysoké větve topolů

    sténaly, uhýbajíce pod nápory vichřice.

    Vyjížděl jsem z městečka a podařilo se mi znovu

    vklouznout do snového transu. Myšlenky se mi ospale

    a líně pletly kolem jevu jménem Harold Ingledew. Tohle

    jeho pití se k němu vůbec nehodilo. Byl to drobounký

    mužíček – taková myšička kolem sedmdesátky – a když

    náhodou jel na trh a při té příležitosti zašel do ordinace,

    s obtížemi jsme z něho vyrazili víc než pár obroukaných

    slov. Navlečený v parádním obleku, se šlachovitým

    krkem čouhajícím z límečku košile o pár čísel větší, než

    potřeboval – přesný obrázek nevýbojného a slušného

    občana. Vodnatě modré oči a vyhublé tváře přispívaly

    k celkovému dojmu a pouze zářivě červené zbarvení

    špičky nosu připouštělo další možnosti.

    Jeho kolegové – hospodáři z vesnice Therby – žili vesměs

    spořádaně a nedopřávali si nic víc než sem tam jedno

    pivo při kusu řeči. Haroldův bezprostřední soused vypadal

    poněkud nakysle, když se mnou před několika

    týdny hovořil.

    „Ten starej Harold nejni nic jinýho než kus pitomce, to

    teda je.“

    „A proč?“

    „No, každou sobotu v noci a pokaždý dyž je trh, dělá

    divy a řve a vyzpěvuje do štyr do rána.“

    „Harold Ingledew? Určitě ne! Je to takový slušný, tichý

    človíček.“

    „Jo, to teda je, ty vostatní dni.“

    „Ale já si ho vůbec nedokážu představit, jak zpívá!“

    „Měl byste bydlet vedle něho, pane Herriot. Nadělá

    kraválu jako čert. Dokuď se neuloží do postele, nemůže

    se nikdo vyspat.“

    Pak jsem se doslechl ještě z jiného pramene, že je to

    čistá pravda a že mu to paní Ingledewová trpí, protože ji

    jako manžel ve všem ostatním odevzdaně poslouchá.

    Silnice do Therby několikrát prudce zahýbala v serpentinách,

    než se odklonila k vesničce, a při pohledu dolů

    jsem spatřil dlouhou řadu tichých domků stáčejících se až

    k úpatí skály, která se ve dne tyčila v zeleném majestátu

    nad houfem střech, ale teď se černě a hrozivě nadouvala

    pod měsícem.

    Když jsem vystupoval z auta a pospíchal dozadu za

    obytné stavení, opřel se do mne znovu vítr, zacloumal

    mnou a zprudka probudil, jako by na mne někdo vylil

    vědro studené vody. Na vteřinu jsem však přestal vnímat

    zimu, protože jsem se vyděsil hlukem. Zpěv, hlasitý

    a rozjařený zpěv, se ozvěnou odrážel od starobylého kamenného

    dláždění dvorku.

    Neslo se to z osvětlených oken kuchyně:

    „Cikánko ty krásná, cikánko malá…“

    Podíval jsem se dovnitř a spatřil jsem malinkého Harolda,

    jak sedí u krbu. Nohy v ponožkách měl natažené

    k hasnoucím uhlíkům a v ruce svíral láhev černého piva.

    „Srdéčko ti láska má nespoutala…“

    Mělo to říz. Harold pěl s hlavou zakloněnou a ústy dokořán.

    Zabušil jsem na dveře kuchyně.

    „Jiného teď vábí černé oči tvé…,“

    odvětil Haroldův pisklavý tenor a já jsem netrpělivě

    praštil do dřevěné výplně.

    Hluk ustal. Čekal jsem dlouho, než jsem zaslechl klíč

    otáčející se v zámku a skřípání závory. Mužíček vystrčil

    nos a tázavě se na mne zahleděl.

    „Přišel jsem se podívat na vaši ovci,“ řekl jsem.

    „A jé.“ Krátce kývl, beze stopy své obvyklé nesmělosti

    a nejistoty. „Jenom se vobuju.“ Praštil mi dveřmi před

    nosem a slyšel jsem, že zasunul závoru.

    Ačkoliv jsem byl překvapený a zaražený, uvědomoval

    jsem si, že není urážlivě hrubý. Zavřená závora byla důkazem,

    že Harold jedná mechanicky. Ale tak či onak –

    zůstavil mne na velice nehostinném místečku.

    Každý veterinář vám poví, že na hospodářském dvoře

    jsou kouty, kde je větší zima než na horském vrcholku,

    a na jednom takovém jsem právě stál. Hned za kuchyňskými

    dveřmi byla kamenná branka vedoucí do polí

    a tímto tunelem fučel sibiřský průvan, který bez námahy

    prorazil všechno, co jsem měl na sobě.

    Začal jsem poskakovat z nohy na nohu, když se znovu

    ozval popěvek.

    „Temně hučí Niagara, temně hučí do noci…“

    V hrůze jsem utíkal zpátky k oknu. Harold seděl zase

    v křesle, obouval si velikánskou botu a dával si přitom

    načas. Seděl, vyl, lišácky dloubal do šněrovacích dírek

    a občas se osvěžil z láhve černého piva.

    Zaklepal jsem na okno: „Prosím vás, pane Ingledew,

    pospěšte si!“

    „Komu láska v srdci hárá, tomu není pomoci…,“ zahulákal

    v odpověď Harold.

    Než si obul obě boty, cvakaly mi zuby. Konečně se

    znovu objevil v domovních dveřích.

    „Tak pojďte,“ hekl jsem. „Kde je ta ovce? Máte ji tady

    v těch chlívcích?“

    Stařík vytáhl obočí. „Depak, vona tu nejni.“

    „Že tu není?“

    „Depak, je tam nahoře.“

    „Myslíte nahoře u silnice?“

    „Jo, zastavil sem se tam, dyž sem se vracel, a kouk

    sem se na ni.“

    Dupal jsem a mnul jsem si ruce. „Tak to za ní musíme

    zajet. Ale nemáte tam vodu, viďte? Vezměte s sebou raději

    kbelík teplé vody, ručník a mýdlo…“

    „Jo. Dobře.“ Vážně přikývl, a než by řekl švec, dveře

    znovu zapráskly a stál jsem sám v temnotě. Okamžitě jsem

    odcválal k oknu a vůbec mě nepřekvapilo, když jsem spatřil

    Harolda opět uvelebeného v křesle. Naklonil se kupředu,

    zdvihl konvici na vodu z krbového roštu a na úděsný

    okamžik jsem se domníval, že začne ohřívat vodu v hasnoucím

    popeli. Ale pak se mi rázem ulevilo, protože jsem

    zahlédl, že uchopil naběračku a ponořil ji do starodávné

    nádrže na teplou vodu za očouzenou krbovou mřížkou.

    „Temně do propasti padá proud, za ním je nám spolu,

    děvče, plout,“ trylkoval šťastný a spokojený v pracovním

    usebrání, když zvolna a beze spěchu plnil kbelík.

    Myslím, že na mou přítomnost zapomněl, protože se

    na mě zahleděl s tupým překvapením, když nakonec ve

    zpěvu otevřel domovní dveře.

    „Škod, že ten přelud krásný nelze obejmout!“ informoval

    mě z plna hrdla.

    „No dobře, dobře,“ vrčel jsem. „Pojedeme.“ Kvapně

    jsem ho dostrkal k autu a vyrazili jsme po cestě, kterou

    jsem přijel.

    Harold držel kbelík na klíně mírně nakloněný, a když

    jsme sjížděli po serpentinách, šplíchala mi voda vesele

    na koleno. Vzduch ve voze byl brzy přesycen pivními

    výpary a já cítil, že mi to začíná stoupat do hlavy.

    „Támhle,“ vyštěkl znenadání stařík, když se ve světle

    reflektorů objevila branka. Zacouval jsem na travnatý

    okraj a pak jsem chvíli stál na jedné noze – dokud mi

    z kalhot nestekl přebytečný žejdlík či dva vody. Prošli

    jsme brankou a já jsem rychlým krokem zamířil k tmavým

    obrysům stodoly na stráni, ale pak jsem si všiml, že

    mě Harold nenásleduje. Bloudil bezradně po poli.

    „Copak tam děláte, pane Ingledew?“

    „Hledám vovci.“

    „Chcete říct, že je venku?“ Snažil jsem se ovládnout,

    abych nevřískal.

    „Jo, porodila dneska vodpůldne jehně, a já měl za to, že

    jí tady venku bude líp.“ Vytasil baterku, typickou farmářskou

    baterku – malou, s odumírající žárovkou – a promítl

    do temnoty nicotný paprseček – bez jakéhokoli výsledku.

    Klopýtal jsem po poli a propadal pocitu beznaděje

    a marnosti. Nahoře přebíhaly přes tvář měsíce cáry mraků,

    ale tady dole jsem neviděl vůbec nic. A byla mi taková

    zima! Mrazíky předchozích dnů ztvrdily půdu na kámen

    a zkřehlá tráva se choulila k zemi před řezavým

    větrem. Právě jsem dospěl k názoru, že se v tomto bezbřehém,

    černém prostoru nedá žádným způsobem najít

    ovce, když vtom Harold vypískl.

    „Támhle.“

    A doopravdy, když jsem se proklestil nocí ke zvuku

    jeho hlasu, našel jsem ho, jak stojí u nešťastně se tvářící

    ovce. Nevím, jaký instinkt ho k ní dovedl, ale skutečně

    u ní stál. A jí bylo očividně bídně. Hlavu měla zmučeně

    skloněnou, a když jsem jí položil ruku na rouno, odklopýtala

    několik kroků, místo aby odcválala jako každá

    zdravá ovce. K boku se jí choulilo drobounké jehňátko…

     

  • Autor: Herriot, James
    Překladatel: Marxová, Eva
    Název: Zvěrolékař v chomoutu
    Původní název: Vet in Harness
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-501-8
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 280
    Vydání: 3.
    Datum vydání: 29.2.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.