Žánry
Autoři
Série
Záhadné policejní případy
od Do této knihy autor shromáždil skutečné kriminální příběhy, odehrávající se na různých místech a v různých dobách, které však spojuje fakt, že zůstaly tak či onak nedořešené. Policejní vyšetřování bylo sice uzavřeno a soud vynesl odsuzující, či naopak osvobozující rozsudek, ale pochyby zůstaly nerozptýleny. A nejednalo se o žádné vesnické banality, ale o skandály či ututlané skandály první velikosti. Ať už se jedná o záhadné vraždy z prostředí papežského stolce, velkého byznysu či vrcholné politiky, každý z příběhů je díky autorovým celoživotním zkušenostem a jeho unikátnímu archivu dokonale zpracovanou detektivkou.
OBSAH
Záhadná smrt usměvavého papeže .................................... 9
Mocný kardinál Villot ...................................................... 19
Monsignore Gorillo .......................................................... 27
Podezřelá prezidentova milenka ...................................... 47
Dům hrůzy Rillington Place 10 ........................................ 85
Mumie kapitána Lancastera .............................................. 137
Případ Mauricius .............................................................. 147
Zarytě mlčící svědci .......................................................... 173
Osudná záměna ................................................................ 181
Kdo byl Jack Rozparovač ................................................ 201
Draze zaplacený omyl ...................................................... 231
Téměř dokonalá vražda .................................................... 255
Smrt tetičky Chickie ........................................................ 293
Záhadná smrt usměvavého papeže
V pátek na svatého Michala, 29. září 1978, brzo ráno,
ale přesně v půl páté, jako ostatně každý den, postavila
ctihodná sestra Vincenza na podnos konvičku s černou
kávou a malý koflík. Prošla chodbou do papežovy pracovny
a zaklepala na dveře jeho ložnice.
„Nejdřív jsem jen tiše pozdravila: dobré jitro, Svatý
otče, a čekala jsem na odpověď. Nic jsem neslyšela, tak
jsem opakovala pozdrav hlasitěji,“ řekla později. „Ale
ani potom se neozval. Tak jsem se vrátila do kuchyně.“
„Nezdálo se vám to divné, ctihodná sestro?“ zeptal se
jeden z papežových tajemníků, páter Magee.
„Zdálo. Sloužím u Svatého otce devatenáct let, nastoupila
jsem už v roce 1959 ve Vittorio Veneto, ale nikdy
tak dlouho nespal. Tak jsem se za chvíli vrátila,
znovu jsem klepala, pak už jsem bouchala na dveře,
a když se neozval, sáhla jsem na kliku a pootevřela je.
Uvnitř se svítilo. Seděl na posteli, na nose měl brýle
a v ruce držel nějaká lejstra. Ale nečetl. Hlava mu visela
na rameno, ústa měl pootevřená, viděla jsem zuby. Vzala
jsem ho za ruku a zkoušela pulz. Měl studené dlaně,
tep jsem necítila. Strašně jsem se polekala. Je to zázrak,
že jsem tu hrůzu přežila. Mám slabé srdce. Zazvonila
jsem, pak jsem vyšla ven, abych to řekla ostatním sestrám
a Donu Diegovi.“
Řádové sestry Assunta, Clorinda a Gabriela bydlely,
právě tak jako Vincenza, na opačném konci budovy
a páter Magee o patro výš v mansardě. Ale páter Lorenzi
spal jen pár kroků od papežových místností. Přesto
byl u lůžka mrtvého první John Magee.
„Nejdřív mě napadlo zavolat kardinála Villota,“ řekl
později. „Bydlí totiž jen o dvě patra níž. Tak jsem pro
něj poslal. Přišel do ložnice Svatého otce asi tak v pět
a přesvědčil se, že je Svatý otec skutečně mrtvý.“
Kardinál Jean Villot se choval odměřeně. Nedal na
sobě znát ani překvapení, ani dojetí. Věděl, co je jeho
povinností. Na přechodnou dobu se stal nositelem papežské
moci, převzal funkci camarlonga, což je církevní
hodnostář, přejímající až do volby nového papeže vedení
katolické církve.
„Na nočním stolku Svatého otce stála sklenička s effortilem,
který bral proti nízkému tlaku,“ prohlásila ctihodná
sestra Vincenza, zastávající v papežově domácnosti
funkci hospodyně. „V ruce měl nějaké papíry, které
zřejmě v noci četl. Měl totiž na nose brýle. Ale všechny
ty věci pak z místnosti zmizely.“
Kardinál Villot dal členům papežovy domácnosti
striktní pokyn: zatím mlčet. Papežova smrt musí prozatím
zůstat utajena. Další jim řekne později. Šel k telefonu
a mluvil s několika církevními hodnostáři.
Nejdřív vyrozuměl šestaosmdesátiletého děkana Svatého
kolegia, kardinála Confalonieriho, pak šéfa vatikánského
ministerstva zahraničních věcí, kardinála Agostina
Casaroliho. Spojil se se svým zástupcem, arcibiskupem
Giuseppem Capriem, který trávil dovolenou v Monte
Catini, a teprve pak dal zprávu o události doktoru Renatovi
Buzzonettimu, zástupci primáře vatikánské zdravotní
služby. Současně nařídil, aby zatelefonovali na strážnici
švýcarské gardy veliteli směny Hansi Rogganovi.
Ať se okamžitě dostaví do papežovy pracovny. Byl přesvědčen,
že udělal vše potřebné, že už je všechno v nejlepším
pořádku. Nebylo. Někteří spolupracovníci papeže
Luciana byli taky jeho přáteli. A jeden z nich, páter
Diego Lorenzi, který přišel do Vatikánu se svým představeným
z Benátek, začal o některých okolnostech pochybovat.
„Nejdřív jsem nemohl pochopit, co se vlastně stalo
a jak se to mohlo stát. Měl jsem v očích slzy a nedokázal
jsem logicky uvažovat. Jak mohl tak náhle a nečekaně
umřít? Proč zemřel, když mu nic nebylo? Nenapadlo mě
nic jiného, tak jsem zatelefonoval doktoru Giuseppemu
da Rossimu. Celých dvacet minulých let byl domácím
lékařem Albina Lucianiho. Ještě dnes si jasně vzpomínám
na jeho reakci. Ta zpráva ho šokovala. Zeptal se mě
na příčinu smrti, ale já jsem ji vlastně neznal. Pořád opakoval,
že to nemůže pochopit. Taky řekl, že sedne do
prvního letadla a přiletí do Říma. No, a pak mě napadlo,
že by se o skonu měli dozvědět taky rodinní příslušníci,
a zatelefonoval jsem jeho neteři. Piu měl Albino Luciani
ze všech svých příbuzných nejraději. Řekl jsem jí, co se
stalo.“
Kardinál Villot sice striktně nařídil mlčení o skonu
papeže Jana Pavla I., ale pracovníci vatikánské instituce
stejně nedokázali držet jazyk za zuby. A tak se dozvěděl
o tragické události už brzo ráno biskup Paul Marcinkus,
ředitel vatikánské banky s velkým vlivem a rozsáhlými
styky. Nepodařilo se vysvětlit, proč byl už tak brzo ráno
ve Vatikánu, když banka pracovala až od devíti. Nebyl
zvyklý vstávat tak časně. Bydlel totiž mimo území Vatikánského
státu, ve vile Stritch v římské ulici via della
Noceta, vzdálené od kanceláře banky Istituto per le
Opere Religiose dobrých dvacet minut vozem. Tu novinu
mu přinesl šikovatel vatikánské švýcarské gardy
Roggan. Později vypověděl:
„Řekl jsem mu, že je papež mrtvý. Zůstal stát a koukal
na mě. Chvíli jsem ho pozoroval, jak ho to vzalo,
pak jsem šel dál. Otočil jsem se, a on tam pořád stál a zíral.
Když jsem ho potkal za pár dní, vysvětloval mě, že
si myslel, že blouzním.“
Asi kolem šesté hodiny ranní prohlédl doktor Buzzonetti
mrtvolu a prohlásil, že smrt nastala zástavou srdeční
činnosti. Papež Albino Luciani zemřel pravděpodobně
v jedenáct hodin v noci. Mnozí odborníci později toto
prohlášení zpochybnili tvrzením, že pouhou prohlídkou
zesnulého nelze ani jednu, ani druhou okolnost odpovědně
zjistit a tvrdit, že mrtvý zemřel na srdeční infarkt.
Ani toto však nebyla jediná podezřelá okolnost týkající
se podivné smrti papeže Jana Pavla I., který byl ve
funkci pouhých 33 dní. Ta druhá, a snad závažnější, byla
ještě okatější. Kardinál Villot rozhodl ještě před lékařskou
prohlídkou a ještě předtím, než o skonu Svatého otce
informoval kardinála Confalonieriho, tedy asi čtvrt
hodiny po páté, že bude mrtvý neprodleně balzamován.
Před bytem bratrů Ernesta a Renata Signoracciových,
kteří balzamovali mrtvoly předešlých dvou papežů, zastavil
krátce poté vatikánský služební vůz a dopravil oba
do Vatikánu. Je tedy pravděpodobné, že se někdo z vatikánských
zaměstnanců spojil ještě před pátou hodinou
s vedením zdravotnického zařízení, kde byli bratři zaměstnáni.
Proč spěchal kardinál Villot? Proč překotně
zařizoval v té chvíli nedůležité záležitosti, dokonce
o hodně dřív, než se veřejnost dozvěděla o papežově
úmrtí?
Kardinálovi Benellimu telefonovali do Florencie až
v půl sedmé. Rozplakal se. Nejen proto, že mu bylo líto
skonu dobrého člověka a přítele, jehož si vážil, ale také
proto, že si uvědomil, že všechny plány, které se usměvavý
papež chystal uskutečnit, zůstanou jen přáním.
Všechno se ve vatikánské politice, ale i ve vatikánském
hospodářství vrátí do starých kolejí. Leda, že by Lucianův
nástupce převzal odkaz mrtvého.
Albino Luciani se narodil ve vesnici Canale d’Agordo
a zvony místního kostela se rozezvučely v sedm
dvacet. Teprve o sedm minut později vydal Vatikán toto
prohlášení:
„Brzo ráno 29. září 1987, v půl šesté, hledal soukromý
tajemník Svatého otce, protože se nedostavil do kaple
na mši. Vešel do jeho ložnice, kde ho našel sedícího
na posteli. Světlo svítilo. Přivolaný lékař dr. Renato
Buzzonetti potvrdil, že Svatý otec už nežije. Smrt nastala
asi v jedenáct hodin před půlnocí následkem infarktu
myokardu.“
Samozřejmě že novináři nenechali činitele Vatikánu
v klidu. Každý z reportérů se chtěl dozvědět něco na-
víc, aby měl čím překvapit čtenáře. Těch překvapení bylo
až dost. Objevovala se totiž jedna nepravda za druhou.
Nejdřív se veřejnost dozvěděla, že soukromý tajemník
Svatého otce, který ho brzo ráno hledal, byl páter
Magee. Ten prý přišel do jeho ložnice v půl šesté. Přitom
všichni vatikánští zaměstnanci i hodnostáři dobře
věděli, že ranní mše se nekoná nikdy před sedmou hodinou.
Kardinál Villot z pochopitelných důvodů zatajil, že
mrtvý Albino Luciani svíral v ruce seznam těch, kdo
měli být přeloženi na jiné funkce. Místo toho si vymyslel,
že papež Jan Pavel I. ve chvíli, kdy opustil tento svět
a odebral se k bohu, kterého na Zemi zastupoval, četl
knihu De imitatione Christi, středověké náboženské dílo
z patnáctého století, nad jehož textem měl údajně meditovat.
Důvod k mystifikaci byl zřejmý, lživé tvrzení však
bylo až příliš průhledné. Nikdo z papežova okolí knihu
neviděl, prokazatelně vůbec nebyla v papežových komnatách.
„Ano,“ prohlásil páter Lorenzi, „před časem ji četl.
Ale vypůjčil jsem ji pro něj od jeho zpovědníka a pak
jsem mu ji taky vrátil. Svatý otec ji nemohl mít té noci
v ruce. A kam by se taky poděla? Ctihodná sestra Vincenza
viděla, že svírá v prstech nějaké listiny.“
Ty se už nikdy neobjevily. Jedině kardinál Villot je
mohl vyprostit z papežových prstů a ve vlastním zájmu
je navěky uklidit. Výmysl s knihou však nebyla jediná
falešná informace, která se z Vatikánu dostala po smrti
usměvavého papeže na veřejnost. Snad nejzákeřnější byla
fáma, že papež Jan Pavel I. byl vlastně velice nemocný
člověk, měl potíže s krevním tlakem. Není to pravda,
potvrdila to řada lékařských expertů, zřejmé je to ze
způsobu lékařské péče a především: papež Jan Pavel I.
byl ve funkci jen 33 dní a kardinálové by ho do tak důležité
funkce nezvolili, kdyby neměli zjištěno, že je zdravý
a schopný ji zastávat.
Kardinál Villot zahrál v případu …………………………………..
Autor: | Borovička, V. P. |
Název: | Záhadné policejní případy |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-369-4 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 312 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 2.3.2011 |