Autoři

Série

  • Po návratu z Wellingtonovy armády markýz z Melverley s ohromením zjišťuje, že se jeho milenka vrátila k manželovi a že jeho oblíbená tanečnice zmizela s jiným mužem. Znechucen se rozhoduje pro návrat na své sídlo Melverley Hall. Když se však blíží k domovu, zastaví jej nehoda jiného kočáru, řízeného krásnou dívkou. Markýz nabídne pomoc a šokovanou dívku, Christinu, vezme na své sídlo. Když zjistí, že dívka je sirotek, bere ji pod svou ochranu. Christina zůstává na Melverley Hall, kde se však stane obětí intrik markýzova bratrance, který ji unese. V obavě o její osud a při úspěšné snaze o její záchranu si markýz uvědomuje, že se do Christiny zamiloval…

  • 1

    1819

    Markýz z Melverley odjel z Londýna ve špatné

    náladě.

    Nemínil se vypravit na venkov, dokud se nesetká

    s lady Brayovou.

    Měl za sebou nepříjemnou hádku, která v něm vyvolala

    prudký nával vzteku.

    Lady Brayová byla jednou z nejznámějších krasavic

    a představovala ozdobu smetánky v St. James’s.

    Než poznala markýze, věnovala svou přízeň docela

    úctyhodnému počtu mužů.

    Ale markýz ji úplně oslnil a jejich affaire de coeur

    se stala stálým námětem hovoru v nejvyšších společenských

    kruzích.

    Všechno probíhalo hladce – nebo si to markýz aspoň

    myslel – dokud se z venkova nevrátil lord Bray.

    A ten hned po návratu své ženě oznámil, že ji odveze

    z Londýna.

    Lady Brayovou jeho rozhodnutí šokovalo.

    Zrovna teď, když se cítila na samém vrcholu úspěchu.

    Bez její přítomnosti se neobešel jediný večírek,

    a byla skálopevně přesvědčená, že princ regent bez

    její účasti nemůže uspořádat žádnou úspěšnou večeři

    v Carlton House.

    Žadonila, aby ji manžel nechal v Londýně, ale byl

    neoblomný.

    „Všude se o vás mluví,“ prohlásil. „Nemíním nechat

    své dobré jméno vláčet bahnem.“

    Když Daisy Brayová oznámila tu novinu markýzovi,

    velice ho to překvapilo.

    Bylo víceméně běžné, že když během několikaletého

    manželství manželka dala manželovi potomka,

    dědice titulu, muž přimhouřil oči nad jejím občasným

    flirtem či něčím hlubším, co pociťovala k jiným

    mužům.

    Avšak lord Bray byl velmi hrdý člověk.

    Když mu jedna z jeho sester vyzvonila, co se povídá

    na Mayfair, okamžitě se vrátil do Londýna.

    „Nic, co bych mu mohla říct, nezmění jeho rozhodnutí

    odjet v pátek se mnou na venkov,“ oznámila

    Daisy markýzovi se slzami v očích.

    „Ale já vás nemohu ztratit,“ namítl. „A vy se snad

    dokážete vzdát všech těch večírků a plesů, na nichž

    jste přislíbila svou účast? A samozřejmě mě!“

    „Právě o to mi jde nejvíc,“ zašeptala Daisy a položila

    mu ručku na rameno. „Ale je to marné. Jakmile

    se Arthur pro něco rozhodne – jako právě teď – musím

    ho poslechnout.“

    Rozhodnutí lorda Braye markýze úplně rozhodilo.

    Pro útěchu radši zamířil do domu v Chelsea, kde

    v bytě, který pro ni najal, žila jeho metresa. Patřila

    k nejkrásnějším baletkám v Drury Lane.

    Letty Lesseová kromě toho, že byla velmi dobrá

    tanečnice, projevovala i další mimořádné schopnosti

    ve všem, co podnikala.

    K těmto schopnostem patřilo dobývání srdcí nespočetného

    množství mužů, kteří se za ní táhli.

    Přes své značné úspěchy nadšeně uvítala markýzovu

    pozornost.

    Byla si dobře vědoma, že tenhle muž je mnohem

    významnější a rozhodně bohatší než kterýkoli z jejích

    ostatních obdivovatelů.

    Ochotně přijala jeho nabídku, aby se přestěhovala

    ze svého malého bytečku do atraktivního domu

    v Chelsea, kde před ní bydlela jediná osoba.

    Markýz k ní měl ovšem jisté výhrady. Měla únavný

    zvyk chichotat se všemu, co řekl.

    A taky si okusovala nehty.

    U hejsků v St. James’s bylo módou vydržovat si

    děvku, která pak patřila jen jim.

    Ovšem jen v případě, že si to mohli dovolit.

    Nikdo si to nemohl dovolit víc než markýz z Melverley.

    V šestadvaceti letech zdědil obrovské panství, které

    se už tři sta let dědilo z generace na generaci –

    a každá generace je nějak rozšířila.

    Jeho otec byl třetí markýz a on čtvrtý.

    Na svůj titul, rodokmen a postavení byl nesmírně

    hrdý.

    Ačkoli mu bylo teprve osmadvacet, princ regent

    mu oznámil, že se v hrabství stane zástupcem koruny,

    jakmile bude schváleno jeho jmenování.

    Jeho královská Výsost mu také naznačila, že až se

    stane králem, markýz získá postavení u dvora.

    Markýz všechno tohle přijal jako spravedlivou odměnu.

    Vynikl ve Wellingtonově armádě a získal dvě

    vyznamenání za statečnost.

    Byl si dobře vědom, že státníci ho považovali za

    svého rádce, naslouchali tomu, co bez ohledu na své

    mládí hodlal říct.

    I princ regent se s ním radil o četných každodenních

    problémech.

    Daisy Brayovou zanechal v slzách při představě,

    že bude muset opustit Londýn, aniž se s ním ještě sejde

    o samotě.

    V duchu si říkal, že se pokusí zapomenout na její

    přitažlivost v náručí Letty Lesseové.

    Už déle než tři týdny Letty zanedbával.

    Jelikož lord Bray pobýval na venkově, markýz trávil

    každý večer a většinu nocí s Daisy.

    Teď si vybavil Lettyin půvab při tanci. Věděla, jak

    přimět muže, aby zapomněl na starosti, stačilo ovinout

    mu paže kolem krku.

    Než půjde za Letty, musí absolvovat večeři, kterou

    pořádal vévoda z Bedfordu ve svém domě v Islingtonu.

    Měl stísněné pocity, a nic proti nim nepomáhalo.

    Navíc mu ty dámy, sedící u stolu po jeho levici

    a pravici, připadaly velice nudné.

    Ani jedna z přítomných žen se v žádném směru

    nedala srovnat s Daisy nebo s Letty.

    Večeře se nekonečně protahovala, až konečně dospěla

    k závěru.

    Poté následovala hudba a hrály se karty. Karetních

    her se musel zúčastnit.

    Blížila se půlnoc, když konečně usedl do svého

    kočáru, taženého dvěma skvělými koňmi. Kočí dostal

    pokyn, aby ho odvezl do Chelsea.

    Na obličeji muže sedícího na kozlíku se objevil

    slabý úsměšek, který ale markýz nezahlédl.

    Jakmile se rozjeli, sluha mrkl na kočího.

    „Jako za starejch časů,“ zamumlal neslyšně. „Koně

    už tam sami znaj cestu.“

    Kočí se uchechtl.

    V duchu si říkal, že ho čeká dlouhá noc.

    Jeho manželka si bude trpce stěžovat, až ji probudí

    těsně před svítáním.

    K markýzovu domu v Chelsea, stojícím poblíž

    známé nemocnice, kterou slavnostně otevřela Nell

    Gwynová, to nebylo daleko.

    Před nemocnicí se prostíralo náměstí se stromy.

    Kočí zkušeně zastavil koně před vchodovými dveřmi

    a markýz vystoupil.

    Sluha věděl, že nemá zvonit na markýzovu služebnou,

    protože ta už v tuhle dobu určitě spala.

    Markýz měl vlastní patentní klíč.

    Když ho vsunul do zámku, prolétlo mu hlavou, že

    v tuhle hodinu se Letty už jistě vrátila z divadla.

    Bude v posteli, ale jeho návštěva ji určitě potěší,

    zvlášť když ji tak dlouho zanedbával.

    Vztáhne k němu paže, a určitě mu nic nevyčte, na

    to byla příliš chytrá.

    Otevřel dveře.

    Podle očekávání se v hale svítilo. Prostor zaplavovalo

    světlo svící vsazených do dvou nástěnných

    stříbrných svícnů. Přivezl je ze svého venkovského

    sídla a vydal příkaz, aby v nich neustále plály svíce.

    Když se tady nečekaně objevil, rozhodně si nepřál

    klopýtat ve tmě.

    Zavřel za sebou přední dveře a klíč vsunul do kapsy.

    Pak si sundal vysoký klobouk a chystal se ho odložit

    na židli, kde ho obvykle nechával.

    Vtom si všiml, že tam už jeden klobouk leží, a to

    téměř stejný.

    Překvapeně se na něj zahleděl.

    Nešlo mu do hlavy, kdy ho tam nechal a odešel domů

    bez něj.

    Pojal náhlé podezření.

    Odložil svůj klobouk na stolek před zrcadlem ve

    zlatém rámu.

    I to pocházelo z jeho domu na venkově.

    Úmyslně tiše vystoupal nahoru po schodech pokrytých

    tlustým kobercem. Dostal se na malé odpočívadlo

    s dvojími dveřmi naproti sobě.

    Jedny vedly do malé, jen zřídka používané místnosti.

    Druhý pokoj byl mnohem větší, a tam spala

    Letty.

    Markýz si dal velkou péči s jeho zařízením. A vybavil

    Lettyinu ložnici nábytkem podle vlastního

    vkusu.

    Nad mimořádně prostorným lůžkem se klenula

    zlatá nebesa, z nichž po stranách splývaly k zemi závěsy

    z nejjemnějšího hedvábí.

    Markýz měl skvělý vkus.

    Nesnášel křiklavé barvy a lacině okázalou výzdobu,

    tak typickou pro většinu ložnic lehkých žen.

    Když už si vydržoval milenku, trval na tom, že

    prostředí, v němž tato žena žije, musí vyhovovat jeho,

    nikoli jejímu vkusu.

    V Lettyině ložnici převládaly teplé barvy.

    Drahé látky použité k dekoraci pokoje byly předmětem

    závisti i obdivu jejích kolegyň-tanečnic.

    Podlahu pokrýval exkluzivní Aubusson.

    Stěny zdobila plátna francouzských malířů. Nábytek

    pocházel z versailleského paláce po revoluci a byl

    podobný tomu, jaký měl princ regent.

    Markýz zůstal chvíli nehnutě stát na odpočívadle,

    než konečně vzal za kliku.

    Vtom zaslechl Lettyin smích – a strnul.

    Na okamžik nevěřil vlastním uším………………………..

  • Autor: Cartland, Barbara
    Překladatel: Lexová, Věnceslava
    Název: Zachránce
    Původní název: Saved by a Saint
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-321-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 136
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 25.8.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.