Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Zelený mozek

od
Herbert, Frank
  • Klasický Herbertův román opět dokazuje jeho mimořádnou schopnost nenechat děj jen tak plynout, ale domýšlet důsledky událostí a učiněných rozhodnutí. Přelidněný svět usilovně hledá nové životní prostory a proto jsou divoká území zbavována nenasytného hmyzu, který je činí neobyvatelnými. Jedním z nich je i Mato Grosso, které Joao Martinho se svými kolegy čistí chemickými i fyzikálními prostředky. Avšak hmyz se nějak vrací zpět přes neproniknutelné vibrační bariéry. A z džungle se šíří fámy o obrovských hmyzích exemplářích a lidech s hmyzíma očima.

  • 1

    Vypadal skoro úplně jako bastard indiána kmene

    Guaraní a farmářské dcerky z nějakého Zapadákova,

    dívky z pustin sertăo, která chtěla zapomenout

    na zotročení systémem encomendero1 „lízáním železa“

    – jak se říkalo milování skrz mříže brány.

    Na pohled byl téměř dokonalý, až na to, jak se zapomněl,

    když procházel jednou z pasek hluboko

    v džungli.

    Jeho kůže se v tu chvíli snažila přizpůsobit zeleni,

    splynout s listy a plazivými rostlinami kolem. Propůjčila

    mu přízračný vzhled, jako by džunglí kráčel

    jen oděv: košile barvy šedivého bláta a otrhané kalhoty,

    nezbytný roztřepený slamák a sandály ze surové

    hovězí kůže, podražené kusy gumy z ojetých

    pneumatik.

    Podobná selhání však řídla, čím dál postupoval od

    pramenů řeky Paraná, pustin sertăo v brazilském státě

    Goyaz. Muži s nakrátko střiženou ofinou černých

    vlasů a zářivýma tmavýma očima jako on tu byli

    běžní.

    Než se dostal do krajiny bandeirantes, naučil se ten

    chameleonský efekt zvládat téměř dokonale.

    Nyní už se vynořil z bujného porostu džungle na

    prašné stezky, které oddělovaly pozemky jednotlivých

    farem, vybudovaných v rámci Plánu přesídlení. Svým

    specifickým způsobem vnímal, že se blíží k jednomu

    z kontrolních stanovišť, které ovládali bandeirantes,

    a téměř lidským gestem hmátl prsty po cédula de

    graicias al sacar, dokladu o bělošské krvi, který měl

    bezpečně zastrčený pod košilí. Tu a tam, když kolem

    nikdo nebyl, si nahlas cvičil jméno, které mu vybrali.

    „Antonio Raposo Tavares.“

    Vycházelo to z něj trochu ostře, maličko drsně, ale

    věděl, že to projde. Už mu to ostatně prošlo. Indiáni

    z Goyazu byli známi svou zvláštní modulací řeči. Tvrdili

    to i lidé z farmy, kteří mu předchozí noc dali střechu

    nad hlavou a jídlo.

    Když už se ho začali vyptávat moc dotěrně, přidřepl

    si na jejich prahu a zahrál na qenu, flétnu andských indiánů,

    kterou si nesl v koženém vaku na rameni. To

    gesto s flétnou bylo místním symbolem. Jakmile si indián

    kmene Guaraní přiloží k ústům flétnu a dá se do

    hraní, znamená to, že řeči jsou u konce.

    Venkované pokrčili rameny a stáhli se.

    Plahočivé putování na složitě a opatrně ovládaných

    propojených nohách ho přivedlo do zalidněné oblasti.

    Viděl před sebou červenohnědé střechy a bílý křišťálový

    třpyt výškové budovy bandeirantes s přistávajícími

    a startujícími aerovozy. Scéna měla zvláštní atmosféru,

    připomínala hemžení v mraveništi.

    Přistihl se, jak ho na okamžik přemohly pudy, ale

    věděl, že je musí ovládnout. Mohly by mu zkazit nadcházející

    těžkou zkoušku. Sešel z prašné stezky, uklidil

    se z cesty kolemjdoucím a zkontroloval systém, který

    spojoval jeho mentální identitu. Výsledná myšlenka

    pronikla až do nejmenších koncových součástí jeho

    osobnosti: Jsme zelení otroci, sloužící většímu celku.

    Pokračoval v cestě ke kontrolnímu stanovišti bandeirantes.

    Ta jednotná myšlenka mu propůjčila podřízený

    výraz, který posloužil jako štít proti pohledům

    lidí, vlekoucích se kolem. Jeho druh znal mnoho lidských

    způsobů jednání. Brzy se naučil, že podřízenost

    napomáhá utajení.

    Prašná stezka se záhy změnila na dvouproudou

    dlážděnou silnici s pěšinami ve škarpách na obou

    stranách. Vinula se podél čtyřpatrové dálnice, určené

    pro komerční dopravu, kde byly vydlážděny i cesty

    pro pěší. Pozemních automobilů i aerovozů teď bylo

    víc a vzrostl i pěší provoz.

    Dosud se vyhýbal pozornosti, která mu mohla být

    nebezpečná. Občasné narážky a tichá zahihňání od

    místních obyvatel mohl klidně ignorovat. Dával si ale

    pozor na zkoumavé pohledy. Ty by ho ohrozit mohly,

    žádné však nezaznamenal.

    Kryla ho jeho podřízenost.

    Slunce postupovalo k dopoledni a zem začínal tížit

    denní žár, z hlíny vedle stezky se zvedal vlhký skleníkový

    pach a mísil se s pachem lidského potu. Páchlo

    to nakysle, až všechny jeho součásti zatoužily po sladce

    známých vůních odlehlé krajiny. A pachy nížin

    v sobě nesly další tón, který prostupoval jeho bytost

    neslyšitelným stísněným hučením. Stoupala tu koncentrace

    jedů proti hmyzu.

    Teď měl lidi všude kolem sebe, byli blízko, tlačili

    se, postupovali pomaleji a pomaleji, jak se blížili ke

    zúženému místu s kontrolním stanovištěm.

    Postup se zastavil.

    Pár šouravých kroků a zastávka, zašourání a zastávka…

    Měl před sebou nevyhnutelnou kritickou zkoušku.

    Čekal s téměř indiánsky stoickou trpělivostí. Dýchal

    teď víc zhluboka, aby vyvážil žár. Přizpůsobil se li-

    dem kolem sebe, trpícím rostoucí teplotou, aby splynul

    s okolím. Andští indiáni tady v nížinách nedýchají

    zhluboka.

    Zašourání a zastávka.

    Zašourání a zastávka.

    Teď už viděl stanoviště kontroly.

    V kryté cihlové chodbě, vedoucí do města, stáli ve

    dvou řadách nesmlouvaví bandeirantes v utěsněných

    bílých pláštích s plastovými helmami, v rukavicích

    a botách. Viděl, jak se do ulice za tou chodbou horce

    opírá sluneční žár, lidé se jí hnali dál, jakmile zdolali

    koridor.

    Při pohledu na tu volnou oblast za chodbou projela

    všemi jeho částmi bolestná touha. Instinktivní reakci

    okamžitě následovala výstraha a potlačení.

    Tady nelze připustit žádné rozptylování. Každý jeho

    prvek musí být ve stavu pohotovosti, aby snesl

    bolest.

    Zašourání a… padl do rukou prvního bandeirante,

    mohutného světlovlasého chlapíka s růžovou kůží

    a modrýma očima.

    „Postupujte dál! Hněte se!“ pobídl ho ten chlapík.

    Ruka v rukavici ho postrčila ke dvěma bandeirantes,

    stojícím napravo od řady.

    „Jméno?“ To řekl jakýsi hlas za ním.

    „Antonio Raposo Tavares,“ zachraptěl.

    „Oblast?“

    „Goyaz.“

    „Toho si pořádně podejte,“ zavolal ten světlovlasý

    obr. „Jistě bude hluboko z vnitrozemí.“

    Teď se ho chopili ti dva bandeirantes, jeden mu nacpal

    na tvář dýchací masku, druhý přes něj hodil plastový

    pytel. Z pytle se táhla hadice za zvukem mašinérie

    kdesi v ulici za koridorem.

    „Dvojitou dávku!“ zavolal jeden bandeirante.

    Pytel kolem něj se nafoukl modrým plynem. Prudce

    a namáhavě se nadechl skrz masku, překvapen tím,

    jak všechny součásti jednomyslně zatoužily po nejedovatém

    vzduchu.

    Agónie!

    Plyn zaplavil mnohočetné spoje jeho bytosti pichlavou

    bolestí.

    Nesmíme polevit, pomyslel si. Držme se. Musíme

    vydržet!

    Ale byla to vražedná bolest, smrtící. Spoje začínaly

    ochabovat.

    „Tenhle je v pořádku,“ zavolal ten člověk u pytle.

    Vak byl stažen, dýchací maska odstraněna. Ruce ho

    popostrčily chodbou za sluncem.

    „Pohněte se! Nezdržujte frontu.“

    Všude na něm ulpěl pach jedovatého plynu. Byl to

    nový druh – nějaký stimulant. Na tento jed ho nepřipravili.

    Byl přichystán na radianty a sonické jedy a staré

    chemikálie… ale na tohle ne.

    Vyšel z koridoru na ulici, opřel se do něj sluneční

    žár. Zabočil doleva doleva uličkou lemovanou stánky

    s ovocem. Prodavači se tam dohadovali se zákazníky,

    nebo jen postávali, tuční a ostražití, za svým vystaveným

    zbožím.

    V té vypjaté situaci ovoce vábilo některé jeho součásti

    jako příslib útočiště, ale sjednocený celek věděl,

    jak marná je ta myšlenka. Potlačil to lákadlo, prošinul

    se kolem, jak nejrychleji si troufl, vyhýbal se zákazníkům,

    chumlům čumilů.

    „Nechcete koupit čerstvé pomeranče?“

    Mastná tmavá ruka mu vrazila před oči dva plody.

    „Čerstvé pomeranče ze Zelené zóny. Ani veš se

    k nim nepřiblížila.“

    Vyhnul se té ruce, ale nechybělo moc a vůně pomerančů

    ho přemohla.

    Teď už nechal stánky za sebou, zahnul za roh do úzké

    postranní uličky. Další roh a v dálce po levé straně

    uviděl lákavou zeleň v otevřené krajině, volný prostor

    za městem. …………………………………..

  • Autor: Herbert, Frank
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: Zelený mozek
    Původní název: The Green Brain
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-347-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 200
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.