Autoři

Série

Záležitost srdce

od
Balogh, Mary
  • Lady Annabelle Ashtonovou a Reginalda Masona svede dohromady nehoda. Jejich rodiny za posledních třicet let neměly nic společného, od doby, co se obchodník s uhlím Mason přistěhoval do sousedství sídla hraběte z Havercroftu. Vysoce úspěšný podnikatel má společenské ambice a vzdělává svého syna jako gentlemana a současně se snaží ovládnout vznešené sousedy finančními půjčkami. A tak se zdá, že jediným řešením bude svatba.

  • 1. kapitola

    Reginald Mason zkřížil jednu elegantně obutou nohu

    přes druhou a obdivoval zlatý střapec houpající se na

    jedné jeho vysoké botě s bílou obrubou. Tyto boty byly

    pouze jednou z mnoha jeho nedávných extravagancí,

    ale co měl člověk dělat, když se móda měnila

    téměř ze dne na den a člověk byl skoro od kolébky

    utvrzován v tom, že udržet si vysoký standard oblékání

    je věcí nejvyšší důležitosti.

    Samozřejmě že by člověk mohl ignorovat téměř

    každodenní rozmary módy a místo toho se soustředit

    na celkově slušné oblékání, tak jak on sám jednal až

    do loňska, kdy se z osobních důvodů rozhodl, že se

    vydá po cestě módních výstřelků.

    To jeho otec do něj natloukl povědomí, že musí pečovat

    o svůj vzhled. Bernard Mason se nenarodil jako

    aristokrat, ale všechno své bohatství sám získal. Už

    dlouho štědře utrácel ze svého enormního majetku na

    zajištění co nejvyšší úrovně vznešenosti včetně toho,

    že svému jedinému synovi dopřál to nejlepší vzdělání

    a že si zakoupil velké panství ve Wiltshiru. Podle

    vlastního odhadu byl pánem všeho, nač dohlédl – kromě

    světa společenské smetánky, který na něj shlížel

    svrchu s ohrnutým nosem jako na nějakou podřadnou

    bytost, o niž by si ještě tak mohl otřít nohy. V důsledku

    toho pan Mason společenskou smetánku srdečně

    nenáviděl a bez přestání snil o tom, že najde nějaký

    způsob, jak se dostat do jejich vznešených kruhů osvícených

    vlastní svatozáří. Největší nadějí, že si tento

    sen splní, byl jeho syn.

    Díky všem těmto faktům bylo dost nelogické, že

    měl nyní takový vztek, ba že se v posledních několika

    měsících vztekal až příliš často. Protože Reggie se

    choval přesně tak, jak se očekává od mladého gentlemana

    aristokratického původu, jenž tím demonstruje

    svou nadřazenost nad masou obyčejných smrtelníků,

    kteří musí chtě nechtě hledět spíš na vydělávání peněz

    než na jejich utrácení. Byl tak extravagantní, lehkomyslný

    a zahálčivý jako ti nejlepší z jeho pomyslných

    druhů z vyšších vrstev.

    V pracovně seděl kousek od Reggieho jeho otec,

    avšak oddělovala je široká plocha pevného dubového

    psacího stolu a symbolicky je každého odsunovala na

    jinou stranu. Nesmírně úspěšný a prozíravý obchodník

    se postavil proti svému nesmírně rozhazovačnému,

    nerozumnému a rozmařilému synovi s hřmotnou

    nespokojeností. Právě skončil mnohomluvnou přednášku

    na téma nehodných potomků, jež rozhodně nebyla

    první svého druhu. Dost hlasitě vysvětloval Reggiemu,

    že musí být nejen hluchý, ale také pitomý,

    když nechápe, že muž, který aspiruje na přijetí mezi

    šlechtu, musí vystupovat uhlazeně, vykazovat dobré

    vychování a nezdůrazňovat bohatství, avšak hlavně

    přitom nesmí zdvojnásobovat své nectnosti.

    A Reginald na tom zapracoval tak snaživě, že je určitě

    víc než jen zdvojnásobil.

    Byla to nectnost kupovat si ty nejlepší a nejmódnější

    vysoké boty? Reggie zlehka pohnul nohou a sledoval,

    jak se střapec znovu dal do pohybu. Zatřpytil se

    přitom ve slunci dopadajícím na něj oknem.

    Seděl na tvrdé dřevěné židli dostatečně nedbale,

    aby dal co nejvíc najevo svůj nezájem. Uvažoval

    i o zívání, ale nechtěl zajít až tak daleko.

    „Kdokoli by si mohl myslet, hochu,“ pravil otec po

    chvíli popudlivého ticha, „že se mě ze všech sil snažíš

    ožebračit.“

    Výraz hochu nebyl v tomto případě žádným něžným

    oslovením. Byl to způsob, jakým otec mluvil.

    Ačkoli Reggieho drahé vzdělání vylepšilo jeho slovní

    projev, že se nedal rozeznat od mluvy společenské

    smetánky, jeho otec stále hovořil se širokým a nezpochybnitelným

    severním přízvukem

    Reggie věděl, že k tomu, aby otce ožebračil, by

    musel provést něco mnohem horšího, než byla jeho

    poslední extravagance. To, že věnoval poněkud větší

    a poněkud drahou pozornost svému šatníku a něco

    málo nešťastně prohrál, mohlo jen stěží vykousnout

    větší díru do otcova majetku. Nedokázala to dokonce

    ani o dost větší suma, kterou ve skutečnosti prohrál

    a která zvládla přesněji a jen lehce podhodnoceně

    ukázat jeho poslední prohry.

    Reggie polkl, aby zahnal vzrůstající pocit viny, který

    se mu usadil v hrdle jako knedlík.

    „A potom ten vysoký kočár,“ začal znovu otec

    a poklepával na desku stolu jedním prstem, jako by se

    zmiňovaný kočár skrýval pod ním.

    Reggie ho přerušil. Riskl vložit do svého hlasu znuděný

    tón.

    „Každý úctyhodný gentleman pod pětatřicet let

    musí mít závodní kočár,“ pronesl líně, „a navíc ještě

    jeden na normální jízdy po městě, pane. A vy si přece

    přejete, aby ze mě byl gentleman, ne?“

    Otcova tvář nabyla lehce fialového nádechu.

    „A pár sladěných šedáků k tomu?“ ušklíbl se a stále

    poklepával do stolu. „Ti kaštanoví, které jsi koupil

    minulý měsíc, by to nezvládli?“

    Reggie elegantně pokrčil rameny.

    „Neladili mi s barvou kočáru,“ podotkl ublíženým

    tónem. „A kromě toho jsou jen na odiv – dokonalí,

    když chci vyvézt nějakou dámu do Hyde Parku, ale

    úplně na nic, pokud bych se rozhodl závodit s tím novým

    kočárem na cestě do Brightonu. Ty bys nechtěl,

    abych to vyhrál?“

    „A posloužil ti do hrobu, kdyby sis při tom pokusu

    zlomil vaz?“ oponoval mu bryskně otec. „Budu muset

    najmout více stájí.“

    Reggie prostě jen pokrčil rameny.

    „A co ty… tvoje dluhy?“ pokračoval jeho otec, zvedl

    ve své velké pěsti z psacího stolu list papíru a zamával

    jím synovi před nosem. „Předpokládám, že očekáváš,

    že je zaplatím?“

    Byly vysoké. Většinu tvořily dluhy ze hry. Reggie

    nikdy neodešel od hráčských stolů ani ze závodů, dokud

    neprohrál. Kdykoli překvapil sám sebe tím, že

    vyhrával, vždycky si počkal, dokud se štěstí neobrátilo

    a on znovu všechny peníze neprohrál a neodepsal

    v honu za nimi ještě mnoho dalších.

    „Pokud vám to udělá potěšení, pane,“ prohlásil

    s unaveným povzdechem.

    Otcovo husté obočí se nad nosem spojilo.

    „Pokud mi to udělá potěšení?“ vyštěkl rozzuřeně,

    zmačkal účty v ruce a pustil je na stůl. Snesly se na

    překvapivě velkou hromádku. „Kvůli tomu jsem tě

    přece neposlal do světa, Reginalde, a neutrácel těžké

    peníze za to, aby z tebe vyrostl gentleman. Těšil jsem

    se, že se ve stáří budu radovat z plodů své práce. Mě

    nikdy vysoce postavení a mocní mužové tohoto království

    mezi sebe nepřijmou. Budu jejich zhýčkaným,

    navoněným nosům vždycky páchnout uhlím. A co se

    mě týká, je to v pořádku. Nemám zájem poplácávat se

    po ramenou s nastrojenými hejsky. Celou tou jejich

    bandou pohrdám. Ale ty… ty bys mohl být nejlepší

    z nich. Mohl bys být můj syn a zároveň gentleman.“

    Reggie pokrčil rameny a zdržel se toho, aby poukázal

    na nedostatek logiky v otcově názoru na společenskou

    smetánku.

    „Všichni urození pánové, které znám, mě přijímají

    velice dobře,“ podotkl. „S polovinou z nich jsem chodil

    do školy. A co se týká dam, hm, kdo je potřebuje?

    Existuje mnoho žen, které jsou mnohem… zajímavější.“

    A jednou rukou s elegantní manikurou učinil bezstarostné,

    přezíravé gesto.

    Otec bouchl těžkou rukou do stolu.

    „Kdyby ses oženil a usadil s nějakou dobrou ženou,

    hochu,“ prohlásil, „nepůsobil bys mi tolik problémů

    a víc by ses podobal pravému gentlemanovi.“

    „Na to mám ještě spoustu času,“ pronesl urychleně

    Reggie, „stačí, když o tom začnu uvažovat, až mi bude

    pětatřicet nebo tak nějak. Než se usadím, můžu si

    ještě pořádně užívat alespoň deset let.“

    Udělal by líp, kdyby zůstal zticha. Otec přimhouřil

    oči známým způsobem. Soustředil na onen předmět

    své myšlenky a pečlivě o něm uvažoval. A tento předmět

    – Reggie věděl, ještě než otec promluvil – bylo

    manželství. A týkalo se speciálně jeho syna.

    „Oženíš se mezi aristokracii, Reggie,“ prohlásil.

    „Dokonce mezi vyšší šlechtu. Jsi na to dost hezký,

    protože jsi naštěstí vyrostl do podoby z matčiny strany

    rodové linie, a nikoli z mé. A jsi dost bohatý – nebo

    budeš, pokud tě nevydědím bez jediného halíře.“

    Kromě toho, že byl Reggie jediným dědicem otcova

    rozsáhlého jmění, mu patřilo sídlo Willows End,

    dost rozlehlý dům a panství v Hampshiru, jež dostal

    před čtyřmi roky ke svým jednadvacátým narozeninám.

    Jeho úplné vlastnictví na něj však mělo přejít při

    jeho třicetinách nebo při jeho sňatku, záleželo na tom,

    co se stane jako první. Nebo mu ten dar mohl otec zase

    odebrat ještě před oběma výše jmenovanými událostmi,

    pokud se ukáže, že ho není hodný. Tato hrozba

    se zatím nikdy nevyskytla – tedy až dosud.

    „Nikdo z horních vrstev mě nebude chtít,“ připomněl

    mu Reggie a přejel si prstem po tom, co mohl být nepatrný

    záhyb na jedné botě. „Rozhodně ne za manžela.“

    „Někdo se najde,“ prohlásil jeho otec temně. „Je

    pouze třeba dávat si pozor a mít oči i uši otevřené,

    abychom vystihli tu správnou příležitost.“

    „Ale ne v dalších deseti letech,“ poznamenal Reggie.

    „Není žádný spěch. Já jsem dokonale šťastný tak,

    jak jsem.“

    Byla chyba, že to znovu připomněl. Otec na něj

    vrhl zuřivý pohled.

    „Ale já ne,“ odsekl, „já vůbec nejsem šťastný, Reginalde.

    Nevím, co se to s tebou v poslední době děje.

    Myslel jsem si o sobě, že jsem nejšťastnější z otců.

    Myslel jsem si, že jsi ten nejlepší syn,“ povzdychl si.

    „Začnu se bez prodlení ohlížet po nějaké nevěstě.

    A budu hledat vysoko. Nehodlám tě oženit s dcerou

    nějakého bezvýznamného venkovského šlechtice.“

    „Ne!“ pronesl pevně Reginald, položil nohy na zem

    a sedl si rovně. „Neožením se jen proto, abych vám

    udělal radost, pane. Dokonce ani kdyby se vám povedlo

    přesvědčit o tom jednu z královských princezen.“

    Široké obočí jeho otce se zastavilo na půl cestě

    vzhůru…………………………………………..

  • Autor: Balogh, Mary
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Záležitost srdce
    Původní název: A Matter of Glass
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-404-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 136
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 8.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.